Hory šílenství

X.

Mnozí lidé nás asi odsoudí jako necitelné a zároveň šílené, že jsme pomysleli na severní tunel a propast tak brzy po svém chmurném objevu, a já neříkám, Že bychom se byli hned vrátili k takovým myšlenkám, nebýt zvláštní okolnosti, která nám vysvitla a navodila celou novou řadu spekulací. Přikryli jsme zase nebohého Gedneyho nepromokavým plátnem a stáli jsme v němém ustrnutí, když nám konečně dolehly do vědomí zvuky - první zvuky, které jsme slyšeli po sestupu z míst, kde z nezemských výšin tiše kvílel horský vítr. Přestože byly povědomé a běžné, jejich přítomnost v tomto odlehlém světě smrti byla neočekávanější a děsivější, než by mohly být jakékoli groteskní nebo pohádkové tóny - protože znovu rozvracely všechny naše představy kosmického souladu.

Kdyby to byla nějaká stopa toho bizarního melodického hvízdání v širokém rozsahu, které jsme od těch druhých očekávali podle Lakeovy pitevní zprávy - a které naše předrážděná obraznost slyšela v každém zavytí větru, jež jsme zaslechli od příchodu do hrůzného tábora - bylo by v jakémsi pekelném souladu s dávno mrtvou končinou okolo nás. Na hřbitov jiných epoch patři hlas z jiných epoch. Ale ten zvuk rozmetal celé naše hluboce prožité přizpůsobení - celé naše mlčenlivé pojímání nitra Antarktidy jako pustiny naprosto a neodvolatelně zbavené každé stopy normálního života. To, co jsme slyšeli, nebyly bájné zvuky nějaké pohřbené rouhavosti ze starší země, z jejíž nadpřirozené houževnatosti vyvolalo po věky odpírané polární slunce obludnou odezvu. Bylo to naopak něco tak výsměšné normálního a tak neomylně povědomého z dnů strávených na moři u Viktoriiny země a ze dnů v táboře u McMurdovy úžiny, že jsme se otřásli při pomyšlení, že je to zde, kde by takové věci neměly být. Zkrátka - byl to prostě drsný křik tučňáka.

Tlumený zvuk přicházel z končin pod ledem téměř naproti chodbě, ze které jsme přišli - končin zjevně ve směru k onomu druhému tunelu do veliké propasti Přítomnost živého vodního ptáka v takovém místě - ve světě, který je na povrchu po věky úplně bez života - mohla vést jen k jedinému závěru; proto naší první myšlenkou bylo ověřit objektivní skutečnost toho zvuku. Ano, opakoval se a chvílemi se zdálo, že vychází z víc než jednoho hrdla. Vydali jsme se tedy za ním do vchodu, z něhož bylo odklizeno mnoho trosek, a znovu jsme začali značit cestu - další zásobou papíru, kterou jsme se zvláštní nechutí vzali z jednoho balíku v nepromokavém plátně na saních -, když jsme nechali denní světlo za sebou.

Jak zaledněná podlaha ustoupila suti, zjevně jsme rozeznali jakési zvláštní, vlekoucí se stopy a jednou našel Danforth zřetelný otisk, jehož popis by byl zcela přebytečný. Směr naznačovaný křikem tučňáků byl přesně ten, který nám mapa a kompas předpisovaly jako přístup k onomu severnímu ústí tunelu, a byli jsme rádi, že se před námi zdála otvírat široká cesta bez můstků na úrovni přízemí a suterénu. Tunel by podle nákresu měl začínat v suterénu velké pyramidovité stavby, na kterou jsme si trochu…