Buddenbrookovi

Thomas Mann

89 

Elektronická kniha: Thomas Mann – Buddenbrookovi (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: mann05 Kategorie: Štítek:

Popis

Thomas Mann: Buddenbrookovi

Anotace

Buddenbrookovi, románová prvotina světoznámého Thomase Manna (1875–1955) je možná jeho nejčtenější knihou, snad i proto, že svým dějem pojednává o obvyklých lidských radostech a strastech a je přístupná čtenářům všech vrstev, na rozdíl od gigantických děl jeho pozdějšího a pozdního věku, obhlížejících a snažících se propátrat a zachytit veškerý filozofický, kulturní a společenskopolitický obzor lidstva.
Buddenbrookovi jsou dítko raného věku, leží na něm pel a rosa mladistvého pohledu. Po několika drobných povídkách rozpíná dvaadvacetiletý autor křídla k svému prvnímu románu. Je podivuhodné, s jakou střemhlavou samozřejmostí nezkušený začátečník bezpečně uhaduje nejen téma svého prvního románu – kroniky rodu, ale i jeho skladbu a postupy. Vychází z vlastní zkušenosti, z prožitků dětství v hanzovním městě v měšťácké rodině bohatých obchodníků, jako podklad mu poslouží pečlivě vedené rodinné záznamy, vzpomínky, zapamatované i tradované drobné události a ovšem i vážné děje, oblíbená rčení a samozřejmě i vnější a vnitřní duchovní podoby lidí, které se v jeho pohledu proměňují v typy. Zprvu autor ani nepomýšlí na rozsáhlejší dílo. Ale materiál se mu rozrůstá pod rukama a jsou to ruce básníka, hlubokého přemýšlivce, slovesného architekta, ostrého ironika, ale zároveň i milujícího člena rodiny, takže vzniká nejen pomník jednoho užšího rodinného kolektivu, ale v tvůrčí logice i zrcadlo veřejných poměrů určité časové epochy: osudy zdatného obchodnického rodu, stoupajícího k zenitu úspěchů majetkových, i jeho pozvolné upadání a odumírání, způsobené jednak tím, že někteří členové i poslední výhonek a naděje rodu „degenerují“ v tom smyslu, že s narůstajícím bohatstvím a zjemňujícím se vkusem jedni ztrácejí zdravou osobní dravost a tíhnou kamsi zcela jinam, k „nepraktickým“ hodnotám, zatímco druzí vadnou zase tělesně, mentálně i morálně a nedovedou již držet krok s postupujícím časem a měnící se dobou.
Sotva „Buddenbrookovi“ spatřili světlo světa, mladičký autor se stal rázem slavným. Budou vždy a stále nacházet ochotné, ba nadšené čtenáře, kteří se rádi dají vést od osoby k osobě, od události k události, od jednoho lidského osudu k druhému, a budou se spolu s autorem nad nimi s posměšnou, ale láskyplnou shovívavostí usmívat a dávat se uchvacovat jeho líbezně mladým vyprávěčským a slovesným uměním.

Thomas Mann – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

Název originálu
Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Buddenbrookovi“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

DVANÁCTÁ KAPITOLA

V kočáře Krögrových přijel Tomáš. Den loučení nadešel.

Mladý pán dorazil dopoledne v deset hodin a pojedl s rodinou malé občerstvení v obývacím pokoji. Seděli spolu jako první den, až na to, že léto bylo totam, že bylo příliš chladno a větrno, aby se dalo sedět na verandě, a že chyběl Morten… Morten byl v Göttingenu. Tony a on se ani pořádně nerozloučili. Velitel lodivodů stál u nich a řekl: „Tak, basta. He.“

V jedenáct hodin nasedli sourozenci do kočáru, k jehož zadní části byl přivázán Tonin veliký kufr. Tony byla bledá a mrazilo ji v měkké podzimní bundě, chvěla se zimou, únavou, cestovní horečkou a žalem, jenž v ní chvílemi vyvstával a zaléval jí hruď svíravou bolestí. Políbila malou Metu, stiskla ruku domácí paní a přikývla panu Schwarzkopfovi, když řekl: „No, nezapomeňte na nás, slečinko. A nic ve zlém, že?“

„Tak – a šťastnou cestu a pěkný poručení panu otci a paní konzulové…“ Pak bouchla dvířka, tlusté hnědky zabraly a tři Schwarzkopfovi zamávali kapesníky.

Tony zabořila hlavu do rohu kočáru a vyhlédla z okna. Obloha byla zatažená bělavými mraky. Travu čeřily drobné vlny, spěšně ubíhající před větrem. Chvílemi šplíchaly do oken drobné kapky deště. Na konci „Přední řady“ seděli přede dveřmi svých domků rybáři a spravovali sítě; bosé děti přibíhaly a zvědavě okukovaly kočár. Ti tu zůstanou…

Když kočár minul poslední domy, Tony se předklonila, aby naposledy zahlédla maják; pak se opřela nazad a zavřela oči, unavené a citlivé. V noci rozčilením skoro nespala, ráno vstávala časně, aby zabalila kufr, a odmítla snídani. Ve vyschlých ústech měla jakousi mdlou pachuť. Cítila se tak slabá, že se ani nepokoušela zadržet slzy, jež se jí každou chvíli pomalu a horce draly do očí.

Sotva zavřela víčka, byla zase v Travemünde na verandě. Viděla před sebou Mortena Schwarzkopfa, jak k ní hovoří, jak se přitom po svém zvyku předklání a tu a tam dobrácky pátravě pohlédne na někoho jiného; jak se směje a ukazuje krásné zuby, jichž si zřejmě ani nebyl vědom… a její mysl se nadobro upokojila a rozveselila. Znovu si v paměti vyvolávala všechno, co od něho v mnoha rozhovorech slyšela a zvěděla, a blaživě ji uspokojovalo slibovat si v duchu, že všechno to v sob…