V hrobce

Podle mého názoru nemůže být nic absurdnějšího než ustálená představa, že ten, kdo žije prostě, žije zároveň i spořádaně, což, jak se zdá, je názor valné většiny Udí. Začnu-li však své vyprávění líčením amerického venkova, popisem nespolehlivého vesnického hrobníka drsné povahy a nehody, ke které z jeho nedbalosti došlo v hrobce, průměrný čtenář nebude očekávat víc než ukázku veselé až rozverné komedie. Bůh však ví, že příběh, který vám mohu vyprávět díky tomu, že George Birch je už po smrti, má v sobě něco, vedle čeho některé naše nejtemnější tragédie ztrácejí chmurné odstíny.

Birch změnil v roce 1881 zaměstnání, a pokud mohl, nikdy o příhodě, která se mu stala, nemluvil. Stejně tak nikdy nepromluvil jeho starý lékař, doktor Davis, který zemřel už před lety. Všeobecně se mělo za to, že celé to utrpení a šok byly následkem nešťastného uklouznutí, kterým se Birch uvěznil na devět hodin v márnici hřbitova v Peck Valley, odkud se dostal jen za pomoci nešťastně volených a nevybíravých mechanických prostředků; tohle všechno byla nepochybně pravda, ale odehrály se tehdy ještě jiné, hrůznější věci, o kterých mi ten muž šeptával v opileckém deliriu, když se blížil jeho konec. Zpovídal se mi, protože jsem byl jeho lékařem a protože patrně cítil potřebu říct všechno někomu dalšímu, když doktor Davis zemřel. Byl starý mládenec, žádné příbuzné neměl.

Před rokem 1881 byl Birch vesnickým hrobníkem v Peck Valley. Byl hrubý a primitivní, jak už takoví chlapíci bývají. To, co jsem slyšel o jeho práci, by dnes znělo neuvěřitelně, aspoň pro městského člověka; dokonce i Peck Valley by se trochu otřáslo, kdyby vědělo o nenuceném chování mistra hrobaře, které se projevovalo například tím, že si přivlastňoval drahé rubáše, které stejně nebyly pod víkem rakve vidět, a úcta, se kterou se má mrtvé tělo upravovat a očím skryté údy přizpůsobovat dřevěným schránkám, ne vždy zahrnovala obzvláštní ohleduplnost. Bylo zjevné, že Birch je lhostejný, bezcitný a pro svou profesi se nehodí; myslím ale, že nebyl zlý člověk. Měl jenom drsnou povahu i úřad - byl bezstarostný, lajdácký pijan, jak dokazuje ona nehoda, které se mohl lehce vyhnout, a bez zrnka představivosti, která udržuje každého občana v rámci určitých mezí, jež diktuje vkus.

Těžko se rozhoduji, kde se pustit do Birchova příběhu, protože nejsem zkušený vypravěč. Myslím, že bych měl začít studeným prosincem roku 1880, kdy půda zmrzla a kopáči hrobů zjistili, že až do jara se hroby kopat nedají. Vesnice byla naštěstí malá a úmrtí nebylo mnoho, takže bylo možné všechny Birchovy svěřence dočasně umístit v jedné starodávné hrobce, která sloužila jako márnice. Hrobník v tom ledovém počasí zlhostejněl dvojnásob a zdálo se, že překoná sebe sama v nevšímavosti. Do té doby nikdy nestloukal rakve tak chatrné a ubohé, nikdy se tak okázale nevyhýbal opravě zrezivělého zámku u dveří márnice, které s nonšalantní bezstarostností otvíral i zavíral kopancem.

Nakonec přišlo jarní tání a pro devět tichých obětí zubaté, které ček…