Nebe nezná vyvolených

4

V sanatoriu bylo ticho. Nemocní odpočívali. Mlčky leželi na lůžkách a lehátkách, rozloženi jako oběti, v nichž unavený vzduch svádí tichý boj s nepřítelem, skrytě hlodajícím v teplém temnu plic.

Lillian Dunkerqueová seděla ve světlemodrých kalhotách na balkóně. Noc byla daleko a zapomenuta. Tady nahoře to bylo vždycky tak – když nadešel nový den, noční strach se vytratil jako stín na obzoru a člověk ani nevěřil, že byl. Lillian se protahovala ve světle pozdního odpoledne. Měkký, třpytivý závoj zahaloval včerejšek a jitro činil neskutečným. Před ní ve sněhu, který v noci navál vítr na balkón, trčela láhev vodky, kterou jí dal Clerfayt.

Zazvonil telefon. Zvedla sluchátko. „Ano, Borisi – ne, přirozeně že ne – kam bychom přišli, kdybychom to dělali? – Nemluvme o tom – samozřejmě, že můžeš přijít nahoru – ano, jsem sama, kdo by tu měl být –?“

Vrátila se na balkón. Okamžik uvažovala, nemá-li láhev vodky schovat; ale pak si došla pro sklenku a láhev otevřela. Vodka byla velmi studená a znamenitá. „Dobré jitro, Borisi,“ řekla, když uslyšela klapnout dveře. „Piju vodku. Chceš taky? Přines si sklenku.“

Natáhla se na lehátku a čekala. Volkov přišel na balkón se sklenkou v ruce. Lillian si vydechla; bohudíky, žádné kázání, pomyslela si. Nalil si sklenku. Pozvedla k němu svou. Nalil jí plnou. „Proč, Dušo?“ zeptal se. „Strach z rentgenu?“

Zavrtěla hlavou.

„Teplota?“

„Taky ne. Spíš podteplota.“

„Říkal už Dalajláma něco o tvých snímcích?“

„Ne. Co by měl říkat? Taky to ani nechci vědět.“

„Dobrá,“ odvětil Volkov. „Napijme se na to.“

Vypil vodku naráz a odložil láhev. „Nalej mi ještě jednu,“ řekla Lillian.

„Kolik budeš chtít.“

Pozorovala ho. Věděla, že nesnáší, když pije; ale taky věděla, že se jí teď nebude snažit rozmluvit, aby už nepila. Natolik už byl chytrý; znal její nálady.

„Ještě jednu?“ zeptal se místo toho. „Skleničky jsou malé.“

„Ne.“ Postavila sklenku vedle sebe, aniž se napila. „Borisi,“ řekla a natáhla nohy na židli. „Dobře si spolu rozumíme.“

„Opravdu?“

„Ano. Ty rozumíš mně a já tobě, a v tom je ta naše bída.“

Volkov se zasmál. „Zvláště když fouká föhn.“

„Nejenom když fouká föhn.“

„Nebo když přijdou cizí lidé.“

„Vidíš,“ řekla Lillian. „Už znáš důvod. Ty umíš všechno vysvětlit. Já nic. Ty o mně víš všechno předem. Jak to unavuje! Za to taky může föhn?“

„Föhn a jaro.“

Lillian zavřela oči. Cítila dotírající, neklidný vzduch. „Proč nejsi žárlivý?“ zeptala se.

„Vždyť jsem. Pořád.“

Otevřela oči. „Na koho? Na Clerfayta?“

Zavrtěl hlavou.

„To jsem si mohla myslet. Nač tedy?“

Volkov neodpověděl. Proč se ho ptá? A co ona o tom ví? Žárlivost přece nezačíná člověkem a taky jím nekončí. Začíná vzduchem, který milovaný člověk dýchá, a nikdy nekončí. Ani smrtí druhého.

