Z neznámého světa

To, jak strašně se změnil můj nejlepší přítel Crawford Tillinghast, vymyká se každé představě. Dva a půl měsíce uplynulo od onoho dne, kdy jsem s ním hovořil naposledy a kdy mi řekl, k jakému cíli jsou zaměřena jeho fyzikální a metafyzická bádání, na mé, s plným respektem a téměř bojácně pronesené námitky odpověděl tak, že v návalu vášnivého vzteku mě vyhnal z laboratoře a ze svého domu. Bylo mi známo, že nyní tráví většinu času uzavřen v podkrovní laboratoři s tím proklatým elektrickým strojem, že se sotva dotkne jídla a straní se i služebnictva, ale nepomyslel bych si, že by se lidská bytost mohla ke své škodě takto velice změnit za krátkou dobu deseti neděl. Na tlouštíka, který pojednou zhubl není příjemný pohled, tím spíš, když jeho pleť má nažloutlou či našedlou barvu, vpadlé kulaté oči nebezpečně planou, čelo mu zkrabatí ostrými vráskami, ruce se mu třesou a křečovitě svírají. A připočteme-li k tomu jeho odpudivý, zanedbaný zevnějšek, ledabylé oblečení, rozcuchané hnízdo u kořínků ojíněných černých vlasů a tvář, která kdysi bývala hladce vyholená, zarostlou neupravenými bílými vousy, výsledný dojem je potom doopravdy otřesný. Leč takto vypadal Crawford Tillinghast, když jsem se v odpověď na jeho polonesrozumitelný vzkaz, po týdnech vyhnanství, dostavil k jeho prahu, takto vypadala ta mátoha, když mě celá roztřesená se svíčkou v ruce vpustila dovnitř, pokradmo pohlížejíc přes rameno, jako by se obávala neviditelných přízraků, které se pohybují v tom starodávném, osamělém domě, postaveném stranou od Benevolent Street.

Byla to chyba, že se Crawford Tillinghast věnoval studiu přírodních věd a filozofie. Tyto disciplíny mají být zůstaveny chladnému a střízlivému badateli, protože cituplnému a činorodému člověku nabízejí toliko dvě stejně tragické možnosti: zoufalství v případě nezdaru anebo nevýslovnou a nepředstavitelnou hrůzu a utrpení, když uspěje. Tillinghasta neúspěch sklíčil, žil samotářským životem a propadl těžkomyslnosti, ale nyní jsem trnul, žaludek se mi svíral strachem, poněvadž jsem věděl, že se úspěch dostavil. Důtklivě jsem ho varoval, když mi před deseti týdny vysvětloval z čeho se chystá strhnout roušku tajemství. Zardělý vzrušením, pedantsky jako vždycky, promluvil vysokým a nepřirozeným hlasem.

“Co vůbec víme,” pravil, “o vnějším světě a o vesmíru? Naše možnosti vnímání jsou směšně malé a naše představy o věcech, co nás obklopují, jsou nesmírně omezené. Vidíme věci pouze tak, jak jsme uzpůsobeni je postřehnout, a o jejich pravé podstatě si nemůžeme získat představu. S našimi chabými pěti smysly předstíráme, že jsme pochopili nezměrně složitý vesmír, nicméně jiné bytosti se smysly, které mají větší, účinnější nebo odlišný dosah, nejenom mohou vidět věci rozdílně a jinak než my, ale vnímat a zkoumat celé světy hmoty, energie a života ležící na dosah, které my našimi smysly nikdy nedokážeme postřehnout. Odjakživa věřím, že takové neznámé, nepřístupné světy existují nablízku nás, a jsem přesvědčen, že nyní jsem přišel na…