Slavnost

Efficiut Daemones, ut quae non sunt, sic tamen quasi
sint, conspicienda hominibus exhibeant.

Lactantius

Byl jsem daleko od domova, okouzlen východním mořem. V soumraku jsem slyšel, jak buší do skal, a věděl jsem, že se rozprostírá hned za pahorkem, na němž se pokřivené vrby rýsují proti čistému nebi s prvními hvězdami. A protože mě moji předkové volali do starého města ležícího opodál, spěchal jsem nevysokou vrstvou čerstvého sněhu po cestě, která osaměle stoupala ke stromům, mezi nimiž probleskoval Aldebaran, spěchal jsem k starobylému městu, které jsem nikdy neviděl, ale o kterém se mi často zdálo.

Byl čas vánoční, který lidé spojují s Kristem, ačkoliv v hloubi duše vědí, že je to svátek starší než Betlém a Babylón, starší než Memphis a lidstvo. Byl čas vánoční a já jsem konečně dorazil do starobylého města, kde kdysi žili moji předkové a slavili svátek za starých časů, kdy to bylo zakázáno, zde přikazovali svým synům slavit svátek každých sto let na paměť prastarých tajemství, která nesmějí být zapomenuta. Moji lidé byli prastarý národ, byli staří už tehdy před třemi stoletími, kdy byla tato země osídlena. Byl to cizí, tmavý lid, který přišel z jižních zahrad, opojně vonících orchidejemi, a mluvil jiným jazykem, dokud se nenaučil jazyku modrookých rybářů. A nyní byli rozptýleni a spojovaly je pouze tajemné rituály, kterým nikdo živý nemohl rozumět. Byl jsem jediný, kdo se tuto noc vrátil do starého rybářského městečka, jak kázala legenda, protože jenom chudí a osamělí nezapomínají.

Pak jsem z vrcholku kopce uviděl Kingsport, rozkládající se podle mnou v mrazivém soumraku, zasněžený Kingsport se starobylými korouhvičkami a zvonicemi, s hřebeny střech a stříškami komínů, nábřežími a můstky, vrbami a hřbitovy, nekonečný labyrint strmých, úzkých a klikatých uliček s ústředním pahorkem, na němž se do závratné výše tyčil chrám, nedotčený časem, bludiště koloniálních domů, nepravidelně rozházených jako dětské kostky, starobylost se vznášela na šedých křídlech soumraku nad zimou zbělalými lomenicemi a mansardovými střechami. Okna s malými tabulkami zářila v chladném soumraku jako Orion a ostatní prastaré hvězdy. Na rozpadávající se nábřeží doráželo moře, tajemné, věčné moře, po němž kdysi dávno připluli lidé.

Vedle nejvyššího bodu cesty se tyčil o něco vyšší pahorek, pustý a větrný, a já jsem poznal, že je na něm hřbitov. Černé náhrobní kameny děsivě vyčnívaly ze sněhu jako rozkládající se nehty nějakého obra. Cesta, na níž nebyly žádné stopy, byla úplně opuštěná a chvilkami se mi zdálo, že slyším vzdálené děsivé skřípení, jako by se rameno šibenice pohybovalo ve větru. Čtyři mí příbuzní byli oběšeni za čarodějnictví v roce 1692, ale nevěděl jsem přesně kde.

Jak se cesta vinula dolů směrem k moři, očekával jsem, že uslyším veselé zvuky venkovského večera, ale neslyšel jsem nic. Pak jsem si uvědomil, jaká je doba, a pomyslel jsem si, že tito staří puritáni mají úplně jiné vánoční zvyky a tiše se modlí u svých krbů. Protože jsem nic ne…