Hrobka

Při líčení okolností, které vedly k mému uvěznění v tomto ústavu pro duševně choré, si uvědomuji, že mé současné postavení vyvolá přirozené pochyby o autentičnosti mého vyprávění. Je neblahou skutečností, že většina lidstva má příliš omezený duševní rozhled na to, aby trpělivě a inteligentně zvažovala ony izolované jevy, jež vidí a pociťuje pouze psychicky citlivá menšina a jež leží mimo hranice běžné zkušenosti. Lidé vyznačující se širším intelektem vědí, že mezi skutečným a neskutečným neexistuje žádná ostrá hranice, že všechny věci se jeví tak, jak se jeví, jen díky jemným individuálním tělesným a duševním čidlům, jejichž prostřednictvím si je uvědomujeme, avšak prozaický materialismus většiny zavrhuje záblesky pronikavého vzhledu, jež prorážejí obecný závoj samozřejmého empirismu, jako šílenství.

Jmenuji se Jervas Dudley a od nejútlejšího dětství jsem byl snílek a vizionář. Byl jsem dost bohatý na to, aby mě něco nutilo živit se podnikatelskou činností, a jako temperamentem nezpůsobilý pro formální studium a společenskou zábavu svých známých jsem vždy pobýval v říších vzdálených viditelnému světu, trávil jsem mládí a dospívání s prastarými, pramálo známými knihami a v toulkách po polích a hájích v okolí dědičného sídla svých předků. Nemyslím si, že to, co jsem četl v těch knihách nebo viděl v těch polích a lesích, bylo přesně to, co tam četli a viděli jiní chlapci, o tom se však nesmím šířit, protože podrobnosti by jen potvrdily kruté pomluvy mého intelektu, jež občas zaslechnu v šepotu plíživých ošetřovatelů kolem sebe. Stačí mi vylíčit události a příčiny rozebírat nemusím.

Říkal jsem, že jsem pobýval stranou od viditelného světa, ale neříkal jsem, že jsem byl sám. To nemůže být žádný tvor, schází-li mu totiž společenství živých, nevyhnutelně se sbližuje s tím, co není, nebo již není živé. Nedaleko mého domova je zvláštní zalesněný dol, v jehož soumračných hlubinách jsem trávil většinu svého času, četl, přemýšlel a snil. Mé první dětské krůčky mířily dolů po jeho mechem zarostlých svazích a kolem jeho groteskně sukovatých dubů se splétaly mé první chlapecké fantazie. Dobře jsem poznal dryády vládnoucí těm stromům a často jsem pozoroval jejich divoké tance v hasnoucích paprscích ubývajícího měsíce - ale o tom teď nesmím mluvit. Chci vyprávět pouze o osamělé hrobce v nejtemnější houštině na úbočí, o opuštěné hrobce Hydů, staré a vznešené rodiny, jejíž poslední přímý potomek ulehl do jejích černých zákoutí mnoho desetiletí před mým narozením.

Krypta, o níž mluvím, je z prastaré žuly, omšelá a zvětralá mlhami a vlhkostí dlouhých pokolení. Je zahloubena do svahu a ze stavby je viditelný pouze vchod. Dveře, těžká a nedobytná kamenná deska, visí na zrezivělých železných pantech a je těžkými železnými řetězy a visacími zámky podle hrůzostrašné módy staré půl století upevněna podivně, zlověstně na škvíru otevřená. Sídlo rodu, jehož potomci jsou tu pochováni, kdysi korunovalo stráň, v níž je hrobka, ale již dávno padlo za oběť plamenům, jež…