„Nač, Borisi?“ zeptala se Lillian. „Tak přece jen na Clerfayta?“

„Nevím. Snad na to, co sem s ním přišlo nahoru.“

„Co by s ním přišlo nahoru?“ Lillian se natáhla a opět zavřela oči. „Nemusíš žárlit. Clerfayt za pár dní zase odjede dolů, zapomene na nás a my na něho.“

Chvíli ležela na lehátku tiše. Volkov seděl za ní a četl. Slunce vystoupilo výš a okraj čtyřúhelníku světla zasáhl její oči, jež se pod víčky okamžitě naplnily teplým, oranžovým a zlatým světlem. „Někdy mám chuť udělat něco strašně nesmyslného, Borisi,“ řekla. „Něco, co by rozbilo ten skleněný kruh tady. Vrhnout se někam – kamkoli.“

„To má chuť každý.“

„Ty taky?“

„Já taky.“

„Proč to tedy neuděláme?“

„Nic by se nezměnilo. Jen bychom ten kruh pocítili ještě silněji. Nebo bychom ho rozbili, pořezali bychom se o jeho ostré hrany a vykrváceli.“

„Ty taky?“

Boris hleděl na štíhlou postavu před sebou. Jak málo toho o něm ví, i když si myslí, že mu rozumí!

„Já jsem jej přijal za svůj,“ řekl a věděl, že to není pravda. „Je to jednodušší, Dušo. Člověk se má dřív, než se vyčerpá zbytečnou nenávistí, pokusit, jestli by v něm nemohl žít.“

Lillian cítila, jak ji zaplavuje vlna únavy. Znovu tu byly debaty, do nichž se člověk zaplétal jako do pavučin. Všechno to bylo pravda, ale co to bylo platné?

„Akceptovat znamená rezignovat,“ zamumlala po chvíli. „Na to nejsem ještě dost stará.“

Proč neodejde? pomyslela si. A proč ho urážím, i když nechci? Proč mu předhazuji, že je tu déle než já a že má to štěstí, že o tom smýšlí jinak než já? Proč mě dráždí a provokuje, že se chová jako člověk ve vězení, který děkuje bohu za to, že ho nezabil – kdežto já jako někdo, kdo boha nenávidí za to, že není volný?

„Neposlouchej mě, Borisi,“ řekla. „To já jen tak. Je to tím polednem a föhnem a vodkou. A možná že i strachem z rentgenu – jenom ho nechci přiznat. Žádná zpráva je tady nahoře špatná zpráva.“

Zvony kostela ve vsi začaly vyzvánět. Volkov vstal a spustil závěs proti slunci. „Eva Moserová bude zítra propuštěna,“ řekl. „Je zdravá.“

„Vím. Už dvakrát ji propustili.“

„Tentokrát je opravdu zdravá. Krokodýl mi to potvrdil.“

Lillian náhle uslyšela ve vyzvánění zvonů Giuseppa. Vůz vyjel rychle serpentiny a zastavil. Divila se, proč s ním Clerfayt přijel nahoru; bylo to poprvé od jeho příjezdu. Volkov vstal a vyhlédl z balkónu.

„Doufejme, že nechce s vozem lyžařit,“ řekl ironicky.

„Jistě ne. Proč?“

„Zaparkoval s ním u svahu za jedlemi. Vedle cvičné louky pro začátečníky; ne před hotelem.“

„Jistě bude vědět, proč. A proč ho vlastně nesnášíš?“

„Čert ví! Snad proto, že jsem kdysi býval jako on.“

„Ty?“ odvětila Lillian ospale. „To už ale musí být dávno.“

„Ano,“ přitakal Volkov trpce. „To už je strašně dávno.“

Za půl hodiny Lillian uslyšela, jak Clerfaytův vůz odjíždí. Boris už odešel. Ještě chvíli ležela se zavřenýma očima a hleděla na mihotavý jas pod svými víčky. Pak vstala a šla dolů.

Překvapilo ji, když viděla, že na lavičce před sanatoriem sedí Clerfayt. „Myslela jsem, že jste před chvílí odjel dolů,“ řekla a posadila se vedle něho. „To už mám halucinace?“

„Ne.“ Mžoural do prudkého světla. „To byl Hollmann.“

„Hollmann?“

„Ano. Poslal jsem ho do vsi pro láhev vodky.“

„Vozem?“

„Ano,“ řekl Clerfayt. „Vozem. Byl nejvyšší čas, aby zas vlezl do auťáku.…