Buddenbrookovi

TŘETÍ KAPITOLA

Konzul Buddenbrook se vrátil z „Harmonie“, pánského čtenářského kroužku, v němž po druhé snídani strávil asi hodinu, do Mengovy třídy. Prošel pozemek odzadu, kráčel rychle podél zahrady vydlážděnou chodbou, která vedla mezi obrovskými zdmi a spojovala zadní dvůr s předním, přešel průjezd a zeptal se v kuchyni, je-li bratr doma; ať prý mu řeknou, až přijde. Potom prošel pisárnou, kde se zaměstnanci u pultů, jakmile se objevil, sklonili hlouběji nad účty, prošel do své privátní kanceláře, odložil klobouk a hůl, oblékl pracovní plášť a zaujal své místo u okna proti panu Marcusovi. Mezi nápadně světlým obočím měl dvě rýhy. Žlutý náústek načaté ruské cigarety putoval neklidně z jednoho koutku úst do druhého. Pohyby, jimiž se chápal papíru i psacího náčiní, byly tak úsečné a strohé, že si pan Marcus dvěma prsty rozvážně pohladil knír a vrhl na svého společníka dlouhý, pátravý pohled, kdežto mladí zaměstnanci se podívali po sobě s nadzdviženým obočím. Šéf se zlobil.

Za půl hodiny, v níž nebylo slyšet nic než šustění per a rozšafné odkašlávání pana Marcuse, vyhlédl konzul přes zelený okenní parapet a zahlédl na ulici Kristiána. Kouřil. Šel z klubu, kde posnídal a věnoval se na chvíli ruletě. Klobouk měl naražený trochu šikmo do čela a mával žlutou holí, kterou si přivezl „odtamtud“ a jejíž knoflík představoval vyřezávaná ňadra jeptišky. Očividně byl zcela zdráv a v nejlepší náladě. Vešel do kanceláře, pobroukávaje si jakousi písničku, řekl „– brýtro, pánové!“, ačkoliv bylo jasné jarní odpoledne, a popošel ke svému místu, aby „prostě chvilku pracoval“. Ale konzul se zvedl a jda kolem něho, prohodil, nepohlédnuv na něho: „Na slovíčko, můj milý.“

Kristián šel za ním. Kráčeli dost rychle přes halu. Tomáš měl ruce za zády, Kristián ho bezděčně napodobil a přitom obracel k bratrovi veliký nos, jenž mu nad nazrzlým knírem, svěšeným podle anglické módy přes ústa, vyčníval ostře, kostnatě a zakřiveně z vpadlých tváří. Když se ubírali přes dvůr, ucedil Tomáš: „Doprovodíš mě kousek po zahradě, příteli.“

„Dobře,“ odpověděl Kristián. A obcházejíce po levé straně vnější cestou kolem rokokové fasády „portálu“ zahradu, v níž se nalévala první poupata, zase delší chvíli mlčeli. Konečně se konzul rychle nadechl a řekl hlasitě: „Měl jsem právě velikou mrzutost kvůli tvému chování.“

„Kvůli mému…“

„Ano. – V ‚Harmonii‘ mi vyprávěli, jakou poznámku jsi včera utrousil v klubu; byla tak nevhodná, tak nad všechno pomyšlení netaktní, že nenacházím slov… Ostuda na sebe nedala dlouho čekat. Pěkně tě usadili. Byl bys tak hodný a vzpomněl by sis na to?“

„Ach… už vím, co máš na mysli. Kdo ti o tom řekl?“

„To je vedlejší. – Döhlmann. – Samozřejmě takovým tónem, že ti, kdož onu historku dosud neznali, si mohou teď rovněž mnout ruce radostí.“

