Sny v čarodějnickém domě a jiné horrory

Věc na prahu

I.

Nemohu sice popřít, že jsem prohnal šest kulek hlavou svého nejlepšího přítele, ale přesto doufám, že touto výpovědí dokážu, že nejsem vrah. Nejprve si všichni řeknou, že jsem zešílel – že jsem šílenější než muž, kterého jsem zastřelil v cele arkhamského sanatoria. Pak někteří moji čtenáři zváží všechna tvrzení, srovnají je se známými fakty a uznají, že jsem ani nemohl jinak, poté co jsem stanul tváří v tvář tomu hrůznému důkazu – té věci na prahu dveří.

Do té doby jsem i já považoval děsuplné příběhy, v nichž jsem účinkoval, za pouhé šílenství. Ještě teď se sám sebe ptám, zda jsem se nemýlil – či zda přece jen nejsem blázen. Nevím – i jiní však mohou vyprávět o Edwardovi a Asenath Derbyových podivné věci, a dokonce ani chladnokrevní policisté si s objasněním té poslední děsivé návštěvy nevědí rady. Pokusili se vymyslet chabou teorii o příšerném žertu či výstraze ze strany propuštěného služebnictva, i když v hloubi srdce cítí, že pravda je nekonečně strašnější a neuvěřitelnější.

A proto tvrdím, že jsem Edwarda Derbyho nezabil. Spíše jsem ho pomstil a zbavil tím Zemi děsu, jehož přetrvávání by mohlo napáchat nevýslovné zločiny na celém lidstvu. Hned vedle cest, po nichž dennodenně chodíme, se nacházejí černé zóny stínu a občas se přihodí, že některá zlovolná duše si k nám prorazí cestu. Když se tak stane, člověk, který ví, oč běží, musí zasáhnout, aniž předem zváží důsledky.

Znal jsem Edwarda Pickmana Derbyho po celý jeho život. Přestože byl o osm let mladší než já, byl tak vyspělý, že jsem si od chvíle, kdy mu bylo osm a mně šestnáct, výborně rozuměli. Byl to nejfenomenálnější malý učenec, jakého jsem kdy poznal; v sedmi letech psal ponuré, fantastické a téměř morbidní verše, jež uváděly v úžas jeho vychovatele. Edwardova předčasná vyspělost byla snad způsobena tím, že ho vychovávali soukromě a v ústraní, jako ve vatičce. Byl to jedináček slabé tělesné konstituce, což silně znepokojovalo jeho milující rodiče a mělo za následek, že si jej k sobě pevně připoutali. Nesměl nikdy ven bez doprovodu chůvy a málokdy měl příležitost jen tak si pohrát s jinými dětmi. To vše nepochybně způsobilo, že chlapec vedl podivný tajnůstkářský vnitřní život a jedinou cestou ke svobodě mu byla vlastní představivost.

Edwardova mladická učenost byla zkrátka úžasná a prapodivná; přestože jsem byl starší, jeho lehce napsané literární práce mne upoutávaly. V té době jsem nacházel zálibu v umění poněkud bizarního rázu a v tomto dítěti jsem objevil výjimečně spřízněného ducha. V pozadí naší společné lásky ke stínům a zázrakům stálo bezpochyby starobylé, polorozpadlé a poněkud hrůzostrašné město, v němž jsme žili – začarovaný, prokletý a pověstmi opředený Arkham, jehož stísněné, prohýbající se mansardové střechy a rozpadající se georgiánské balustrády se po staletí krčí podél temně hučícího Miskatonicu.

Jak plynul čas, začal jsem se zabývat architekturou a vzdal se záměru ilustrovat knihu Edwardových démonických básní, a přesto tím naše přátel…