Ve zdech Eryxu

Později - Odpoledne, 13.VI.

Mám víc starostí, než jsem čekal. Jsem pořád v budově a budu si muset zatraceně pospíšit a popřemýšlet, jestli chci dneska spát na suché zemi. Dlouho mi trvalo, než jsem usnul, a dneska jsem se probudil málem v poledne. Klidně bych spal dál, kdyby se slunce nedostalo skrz mlhu. Na mrtvolu byl nehezký pohled - hýbaly s ní bahnatky a kolem se vznášel mrak masařek. Cosi strhlo přilbu z obličeje, bylo lepší vůbec se tam nedívat. Když jsem si uvědomil situaci, byl jsem rád, že mám masku.

Nakonec jsem se otřepal a vyklepal bahno, vzal si pár tablet a založil novou chlorátovou kostku do elektrolyzéru masky. Kostky používám pomalu, ale je škoda, že jsem si jich nevzal s sebou víc. Vyspaný jsem se cítil mnohem lépe a myslel jsem, že se z budovy dostanu velmi rychle.

Když jsem se podíval na poznámky a nákresy, které jsem si udělal, zaujalo mě, kolik je tu chodeb a jak lehké je udělat základní chybu. Ze šesti východů ze středové místnosti jsem si vybral ten, o kterém jsem měl za to, že jsem jím vstoupil dovnitř - řídil jsem se přitom odhadem podle oka. Když jsem stál přesně ve vchodu, mrtvola vzdálená padesát yardů byla v přímce s určitým lepidodendronem ze vzdáleného lesa. Teď to vypadalo, že takový pohled nemusí být dostatečně přesný - vzdálenost těla způsobila, že rozdíly ve směru vzhledem k obzoru byly stejně malé, i když jsem se díval z vedlejších východů. Ke všemu ten strom se příliš nelišil od ostatních lepidodendronů na obzoru.

Když jsem tento závěr ověřoval, zjistil jsem se zlostí, že si nemůžu být jist, který ze tří východů je ten pravý. Copak jsem při každém pokusu prošel jinou sítí chodeb? Tentokrát se přesvědčím. Napadlo mě, že sice nemůžu nechávat stopy, ale značku tu nechat můžu. Bez obleku se neobejdu, ale - protože mám husté vlasy - můžu postrádat přilbu, byla dost velká a lehká na to, aby zůstala na povrchu bahna. Sundal jsem tedy polokouli z hlavy a položil ji u jednoho vchodu - toho vpravo ze tří, které musím vyzkoušet.

Šel jsem chodbou s nadějí, že je to ta pravá, opakoval jsem si, které odbočky se mi vybavují, neustále jsem se díval do poznámek a dělal si nové. Kdybych se nedostal ven, budu systematicky zkoušet všechny možné varianty, a když se to nepovede, prohledám stejným způsobem chodby vedoucí z druhého vchodu - a jestli to bude nutné, dojdu až ke třetímu. Dříve nebo později musím narazit na stezku k východu, musím být ale trpělivý. I v tom nejhorším případě se dostanu na volnou planinu včas, abych se vyspal v suchu.

Dosavadní výsledky mi trochu sebraly odvahu, i když mi pomohly vyloučit vchod po pravé straně za pouhou hodinu. Z této chodby patrně vycházela jenom síť slepých uliček, které všechny končily daleko od mrtvého těla, a velmi brzy jsem viděl, že sem jsem při průzkumech předchozího odpoledne vůbec nepřišel. Stejně jako předtím jsem však poměrně snadno našel cestu doprostřed.

Asi v jednu hodinu odpoledne jsem posunul přilbu k druhému vchodu a začal zkoumat chodby za ním. Zpočátku …