Sny v čarodějnickém domě a jiné horrory

Nepojmenovatelné

Byl podzimní den a schylovalo se k večeru, seděli jsme na starém arkhamském hřbitově na omšelém náhrobku ze 17. století a uvažovali o nepojmenovatelném. Hledě na obrovskou vrbu, která tu rostla, a jejíž kmen téměř pohltil starodávnou nečitelnou náhrobní desku, vyslovil jsem zvláštní poznámku o nevýslovně příšerné potravě, kterou musí svými ohromnými kořeny z té prastaré, mrtvolné půdy sát, avšak přítel mne vyplísnil, že říkám nesmysly, a upozornil mne, že se tu už přes sto let nepohřbívá, a tudíž tu zjevně nemůže existovat nic, co by vyživovalo ten strom jiným než obvyklým způsobem. Kromě toho dodal, že mé neustálé řečnění o „nepojmenovatelných“ a „záhadných“ věcech je dětinský zvyk, který je zcela v souladu s mou nevalnou literární pověstí. Měl jsem totiž příliš v oblibě zakončování svých povídek výjevy či zvuky, které ochromovaly schopnosti mých hrdinů a zbavovaly je odvahy, slov či vědomí souvislostí, které by jim umožnily sdělit, co zažili. Věci poznáváme, pokračoval, pouze prostřednictvím pěti smyslů nebo náboženské intuice; je tudíž naprosto směšné dělat narážky na jakékoli předměty či jevy, které nemohou být jasně zobrazeny střízlivým popisem faktů či pomocí korektních teologických doktrín – zejména kongregacionalistických se všemi modifikacemi, které mohou tradice a Sir Arthur Conan Doyle nabídnout.

S tímto přítelem, Joelem Mantonem, jsem často vedl neplodné diskuse. Byl ředitelem East High School, narodil se a byl vychováván v Bostonu a sdílel s obyvateli Nové Anglie sebejistou hluchotu k jemným podtónům života. Zastával názor, že jedině normální, objektivní zkušenost má estetický význam a že polem působnosti umělce není ani tak vyvolávat silné emoce akcí, extází a šokem, jako podporovat klidný zájem a obdiv přesným, podrobným zobrazením všedních událostí. Zejména měl námitky proti tomu, že se zajímám o věci mystické a nevysvětlené. Věřil v nadpřirozeno mnohem více než já, a nepřipouštěl, že by mohlo být dostatečně jednoduché na to, aby mohlo sloužit jako literární námět. Skutečnost, že mysl může najít největší potěchu v únicích z každodenní otročiny a v originálních, dramatických rekombinacích představ, odvržených většinou zvykem a únavou do otřepaných šablon vlastní existence, zněla jeho jasnému, praktickému, logickému intelektu jako něco skutečně neuvěřitelného. Všechny věci a pocity pro něho měly pevné rozměry, vlastnosti, příčiny a účinky; i když si nejasně uvědomoval, že mysl někdy obsahuje představy a pocity, které zdaleka nejsou tak geometrické, popsatelné a zpracovatelné, věřil, že jen on sám má právo načrtnout dělící čáru a vykázat ze soudní síně všechno, co nemůže prožít a pochopit průměrný občan. Kromě toho si byl téměř jist, že nic nemůže být skutečně „nepojmenovatelné“. Nepřipadalo mu to rozumné.

I když jsem si dobře uvědomoval neúčinnost metafyzických a jen na představách založených argumentů proti samolibosti ortodoxního optimisty, něco ve scéně našeho odpoledního rozhovoru mne přimělo k tomu, …