Krysy ve zdech

Do Exham Priory jsem se nastěhoval 16. července 1923, jen co poslední řemeslník skončil práci. Rekonstrukce byla nesmírně obtížná, protože z opuštěné budovy převorství zbyly jen trosky podobné skořepině, nenechal jsem se však odradit žádnými náklady, vždyť to bývalo sídlo mých předků. V budově nikdo nebydlel od dob panování Jakuba I" kdy majitele, pět jeho dětí a několik sloužících postihla příšerná tragédie, jejíž podstata zůstala z větší míry nevysvětlena a která vrhla stín podezření a hrůzy na jeho třetího syna, mého přímého předka, jenž jediný z postiženého rodu zůstal naživu.

Jelikož jediný dědic byl označen za vraha, majetek znovu připadl koruně, aniž by obviněný učinil jediný pokus o obhajobu anebo o znovuzískání svého majetku. Otřesen hrůzou z něčeho mocnějšího, než je svědomí nebo zákon, veden zoufalou snahou vymazat starobylou stavbu z pohledu i z paměti, Walter de la Poer, v pořadí jedenáctý baron z Exhamu, uprchl do Virginie, kde založil rodinu, jež v následujícím století proslula pod jménem Delapore.

Exham Priory zůstalo neobydleno, třebaže bylo později připojeno k majetku rodiny Norrysů, a jeho složitá stavební struktura se stala předmětem zkoumání. Převorství se svými gotickými věžemi stálo na zdivu románského a saského původu a styl - či směsice stylů - spodní části byl ještě starší, římský nebo dokonce, pokud legendy mluví pravdu, dokonce druidský nebo kymerský. Tyto podivné základy na jedné straně vrůstaly do vápencového břehu propasti, z jejíhož okraje převorství vévodilo pustému údolí, jež se táhne na tři míle západně od vesnice Anchesteru.

Architekti a historikové rádi zkoumali tuto zvláštní památku po zapomenutých stoletích, ale místní lidé ji nenáviděli. Nenáviděli ji už před stovkami let, kdy tu žili moji předkové, a nenáviděli ji i teď, kdy byla pokryta mechem a trouchní opuštěnosti. V Anchesteru jsem nepobyl ani celý den a už jsem věděl, že přicházím do prokletého domu. A tento týden dělníci vyhodili Exham Priory do povětří a pracují na odstranění zbytků jeho základů. Vždycky jsem znal základní údaje o svých předcích, právě tak i to, že můj první americký předek přišel do kolonií v podivném stínu. O podrobnostech jsem nicméně nevěděl nic, neboť Delaporové se vždycky drželi zásad mlčenlivosti. Na rozdíl od statkářů z okolí jsme se jen zřídka zmiňovali o křižáckých předcích a dalších středověkých a renesančních hrdinech, nepředávali jsme si žádné tradice s výjimkou té, která byla zaznamenána v zapečetěné obálce a kterou ještě před občanskou válkou hlava rodiny předávala nejstaršímu synovi, aby ji otevřel po její smrti. Poct, jichž jsme požívali, jsme dosáhli po přestěhování do Ameriky, byly to pocty pyšné a vznešené, třebaže poněkud uzavřené a nespolečenské virginské rodiny.

Během války se naše jmění rozplynulo, a když vyhořel Carfax, náš domov na břehu Jamesu, změnil se náš způsob života. V ohnivém živlu zahynul můj děd, který byl pokročilého věku, a s ním zmizela i obálka poutající nás k minulosti. Vybavuji s…