Hory šílenství

III.

Myslím, že nikdo z nás klidně ani tvrdé toho rána nespal. Nedovolovalo to ani vzrušení z Lakeova objevu, ani rostoucí zuřivost větru. Vichr běsnil i u nás tak, že jsme se neubránili otázkám, oč horší to je v Lakeově táboře přímo pod obrovitými neznámými štíty, které vichr zplodily a poslaly. McTighe byl v deset hodin vzhůru a pokoušel se rádiem dovolat k Lakeovi, jak bylo dohodnuto, ale zdálo se, že jakýsi elektrický stav rozbouřeného vzduchu západně od nás brání spojení. Dovolali jsme se však na Arkham a Douglas mi řekl, že se také marně snažil navázat spojení s Lakem. O vichru, který u nás dosud zuřil nic nevěděl. U nich v McMurdově úžině vál jen slabý vítr.

Celý den jsme úzkostně naslouchali a chvílemi se opět pokoušeli dovolat k Lakeovi ale stále bezvýsledně. Kolem poledne se ze západu přihnalo opravdové šílenství větru, takže jsme dostali strach o bezpečnost svého tábora; po čase však utichlo, jen s mírnější recidivou ve dvě odpoledne. Po třetí hodině už bylo velmi klidno a my jsme zdvojnásobili úsilí dovolat se Lakea. Když jsme uvážili, že má čtyři aeroplány a každý vybavený krátkovlnnou stanicí, nedovedli jsme si představit žádnou běžnou nehodu, která by mohla naráz vyřadit všechny jeho radiostanice. Přesto neúprosné mlčení trvalo, a když jsme pomysleli na zběsilou sílu, jakou musel mít vítr v jeho končině, neubránili jsme se nejzlověstnějším dohadům.

V šest už byly naše obavy silné a určité a po dohodě s Douglasem a Thorfinnssenem jsem se rozhodl podniknout kroky k průzkumu. Pátý aeroplán, který jsme nechali u skladu při McMurdově úžině se Shermanem a dvěma námořníky, byl v dobrém stavu a připraven k okamžitému použití, a zdálo se, že právě teď nasula ta kritická situace, pro kterou byt schraňován. Zavolal jsem Shermana a nařídil mu, aby ke mně s oběma námořníky co nejrychleji přiletěl na jižní základnu, protože vzdušné podmínky byly zjevně velmi příznivé. Pak jsme prohovořili, kdo se zúčastní pátrací výpravy, a rozhodli jsme se, že poletí všichni i se saněmi a psy, které jsem si nechal. Ani tak velký náklad nebude přílišný pro mohutný letoun postavený podle našich speciálních pokynů k přepravě těžkých strojů. Mezitím jsem se pokoušel rádiem dovolat Lakea, ale mamě.

Sherman s námořníky Gunnarssonem a Larsenem odstartovali v sedm třicet a několikrát během letu podávali zprávu, že let je klidný. Na naši základnu dorazili o půlnoci a všichni jsme hned rozebírali, co dál. Bylo riskantní letět nad Antarktidou v jediném aeroplánu bez souvislé řady základen, ale nikdo necouval před tím, co se zdálo naprostou nutností. Když jsme zčásti aeroplán naložili, šli jsme si ve dvě krátce odpočinout, ale za čtyři hodiny jsme už zase byli vzhůru, abychom dokončili nakládáni a balení.

V 7.15 ráno 25. ledna jsme za McTigheova pilotování vzlétli směrem k severozápadu s deseti muži, sedmi psy, vybaveni saněmi, zásobou paliva, potravin a dalších věcí včetně palubní radiostanice. Ovzduší bylo čisté, vcelku klidné a teplota poměrně mírná, a …