Šepot ve tmě

PODIVNÝ PAN Z PROVIDENCE

Hlavní problém přístupu k prózám Howarda Phillipse Lovecrafta je, jak ho číst. Sám si svého díla příliš necenil: Snažím se, napsal, zachytit ony těžce polapitelné a nedefinovatelné pocity, které by měly vyvolat iluzi, že někdo uvedl v nepořádek trojrozměrný svět, jeho fakta a časoprostorové elementy; pocity, jichž ve větší nebo menší míře jsou schopni všichni citliví a představivostí nadaní lidé… Poe se o to pokoušel, scházela mu však patřičná povaha. Já se o to rovněž pokouším, mám letoru, jež mi umožňuje vědět, oč se snažím, jenže mi chybí schopnost sdělit čtenáři cokoli, co by mělo cenu. A jinde: Vlastním úkolem povídky je přesvědčivě zachytit jednu jedinou náladu, emoci nebo autentickou životní situaci; když člověk uváží, jak malou roli v našich náladách, emocích a životech hraje podivno (the weird), je mu jasné, že povídky o podivnostech musí nutně být málo významné. Mohou být uměním, protože vědomí zlověstná (the uncanny) je autentická lidská emoce, aleje to zřejmě úzké a omezeně umění… Vážím si realismu víc než které jiné umělecké formy - chtě nechtě si však musím přiznat, že vinou omezenosti mého talentu není realismus metodou, jíž bych mohl s úspěchem užívat. Soud vážné americké literární kritiky za mnohé vyslovil Edmund Wilson, a je přísný: Skutečností je, že tyto prózy jsou námezdné pisálkovství, psané pro časopisy jako Podivné povídky (Weird Tales) a Udivující příběhy (Amazing Stories), kde podle mého mínění měly zůstat. Jediná hrůza většiny těch textů je hrůza špatného vkusu a špatného umění. Lovecraft nebyl dobrý spisovatel. Okolnost, že jeho verbózní a bezvýrazný styl přirovnávají někteří k Poeovi, je pouze jedním z mnoha smutných příznaků, že dnes už skoro nikdo nevěnuje příliš pozornosti tomu, jak je co napsané. I toho si Lovecraft byl vědom. Existují moje “poeovské” povídky a moje “dunsanyovské” povídky, ale kde jsou, probůh, moje lovecraftovské povídky?

A přece -

Onen méně významný velký americký spisovatel z konce devatenáctého století Ambrose Bierce má mezi svými příběhy o podivnostech jeden nazvaný Vhodné prostředí (The Suitable Surroundings). Jeho hrdina, autor povídek o podivnostech Colston, říká příteli Marshovi: “Číst mě v tramvaji, to se odvážíš, ale v opuštěném domě - sám - v lese - v noci! Cha! Mám v kapse rukopis, který by tě zabil!” Marsh si rukopis ve “vhodném prostředí” přečte - a hrůzou umře.

To je jeden ze dvou způsobů, jak číst Lovecrafta: ten nesnadnější. Prostředí skutečně “vhodných” a zároveň bezpečných v moderním světě moc není, a sotva kdo bude riskovat půlnoční četbu v newyorské podzemce jen proto, aby naň Lovecraft udělal dojem. Já jsem to štěstí měl - ne sice v newyorské podzemce, jenom v břevnovské družstevní novostavbě - a proto se mi pisálek z Providence nesmazatelně vryl do paměti, kde uchovávám velké - ne nutně umělecky velké - literární zážitky svého života. Bylo to v létě roku 1960, kdy jsem se po čtyřměsíčním pobytu na žloutenkárně v Motole, kde jsem málem provedl exitus, vrátil domů do nového družstevního bytu U Kaštanu. Byt byl skoro prázdný: kromě postele, kde jsem měl přísně nařízeno ležet, jsme moc nábytku ještě neměli. Moje žena tehdy noc co noc zpívala v Laterně magice, odcházela před sedmou a vracela se kolem půlnoci. Čekání na její návrat jsem si krátil detektivkama, jenže jsem jich za ty čtyři měsíce v Motole přečetl moc a přestávaly mě bavit. Tehdy mi známý pražský znalec literární nesmyslologie, kamarád Franta Jungwirth, s výrazem proutkaře, který právě objevil zlatý poklad, přinesl tři sešitky Amazing Stories z února, března a dubna 1936, jež obsahovaly román V horách šílenství (At the Mountains of Madness). Když žena odešla do divadla, pustil jsem se do čtení, a když se o půlnoci vrátila, byl jsem na tom jen o málo líp než Marsh z Bierceovy povídky. Spíš než prázdný byt a tma vytvořil ovšem “vhodné prostředí” stav mé nervové soustavy, zbídačelé těžkou hepatitidou. Nad stránkami té, objektivně vzato, ne zrovna vynikající imitace Poea a vlastně pandami k Dobrodružství Arthura Gordona Pyma (The Narrative of Arthur Gordon Pym of Nantucket), jsem proto intenzívně zažil onen stav, jenž je dle Lovecrafta conditio sine qua non úspěchu příběhu o podivnostech: pocit zvláštního a maligního přechodného zrušení nebo potření oněch neměnných přírodních zákonů, jež jsou naší jedinou ochranou před ataky chaosu a démonů nesmírného kosmu. Po letech, když jsem s uzdravenými nervy v Kanadě četl Hory šílenství se studenty na Torontské univerzitě, pocit už se nedostavil - studenti nudící se v klimatizovaných posluchárnách moderní Erindaleské koleje jej nezažili nikdy. Z někdejšího zážitku zbylo jen několik stránek pozoruhodně vizuálních evokací fiktivní antarktické krajiny, modelovaných podle himalájských pláten ruského exilového malíře Mikuláše Roericha.

To je snad to jediné z literárního umění - evokace krajiny - co Lovecraft opravdu uměl a v čem se přiblížil jinak pro něho nedostupnému ideálu realismu. Novoanglický kraj, kopce zarostlé lesy, jež se jako kulisy táhnou do hloubek časté mlhy, vypadá skutečně tak, jak si jej Lovecraft vysnil ze vzpomínek v povídkách Šepot ve tmě (The Whisperer in Darkness) nebo Barva z vesmíru (The Colour out of Space), a dlouhý popis starobylé Providence, který ozvláštňuje několik stránek na začátku Případu Charlese Dextera Warda (The Case of Charles Dexter Ward) je, řekl bych, na úrovni proslulých Cooperových evokací staré americké přírody. Je to prolnutí senzacionalistického textu uměním.

Na to jsem taky upozorňoval svoje znuděné a moderní science fiction zesofistikované studenty, a dal jsem jim rovněž klíč k druhému možnému čtení Lovecrafta, ale ten jim ho neotevřel. Asi proto, že byli tak beznadějně mladí.

Klíč se jmenuje camp a definovala nebo spíš popsala jej Susan Sontagová ve známé eseji “Poznámky o campu” (Notes on Camp) v knize Proti interpretaci (Against Interpretation). A klíčem k té dlouhé a složité eseji, kterou se tu neodvažuju shrnout, je Poznámka poslední,…