Buddenbrookovi

DRUHÁ KAPITOLA

Na jaře roku 68 to bylo, kdy se paní Permanedrová jednou večer kolem desáté hodiny objevila v prvním patře domu v Rybářské jámě. Senátor Buddenbrook seděl v obývacím pokoji, zařízeném nábytkem potaženým olivově zeleným ripsem, sám u prostředního kulatého stolu ve světle veliké plynové lampy visící se stropu. Před sebou měl rozložené noviny „Berliner Börsenzeitung“ a četl lehce skloněný nad stůl, s cigaretou mezi ukazováčkem a prostředníkem levé ruky, na nose zlatý skřipec, který musel od nějaké doby při práci používat. Zaslechl sestřiny kroky v jídelně, sňal skřipec a hleděl napjatě do tmy, dokud se mezi portiérami a pruhem světla neobjevila Tony.

„Ach, to jsi ty. Dobrý večer. Už ses vrátila z Pöppenrade? Jak se daří tvým přátelům?“

„Dobrý večer, Tome! Děkuji, Armgard je zdráva a čiperná… Ty jsi tu docela sám?“

„Ano, jdeš mi velice vhod. Musel jsem dnes večeřet sám jako papež; slečna Jungmannová coby společnost nepřichází vlastně v úvahu, každou chvíli vyskakuje od stolu a běží se poohlédnout po Hannovi… Gerda je v kasinu. Koncertuje tam houslista Tamayo. Kristián se pro ni zastavil…“

„I hrome! Abych mluvila jako maminka. – Ano, poslední dobou jsem si všimla, že se Gerda a Kristián dobře snášejí.“

„Já také. Od té doby, co je tu Kristián natrvalo, začíná mu Gerda přicházet na chuť. Dokonce pozorně poslouchá, když jí líčí své neduhy… Božínku, Kristián ji prostě baví. Onehdy mi řekla: ‚Není v něm nic měšťáckého, Tomáši! Je ještě mnohem méně měšťák, než jsi ty!‘ –“

„Měšťák… Měšťák, Tome?! Nu, mně připadá, že na celém širém božím světě není lepšího měšťáka, než jsi ty…“

„No ano; takhle to ona zrovna nemyslela!… Odlož si na chvilku, holčičko. Vypadáš skvěle. Venkovský vzduch ti prospěl, že?“

„Náramně!“ řekla Tony, odložila mantilu i kapotový klobouček s fialovými hedvábnými stuhami a usedla majestátně do jednoho křesla u stolu… „Žaludek i spaní, všechno se za ten krátký čas zlepšilo, čerstvě nadojené mléko, šunka a klobásy… Člověku se při tom daří jako skotu a žitu. A čerstvý med, Tome, odjakživa jsem med považovala za jednu z nejlepších poživatin. Je to ryzí přírodní produkt! Při něm aspoň víme, co polykáme. Ano, bylo to moc pěkné od Armgardy, že si vzpomněla na naše staré přátelství z penzionátu a že mě pozvala. A pan von Maiboom se rovněž předstihoval v laskavosti… Prosili mě vřele, abych tam ještě pár týdnů zůstala, ale to víš: Erika se beze mne jen těžko obejde, zejména teď, když je na světě malá Alžběta…“

„A propos, jak se daří dítěti?“

„Děkuji, Tome, jde to; vypadá bohudík moc dobře na své čtyři měsíce, ačkoliv Bedřiška, Jindřiška a Fifi byly přesvědčeny, že nezůstane naživu…“

„A co Weinschenk? Jak se cítí jako otec? Vídám ho vlastně vždycky jen ve čtvrtek…“

„Ó, ten je stále stejný. Vidíš: je to takový hodný a pilný člověk a po jisté stránce i vzor manžela, nezavadí o hospodu, z kanceláře chodí rovnou domů a volné chvíle tráví s námi. Ale je tu taková jedna věc, Tome, – mezi sebou si to přece můžeme říci upřímně: chce, aby Erika byla stále veselá, aby mu stále něco povídala a žertovala, protože když prý přijde domů udřený a rozmrzelý, chce, aby si s ním žena lehkým a veselým tónem porozprávěla, bavila ho a povyrážela, k tomu prý je, říká on, žena na světě…“

„Hlupák!“ ucedil senátor.

