Hory šílenství

XII.

Danforth i já si vzpomínáme, že jsme se vynořili do veliké zdobené polokoule a vraceli se ve svých stopách kyklopskými místnostmi a chodbami mrtvého města; jsou to však pouhé snové útržky a nevzpomínáme si na žádné rozhodování, podrobnosti ani tělesnou námahu. Jako kdybychom pluli v mlhavém světě či rozměru bez času, příčinných souvislostí či směru. Šedé polosvětlo obřího kruhového prostranství nám vrátilo trochu střízlivosti; nepřiblížili jsme se však k uloženým saním a už jsme nepohlédli na nebohého Gedneyho a psa. Mají zvláštní a titánské mauzoleum, a doufám, že je konec této planety zastihne nerušené.

Až když jsme se plahočili vzhůru po kolosální spirálové rampě, pocítili jsme strašlivou únavu a zadýchanost, kterou způsobil běh řídkým vzduchem náhorní planiny; ani strach ze zhroucení nás však nemohl přimět k zastávce dřív, než se dostaneme ven, do říše normálního slunce a oblohy. Na našem odchodu z oněch pohřbených epoch bylo cosi náležitého; jak jsme totiž, lapajíce po dechu, kroužili vzhůru šedesátistopým válcem pradávného zdiva, spatřovali jsme po svém boku souvislý průvod heroických skulptur v rané a neupadlé technice vymřelého plemene - pozdrav na rozloučenou od Starých, napsaný před padesáti milióny lety.

Když jsme se konečně doškrábali až nahoru, ocitli jsme se na velké hromadě popadaných kvádrů, na západě vyvstávaly zakřivené zdi vyšších kamenných staveb a za rozpadajícími se budovami na východě se chmuřily štíty vysokých hor. Nízké půlnoční antarktické slunce rudě zíralo na jižním obzoru trhlinami v zubatých rozvalinách a strašlivé stáří a mrtvost přízračného města se zdály ještě zřetelnější v protikladu k takovým poměrně známým a obvyklým věcem, jako jsou rysy polární krajiny. Obloha nad námi byla vířící a opalizující masou řídkých ledových par a chlad nám svíral útroby. Unaveně jsme odložili své brašny s výstrojí, které jsme instinktivně svírali po celou dobu zoufalého úprku, a zapnuli jsme si své těžké oděvy, než vratce sestoupíme z hromady a půjdeme věkovitým kamenným bludištěm k předhoří, kde čekal náš aeroplán. O tom, co nás zahnalo na útěk z oné temnoty tajemných a pravěkých hlubin Země, jsme neřekli ani slovo.

Ani ne za čtvrt hodiny jsme našli to strmé stoupání k předhoří - pravděpodobně dávnou terasu -, po němž jsme sešli, a spatřili mezi nečetnými zříceninami na úbočí před sebou tmavou hmotu našeho velkého aeroplánu.

V polovině cesty k cíli jsme se na okamžik zastavili, abychom si vydechli, a opět se ohlédli na fantastickou spleť neuvěřitelných kamenných tvarů pod námi, jež se opět mysticky rýsovala proti neznámému západu. Přitom jsme viděli, že obloha za ním ztratila svou jitřní zamženost; neklidné ledové páry vystoupily do zenitu, kde jako by se jejich výsměšné obrysy chtěly složit v nějaký bizarní vzorec, který se bojí učinit zcela jasný a určitý.

Na nejzazším bílém obzoru za groteskním městem se nyní zjevila nezřetelná, přízračná linie fialových věží, jejichž jehlové hroty snově vyvstávaly proti lákav…