Buddenbrookovi

TŘETÍ KAPITOLA

Konzul Buddenbrook prošel chvatně svým rozlehlým pozemkem. Když vyšel do Pekařské jámy, zaslechl za sebou kroky a spatřil makléře Gosche, jak míří, zahalen malebně do svého dlouhého pláště, strmou ulicí rovněž vzhůru do „Měšťanského spolku“. Jednou dlouhou a hubenou rukou smekl jezuitský klobouk, druhou opsal jakési hladce dvorské gesto pokory a řekl stísněným a zavilým hlasem: „Zdravím vás, pane konzule!“

Tenhle makléř Sigismund Gosch, asi čtyřicetiletý mládenec, byl navzdory tomu, jak si počínal, největší poctivec a dobrák na světě; jenomže byl krasoduch, originální hlava. Jeho hladce vyholený obličej se vyznačoval zahnutým nosem, špičatě vyčnívající bradou, ostrými rysy a širokými, svěšenými ústy s úzkými rty, které míval nepřístupně a zlobně sevřené. Snažil se – a dařilo se mu to – působit dojmem jakéhosi divouse s krásnou a ďábelskou hlavou intrikána, jakési zlé, zajímavé a posupné, hrůzu vzbuzující charakteristické figury, čehosi mezi Mefistem a Napoleonem… Zešedivělé vlasy nosil chmurně sčesané hluboko do čela. Upřímně litoval, že není hrbatý. Byl to cizokrajný, roztomilý zjev mezi obyvateli onoho starého obchodního města. Patřil k nim, neboť se zcela měšťácky živil malým, solidním a při veškeré skromnosti váženým zprostředkovatelským jednatelstvím; ale v jeho těsném tmavém kontoáru stála obrovská knihovna plná básnických děl všech jazyků a proslýchalo se, že makléř Gosch pracuje od svých dvaceti let na překladu veškerých dramat Lope de Vegy…

Jednou hrál v ochotnickém představení v Schillerově „Donu Carlosu“ Dominga. To byl vrchol jeho života. – Nikdy mu nesplynulo se rtů slovo neušlechtilé, dokonce i při obchodních rozhovorech vyrážel běžné řečnické obraty mezi sevřenými zuby a s výrazem, jako by říkal: „Jaký zrádce! Jak dokonale maskovaný!“ Byl po leckteré stránce dědicem a nástupcem zemřelého Jeana Jacquesa Hoffsteda, až na to, že byl chmurnější a patetičtější povahy a neměl ani špetku oné žertovné veselosti, kterou si přítel Jana Buddenbrooka staršího zachránil z předešlého století do své doby. – Jednoho dne ztratil na burze u dvou až tří cenných papírů, koupených pro spekulaci, rázem šest a půl tolaru. Tu se dal strhnout svým dramatickým citem a předvedl divadelní představení. Klesl na lavici tak zhrouceně, jako by byl prohrál bitvu u Waterloo, přitiskl si zaťatou pěst k čelu a zvedaje rouhačsky oči k nebesům opakoval několikrát za sebou: „Proklatě!“ Protože ho malé, klidné a jisté výhry, získávané při prodeji toho či onoho pozemku, v jádře nudily, byla mu tato ztráta, tahle tragická rána, kterou ho, intrikána, nebesa zasáhla, hotovým požitkem a štěstím, z něhož žil celé týdny. Když ho někdo oslovil: „Slyšel jsem, že vás potkalo neštěstí, pane Goschi? To je mi líto…“, odpovídal: „Ó, vážený příteli! Uomo non educato dal dolore riman sempre bambino!“ Pochopitelně tomu nikdo nerozuměl. Napsal to Lope de Vega? Jisto je, že tenhle Sigismund Gosch byl učený a zvláštní člověk.

„V jakých dobách to žijeme!“ řekl konzulovi Buddenbrookovi, když přihrben a opíraje se o hůl stoupal po jeho boku ulicí. „V dobách bouří a kvasu!“

„To máte pravdu!“ odpověděl konzul. „Časy jsou pohnuté. Na dnešní zasedání můžeme být zvědavi. Stavovský princip…“

„Poslyšte, ne!“ pokračoval v řeči pan Gosch. „Dnes jsem celý den prochodil, pozoroval jsem lůzu. Byli mezi nimi nádherní hoši, oči jim planuly nenávistí i nadšením…“

Jan Buddenbrook se dal do smíchu. „Vy jste mi ten pravý, příteli! Zdá se, že v nich nacházíte zalíbení! Ne, dovolte… to všechno je dětinství! Co chtějí ti lidé? Pár mladých uličníků využívá příležitosti, aby si trochu zarámusili…“

„Zajisté! Ale nedá se popřít… byl jsem u toho, když řeznický tovaryš Berkenmeyer rozbil panu Benthienovi výlohu… Vypadal jako pardál!“ Poslední slovo vyřkl pan Gosch se zaťatými zuby a potom pokračoval: „Ó, nedá se popřít, že věc má svou vznešenou stránku! Je to konečně jednou něco jiného, víte, něco nevšedního, násilného, vichr, divokost… bouře… Ach, lid je nevědomý, to vím! Ale mé srdce, tohle mé srdce je s ním…“ Došli už před jednoduchý, žlutou olejovou barvou natřený dům, v jehož přízemí byla zasedací síň „Měšťanského spolku“.

Tato síň patřila k pivnici a tančírně jisté vdovy Suerkringelové, ale v určité dny byla k dispozici pánům z „Měšťanského spolku“. Z úzké vydlážděné chodby, po jejíž pravé straně byly hostinské místnosti a v níž bylo cítit pachy jídel a piva, se vlevo prošlo dveřmi ze zeleně natřených latěk, jež neměly ani kliku ani zámek a byly tak úzké a nízké, že by se za nimi byl nikdo nenadál tak veliké místnosti. Sál byl studený, holý, podobný stodole, měl obílený strop, z něhož vyčnívaly trámy, a obílené zdi; jeho tři dosti vysoká okna bez záclon měla zeleně natřené rámy. Proti oknům se jako v amfiteátru zvedaly řady sedadel a před nimi stál zeleně prostřený stůl, na němž ležel veliký zvonek, spisy a psací náčiní určené pro řečníka, zapisovatele a přítomné komisaře senátu. U stěny proti dveřím bylo několik věšáků plných plášťů a klobouků.

Když konzul a jeho průvodce jeden za druhým vstoupili úzkými dveřmi do sálu, zazvučela proti nim změť hlasů. Přišli zřejmě poslední. Místnost byla plná občanů, kteří postávali v hloučcích a diskutovali. Ze sto dvaceti členů se jich určitě dostavilo sto. Několik poslanců venkovských okresů zůstalo za daných okolností raději doma.

Nejblíž u vchodu stála skupina skládající se z méně významných osob, dva tři menší obchodníci, gymnaziální profesor, „otec sirotků“ pan Mindermann a pan Wenzel, oblíbený holič. Pan Wenzel, malý, silný člověk s černým knírem, inteligentní tváří a červenýma rukama, ráno ještě konzula holil; zde však mu byl roven. Holil pouze muže z předních kruhů, holil skoro výhradně jen Möllendorpfovy, Langhalsovy, Buddenbrookovy a Oeverdieckovy a za své zvolení vděčil tomu, že byl takřka vševědoucí, pokud šlo o záležitosti městské, a navíc měl vlídnou povahu, obratnost a očividné sebevědomí, které navzdory svému podřízenému postavení projevoval.

„Ráčí pan konzul už znát …