„Jakže?… Nu, nejhorší je, že Erika má tak trochu sklon k melancholii, Tome, to má jistě po mně. Občas bývá vážná a zamlklá, zamyšlená, a on ji pak hubuje, vybuchne a říká slova, která upřímně řečeno mívají daleko k jemnocitnosti. Je prostě příliš často vidět, že není z dobré rodiny a že se mu bohužel nedostalo toho, čemu se říká jemné vychování. Ano, tobě to upřímně přiznám: pár dní před mým odjezdem do Pöppenrade se stalo, že rozbil o podlahu víko od polévkové mísy, protože polévka byla přesolená…“

„No, to je mi pěkné!“

„Ne, naopak. Ale neodsuzujme ho za to. Bože můj, všichni máme chyby. A takový zdatný, pracovitý muž, chraň Bůh… Ne, Tome, drsná skořápka a dobré jádro není v životě zdaleka to nejhorší. Řeknu ti, přicházím právě z poměrů mnohem smutnějších. Když jsem byla s Armgardou sama, hořce se přede mnou rozplakala…“

„Nepovídej! – Pan von Maiboom?“

„Ano, Tome; a to ti chci říct. Sedíme tu a povídáme si, ale vlastně jsem dnes večer přišla ve velmi vážné a důležité záležitosti.“

„Copak? Co je s panem von Maiboom?“

„Ralf von Maiboom je roztomilý člověk, Tomáši, ale větroplach, hotový čertův chlapík. Hraje v Rostocku, hraje ve Warnemünde a dluhů má jako písku v moři. Když žiješ pár týdnů na Pöppenrade, nevěřil bys tomu! Panský dům je vznešený a kolem dokola se všemu daří, o mléko a šunku a klobásy není nouze. Na takovém statku nemáme někdy představu o tom, jaké jsou skutečné poměry… Zkrátka, jejich majetkové záležitosti jsou strašně neuspořádané, Tome, to mi Armgard se srdcelomným pláčem přiznala.“

„To je smutné, to je opravdu smutné!“

„Ano, jen to opakuj. Jenže jde o to, že mě ti lidé, jak se ukázalo, nepozvali z důvodů zcela nesobeckých.“

„Jak to?“

„Hned ti to řeknu, Tome. Pan von Maiboom potřebuje peníze, potřebuje okamžitě větší sumu peněz, a protože ví o starém přátelství mezi svou ženou a mnou a věděl, že jsem tvoje sestra, schoval se v tísni za svou ženu a ta se zas schovala za mne… Chápeš?“

Senátor si špičkami prstů pravé ruky hladil lebku a zkřivil trochu obličej. „Myslím, že ano,“ řekl. „Ta tvá vážná a důležitá záležitost sleduje patrně ten cíl, abych sehnal zálohu na pöppenradskou sklizeň, nemýlím-li se? Ale to se ty a tvoji přátelé obracíte na nepravého. Za prvé jsem ještě nikdy žádný obchod s panem von Maiboom neuzavřel a tohle by přece jen bylo hodně divné navázání vztahů. Za druhé jsme, můj pradědeček, dědeček, otec i já sice tu a tam rolníkům vyplatili zálohy, když nám jinak jejich osoba i ostatní okolnosti dávaly určitou jistotu. Ale jak jsi mi sama před dvěma minutami vylíčila poměry pana Maibooma, nemůže být o takové jistotě ani řeči…“

„Jsi na omylu, Tome. Nechala jsem tě domluvit, ale jsi na omylu. Tady nemůže jít o nějakou zálohu. Maiboo…