Volání Cthulhu a jiné horrory

II.

Malone zastával názor, že v bytí je neustále přítomno skryté tajemství. V mládí chápal utajenou krásu věcí a extázi z ní a býval i básníkem; avšak chudoba, žal a vyhnanství obrátily jeho pohled pochmurnějším směrem: vzrušovaly ho výhonky zla v okolním světě. Každodenní život se pro něho stal fantasmagorií makabrózních stínoher; tu se třpytil a civěl na něho s obskurní prohnilostí v nejlepším Beardsleyově stylu, tu poodhaloval hrůzu za těmi nejobyčejnějšími tvary a předměty, jako je tomu v jemnějších, méně známých pracích Gustava Dorého. Považoval často za milosrdné, že většina vysoce inteligentních lidí si tropí žerty z nejniternějších záhad. Uvažoval takto: jestliže by kdy tyto skvělé mozky přišly do bezprostředního styku s tajemstvími, která jsou chráněna ve starodávných, primitivních kultech, výsledné abnormality by nejen brzy přivedly svět do zkázy, ale ohrozily by samotnou celistvost vesmíru. Všechny takové úvahy byly bezpochyby morbidní, ale byly účinně vyvažovány bystrou logikou a hlubokým smyslem pro humor. Malonea uspokojovalo, že mohl svá pozorování zanechat ve stavu napůl odhalených, zakázaných vizí, a lehce si s nimi pohrávat; hysterie se dostavila, až když byl uvržen povinností do pekla odhalení příliš náhlého a zhoubného, než aby mu mohl uniknout.

Když se doslechl o redhookském případu, sloužil nějakou dobu na policejní stanici v Butler Street v Brooklynu. Čtvrť Red Hook je bludiště hybridního nepořádku poblíž starodávného nábřeží proti Governors Island; špinavé ulice šplhají do kopce na vyvýšeninu, kde unavené, dlouhé Clinton Street a Court Street vedou směrem k Borough Hall. Domy jsou tu většinou postaveny z cihel a pocházejí z první čtvrtiny až poloviny devatenáctého století; některé ze zapadlejších uliček a průchodů se vyznačují tou úžasnou starodávnou atmosférou, kterou bychom v duchu tradiční četby mohli nazvat dickensovskou. Obyvatelstvo je beznadějnou, záhadnou směsicí: syrské, španělské, italské a černošské prvky jsou vklíněné do zlomků nepříliš vzdálené skandinávské a americké oblasti. Je to bábel řevu a špíny, vysílající podivné výkřiky jako odpověď na šplouchání olejnatých vln o svá nevlídná mola a na nestvůrné varhanní litanie přístavních hvizdů. Toto místo kdysi dávno poskytovalo utěšenější obraz: v zapadlých uličkách bylo vidět jasnooké námořníky a vkusná zámožná obydlí tam, kde je návrší lemováno většími domy. Zbytky bývalé idyly lze vystopovat v úhledných tvarech budov či tu a tam stojících velebných chrámech stejně jako důkazy originálního uměleckého pojetí ve zlomcích detailů zde či onde sešlapané schodiště, otlučená vrata, červotočivá dvojice ozdobných pilířovitých sloupů nebo kousek kdysi travnatého prostranství se zohýbaným zrezivělým železným zábradlím. Domy stojí obvykle těsně vedle sebe a občas se z nich vyhoupne věžička s okénky do všech stran, aby vyprávěla o dobách, kdy námořní kapitáni a loďaři obhlíželi ze svých obydlí moře.

Z této změti hmotné a duševní hniloby vzlétá k nebesům rouhání…