Hrůzný stařec

Iranonovo hledání

Do žulového města Telothu dorazil mladík ověnčený révou, zlatý vlas se mu leskl myrhou a jeho purpurové roucho bylo rozedráno hložím hory Sidrak, jež se tyčí za starodávným kamenným mostem. Obyvatelé Telothu jsou zachmuření a neúprosní a přebývají v čtverhranných obydlích, nevlídně se tázali cizince, odkud přichází a jaké je jeho jméno a osudy. Mladík odpověděl:

“Mé jméno je Iranon a pocházím z Airy, vzdáleného města, jež si pamatuji jen matně, ale které hledám a toužím znovu najít. Zpívám písně, které jsem se v tom dalekém městě naučil, a mým posláním je tvořit krásu z věcí, jež si pamatujeme z dětství. Mým bohatstvím jsou útržky vzpomínek, sny, jakož i naděje, že budu opět zpívat v zahradách, když měsíc něžně září a západní vítr rozechvívá lotosová poupata.”

Když Telothští uslyšeli jeho slova, začali si mezi sebou šeptat: neboť v žulovém městě sice nezní zpěv ani smích, ale i ti neúprosní lidé na jaře občas utkví pohledem na Karthijských horách a myslí na loutny vzdáleného města Oonai, o nichž vyprávějí cestovatelé. Vzpomněli si na to a rozkázali cizinci, aby zůstal a zazpíval na náměstí před Mlinskou věží, přestože se jim nelíbila barva jeho otrhaného šatu ani myrha, kterou měl ve vlasech, ani jeho vínek z révy ani mládí v jeho zlatém hlase. Večer Iranon pozvedl hlas ke zpěvu: a zatímco zpíval, jeden stařec poklekl k modlitbě a nějaký slepec zvolal, že vidí nad zpěvákovou hlavou svatozář. Ale většina Telothských zívala, někteří si tropili žerty a někteří šli spát, neboť Iranon nezpíval o ničem užitečném, jen o svých vzpomínkách, snech a nadějích.

“Vzpomínám na soumrak, na měsíc, na něžné písně a na okno, u něhož mě ukolébávali k spánku. Za oknem byla ulice, z níž se linulo zlatavé světlo, a na mramorových domech tam tančily stíny. Vzpomínám na čtverec měsíčního světla na podlaze, jež se nepodobalo žádnému jinému světlu, a na přízraky, které tančily v paprscích luny, když mi matka zpívala. A také vzpomínám na ranní slunce, jasné nad horami zářícími všemi barvami léta, a na nádheru květů, zrozených v jižním větru, který rozezpívával stromy.

Ó Airo, město z mramoru a berylu, jak mnohé jsou tvé půvaby! Miloval jsem nadevše teplé voňavé háje nad Nithrou, průzračnou jako sklo, a vodopády říčky Kra, jež se vinula svěže zeleným údolím. V těch hájích a údolích vily děti věnce a obdarovávaly se jimi: a za úsvitu jsem pod eukalyptovým stromem na úbočí hory snil podivné sny, hledě na světla města pod sebou a na křivolakou Nithru, zrcadlící v sobě hvězdnou stuhu.

Ve městě byly paláce z barevně žilkovaného mramoru se zlatými kupolemi a malovanými stěnami a zelené zahrady s blankytnými jezírky a fontánami z křišťálu. Často jsem si v těch zahradách hrával, brodil se v jezírkách a ležel a snil pod stromy, mezi bledými květy. Někdy při západu slunce jsem vystoupil dlouhou příkrou ulicí na otevřené prostranství k citadele a shlížel odtud na Airu, kouzelné město z mramoru a berylu, nádherné v rouchu ze zlatých plamenů.

Dlouho js…