Nebe nezná vyvolených

17

„A kdy mi je pošlete?“ zeptala se Lillian. Prodavačka u Balenciagy se usmála.

„Jak jen to bude možné.“

„Za týden?“

„Za čtrnáct dní. Ty šaty dají hodně práce. Rychleji je neuděláme. Ještě dnes se do nich pustíme.“

Prodavačka si zapsala míry. „Trochu jste pohubla, madam.“

„Máte pravdu. Ať dělám, co dělám, prostě nepřiberu.“

„To máte ale štěstí.“

„Ano,“ řekla Lillian. „Pro některé lidi by to bylo opravdu štěstím.“

Vyšla na avenue George V. Odpoledne ji uvítalo zlatem, větrem a automobily. Na chvíli se zastavila a uvažovala o šatech, které si objednala. Vlastně už si nechtěla žádné kupovat, protože si myslela, že už jich má dost na celý život, ale Clerfayt na ni znovu naléhal, aby jí směl jedny darovat a pak k tomu přidala ještě jedny za Benátky; chrlení krve, které tam měla, ji bude pravděpodobně stát dny a týdny života a připadalo jí mnohem jednodušší, místo aby se nad tím utápěla v trudnomyslnosti, sebeobžalobách a lítosti, říct si, že tím taky bude potřebovat míň peněz na živobytí a že si tudíž může koupit o jedny šaty víc. Vybírala si je s neobyčejnou pečlivostí. Zpočátku chtěla mít nějaké dramatické, ale pak to byly ty nejprostší ze všech, které měla. Dramatickým místo toho bylo to, že jí je věnoval Clerfayt – byl to jediný protest proti Toulouse a proti tomu, co si pod tím představovala.

Usmála se na sebe v zrcadle výkladní skříně. V některých věcech nemůže být člověk nikdy dost povrchní, uvažovala. A šaty mohou být mnohem větší morální oporou než všechny nároky na právo, víc než všechen soucit a všechno pochopení, víc než všichni zpovědníci, víc než všechna moudrost a všichni zrádní přátelé, a dokonce i milenec. To nebyla frivolnost, ale prosté vědomí toho, jaká útěcha a velký účinek je v malých věcech.

Je dobře, když tohle člověk ví, pomyslela si Lillian, a pro ni to bylo skoro už jen to jediné, co věděla. Neměla čas na velká ospravedlňování a už vůbec žádný ke vzpourám. Provedla tu jednu, kterou chtěla udělat, a mnohdy už o ní začala pochybovat – teď už mohla jen bilancovat se svým osudem.

Věděla, že všechno to, čím se klame i utěšuje, se může považovat za celkem laciné triky; ale byla už tak vzdálena oněm ctihodným velkým trikům, jimiž se člověk snaží udělat svůj život snesitelným, že už pro ni neexistovaly rozdíly velikostí. Kromě toho se jí zdálo, že k tomu, věřit v malé triky platící jen na chvilku a umět je vychutnávat, je zapotřebí právě tolik kázně, odvahy a přemáhání – ne-li ještě víc – než věřit v ty, které mají velká jména. Proto si kupovala šaty a nacházela v tom stejnou útěchu jako někdo jiný ve veškerá filosofii světa, a právě tak záměrně zaměňovala svou lásku ke Clerfaytovi za lásku k životu, vyhazovala ji do vzduchu a opět ji chytala a věřila v ni, a přesto věděla, že se jednoho dne určitě roztříští. S balónem lze létat, dokud neklesne – ale nejde na něj zavěšovat domy.

A když balón klesne, je mrtvým kusem látky – už není balónem.

Když zahýbala u Fouqueta na Champs Elysées, potkala vikomta de Peystra. Zarazil se, když ji spatřil.

