Uvězněn s faraóny a jiné horrory

IV. STRAŠLIVÉ OČI

Mysl člověka, který by věděl o hrůzách Bouřné hory to, co vím já, a přesto tam hledal číhající děs, nemůže být v pořádku. To, že byla zničena nejméně dvě ztělesnění tohoto děsu, poskytovalo v tomto Acheronu mnohotvárného diabolismu jen nepatrnou záruku duševní a tělesné bezpečnosti, ale já jsem zároveň s tím, jak byly události a odhalení stále zrůdnější, přesto pokračoval ve svém pátrání, a to s ještě větším zápalem.

Když jsem se dva dny po tom příšerném plazení kryptou, spojenou v mých vzpomínkách s oním pařátem a očima, dozvěděl, že ve stejnou chvíli, kdy na mne zíraly ony oči, se nad vesnicí o dvacet mil dál vznášelo jakési zlé stvoření, pocítil jsem opravdové křeče strachu. Ale ten strach byl tak propojen s údivem a dráždivou absurdností, že mi ten pocit byl téměř příjemný. Někdy, trýzněn mukami noční můry, kdy neviditelné síly uhánějí přes střechy podivných mrtvých měst ke šklebící se propasti Nicoty, je pro člověka úlevou a snad i potěšením, když může divoce vykřiknout a dobrovolně se vrhnout s hrůzyplným vírem snové záhuby do kterékoli bezedné propasti, která na vás zrovna otevírá zející chřtán. A tak to bylo i s noční můrou obcházející Bouřnou horu: odhalení, že na tom místě straší hned dvě příšery, mi nakonec dodalo bláznivou, neodolatelnou chuť ponořit se do samotné půdy té prokleté krajiny a holýma rukama vyhrabat smrt, která se jízlivě šklebila z každého palce otrávené hlíny.

Hrob Jana Martense jsem navštívil tak brzy, jak to jen šlo, a bezvýsledně jsem kopal na stejném místě co poprvé. Rozsáhlý zával zahladil všechny stopy po podzemním průlezu, zatímco déšť nanesl zpět do výkopu tolik půdy, že jsem nebyl schopen určit, jak hluboko jsem se onehdy při kopání dostal. Také jsem podnikl náročnou cestu do vzdálené vísky, kde upálili smrtící stvoření, a tam se mi za mé potíže dostalo alespoň malé odměny. V popelu, který zbyl z té osudné chalupy, jsem našel několik kostí, ani jedna z nich však očividně nepatřila té zrůdě. Usedlicí tvrdili, že tomu stvoření padl za oběť jen jeden člověk; ale já jsem usoudil, že jejich tvrzení je nepřesné, neboť kromě kompletní lidské lebky jsem našel ještě jeden úlomek kosti, který, jak se mi zdálo, kdysi musel tvořit součást lidské lebky. Ačkoli lidé viděli, jak příšera rychle padala dolů, nikdo nedokázal povědět, jak to stvoření vypadalo – ti, kdož ho zahlédli, ho nazývali prostě ďáblem. Prozkoumal jsem veliký strom, na kterém číhalo, nenašel jsem však žádné zřetelné stopy. Pokoušel jsem se najít nějakou stopu, která by vedla do černého lesa, nedokázal jsem však snést pohled na ty morbidně tlusté kmeny ani na ony hadovité kořeny, které se tak nenávistně stáčely, než nakonec zalezly do země.

Dalším krokem, který jsem podnikl, bylo, že jsem s mikroskopickou péčí znovu prozkoumal opuštěnou vísku, kterou navštívila smrt ze všech nejhojněji a ve které Arthur Munroe spatřil něco, co už během svého života nestačil popsat. Ačkoli už má předchozí bezvýsledná pátrání byla nadmíru podobná…