Dědictví Peabodyů / Peabodyho dědictví

II

Nakolik si vzpomínám, zvláštní řada událostí, jež se jakoby soustřeďovaly kolem starého sídla Peabodyů, začala hned tu noc. Je pravda, že se mi dostalo nepřímého varování, že se starým domem možná není všechno v pořádku, protože starý Hopkins se mě při předávání klíčů důtklivě ptal, zda chci určité podniknout ten krok a usadit se zde, a neopomněl zdůraznit, že dům "je takový osamělý",, že farmáři z okolí "nikdy neměli Peabodyovy moc v lásce" a že "vždycky bylo dost těžké tu udržet nájemce". "Je to takové místo," pravil skoro zálibně, "kam nikdy nikdo nechodí na výlet. Tam nikdy nenajdete poházené papírové talíře a ubrousky" - samé dvojsmysly, a já nedokázal staříka přimět, aby se omezil na fakta, protože žádná fakta zřejmě neexistovala, kromě toho, že sousedě zahlíželi na tak rozlehlý pozemek uprostřed jinak úrodné orné půdy. Ta se také skutečně prostírala kolem mého majetku ze všech stran kromě čtyřiceti akrů - převážně zalesněných; byl to kraj úpravných polí, kamenných zídek, plůtků, za nimiž rostly stromy a keře, kde se d

obře bydlelo ptákům. Považoval jsem to všechno za stařecké tlachání vyplynulé ze spřízněnosti s farmáři, kteří mě obklopovali: usedlými statnými Severoameričany, kteří se nijak nelišili od Peabodyů, leda že se víc a snad déle lopotili.

Avšak té noci, kdy mezi stromy okolo domu vyla úpěl březnový vítr, mě posedla myšlenka, že nejsem v domě sám. Neznělo to jako kroky, ale prostě jako nějaký nepopsatelný pohyb kdesi v poschodí, jako by se kdosi hýbal ve stísněném prostoru tam a zpět, tam a zpět. Vzpomínám si, že jsem vyšel do velikého temného prostoru, do něhož sestupovalo rozmáchlé schodiště, a napínal sluch do tmy nahoře, protože zvuk jako by se snášel po schodech dolů, někdy nezaměnitelně, někdy jen jako ševel, a já tam stál, naslouchal, naslouchal, naslouchal, snažil se rozpoznat, odkud přichází, snažil se pro něj vykouzlit nějaké racionální vysvětlení, protože jsem jej do té doby nezaslechl, a nakonec jsem usoudil, že to musí být nějaká větev, která se ve větru otírá o dům tam a zpět. Na tom jsem se ustálil a už jsem se tím zvukem nedal rušit - ne že by přestal, ale protože jsem mu dal rozumné oprávněníí

Měné snadné bylo racionálně si vysvětlit sny, které se mi tu noc zdály. Obvykle vůbec sny nemívám, ale tentokrát mě doslova pronásledovaly groteskní a příšerné sny, v nichž jsem hrál trpnou úlohu a byl jsem podrobován nejruznějším vyšinutím času a prostoru, smyslovým iluzím a několika děsivým pohledům na stínovou postavu ve špičatém černém klobouku s jiným stínovým tvorem po boku. Viděl jsem je jako za sklem, matně, a soumračnou krajinu jako přes skleněný hranol. Nebyly to vlastně sny jen útržky snu, žádný neměl začátek ani konec, avšak zvaly mě do naprosto bizarního a cizího světa, jakoby přes nějaký jiný rozměr, jehož jsem si ve světě bdění nebyl vědomí Ale přečkal jsem tu neklidnou noc, i když mě poněkud zmohla.

Hned nazítří jsem se dozvěděl nesmírně zajímavou věc od architekta, jenž se mnou přijel probra…