Bezejmenné město

Když jsem se přiblížil k bezejmennému městu, věděl jsem, že je prokleté. Cestoval jsem vyprahlým a strašným údolím v měsíčním světle a z dálky jsem je spatřil strašidelně trčet nad pískem, jako trčí kusy mrtvoly z nedbale vykopaného hrobu. Z věkovitých kamenů tohoto omšelého pamětníka potopy, této prabáby nejstarších pyramid, promlouval strach, a neviditelná aura mě odpuzovala a vyzývala mě k ústupu před prastarými a zlověstnými tajemstvími, která by neměl spatřit žádný člověk, a která se nikdy žádný jiný člověk spatřit neodvážil.

Hluboko v arabské poušti leží bezejmenné město, drolící se, němé, nízké zdi téměř zakryté písky nepočítaných věků. Muselo již být takové předtím, než byly položeny první kameny Memphisu a než byly vypáleny cihly Babylóna. Neexistuje pověst tak stará, aby mu dávala jméno nebo aby připomínala, že bylo někdy živé, hovoří se však o něm šeptem okolo táborových ohňů a mumlají o něm stařeny ve stanech šejků, takže se mu všechny kmeny vyhýbají, ač vlastně nevědí proč. O tomto místě snil šílený básník Abdul Alhazred v noci předtím, než zazpíval své nevysvětlitelné dvojverší:

"Ne, nezemřelo to, co věčně odpočívá,
a dlouhý věků běh i smrtí smrti bývá."

Měl jsem vědět, že Arabové měli dobrý důvod vyhýbat se bezejmennému městu, městu, o němž se vypráví v podivných příbězích, ale jež nikdo živý neviděl, a přece jsem na ně nedal a vypravil se se svým velbloudem do pustiny, kam nikdo nechodí. Já jediný jsem je viděl, a jen proto žádnou jinou tvář nehyzdí takové vrásky strachu, jen proto se nikdo jiný tak hrozně neroztřese, když noční vítr zaharaší okny. Když jsem na ně narazil v příšerné strnulosti nekonečného spánku, hledělo na mne, zmraženo paprsky studeného měsíce uprostřed žáru pouště. A když jsem mu pohled oplácel, zapomněl jsem na svou vítězoslávu nad tím, že jsem je našel, zůstal jsem s velbloudem stát a čekal na úsvit.

Čekal jsem hodiny, až východ zešedl a hvězdy zbledly a šeď se proměnila v růžové světlo se zlatými okraji. Zaslechl jsem sténání a spatřil písečnou bouři, jak se pohybuje mezi prastarými kameny, ačkoli obloha byla jasná a obrovské rozlohy pouště klidné. Pak náhle nad vzdáleným obzorem pouště vystoupil planoucí okraj slunce, který jsem viděl skrze tu maličkou písečnou bouři, jež doznívala, a ve svém horečném rozpoložení jsem si představoval, že z nějaké daleké hlubiny se na pozdrav ohnivému kotouči ozval třesk znějícího kovu, jako jej zdraví Memnon z břehů Nilu. V uších mi zvonilo a v obraznosti se rojily nápady, když jsem pomalu vedl svého velblouda k onomu bezhlasému místu, tomu místu, které jsem viděl jen já ze všech živých.

Toulal jsem se mezi beztvarými základy domů a jiných míst a nenacházel žádný vlys ani nápis, který by něco pověděl o lidech, pokud to byli lidé, kteří město vystavěli a kdysi tu žili. Starobylost toho místa byla ohavná a toužil jsem nalézt nějaké znamení nebo důkaz, že město skutečně zbudoval člověk. Zříceniny měly určité proporce a rozměry, které se mi nelíbily. Měl…