Nebe nezná vyvolených

12

Stoosmikilometrová trať Targa Florio s bezmála čtrnácti sty zatáček byla každý den na několik hodin uzavřena pro trénink. Protože jezdci pomalu projížděli trať i mimo tuto dobu, aby se seznámili se zatáčkami, spádem a stavem silnic, řev silných motorů se rozléhal po bílých silnicích a bílé krajině od rozednění do soumraku.

Clerfaytovým spolujezdcem byl čtyřiadvacetiletý Ital Alfredo Torriani. Oba byli skoro po celý den venku. Večer se vraceli opálení, vyhladovělí a žízniví.

Clerfayt nedovolil Lillian přihlížet tréninku. Nechtěl, aby byla jako jiné ženy a přítelkyně závodníků, které seděly se stopkami a lejstry na stanovištích, jež továrny postavily pro nezbytné opravy, tankování benzínu a výměnu pneumatik, a snažily se být užitečné. Místo toho ji seznámil s přítelem, který měl u moře dům, a tam ji odvezl. Jmenoval se Levalli a patřila mu flotila rybářských lodí na lov tuňáků. Clerfayt si ho nevybral náhodně. Levalli byl estét, plešatý, obtloustlý a homosexuální.

Lillian lehávala přes den u moře nebo v zahradě obklopující Levalliovu vilu. Zahrada byla divoce zarostlá, romantická a plná mramorových soch jako Eichendorffova báseň. Lillian nikdy nezatoužila vidět, jak Clerfayt jezdí; milovala však vzdálené dunění motorů, doléhající až do ticha pomerančového háje. Vítr je sem přinášel spolu s těžkou vůní květů, a se šuměním moře splývalo ve vzrušující koncert. Lillian při tom měla pocit, jako by s ní hovořil Clerfayt. Celý den to neviditelně viselo nad ní; poddávala se tomu stejně jako horkému sicilskému nebi a bělostnému třpytu moře. Clerfayt byl pořád s ní; ať spala ve stínu božích muk pod piniemi, nebo seděla na lavičce a četla Petrarku či Augustinovo Vyznání, nebo vysedávala u moře a na nic nemyslela, anebo seděla na terase v tajuplné podvečerní hodině, kdy Italky už říkají felicissima notte a kdy jako by za každým slovem stál otazník neznámého boha – vzdálené dunění bylo ustavičně s ní, buben nebe a večera, a stále nalézalo ozvěnu v její krvi, která se lehce chvěla a odpovídala.

Večer se Clerfayt vracel provázen duněním, které se vystupňovávalo v burácení, když vůz přijel.

„Jako antičtí bohové,“ řekl Levalli Lillian. „Naši moderní kondotiéři se zjevují s hromy a blesky, jako by byli syny Jupiterovými.“

„Vy to nemáte rád?“

„Už nemám rád žádné motory. Příliš mi připomínají rachot bombardérů za války.“

Senzitivní, obtloustlý muž pustil desku s Chopinovým klavírním koncertem. Lillian se na něho zamyšleně dívala. Zvláštní, jak jednostranně je člověk vždy vázán jen na svou vlastní zkušenost a vlastní nebezpečí, pomyslela si; jestlipak někdy tenhle estét a znalec umění uvažoval o tom, co cítí tuňáci, když je jeho flotila zabíjí?

Několik dní nato uspořádal Levalli slavnost. Pozval na ni asi sto hostů. Svítily svíce a lucerny, noc byla teplá a hvězdnatá a moře hladké jako obrovské zrcadlo pro veliký rudý měsíc, který se vznášel nízko nad obzorem jako balón z nějaké jiné planety.

Lillian byla uchvácena. „Líbí se vám to?“ zeptal se Levalli.

„Je to všechno, co jsem si přála.“

„Všechno?“

„Skoro všechno. Snila jsem o tom čtyři roky, když jsem seděla uvězněna v horách mezi sněhovými zdmi. Je to absolutní opak sněhu – a absolutní opak hor –“

„To mě těší,“ řekl Levalli. „Pořádám už jen zřídkakdy slavnosti.“

„Proč? Že by to zevšednělo?“

„To ne. Ale dělá mě to – jak bych to řekl – melancholickým. Když člověk pořádá slavnost, chce většinou něco zapomenout, ale nezapomene. Ani ostatní nezapomenou.“

„Já nechci nic zapomenout.“

„Ne?“ zeptal se Levalli zdvořile.

„Už ne,“ odvětila Lillian.

Levalli se usmál. „Na tomto místě prý stávala stará římská vila a pořádaly se tu velké slavnosti s krásnými Římankami, pochodněmi a ohnivou záplavou soptící Etny. Myslíte, že se staří Římané přiblížili k tajemství?“

„K jakému?“

„K tajemství, proč žijeme?“

„A žijeme?“

„Asi ne, protože se ptáme. Odpusťte, že o tom mluvím. Italové jsou melancholičtí lidé; vypadají opačně, ale nejsou takoví.“

„Kdo je takový?“ řekla Lillian. „Ani čeledíni nejsou trvale spokojeni.“

Slyšela přijet Clerfaytův vůz a usmála se.

„Vypráví se,“ řekl Levalli, „že poslední římská majitelka této vily nechávala své milence ráno zabít. Byla to romantická duše a nedovedla snést rozčarování po iluzích noci.“

„Jak nepohodlné,“ řekla Lillian. „Copak je nemohla prostě poslat před svítáním pryč? Nebo odejít sama?“

Levalli jí nabídl rámě. „Odejít není vždy tak snadné, zvlášť když člověk s sebou musí vzít i své vlastní já.“

„Je to vždycky to nejsnazší, když ví, že chtít vlastnit druhého nás jen omezuje – a že trvale nemůžeme nic udržet, ani sami sebe –“

Kráčeli vstříc hudbě. „Vy nechcete mít nic?“ zeptal se Levalli.

„Chci toho mnoho,“ odpověděla Lillian. „A tudíž nic. Je to skoro totéž.“

„Skoro!“ Políbil jí ruku. „Zavedu vás teď na druhou stranu, kde jsou cypřiše. Za nimi jsme položili skleněný parket, který je osvětlen zevnitř. Viděl jsem to v zahradních lokálech na riviéře a okopíroval jsem to. A tady už taky přicházejí vaši tanečníci – napůl Neapol, Palermo a Řím.“

„Člověk může být divákem nebo hrát s sebou,“ řekl Levalli Clerfaytovi. „Nebo obojí. Dávám přednost být divákem. Kdo dělá obojí, dělá obojí nedokonale.“

Seděli na terase a dívali se na ženy tančící na osvětleném skleněném parketu před cypřišemi. Lillian tančila s princem Fiolou.

„To je plamen,“ řekl Levalli Clerfaytovi. „Jen se podívejte, jak tančí! Znáte ženy na pompejských mozaikách? Krása žen v umění je v tom, že nahodilost zmizela a zůstala jen samotná krása. Viděl jste obrazy z minójského paláce na Krétě? Egypťanky z dob Achnatóna? Ženy s mandlovýma očima a štíhlými tvářemi, prostopášné tanečnice a mladičké královny? V těch všech hoří plamen. Podívejte se na taneční parket! Na jemném umělém ohni pekel, který tam plane ze skla, elektrického proudu a techniky jako by se ženy vznášely – proto jsem to tam dal postavit. Světlo umělého pekla, jehož plameny jako by zespoda vnikaly pod šaty a jako by se po nich šplhaly vzhůru, a studené světlo měsíce, které spol…