Citadela

LXXV

Nerozumíme jeden druhému v tom, co je vlastně skutečnost. Já nenazývám skutečností to, co se dá odměřit na váze (takové vážení je pro mne k smíchu, neboť já přece váha nejsem a na skutečnostech určených k vážení mi nezáleží), ale to, co na mne naléhá. A naléhat na mne může něčí smutná tvář nebo píseň či horoucnost někoho v říši, anebo soucit s lidmi, určitý postup, způsob života, bezpráví, lítost, rozloučení či společenství při vinobraní (daleko spíš než sklizené hrozny, neboť i když budou odvezeny někam na prodej, to podstatné jsem z nich už získal. Tak jako člověk, který měl být vyznamenán králem a účastní se slavnosti, těší se ze svého lesku, přijímá blahopřání přátel, a tím už prožívá svůj hrdý triumf --- a král pak spadne z koně a zemře ještě předtím, než může zavěsit na jeho hruď onen kovový předmět. Řekneš snad, že ten člověk nic nezískal?).

Pro tvého psa je skutečností kost. Pro váhu je skutečností váha litiny. Ale tvá vlastní skutečnost je jiné povahy. Říkám proto o finančnících, že jsou bezvýznamní, a o tanečnicích, že jsou rozumné. Ne že bych prací prvních pohrdal", ale pohrdám jejich domýšlivostí a jistotou a sebezalíbením, neboť se považují za cíl a konec a podstatu, zatímco jsou jen sluhy a slouží především tanečnicím.

Nesmíš se totiž klamat, pokud jde o smysl práce. Určité práce jsou nutné. Jako kuchyně v mém paláci. Neboť bez potravy nejsou ani lidé. A je správné, aby lidé měli potravu, šaty a střechu nad hlavou. Aby mohli prostě být. Takové služby jsou nutné. Ale to významné v nich nespočívá: to spočívá jen v hodnotě lidí. A pouze to, co je na vyšší rovině a c…