Nebe nezná vyvolených

14

Na Sicílii zůstali ještě čtrnáct dní. Clerfaytovi se zahojilo rameno. Žili v Levalliho zpustlé zahradě a u moře. Vila byla kabinou visící nad mořem a časem, jež pod ní s šuměním plynuly bez začátku a konce.

Clerfaytovi zbývalo do příštího závodu ještě několik týdnů. „Zůstaneme tady?“ zeptal se. „Nebo se vrátíme zpátky?“

„Kam?“

„Do Paříže. Nebo někam jinam. Nemá-li člověk nikde domov, může jet, kam se mu zachce. Tady teď už bude horko.“

„To už jaro skončilo?“

„Tady dole ano. Ale můžeme osedlat Giuseppa a jet za ním. V Římě teď teprve začíná.“

„A až tam skončí?“

Clerfayt se zasmál. „Pak za ním pojedeme dál, budeš-li chtít. Pak zase začne v Lombardii u jezer. Můžeme se za ním vydat do Švýcarska a dál dolů po Rýnu, až je uvidíme hrát všemi barvami na holandských tulipánových polích u moře. Budeme mít pocit, že se zastavil čas.“

„Už jsi to někdy udělal?“

„Ano, před sto lety. Před válkou.“

„S nějakou ženou?“

„Ano, jenže to bylo jiné.“

„Vždycky je to jiné. I s jednou a touž ženou. Nejsem žárlivá.“

„Chtěl bych, abys byla.“

„Připadalo by mi to hrozné, kdybys nic neprožil a vykládal mi, že jsem první ženou v tvém životě.“

„Jsi jí.“

„Nejsem; ale stačí mi, když kvůli mně zapomeneš na nějaký čas jména těch druhých.“

„Pojedeme?“

Lillian zavrtěla hlavou. „Ještě ne. Nechci si namlouvat, že čas stoji. Chci jej cítit a nechci obelhávat sama sebe. Čas se vždycky zastavil během zim v sanatoriu; jenže já stát nezůstala. Lomcoval mnou jako kolem ledové stěny sem a tam.“

„Teď už stojíš?“

Políbila ho. „Otáčím se v kruhu. Chvilenku. Jako tanečník.“

Pak zneklidněla a chtěla pryč. Přes noc měla najednou pocit, jako by byla na Sicílii už celé měsíce. Také to jsou měsíce, myslela si – pro ni měsíce. Měla vlastní počítání času. Mezi jedním a druhým dnem ji vždycky čekala noc jako propadliště týdnů a po ní osamělé probuzení. Nikdy Clerfaytovi nedovolila, aby u ní zůstal po celou noc. Dbala na to, aby u ní nebyl ráno, když se probudila. Clerfayt to považoval za rozmar; ale Lillian nechtěla, aby ji slyšel, jak kašle.

Letěla do Říma, aby odtud pokračovala v letu dál. Clerfayt jel vozem s Torrianim. Chtěli se opět sejít v Paříži.

Odpoledne prochodila mezi římskými zříceninami. Příští den seděla před kavárnou na Via Veneto. Večer měla letět dál, ale váhala. Náhle ji docela bezdůvodně přepadla melancholie, nekonečně sladký pocit s jediným smutkem, který snad je poslední a stojí stříbřitě a šedě na obzoru každého života, který zůstal nenaplněn jako život nějakého účetního. Přespala v hotelu a teprve druhý den ráno šla do kanceláře letecké společnosti. Tam uviděla ve výkladní skříni plakát Benátek a znovu si vzpomněla na to, co říkala u Levaliiho Clerfaytovi; dlouho se nerozmýšlela, vstoupila a nechala si letenku přepsat do Benátek. Měla pocit, že se tam musí podívat, než se vrátí do Paříže. Chtěla si něco ujasnit, jen ještě nevěděla co; ale musela to udělat, než se opět shledá s Clerfaytem.

