Nebe nezná vyvolených

22

Seděla na lavičce před malým nádražím. V podvečeru svítila první světla a ještě více zdůrazňovala holou bezútěšnost nádražní budovy. Opálení turisté táhli s rámusem kolem ní na vlak do Marseille.

Vedle ní usedl nějaký Američan a spustil monolog o faktu, že se v Evropě nedostane pořádný steak, ba ani obstojný hamburger steak. I vídeňské párky jsou ve Wisconsinu lepší.

Lillian seděla a nemyslela na nic; cítila vyčerpanost a nevěděla, jestli je to žal nebo prázdnota nebo odevzdanost.

Viděla psa, ale nepoznala ho. Pes přeběhl obloukem prostranství, očenichal několik žen, zastavil se a pak se na ně vrhl. Američan vyskočil. „Vzteklý pes!“ vykřikl. „Policie! Zastřelte ho!“

Vlčák proběhl kolem něho a vyskočil na Lillian, div že ji nesrazil z lavičky. Olízal jí ruce a snažil se jí olíznout i obličej, vyl, štěkal a kňučel tak, že se kolem nich nahrnul kruh udivených lidí. „Wolfe,“ řekla nevěřícně. „Wolfe! Kde se tu bereš?“

Pes od ní odběhl a řítil se proti davu, který se okamžitě rozdělil. Rozběhl se k muži, který spěšně přicházel, a pak se zase vrátil k Lillian.

Lillian vstala. „Borisi!“ řekla.

„Tak jsme tě přece našli,“ řekl Volkov. „Vrátný v hotelu mi řekl, že už jsi na nádraží. Byl nejvyšší čas, jak se zdá. Kdoví, kde bych tě musel hledat později.“

„Ty žiješ,“ zašeptala Lillian. „Telefonovala jsem ti. Někdo mi říkal, že jsi odcestoval. Myslela jsem si –“

„To byla paní Blissová, moje nová hospodyně. Paní Escherová se znovu vdala.“ Volkov přidržel psa. „Četl jsem v novinách, co se stalo; proto jsem přijel. Nevěděl jsem, v kterém hotelu bydlíš, jinak bych ti byl zavolal.“

„Ty žiješ!“ opakovala Lillian.

„A ty žiješ, Dušo! Všechno ostatní není důležité.“

Pohlédla na něho. Okamžitě pochopila, co tím myslí – že všechno ostatní, všechna zraněná pýcha, všechen uražený egoismus byly odplaveny touto jedinou, útěšnou, poslední skutečností: že milovaný člověk nezemřel, že je tu a ještě dýchá, lhostejno, kde byly jeho city nebo co se stalo. Boris nepřijel ze slabosti nebo ze soucitu; přijel z tohoto bleskového, nejvyššího poznání, jediného, které mu zbývalo, jediného, které nakonec vždycky zůstává, které všechno ruší a které si člověk téměř vždycky uvědomuje až příliš pozděj. „Ano, Borisi,“ řekla. „Všechno ostatní není důležité.“

Pohlédl na zavazadla. „Kdy ti jede vlak?“

„Za hodinu. Nech ho jet.“

„Kam jsi měla namířeno?“

„Kamkoli. Do Curychu. Na tom nezáleží, Borisi.“

„Pojďme odtud. Nastěhuješ se do jiného hotelu. Mám v Antibes rezervovaný pokoj, v hotelu Du Cap. Můžeme si k němu najmout ještě jeden. Mám tam nechat poslat zavazadla?“

Lillian zavrtěla hlavou. „Nech je tady,“ řekla náhle rozhodnuta. „Vlak jede za hodinu; odjeďme. Nechci tady už zůstat. A ty musíš zpátky.“

„Nemusím zpátky,“ řekl Volkov.

Pohlédla na něho. „Jsi vyléčený?“

„Ne. Ale nemusím zpátky. Můžu s tebou jet, kam budeš chtít a na jak dlouho budeš chtít.“

„Ale –“

„Chápal jsem tě tenkrát,“ řekl Volkov. „Bůh ví, Dušo, jak jsem tě chápal, že chceš pryč.“

„Proč jsi tedy nejel se mnou?“

Volkov mlčel. Nechtěl jí připomínat to, co tenkrát řekla. „Byla bys se mnou šla?“ zeptal se nakonec.

„Ne, Borisi,“ odvětila. „Máš pravdu, tenkrát ne.“

„Nechtělas s sebou brát nemoc. Chtělas jí uniknout.“

„To už nevím, snad to tak bylo. Je tomu tak dávno.“

„Chceš opravdu odjet ještě dnes?“

„Chci.“

„Máš lůžkový vůz?“

„Ano, Borisi.“

„Vypadáš, jako bys potřebovala něco pojíst. Pojď naproti do kavárny. Já se zatím podívám, jestli bych ještě nesehnal jízdenku.“

Vešli do restaurace. Objednal jí vajíčka, šunku a kávu. „Vrátím se na nádraží,“ řekl. „Zůstaň tady. Nikam nechoď.“

„Už neodejdu. Proč si to každý myslí?“

Boris se usmál. „To není to nejhorší, když si to člověk myslí. Chce totiž, aby ten druhý zůstal.“

Pohlédla na něho. Rty se jí chvěly. „Nechci plakat,“ řekla.

Zastavil se u stolu. „Jsi jenom vyčerpaná. Sněz něco. Sázím se, že je to dneska tvoje první jídlo.“

Zvedla hlavu. „To vypadám tak špatně?“

„Ne, Dušo. A i kdybys vypadala unaveně, pár hodin spánku u tebe zase všechno spraví. To už jsi zapomněla?“

„Ano,“ řekla. „Tolik jsem toho zapomněla. Ale něco ne.“

Dala se do jídla, ale přestala a vytáhla zrcátko. Velmi zkoumavě si prohlížela obličej, oči, modré stíny. Jak to říkal ten lékař v Nizze? Do léta a možná i dřív, budete-li žít takhle dál. Léto – tady už je léto, ale do hor přijde později. Ještě jednou si prohlédla svou tvář a pak vytáhla pudřenku a rtěnku.

Volkov se vrátil. „Dostal jsem jízdenku. Vlak není vyprodaný.“

„Máš lůžko?“

„Ještě ne. Ale třeba bude nějaké volné. Nepotřebuji je; spal jsem celou cestu sem.“

Pohladil psa, který zůstal sedět u Lillian. „Zatím musíš do vozu na zavazadla, Wolfe, ale zase tě propašujeme ven.“

„Mohu ho vzít k sobě do kupé.“

Boris přikývl. „Ve Francii jsou rozumní průvodčí. V Curychu pak uvážíme, co bys chtěla dělat.“

„Chci zpátky,“ řekla Lillian.

„Zpátky? Kam?“ zeptal se Volkov opatrně.

Mlčela. „Byla jsem už na cestě zpátky,“ řekla pak. „Nemusíš tomu věřit.“

„Proč bych tomu neměl věřit?“

„Proč bys měl?“

„Jednou jsem udělal tutéž chybu co …