Uvězněn s faraóny a jiné horrory

Poezie a bohové

Byl vlhký, ponurý dubnový večer právě po skončení Velké války, když Marcia zůstala sama s podivnými myšlenkami a přáními, neslýchanými touhami, jež vzlétaly z rozlehlého salónu dvacátého století do vzdušných hlubin a na východ k olivovým hájům v daleké Arkádii, kterou spatřila jen ve snách. Roztržitě vstoupila do pokoje, zhasila planoucí lustry a nyní spočívala na měkké pohovce ve světle osamělé lampy, jež zalévala čtecí stolek zelenou září, konejšivou jako měsíční svit procházející listím okolo antické svatyně.

Ve svých prostých hluboce vystřižených černých večerních šatech vypadala navenek jako typický produkt moderní civilizace; dnes večer však cítila nezměrnou propast, jež oddělovala její duši od celého jejího prozaického prostředí. Bylo to způsobeno podivným domovem, v němž žila, tím příbytkem chladu, kde byly vztahy vždy napjaté a obyvatelé si byli takřka cizí? Bylo to tím, nebo to bylo jakýmsi větším a méně vysvětlitelným špatným umístěním v čase a prostoru, kvůli němuž se narodila příliš pozdě, příliš záhy nebo příliš daleko od říše svého ducha, takže nikdy nemohla vejít v soulad s nekrásnými věcmi soudobé reality? Aby zahnala zádumčivost, jež ji každým okamžikem hlouběji pohlcovala, vzala se stolu časopis a hledala nějakou báseň, jež by ji vyléčila. Poezie vždy ulevovala její usouzené mysli lépe než cokoli jiného, přestože mnohé v poezii, kterou viděla, vliv oslabovalo. I nad nejvznešenějšími verši zčásti visela studená mlha jalové ošklivosti a omezenosti jako prach na okenní tabulce, přes kterou člověk pozoruje velkolepý západ slunce.

Unaveně obracela stránky časopisu, jako by hledala prchavý poklad, až náhle přišla na cosi, co její skleslost rozehnalo. Pozorovatel by jí mohl vyčíst z myšlenek, že objevila nějaký obraz nebo sen, který ji přivedl blíže k jejímu nedosaženému cíli než kterýkoli obraz nebo sen, jejž spatřila doposud. Byl to jen kousek verš libře, toho žalostného kompromisu básníka, který přeskočil prózu, avšak nedoskočil božské melodie metra; měl však v sobě veškerou nehledanou muzikálnost barda, jenž žije a cítí, jenž extaticky tápe po neodhalené kráse. Scházela tomu pravidelnost, ale mělo to harmonii okřídlených spontánních slov, harmonii, jež scházela formálním, konvenčním veršům, které znala. Jak četla, její okolí vybledlo a brzy se kolem ní prostíraly jen mlhy snů, purpurové, hvězdnaté mlhy mimo čas, kudy chodí jen bohové a snílci.

Měsíc nad Japonskem,
Bílý motýlí měsíc!
Kde Buddhové s těžkými víčky sní
za zvuku kukaččina volání…
Bělostná křídla měsíčních motýlů
se třepotají ulicemi města,
a zbytečné knoty znělých lampiónů se zardívají do ticha
v dívčích rukách.
Měsíc nad tropy,
bělostně zaoblené poupě
pomalu otvírající květní plátky v nebeském teple…
Vzduch je pln vůní
a malátných teplých zvuků…
Flétna bzučí svou hmyzí písničku noci
pod vykrojeným měsíčním květním plátkem nebes.
Měsíc nad Čínou,
umdlený měsíc na nebeské řece,
míhání světla ve vrbách je jako třpyt
tisíce st…