Hory šílenství

VIII.

Danforth i já jsme přirozeně se zvláštním zájmem a s nezvykle osobním pocitem posvátné bázně studovali všechno, co se týkalo bezprostředně míst, kde jsme se nalézali. Přirozené tu byla nesmírná hojnost tohoto místního materiálu; a měli jsme štěstí, že jsme na nepřehledné přizemní úrovni města nalezli dům velmi pozdního data, jehož zdi, sice poněkud poškozené trhlinami v sousedství, obsahovaly reliéfy úpadkového provedení, dovádějící příběh té končiny daleko za mapu z pliocénu, z níž jsme vyvodili svůj poslední celkový pohled na předlidský svět. Bylo to poslední místo, které jsme podrobně prozkoumali, protože to, co jsme tam našli, nám dalo nový bezprostřední cíl.

Byli jsme jistě v jednom Z nejpodivnějších, nejpřízračnějších a nejstrašnějších koutů celé zeměkoule. Byla to nekonečné nejstarobylejší ze všech existujících zemí. Rostlo v nás přesvědčení, Že tato ohavná výšina musí opravdu být bájná náhorní plošina Leng ze zlých snů, o níž se nechtělo hovořit ani šílenému autorovi Necronomiconu. Velký řetěz hor byl nesmírně dlouhý - začínal jako nízké pohoří v Luitpoldově zemi na pobřeží Weddellova moře a vlastně přetínal celý kontinent. Skutečně vysoká část se táhla mohutným obloukem zhruba od 82° šířky, 60° vých. délky po 70° stupeň šířky a 115° stupeň vých. délky, konkávní stranou směrem k našemu táboru, a končila u moře v kraji toho dlouhého zaledněného pobřeží, jehož pahorky zahlédli Wilkes a Mawson u polárního kruhu.

Avšak ještě obludnější výstřelky přírody se zdály znepokojivé blízko. Říkal jsem, že tyto štíty jsou vyšší než Himaláje, ale reliéfy mi nedovolují říci, že jsou nejvyšší na Zemi. Ta ponurá čest je bezpochyby vyhrazena něčemu, co polovina reliéfů váhala vůbec zaznamenat, kdežto jiné k tomu přistupovaly se zjevným odporem a bázní. Zdá se, že tu byla jedna část starobylé země - první, která se kdy vynořila nad vody potom, co Země vyvrhla Měsíc a Staří se snesli z hvězd -, které se vyhýbali jako neurčitě a nepojmenovatelně zlé. Města, která tam byla postavena, se rozpadla dřív, než byl čas, a byla nalezena náhle opuštěná. Když potom velká křeč Země v křídovém období rozbrázdila ten kraj, náhle uprostřed nejúděsnějšího burácení a zmatku vystřelila vzhůru strašlivá řada štítů - a Země dostala ty nejvyšší a nejstrašnější hory.

Jestliže bylo měřítko reliéfů správné, ty děsné hory musely mít přes čtyřicet tisíc stop - radikálně víc než otřesné hory šílenství, které jsme překročili. Jevilo se, že se táhnou asi od 77° šířky a 70° vých. délky po šířku 70° a vých. délku 100° - ani ne tři sta mil od mrtvého města, takže nebýt toho neurčitého opalizujícího oparu, byli bychom jejich obávané vrcholky zahlédli v Šeré dálavě na západě. Jejich severní konec také musí být vidět z dlouhého pobřeží Země královny Mary na polárním kruhu.

Někteří ze Starých za dnů úpadku vznášeli podivné modlitby k těm horám - ale nikdo se k nim nikdy nepřiblížil ani se neodvážil bádat, co je za nimi. Lidské oko je nikdy nevidělo, a když jsem zkoumal pocity…