Buddenbrookovi

ŠESTÝ DÍL

PRVNÍ KAPITOLA

Tomáš Buddenbrook býval při první snídani ve své hezké jídelně skoro vždycky sám, jeho žena vycházela z ložnice velmi pozdě, protože mívala dopoledne často migrénu a bývala celkově rozladěná. Konzul hned potom odcházel do Mengovy třídy, kde zůstaly kanceláře firmy, posnídal podruhé v mezipatře spolu s matkou, Kristiánem a Idou Jungmannovou, a s Gerdou se sešel zase až ve čtyři hodiny u oběda. Obchodní ruch udržoval v mezipatře život a pohyb; ale patra velikého domu v Mengově třídě byla nyní hodně prázdná a osamělá. Malou Eriku si vzala mademoiselle Weichbrodtová za interní schovanku, ubohá Klotylda odešla se svými čtyřmi či pěti kusy nábytku do levného penziónu jedné vdovy po gymnaziálním profesoru, jakési doktorové Krauseminzové, ba i sluha Anton opustil dům, aby přešel k mladému panstvu, kde ho bylo víc zapotřebí, a když se Kristián zdržoval v klubu, sedávaly ve čtyři hodiny u kulatého stolu, u něhož se už nevysouvala ani jedna deska a navíc se v tom rozlehlém jídelním chrámu s postavami bohů na stěně úplně ztrácel, jen konzulová a mamzel Jungmannová samy.

Smrtí konzula Jana Buddenbrooka pohasl společenský život v Mengově třídě a konzulová, až na návštěvu toho či onoho duchovního, kolem sebe už nemívala žádné jiné hosty než při pravidelných čtvrtečních obědech členy své rodiny. Ale syn a jeho choť měli už za sebou své první diner, diner, při němž bylo prostřeno v jídelně i v obývacím pokoji, diner s najatou kuchařkou, najatými číšníky a kistenmakerovskými víny, společenský oběd, jenž započal v pět hodin a jehož vůně a hřmoty pokračovaly ještě v jedenáct a k němuž se dostavili všichni Langhalsovi, Hagenströmovi, Huneusovi, Kistenmakerovi, Oeverdieckovi a Möllendorpfovi, obchodníci i učenci, manželské dvojice i suitiéři, společenský oběd, jenž končil whistem a hudbou, které měli všichni plné uši, oběd, o němž se potom na burze ještě týden mluvilo s výrazy nejvyšší chvály. Opravdu, ukázalo se, že mladá paní konzulová umí reprezentovat… Když konzul onoho večera osaměl se svou chotí v pokojích osvětlených uhořelými svícemi, mezi nábytkem páté přes deváté rozestrkaným, v hustém sladkém a dusném oparu z jemných pokrmů, parfémů, vína, kávy, doutníků a květin na toaletkách a ve vysokých vázách na stolech, stiskl jí ruce a řekl: „Bylo to výborné, Gerdo! Nemuseli jsme se stydět! Na těchhle věcech hodně záleží… Nemám nejmenší chuť chodit nějak často na plesy a nechat mladé lidi poskakovat tady u nás; na to tu není ani dost místností. Ale lidem usedlejšího věku u nás musí chutnat. Takové diner stojí sice o něco víc… ale je to dobrá investice.“

„Máš pravdu,“ odpověděla Gerda, urovnávajíc si krajky, jimiž jako mramor prosvítala její prsa. „I já dávám rozhodně přednost společenským obědům před plesy. Takové diner mimořádně uklidňuje… Dnes odpoledne jsem muzicírovala a je mi nějak divně… Můj mozek je teď tak vyhaslý, že by se mnou nehnulo, ani kdyby tu vedle mne uhodil hrom.“

Když konzul o půl dvanácté zasedl vedle matky ke stolu s přesnídávkou, konzulová mu přečetla tento dopis:

„V Mnichově, 2. dubna 1857

Mariánské nám. č. 5

Drahá maminko,

prosím Tě, odpusť, je to hanba, že jsem dosud nenapsala, když jsem tu už osm dní; jsem příliš zaujata vším, co se tu dá vidět – ale o tom později. Napřed se musím zeptat, jste-li Vy, drazí, Ty, Tom a Gerda, Erika a Kristián i Tylda a Ida všichni zdrávi: to je to hlavní.

Ach, co všechno jsem v těchto dnech viděla! Pinakotéku a glyptotéku a dvorní pivovar a dvorní divadlo a kostely a spoustu jiných věcí. O tom musím vyprávět ústně, jinak bych se upsala k smrti. Také jsme si už vyjeli kočárem do údolí Isary a na zítřek se chystá výlet k Würmskému jezeru. A tak to jde pořád dokola; Eva je ke mně nesmírně milá a pan Niederpaur, ředitel pivovaru, je příjemný člověk. Bydlíme ve středu města na tuze hezkém náměstí s kašnou uprostřed jako u nás na tržišti a náš dům je docela blízko radnice. V životě jsem neviděla takový dům! Odshora až dolů je cikcak pomalovaný samými obrazy svatého Jiří usmrcujícího draka a starých bavorských knížat v plném ornátu a s erby. Jen si představte!

Ano, Mnichov se mi neobyčejně líbí. Zdejší vzduch prý posiluje nervy, a můj žaludek mi zatím dává pokoj. Piji s potěšením spousty piva, tím spíše, že voda prý tu není příliš zdravá; ale na zdejší jídlo si ještě nemohu zvyknout. Málo zeleniny a příliš mnoho mouky, například v omáčkách, nad kterými aby se Pánbůh slitoval. Co je pořádná telecí pečeně, o tom tady vůbec nemají tušení, protože řezníci všechno nemožně ro…