Hory šílenství

IX.

Řekl jsem, že zkoumání úpadkových reliéfů nás přivedlo ke změně bezprostředního cíle. Souviselo to samozřejmě s vytesanými průchody do černého podzemního světa, o jejichž existenci jsme předtím nevěděli, ale které jsme nyní dychtili nalézt a projít. Ze zřejmého měřítka skulptur jsme vyvodili, že srázné se svažující procházka jedním či druhým blízkým tunelem, dlouhá asi míli, by nás dovedla na pokraj závratných neslunečných útesů okolo velké propasti, po jejichž úbočí dále vedly Starými vylepšené stezky ke skalnatému pobřeží skrytého zatmělého oceánu. Spatřit tuto bájnou hlubinu na vlastní oči bylo lákadlem, jemuž se nedalo odolat, jakmile jsme se o té věci dozvěděli - ale uvědomovali jsme si, že se na výpravu musíme vydat hned, chceme-li ji zahrnout do nynější cesty.

Bylo teď asi osm hodin večer a neměli jsme dost rezervních baterií, abychom mohli mít stále rozsvícené baterky. Tolik jsme zkoumali a obkreslovali pod úrovní ledu, že naše baterie měly za sebou nejméně pět hodin takřka nepřetržitého používání a přes speciální suchý článek vydrží už jen asi čtyři hodiny - i když tím, že budeme mimo zvlášť zajímavá nebo obtížná místa používat jednu, bychom snad získali bezpečnou rezervu. Bez světla by to v těchto kyklopských katakombách nešlo, a tak jsme se museli vzdát dalšího luštění nástěnných reliéfů, abychom mohli podniknout cestu k propasti. Měli jsme samozřejmé v plánu navštěvovat to místo znovu a celé dny nebo i týdny intenzivně zkoumat a fotografovat - zvědavost už dávno překonala hrůzu, ale teď si musíme pospíšit.

Naše zásoba papírků na označování cesty zdaleka nebyla neomezená a nechtělo se nám obětovat další zápisky nebo kreslicí papír na její zvětšení, ale přece jsme roztrhali jeden velký zápisník. Kdyby došlo k nejhoršímu, uchýlíme se k značkování do skály - a i v případě skutečné ztráty směru by samozřejmě bylo možné se propracovat na denní světlo jedním nebo druhým průchodem, pokud bychom měli dostatek času na pokusy a omyly. Takže jsme konečné dychtivě vyrazili naznačeným směrem k nejbližšímu tunelu.

Podle reliéfů, z nichž jsme vytvořili svou mapu, nemohlo být kýžené ústí tunelu o mnoho dál než čtvrt míle od místa, kde jsme stáli; v prostoru před námi byly na pohled pevné budovy, velmi pravděpodobně průchodné pod úrovní ledu. Otvor sám bude v suterénu, v nejblíž k předhoří ležícím úhlu obrovské pěticípé stavby, určené zřejmě pro veřejné funkce, snad obřadní povahy, kterou jsme se pokoušeli určit podle svého leteckého průzkumu zřícenin.

Když jsme si vybavovali let, nevzpomínali jsme si na žádnou takovou stavbu, proto jsme usoudili, že její horní partie byly velmi poškozeny, nebo že byla zcela pobořena jednou trhlinou v ledu, které jsme si všimli. V tom případě by byl tunel nejspíše zasypaný, takže bychom museli vyzkoušet druhý nejbližší - ten necelou míli na sever. Řečiště nám bránilo vyzkoušet na této cestě nějaký z jižnějších tunelů; a kdyby byly zasuté oba nejbližší, nebylo by jisté, zda by nám baterie dovolily pokus…