Polaris

Zlověstné světlo Polární hvězdy přichází do mého pokoje severním oknem. Září po celé ty dlouhé a prokleté hodiny temnoty. A na podzim, kdy severní vichr zuří a kvílí a rudolisté stromy v bažině si navzájem šeptají za úsvitu v bledém světle měsíčního srpku, sedím u okna a pozoruji hvězdu. Hodiny pomalu ubíhají a z výšin padá mihotavá záře Kasiopeji, zatímco Velký vůz se neohrabaně vynořuje za stromy ponořenými do mlhy močálu a kymácejícími se v nočním větru. Těsně před úsvitem Arktur rudě zamrká nad hřbitovem na svahu nízkého pahorku a Vlasy Bereniky osudově zaplanou z dálek tajuplného východu, jenom Polárka shlíží dolů ze stále stejného místa černé klenby oblohy a pomrkává děsivě jako šílené bdělé oko, které se zoufale snaží předat jakousi podivnou zprávu a nemůže myslet na nic jiného kromě jejího okamžitého předání. Někdy, když je zataženo, mohu spát.

Dobře si pamatuji noc Jitřenky, kdy si nad močálem hrály děsivé záblesky démonického světla. Pak přišly mraky a já jsem usnul.

A v bledém světle měsíčního srpku jsem poprvé uviděl Město. Leželo, tiché a spící, na podivné pláni mezi neobvyklými štíty hor. Jeho mramorové zdi a věže, sloupy, dómy i chodníky měly bledost smrti. V mramorových ulicích stály mramorové sloupy, které byly zakončeny vytesanými podobami zachmuřených, bradatých mužů. Vzduch byl teplý a nehybný. A nad hlavou, nízko nad obzorem, zářila bdělá Polárka. Dlouho jsem se upřeně díval na Město, ale den nepřišel. Když rudý Aldebaran, který blikal nízko nad obzorem, ale nikd…