Dagon

Píši v obrovském duševním vypětí, neboť tato noc je mou poslední. Jsem bez peněz a téměř u konce zásoby drog, díky kterým jsem až doposud dokázal přežít, už nemohu svá muka déle snášet a vrhnu se z podkrovního okna dolů na špinavou dlažbu ulice. Nemyslete si, že když jsem propadl morfiu, musím být slaboch nebo zhýralec. Až si přečtete mé ve spěchu naškrabané řádky, snad si domyslíte, i když nikdy ne zcela pochopíte, proč tolik toužím po zapomnění či zániku.

Stalo se to na jedné z nejrozlehlejších a nejméně navštěvovaných částí Pacifiku: poštovní lodi, na které jsem sloužil, se zmocnili němečtí korsáři. Velká válka zrovna začínala a námořní moc Hunů ještě nepropadla své pozdější mravní zkáze, naše loď se stala řádnou kořistí a s námi, její posádkou, jednali se vší slušností a šetrností, jež náleží válečným zajatcům. Kázeň, kterou po nás vyžadovali naši věznitelé, byla tak uvolněná, že po pěti dnech zajetí se mi samotnému podařilo uprchnout v malém člunu, se zásobami vody a potravin, které by vystačily na poměrně dlouhou dobu.

Když jsem se konečně ocitl na svobodě a unášel mě mořský proud, měl jsem jen mlhavou představu o tom, kde se nacházím. Nikdy jsem nebyl zdatným navigátorem, a tak jsem jen podle postavení slunce a hvězd mohl odhadnout, že se nacházím někde jižně od rovníku. O zeměpisné délce jsem však neměl ani ponětí a v dohledu nebyl žádný ostrov či pobřeží. Počasí zůstávalo krásné, a tak jsem nespočetnou řadu dní bezcílně plul pod rezavým sluncem odkázán čekat, že potkám nějakou loď plující kolem, nebo že mě proud zanese až ke břehům obydlené pevniny. Nespatřil jsem však ani loď, ani zemi, a ve svém osamění, unášen tou široširou jednolitou modří, jsem propadal zoufalství.

Ke změně došlo mezitím, co jsem spal. Podrobnosti se už nikdy nedozvím, neboť ačkoli můj spánek byl neklidný a obtěžkaný zlými sny, spal jsem tvrdě. Když jsem se konečně probral, zjistil jsem, že vězím zpola ponořen do lepkavého černého bahna, jež se kolem mne monotónně zvlněné rozprostíralo, kam oči dohlédly, a v němž pár metrů ode mne uvízl i můj člun.

Člověk by řekl, že mým prvním pocitem bude úžas nad tak obrovskou a nečekanou změnou scenérie, byl jsem však spíše vyděšený než překvapený - vzduch a hnijící půda ve mně vzbuzovaly takový hnus, že mě do morku kostí zamrazilo. Obklopovaly mne rozkládající se zdechliny zkažených ryb a další věci, které ani nelze …