„Jak šťastně vypadáte,“ řekl. „Jste zamilovaná?“

„Ano. Do šatů.“

„Jak rozumné,“ řekl Peystre. „Láska bez úzkosti a bez nesnází.“

„Tedy žádná.“

„Část jediné lásky, která má smysl: k sobě samému.“

Lillian se dala do smíchu. „Myslíte, že je bez úzkosti a nesnází? Jste z litiny nebo z pěnové gumy?“

„Ani jedno, ani druhé. Jsem pozdní potomek osmnáctého století a sdílím osud všech potomků, že budu nepochopen. Nevypijete si se mnou tady na terase šálek kávy? Nebo koktail?“

„Kávu.“

Dostali stůl zaplavený pozdním sluncem. „V jistý čas,“ řekl Peystre, „je skoro jedno a totéž sedět na slunci nebo mluvit o lásce nebo o životě – anebo o ničem. Například v tuhle hodinu. Bydlíte ještě v tom hotýlku u Seiny?“

„Myslím, že ano. Někdy to dost dobře nevím. Když mám po ránu otevřená okna, často se mi zdá, jako bych spala uprostřed hluku Place de l’Opera. A v noci mi často připadá, jako bych plula po Seině – v mlčenlivé loďce nebo ve vodě, na zádech s očima široce rozevřenýma, aniž bych si sama sebe uvědomovala a přitom byla plně soustředěna do sebe.“

„Máte podivuhodné myšlenky.“

„Naopak, nemám skoro žádné. Někdy mívám sny, ale taky ne často.“

„Nepostrádáte je?“

„Ne,“ řekla Lillian. „Opravdu je nepostrádám.“

„Pak jsme si podobni. Ani já je nepostrádám.“

Číšník přinesl Peystrovi sherry a Lillian konvičku kávy. Peystre pohlédl s nevolí na kávu. „Káva se hodí spíš po jídle,“ řekl. „Nechcete raději aperitiv?“

„Ne, děkuji. Kolik je hodin?“

„Pět,“ odvětil Peyestre udiveně. „Pijete podle toho, kolik je hodin?“

„Jen dnes.“ Lillian kývla na vrchního. „Už jste něco slyšel, pane Lamberte?“

„Samozřejmě! Z Říma. Poslouchám už několik hodin. Celá Itálie je u rádia nebo stojí na ulicích,“ řekl vrchní vzrušeně. „V příštích minutách budou odstartovány silné kubatury. Monsieur Clerfayt jede s monsieurem Torrianim. Nestřídají se: řídí Clerfayt; Torriani jede s ním jako mechanik. Je to závod sportovních vozů. Ale neměl bych skočit pro rádio? Mám ho tu.“

„Ano, přineste ho.“

„Clerfayt je v Římě?“ zeptal se Peystre.

„Ne. V Brescii.“

„Já závodům nerozumím. Co je to za závod?“

„Na tisíc mil, z Brescie přes celou Itálii a zase zpátky do Brescie.“

Vrchní přinesl přenosné rádio. Byl vášnivým fanouškem automobilových závodů a už hodiny sledoval závod. „Pouštějí je v minutových intervalech,“ řekl. „Nejrychlejší vozy jako poslední. Je to závod proti stopkám. Chytím Milán. Pět hodin – teď budou zprávy.“

Otáčel knoflíky. Z rádia se ozvalo pískání. Pak uslyšeli politické zprávy z Milána, rychle, jako by hlasatel strašně spěchal, aby už přešel na sportovní výsledky. „Teď uslyšíte přenos z Brescie,“ začal změněným, vášnivým hlasem. „Na trať už byla poslána větší část jezdců. Náměstí je tak přeplněno, že se lidé nemohou ani hnout –“

Z rádia se ozval praskot a prskání. Pak byl jasně slyšet hukot motoru, který vzápětí utichl. „To se kolem přehnal jeden z nich,“ zašeptal rozčileně monsieur Lambert. „Patrně Alfa-Romeo.“

Na terase zavládlo ticho. Zvěd…