Buddenbrookovi

TŘETÍ KAPITOLA

Už několik roků nejezdili Buddenbrookovi v létě na delší cesty, jak mívali ve zvyku, ba když loni na jaře senátorová uposlechla své touhy navštívit starého otce v Amsterodamu a zahrát si s ním zas po tak dlouhém čase několik duet, dal její choť k tomu svolení jen skoupými slovy. Ale že Gerda, malý Jan a slečna Jungmannová se rok co rok stěhovali o letních prázdninách do Lázeňského domu v Travemünde, zůstávalo i nadále pravidlem hlavně kvůli Hannovu zdraví…

Letní prázdniny u moře! Jestlipak široko daleko někdo chápe, co to bylo za štěstí? Po vleklé a ustarané jednotvárnosti nekonečné řady školních dnů čtyři týdny pokojné a bezstarostné odloučenosti, naplněné vůní chaluh a šuměním mírného příboje… Čtyři týdny, čas z počátku nepřehledný a nezměřitelný, čas, v jehož konec nebylo možno věřit, o jehož konci mluvit bylo utrhačnou surovostí. Malý Jan nikdy nechápal, jak ten či onen učitel dokázal třeba na konci školního roku říci: „Tady budeme po prázdninách pokračovat a k tomu a k tomu přejdeme…“ Po prázdninách! A podle všeho se na to dokonce těšil, ten nepochopitelný člověk v oblýskaném kabátě z česané příze! Po prázdninách! Jak může tohle někoho napadnout! Tak zázračně daleko do šedé dáli odsunuto se zdálo být všechno, co leželo za těmi čtyřmi týdny!

Jaké to probuzení v jednom z obou švýcarských domků, spojených prostřední úzkou budovou a tvořících rovnou čáru s cukrárnou a hlavní budovou Lázeňského domu: jaké probuzení první den po včerejšku, kdy musel předložit vysvědčení, jakžtakž to přestát a vykonat v nacpané drožce cestu sem! Probudil ho nejasný pocit štěstí, jenž mu vyvstal v těle a sevřel mu srdce… Otevřel oči a dychtivým blaženým zrakem přelétl starofrancký nábytek čistého pokojíku… Okamžik rozespalého, slastného zmatku – a pak pochopil, že je v Travemünde, že je na čtyři nedozírné týdny v Travemünde! Nepohnul se; tiše ležel na zádech v úzké, žluté dřevěné posteli, jejíž povlaky stářím zřídly a zchatrněly, chvílemi znovu zavřel oči a cítil, jak se mu hruď zachvívá dlouhými, pomalými výdechy štěstí a nedočkavostí.

Pokoj se stápěl v nažloutlém denním světle, jež sem už vpadalo pruhovanými roletami, zatímco vůkol bylo všude ještě ticho, ba i Ida Jungmannová a maminka dosud spaly. Nebylo slyšet nic než stejnoměrný a pokojný hřmot vyluzovaný čeledínem uhrabávajícím dole v lázeňském parku písek, a bzučení mouchy, která mezi oknem a roletou bez ustání narážela na sklo a jejíž stín se v dlouhých klikatých čarách těkavě zjevoval na pruhovaném plátně… Ticho! Ojedinělý šramot hrábí a monotónní bzučení! A tento mírně oživený mír brzy naplnil malého Jana báječným pocitem oné pokojné, pěstěné a distingované odloučenosti lázní, nade všecko milovaných. Ne, sem bohudíky nepřijde žádný z těch ošoupaných kabátů, které na světě zastupují trojčlenku a gramatiku, sem ne, protože zde je dosti draho… V návalu radosti vyskočil Hanno z postele a bosý se rozběhl k oknu. Vytáhl roletu, uvolnil bíle nalakovanou kliku, otevřel jedno křídlo okna a sledoval pohledem mouchu odlétající přes písčité cesty a záhony růží lázeňského parku. Hudební pavilón naproti budovám hotelu, obrostlý v půlkruhu zimostrázem, byl ještě prázdný a tichý. „Majákové pole“, jež dostalo své jméno po majáku tyčícím se někde napravo, se prostíralo pod bělavě zataženou oblohou až do míst, kde jeho krátká, holými kousky země přerušovaná tráva přecházela ve vysoké a tvrdé pobřežní rostliny a potom v písek, tam, kde bylo možno rozeznat řady malých dřevěných soukromých pavilónů a plážových košů obrácených k moři. Moře leželo klidné v jitřním světle, hrálo temně zelenými, modrými, hladkými, i zčeřenými pruhy, mezi červeně pomalovanými sudy, označujícími plavební dráhu, připlouval od Kodaně parník, a nebylo třeba znát, zda se jmenuje „Najády“ nebo „Bedřiška Oeverdiecková“. A Hanno znova vdechl zhluboka a s tichou slastí kořenný vánek, jejž k němu vysílalo moře, a něžně je očima polaskal němým vděčným a láskyplným pozdravem.

~

Potom započal den, první z oněch skrovných osmadvaceti dnů, jež se z počátku zdály být věčnou blažeností a jež se, jakmile minuly ty první, tak zoufale rychle rozplynuly… Snídávalo se na balkóně nebo pod velikým kaštanem dole před dětským hřištěm, tam, kde byla ta veliká houpačka, – a všechno, vůně, vycházející ze spěšně vypraného ubrusu, který číšník prostíral, ubrousky z hedvábného papíru, neznámý cizí chléb, okolnost, že vajíčka se tu nejedla tak jako doma kostěnými, ale obyčejnými čajovými lžičkami z kovových kalíšků, všechno malého Jana okouzlovalo.

A vše, co přišlo potom, bylo volně a lehce uspořádané, nádherně nečinné, hovící si bytí, nerušeně a bezstarostně míjející: dopoledne na pláži, zatímco nahoře lázeňská kapela odehrávala ranní program a malý Jan ležel a odpočíval vedle plážového křesla, pohrávaje si něžně a snivě s hebkým pískem, který nešpinil, bez námahy a bezbolestně obzíral zelené a modré nekonečno, z něhož volně a bez překážek, s mírným šumem přivíval silný, čerstvý, divoký, nádherně voňavý vítr, který zahaloval uši a vzbuzoval příjemnou závrať, lehké obluzení, v němž se tiše a slastně rozplývalo vědomí času a prostoru a každé ohraničenosti… Potom přišlo koupání, jež zde bylo čímsi radostnějším než na plovárně pana Asmussena, neboť tu nebyla „husí mochna“, světle zelená, křišťálově čirá voda, jakmile ji rozbouřil, se do daleka rozpěnila, místo slizkých prken lichotil chodidlům hebce zvlněný písek, a synové konzula Hagenströma byli daleko, předaleko, v Norsku či v Tyrolích. Konzul v létě rád podnikal dlouhé rekreační cesty – a proč by taky ne, že jo… Procházka pro zahřátí po pláži až k „Mövensteinu“ nebo k „Templu“, občerstvení v plážovém křesle – a už se blížila hodina, kdy se šlo nahoru do pokojů hodinku si odpočinout, dřív než se bude třeba převléknout k table d’hôte. U table d’hôte bylo veselo, lázně vzkvétaly, spousta lidí, rodiny, s nimiž se Buddenbrookovi přátelili, Hamburčané, ba i anglické a ruské panstvo zaplňovalo veliký sál Lázeňského domu, černě oděný pán naléval u sl…