Hrůza v Dunwichi a jiné horrory

Hrůza v Dunwichi

Gorgony, Hydry a Chiméry – ponuré příběhy Kelainó a Harpyjí – mohou být zobrazovány v pověrčivé mysli, dříve však existovaly. Jsou to jen kopie, typy – avšak archetypy jsou v nás, a to od věků. Jak jinak by nás mohlo tak zneklidňovat vyprávění o něčem, co, jak víme, neexistuje? Je to tím, že přirozeně cítíme strach z těchto bytostí u vědomí, že jsou schopny způsobit nám tělesnou újmu? Ale to ani v nejmenším! Tyto strachy mají vzdálenější původ. Jsou starší nežli tělo – neboť i bez těla neztratily by svou podobu… Tento druh strachu, kterým se zde zabýváme, je čistě spirituální – to je nápadné, když uvážíme, že na zemi je zcela bezpředmětný a že převládal v období našeho dětství bez hříchu – to jsou hádanky, které by asi mohl vyřešit průhled do světa předcházejícího našemu, abychom tak mohli alespoň zahlédnout zemi stínů preexistence.

Charles Lamb: Čarodějnice a jiní temní běsové

I.

Pokud při cestách po severu centrálního Massachusetts na křižovatce Aylesburského mýta kousek za Deans Corners špatně odbočíte, dostanete se do opuštěné, podivné krajiny. Krajina se zdvíhá a kamenné zdi, porostlé planými růžemi, se tisknou stále blíž k vyježděným kolejím prašné, klikaté cesty. Stromy v hájích se zdají příliš rozložité a divoký plevel s ostružiníkem se rozbujely tak, jak lze v obydlených krajích vidět jen zřídka. Zároveň se objeví ojedinělá neplodná pole s řídce roztroušenými domy, všemi překvapivě stejně poznamenanými věkem, bídou a rozkladem. Člověk neví proč, ale váhá zeptat se na správnou cestu sukovitých osamělých místních lidí, kradmo se šourajících tu a tam po rozpadlých schodech nebo svažitých lukách posetých kameny. Ti lidé se chovají tak tiše a tajuplně, až má člověk pocit, že se tu setkává s čímsi zakázaným, s čím nebude radno přicházet do styku. Když vám cesta otevře výhled na hory nad hlubokými lesy, pocit podivné nevolnosti jen zesílí. Vrcholky jsou příliš oblé a souměrné na to, aby působily příjemně a přirozeně, a občas se na jejich temeni proti nebi mihnou jasné obrysy zvláštních vysokých kamenných sloupů, postavených do kruhu.

Cestu protínají rokliny a hluboké strže, a hrubě tesané dřevěné mosty přes ně nebudí nikdy důvěru. Když cesta znovu klesne, objeví se rozsáhlé bažiny, kterým se každý instinktivně vyhne a doopravdy se jich bojí navečer, kdy začnou křičet neviditelní lelci a při nevázaném rytmu skřehotu volských žab, jehož vytrvalost tísní duši, se dají do tance roje světlušek. Jemná záře nad Miskatonicem tvoří linku, která obdivuhodně připomíná hada vinoucího se kolem úpatí klenutých kopců, v nichž Miskatonic pramení.

Jak se kopce blíží, přitahují pozornost spíše jejich zalesněná úbočí než kameny korunovaná temena. Ta úbočí, náhle se vynořivší, jsou tak temná a strmá, až by si člověk přál, aby byla zůstala daleko, ale jinudy se před nimi prchat nedá. Skrz krytý most je vidět vesnička vtěsnaná mezi řeku a kolmý svah Oblého vrchu, a ten pohled udiví shlukem práchnivějících mansardových střech, k…