II. TO, CO PŘICHÁZÍ V BOUŘI
Dny po tomto hrozném zážitku v domě zahaleném stromy jsem trávil, nervově vyčerpaný, v posteli mého hotelového pokoje v Lefferts Corners. Už si přesně nepamatuji, jak se mi podařilo dostat se k automobilu, nastartovat ho a nepozorovaně vklouznout zpět do vesnice; v paměti mi totiž nezůstal jediný určitý dojem, až na větvemi divoce mávající titánské stromy, ďábelská burácení hromu a charónovské stíny, vrhané křížem krážem přes pahrbky, které posévaly krajinu puntíky a proužky.
Jak jsem se chvěl a přemítal o tom mozek sžírajícím stínu, pochopil jsem, že jsem se konečně setkal s jednou z největších hrůz Země – jednou z těch bezejmenných pohrom vzdálené nicoty, jejichž slabé ďábelské ozvěny občas zaslechneme na nejvzdálenějším okraji vesmíru, ale kterých jsme díky naší vlastní omezené představivosti ušetřeni. Původ stínu, který jsem viděl, jsem se téměř neodvažoval zkoumat či určovat. Mezi mnou a oknem oné noci něco leželo, ale vždy, když jsem ze sebe nedokázal setřást instinktivní nutkání tu věc klasifikovat, celý jsem se otřásl. Kdyby to tak jen bylo vrčelo či štěkalo nebo se chichotavě smálo – i to by bylo zmírnilo tu nezměrnou hrůznost. Ale bylo to tak tiché. Mělo to na mé hrudi položenou těžkou paži či přední tlapu… Očividně to bylo nebo alespoň kdysi bývalo živou bytostí… Jan Martense, do jehož pokoje jsem vnikl, byl pohřben na hřbitově u domu… Musím najít Bennetta a Tobeyho, pokud ještě žijí… proč si ta věc vybrala je a mne nechala jako posledního?… Ospalost mě tak přemáhá a sny jsou tak strašné…
Netrvalo to dlouho a uvědomil jsem si, že musím svůj příběh někomu povědět nebo se úplně zhroutím. Už jsem se rozhodl, že po číhajícím děsu nepřestanu pátrat, neboť se mi při mé nerozvážné nevědomosti zdálo, že nejistota je horší než poznání pravdy, ať už by byla jakkoli strašná. Proto jsem si dobře promyslel, jakým směrem se při tomto úkolu dát; jaké lidi si vybrat za své důvěrníky a jakým způsobem vystopovat věc, která smazala ze světa dva muže a vrhala tak hrůzyplný stín.
Mí nejdůležitější známí v Lefferts Corners byli přívětiví reportéři, z nichž pár tady ještě stále zůstávalo, aby zachytili poslední dozvuky tragédie. Rozhodl jsem se, že si svého spolupracovníka vyberu právě mezi nimi, a čím víc jsem uvažoval, tím víc se mé sympatie přikláněly k jistému Arthurovi Munroeovi, snědému, hubenému muži kolem pětatřiceti let, jehož vzdělání, záliby, inteligence a povaha o něm všechny vypovídaly jako o člověku, který není svázán konvenčními představami a předsudky.
Jednoho odpoledne začátkem září naslouchal Arthur Munroe mému vyprávění. Od počátku jsem viděl, že v něm vyvolává zájem i účast – a když jsem skončil, tak celou věc rozebrala prodiskutoval s maximální bystrostí a rozvahou. A navíc, jeho rady byly neobyčejně praktické; navrhl totiž, abychom veškeré práce v domě Martensových odložili až do doby, kdy se budeme moci opřít o podrobnější historické a geografické údaje. Na jeho popud jsme pročesávali krajinu ve…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.