Buddenbrookovi

PÁTÁ KAPITOLA

Manželství, ze kterého vzešel malý Jan, nepozbylo jako předmět řečí kolujících v městě nikdy zajímavosti. Tak jako každý z obou manželů v sobě měl cosi extravagantního a záhadného, i v manželství samém bylo leccos neobvyklého a podezřelého. Nahlédnout trochu za jeho kulisy, a dostat se tomuto vztahu trochu na kloub, bez zřetele na skrovná vnější fakta, se zdálo být obtížným, leč vděčným úkolem… A v obývacích pokojích a ložnicích, v klubech i kasinech, ba i na burze se o Gerdě a Tomáši Buddenbrookovi mluvilo tím víc, čím méně se o nich vědělo.

Jak se ti dva našli? A jak to mezi nimi vypadá? Lidé si vzpomínali, jak náhle a rozhodně si Tomáš Buddenbrook, tehdy třicetiletý, před osmnácti lety počínal. „Tu nebo žádnou jinou,“ byla jeho slova, a u Gerdy tomu bylo asi podobně, neboť až do svých sedmadvaceti let rozdávala v Amsterodamu koše a tohoto uchazeče vyslyšela okamžitě. Tedy sňatek z lásky, usuzovali lidé po svém; neboť třebaže jim to bylo hodně za těžko, museli přiznat, že Gerdiných tři sta tisíc při tom hrálo jistě jen druhotnou úlohu. Ale o lásce zase, o tom, co se rozumí pod slovem láska, nebylo mezi těmi dvěma od počátku mnoho vidět. Od počátku mohli v jejich vzájemném chování lidé pozorovat jen zdvořilost a nic jiného, jakousi mezi manžely zcela nezvyklou, korektní a uctivou zdvořilost, která však nepochopitelným způsobem nevyvěrala z toho, že by k sobě vnitřně měli daleko, že by si byli cizí, ale z jakési osobité, mlčenlivé a hluboce důvěrné vzájemné znalosti, neustálé vzájemné ohleduplnosti a shovívavosti. Léta na tom pranic nezměnila. Změna, kterou přivodil čas, spočívala jen v tom, že věkový rozdíl mezi těmi dvěma, ač co do let celkem nepatrný, se začal nyní nápadně projevovat…

Lidé tu dvojici pozorovali a shledávali, že Tomáš je značně stárnoucí, skoro již trochu obtloustlý muž s mladou ženou po boku. Shledávali, že Tomáš Buddenbrook je sešlý – ano, výraz sešlý byl navzdory ješitnosti, s jakou si hleděl sebe a která působila až trochu směšně, jediné případné slovo pro něho –, kdežto Gerda se za těch osmnáct let takřka nezměnila. Jako by ji konzervoval nervózní chlad, v němž žila a jenž z ní vyzařoval. Její temně zrzavé vlasy si uchovaly svou přesnou barvu, krásná, bílá tvář svou pravidelnost, postava štíhlou a vznosnou vznešenost. V koutcích hnědých očí, trochu příliš malých a položených blízko u sebe, ještě stále utkvívaly namodralé stíny… Lidé těm jejím očím nevěřili. Dívaly se zvláštně a to, co v nich snad bylo psáno, nedovedli lidé rozluštit. Tato žena s povahou tak samotářskou, nepřístupnou, zdrženlivou a odmítavou, žena, která dovedla jen na svou hudbu vynaložit trochu životní vřelosti, vzbuzovala neurčité podezření. Lidé shledávali svou trošku zaprášené znalosti lidí, aby ji použili proti ženě senátora Buddenbrooka. Tiché vody často břehy melou. Někdo má za ušima. A protože by se byli o této věci rádi dopátrali čehosi víc, a vůbec o ní něco zvěděli a něco z ní pochopili, dospěla jejich skromná fantazie k předpokladu, že nemůže být jinak, než že krásná Gerda svého stárnoucího muže teď trochu podvádí.

Dávali pozor, a netrvalo dlouho, shodli se na tom, že Gerda Buddenbrooková ve vztahu k panu poručíkovi von Throta překračuje, mírně řečeno, meze počestnosti. René Maria von Throta, rodem z Porýní, sloužil jako poručík u jednoho z pěších pluků, jež ležely v městě posádkou. Červený límec se hezky vyjímal vedle černých vlasů po straně pěšinkou rozdělených a vpravo vyčesaných z bílého čela do vysokého hustého a kučeravého hřebenu. Ale třebaže se postavou zdál veliký a silný, vzbuzoval celým svým zjevem, pohyby i způsobem, jakým mluvil a jakým mlčel, dojem hodně nevojenský. Jednu ruku si s oblibou zasunoval mezi knoflíky polorozepjaté blůzy a vsedě si opíral tvář o hřbet ruky; jeho úklony postrádaly jakékoliv vojenské ráznosti, ani nebylo slyšet srážet podpatky, a s uniformou na svalnatém těle zacházel stejně nedbale a náladově, jako by to byl nějaký civilní oblek. Ba i jeho úzký, šikmo do ústních koutků vybíhající jinošský knírek, který nebylo možno protáhnout do špičky a dodati mu trochu vzletu, přispíval k tomu, aby onen celkový nemartiální dojem posílil. Nejpozoruhodnější na něm byly oči: veliké, neobyčejně lesklé a tak černé, že vypadaly jako neprobadatelně žhoucí hlubiny, oči, jež se snivě, vážně a zářivě upíraly na věci a tváře…

Do armády vstoupil jistě proti své vůli či alespoň bez lásky k vojenství, neboť přes svou tělesnou sílu nebyl ve službě zdatný, nebyl oblíbený u kamarádů, jejichž zájmy a zábavy – zájmy a zábavy mladých oficírů vrátivších se před nedávnem z vítězného válečného tažení – takřka nesdílel. Pokládali ho za nepříjemného a extravagantního podivína, který si libuje v osamělých procházkách, nemiluje ani koně, ani lov, ani ženy, neholduje kartám a upírá mysl jen k hudbě; hrál totiž na několik nástrojů a bývalo ho s jeho planoucíma očima a nevojenským, nedbalým a zároveň hereckým vystupováním vídat na všech operách a koncertech, kdežto klub a kasino pomíjel.

Volky nevolky vykonal nejnutnější návštěvy u významných rodin; potom však odmítl téměř všechna pozvání a chodil vlastně pouze do rodiny Buddenbrookovy… chodil tam, jak lidé měli za to, příliš často, jak měl za to i sám senátor…

Nikdo netušil, co se v Tomáši Buddenbrookovi děje, nikdo to tušit nesměl, a právě to: udržovat všechny lidi v nevědomosti o svém hoři, o své nenávisti, o své bezmoci bylo tak strašlivě těžké! Lidem začínal připadat trochu směšný, ale snad by byli pocítili soucit a potlačili podobné pocity, kdyby byli jen zdaleka tušili, s jak úzkostlivou nedůtklivostí dbá Tomáš Buddenbrook o to, aby nebyl směšný, jak už dlouho předem a zdaleka to vyciťoval, dřív než jim nějaké podezření vůbec přišlo na mysl. I jeho ješitnost, ta zhusta vysmívaná „ješitnost“ byla přece z valné části výplodem této starosti. Byl první, kdo si podezíravě uvědomil onen stále nápadnější nepoměr mezi jeho vlastním zevnějškem a Gerdinou zvláštní nedotčeností, jež nedoznala léty újmy, a nyní, od…