„Kdy letí letadlo?“ zeptala se.

„Za dvě hodiny.“

Vrátila se do hotelu a sbalila. Předpokládala, že Clerfayt už je v Paříži, ale váhala, má-li mu zatelefonovat nebo mu napsat, že ještě nepřijede. Bude to moci udělat z Benátek, pomyslela si, ale věděla, že to neudělá. Cítila, že chce být několik dní sama, že se nechce s nikým stýkat a od nikoho být ovlivňována, než se vrátí zpátky. Zpátky? pomyslela si. Kam zpátky? Což neodlétla a neodlétává stále jako jeden z oněch pohádkových ptáků, kteří se rodí bez noh a musí létat, dokud nezemřou? Ale copak to nechtěla? A nechce si teď ujasnit, nemá-li opustit taky Clerfayta?

Letadlo se sneslo do narůžovělého pozdního odpoledne laguny. Lillian dostala rohový pokoj v hotelu Danieli. Když jela zdviží nahoru, liftboy jí vyprávěl, že tento hotel byl svědkem bouřlivé romance mezi stárnoucí George Sandovou a mladým Alfredem Mussetem.

„A co se stalo? S kým ji podváděl?“

„S nikým, mademoiselle. Byl zoufalý. Madame Sandová podváděla jeho.“ Liftboy se usmál. „S jedním italským lékařem. Monsieur Musset byl poeta.“

Lillian zahlédla v mužově pohledu záblesk ironie a pobavení. Pravděpodobně podváděla sama sebe, pomyslela si Lillian, a když byla s jedním, milovala druhého.

Liftboy otevřel dveře. „Opustila ho,“ řekl. „Nic mu neřekla a odjela.“

Tak jako já, pomyslela si Lillian. Chci snad taky podvádět sama sebe?

Vešla do pokoje a zůstala stát. Místnost byla naplněna tetelivým narůžovělým světlem večera, jaké je jenom v Benátkách. Šla k oknu a vyhlédla ven. Voda byla modrá a tichá, ale když od San Zaccaria přihučel parníček a zastavil, rozhoupala řady gondol. Rozsvítila se první světla, bělostná a ztrácející se ve vší té růžovosti a modři, kromě výstražných oranžových světel podél mělčin, něžně se pokládajících kolem šíje San Giorno Maggiore jako zářivý náhrdelník. Toto město je nejdál od všech hor, pomyslela si Lillian. Dál nelze utéci. Tady člověka nic nedrtí; všechno jej hladí. A všechno je neznámé a kouzelné. Nikdo mě tu nezná, pomyslela si. A nikdo neví, že tu jsem! Pociťovala tuto anonymitu jako zvláštní, bouřlivé štěstí, že unikla jinému štěstí, nakrátko nebo navždy.

Tento pocit zesílil, když šla přes náměstí. Bylo v tom něco z dobrodružství každého začátku. Neměla žádný cíl; nechala se unášet a zakotvila v dolní restauraci Quadri, která ji okouzlila, protože malá jídelnička s nástěnnými malbami s výjevy z osmnáctého století vedla přímo do ulice. Jedla scampi a popíjela lehké, bílé víno. Vedle ní na stěnách tančily masky. Měla podobný pocit, jako by byla unikla a skryla se v neviditelné masce, v témže lehkém opojení svobody bez odpovědnosti, jakou člověku propůjčuje každá maska. V narůžovělém soumraku před ní leželo tisíce začátků, tak jako tisíce uliček tohoto města, které masky zbožňuje a miluje. Kam vedou? K neznámým, bezejmenným novým objevům, nebo jen k půvabným, únavným opakováním, z nichž se člověk probouzí s kocovinou, že promarnil to nejcennější, co má: čas? Ale nezbývá, než ho promarnit, uvažovala Lillian, bezmyšlenkovitě a přese všechno, nebo by byl člověk…