Citadela

XIV

(...) Neboť moc naprosto neplyne z přísnosti. Ale jen z prosté řeči. Přísnost je samozřejmě nutná, aby tu novou řeč vnutila, neboť žádnými argumenty ji dokázat nelze a není ani pravdivější, ani falešnější, pouze jiná. Jak ale vnutit přísností řeč, jež by sama v sobě lidi rozdělovala, neboť by si v ní protiřečili? Vnutit takovou řeč by znamenalo vnutit rozkol, a přísnost by ztratila zbraň. Má vůle to dokáže, budu-li prostý. Pouze tak mohu člověka přimět, aby se stal jiným, aby byl volnější, jasnější, šlechetnější a horoucnější, aby byl ve svém usilování sjednocen sám se sebou. A až se uskuteční a odvrhne kuklu, kterou kdysi byl, okouzlen užasne nad vlastní nádherou a stane se mým spojencem a bude za mou přísnost bojovat. A základem mé přísnosti je pouze ona jí přisouzená role. Je to monumentální brána, kterou stádo prochází, aby se proměnilo a stalo jiným. Možná je pohání i bič. Nejsou však hnáni násilím: jsou obráceni na víru.

Přísnost však není nikdy účinná, jestliže ti, kdo překročili práh, se náhle cítí jako vysvlečení ze sebe samých, jestliže necítí, jak se v nich po odhození kukly rozvírají křídla, a jestliže se místo toho, aby slavili bolest, která jim dala vzniknout, cítí smutní a jako bezrucí a ohlížejí se po onom břehu, který opustili.

Řeky se potom začnou naplňovat lidskou krví, smutně zbytečnou.

Důkazem mého omylu mi byli pravé lidé, které jsem dal popravit, neboť to znamenalo, že jsem je neuměl přesvědčit…