Volání Cthulhu a jiné horrory

Alchymista

Vysoko, jako koruna travnatého vrcholu klenoucího se pahorku, jehož svahy byly při úpatí porostlé pokroucenými stromy pralesa, stál starý zámek mých předků. Po staletí jeho vznešené cimbuří chmurně shlíželo na divoký a drsný venkov okolo, slouže jako domov a pevnost pyšnému rodu, jehož významný rodokmen je dokonce starší než mechem zarostlé stěny zámku. Věkovité věžičky poznamenané bouřemi generací a drolící se pomalým, ale mocným tlakem času tvořily v době feudalismu jednu z nejvíce obávaných a mocných pevností v celé Francii. Z jeho předprsní opatřených střílnami a z ozbrojeného cimbuří se bránili baroni, knížata a dokonce králové, nicméně nikdy se jeho prostorné komnaty nerozezvučely kroky dobyvatele.

Ale vše se od těchto slavných let změnilo. Chudoba, jen málo nad úrovní zoufalé bídy, spolu s pýchou jména, jež nedovolovaly výdělečnou činnost, zabránily potomkům mého rodu zachovat panství v původní nádheře; a padající kameny zdí, zarostlé parky a vyschlý a zanedbaný vodní příkop, špatně vydlážděná nádvoří a hroutící se věže venku, stejně jako zprohýbané podlahy, červotočivé obložení stěn a vyrudlá čalounění uvnitř, to vše vydávalo pochmurné svědectví o zašlé slávě. Jak plynuly věky, nejdříve jedna, pak další ze čtyř velkých věží propadly zkáze, až nakonec pouze jediná věž poskytovala útočiště smutně prořidlým potomkům dříve mocných vládců panství.

Bylo to v jedné z rozsáhlých a ponurých komnat oné zbývající věže, kde jsem já, Antoine, poslední potomek nešťastných a proklatých hrabat de C..., poprvé spatřil před devadesáti lety světlo světa. V těchto zdech, mezi temnými a stinnými lesy, v divokých stržích a slujích na svazích pahorku, tam jsem prožil první roky svého pohnutého života. Nikdy jsem nepoznal své rodiče. Můj otec byl zabit ve věku třiceti dvou let, měsíc před mým narozením, pádem kamene, který se nějak uvolnil z jedné rozpadající se předprsně zámku. Moje matka zemřela krátce po mém narození, takže péče o mne a mou výchovu připadly výhradně jedinému zbylému sluhovi, starému a spolehlivému muži se značnou inteligencí, jehož jméno, jak si vzpomínám, bylo Pierre. Byl jsem jediné dítě a nedostatek kamarádství, který vyplýval z této skutečnosti, byl umocněn nezvyklou péčí, kterou mi můj letitý ochránce věnoval, vyloučiv mě ze společnosti venkovských dětí, které žily rozptýleně tu i tam na pláních obklopujících pahorek. Pierre tehdy říkal, že toto omezení je dáno mým šlechtickým původem, který mě nadřazuje styku s tak nízkou společností. Nyní vím, že pravá příčina byla udržet mne z doslechu planých pověstí o hrozném prokletí mého rodu, o nichž si po večerech zveličeně vyprávěli prostí nájemci, když si potichu povídali v záři svých krbů.

Takto izolován a odkázán sám na sebe jsem strávil hodiny svého dětství, bedlivě prohlížeje starobylé svazky knih, které plnily knihovnu zámku, plnou temných stínů, nebo se potuloval bez dozoru a bez cíle věčným oparem strašidelného lesa na svazích pahorku. Byl to pravděpodobně vliv …