„Ano, Tome, musím říci… že jsem se za Hagenströma styděl.“

„Ty ses styděl za… ale to přestává všechno… Poslouchej!“ zvolal konzul a natáhl obě ruce před sebe dlaněmi vzhůru a s hlavou nakloněnou na stranu jimi demonstrativně potřásl. „Prohlásíš ve společnosti, která se skládá z obchodníků i z lidí učených, a tak, že to mohou všichni slyšet: když se to tak vezme, je přece každý obchodník vlastně darebák… ty, sám obchodník, příslušník firmy, která usiluje ze všech sil o absolutní integritu, bezúhonnou solidnost…“

„Bože na nebesích, Tomáši, já žertoval!… ačkoliv… vlastně…“ dodal Kristián, pokrčil nos a vysunul trochu hlavu… V tomto postoji udělal několik kroků.

„Žertoval! Žertoval!“ zvolal konzul. „Namlouval jsem si, že rozumím žertu, ale přece jsi viděl, jak se tomu žertu porozumělo! ‚Co se mne týče, já si svého povolání nesmírně vážím,‘ odpověděl ti Heřman Hagenström. Nu a tys tam potom seděl jako zchátralec, který si neváží vlastního povolání…“

„Ano, Tome, prosím tě, co tomu říkáš? Jářku, všechna bodrost byla najednou v čertech. Všichni se smáli, jako by mi dávali za pravdu. Jenže tam sedí tenhle Hagenström a smrtelně vážně prohlásí: ‚Co mne se týče…‘, hlupák! Na mou duši, styděl jsem se za něho. Ještě včera večer v posteli jsem o tom dlouho přemýšlel a měl jsem skutečně takový divný pocit… nevím, jestli to znáš…“

„… Prosím tě, přestaň, nežvaň!“ přerušil ho konzul. Zlostí se třásl po celém těle. „Připouštím… ano, připouštím, že ta odpověď snad neodpovídala panující náladě, že byla nevkusná. Ale lidi, kterým něco takového říkáme, si přece vybíráme… když už to musí někdo stůj co stůj říkat… a nezavdáváme zpozdile příčinu k tomu, aby nás někdo tak nejapně zpražil! Hagenström využil příležitosti, aby nám… ano, nejen tobě, nýbrž nám uštědřil kopanec, protože, víš ty vůbec, co znamenalo to jeho ‚co mne se týče‘? ‚Takové poznatky získáváte patrně v kontoáru svého bratra, pane Buddenbrooku.‘ Tohle to znamenalo, ty osle!“

„Nu… osle…“ řekl Kristián a zatvářil se rozpačitě a znepokojeně.

„Koneckonců nenáležíš jenom sobě,“ pokračoval konzul, „ale přesto mi může být jedno, když se ty osobně zesměšňuješ… a čím se ty vlastně nezesměšňuješ?!“ zvolal. Byl bledý a modré žilky na úzkých skráních, od nichž vlasy dvěma kouty ustupovaly, byly jasně patrné. Jedno světlé obočí měl povytažené, a dokonce i v tuhých, do délky vytažených špičkách kníru bylo cosi zlostného, zatímco pohazoval rukama a vrhal svá slova úkosem Kristiánovi před nohy na písčitou pěšinu… „Zesměšňuješ se svými milostnými aférami, svými šaškárnami, svými chorobami a prostředky na jejich potírání…“

„Ó Tomáši,“ řekl Kristián, potřásl zcela vážně hlavou a trochu neobratně zvedl ukazovák… „Pokud jde o tohle, tomu ty nemůžeš tak docela rozumět, víš… To máš tak… Člověk musí takříkajíc udržovat v pořádku své svědomí… Nevím, jestli to znáš… Grabow mi předepsal jakousi mast na krční svaly… Dobrá! Když ji nepoužiji, když ji opominu použít, připadám si úplně ztracený a bezmocný, jsem neklidný, nejistý, ustrašený a rozvrácený a nemohu polykat. Ale když se jí namažu, mám pocit, že jsem vykonal svou povinnost a že jsem v pořádku… Pak mám dobré svědomí, jsem tichý, spokojený a báječně se mi polyká. Mast sama, myslím, to …