Maigret a jeho mrtvý (Georges Simenon)

3

„Nesmírně mě těší, pane komisaři, že vás mám konečně na drátě.“

„Potěšení je na mé straně, pane rado.“

Paní Maigretová prudce zvedla hlavu. Vždycky se jí udělalo nanic, když Maigret mluvil tímto hlasem, falešně prostoduchým, a pokud se stalo, že tak mluvil na ni, rozplakala se, tak ji to vyvádělo z míry.

„Už pětkrát jsem vás volal do kanceláře.“

„A já tam nebyl!“ povzdychl si Maigret s hraným zděšením.

Dávala mu posunky najevo, aby dával pozor, aby nezapomněl, že mluví se soudcem, jehož švagr byl navíc dvakrát nebo třikrát ministrem.

„Teprve nyní mi sdělili, že jste nemocný…“

„Nestojí to za řeč, pane rado. Lidi vždycky přehánějí. Jenom taková ošklivá rýma. A ještě není jasné, jestli je opravdu tak zlá!“

Možná že Maigret měl sklon k hravé náladě proto, že seděl doma, v pyžamu a měkounkém županu, nohy v trepkách a pohodlně zabořen do hlubokého křesla.

„Překvapuje mě, že jste mi nedal vědět, kdo vás zastupuje.“

„Kdo mě zastupuje – kde?“

Coméliau mluvil suchým, ledovým, záměrně neosobním tónem, kdežto Maigretův byl naopak čím dál prostodušší.

„Mluvím o té záležitosti na náměstí Svornosti. Předpokládám, že jste na ni nezapomněl!“

„Myslím na ni celé dny. Ještě před chvílí jsem říkal manželce…“

Ta na něj mávala čím dál tím prudčeji, že mu zakazuje míchat ji do té věci. Byt byl malý a teplý. Nábytek z tmavého dubu v jídelně pocházel z doby, kdy se Maigret ženil. Přes tylové záclony bylo vidět na protější bílé zdi velká černá písmena: Lhoste a Pépin – Měřicí přístroje. Ta písmena tam vídal Maigret každý den, ráno i večer, už třicet let, a pod nimi vrata od skladu, před nimiž věčně stály dva tři náklaďáky s touž firmou, a přitom se mu to nezprotivilo. Právě naopak! Těšilo ho to. Takříkajíc je hladil pohledem. Pak se vždycky zadíval o něco výš, na dvorní fasádu vzdáleného domu s prádlem sušícím se v oknech; na jednom z nich, jakmile se oteplilo, stál v květináči červený muškát.

Nebyl to pravděpodobné pořád týž. On by v každém případě přísahal, že tam ten květináč stojí už celých třicet let. A za celou tu dobu neviděl Maigret ani jedinkrát někoho, kdo by vyhlížel z okna, ani někoho, kdo by kytku zaléval. Někdo tam v pokoji bydlel, to bylo jisté, jeho denní program však zřejmě kolidoval s komisařovým.

„Vy se domníváte, pane komisaři, že vaši podřízení vedou za vaší nepřítomnosti vyšetřování s takovou pílí, jakou to vyžaduje?“

„O tom jsem přesvědčen, pane Coméliau. Jsem si tím dokonce jistý. Nemáte tušení, jak je člověku dobře, když řídí vyšetřování tímto způsobem, ve vlastním křesle, v klidné přetopené místnosti na sto honů od všeho ruchu a s jediným telefonem stojícím na dosah ruky vedle hrnku s čajem. Svěřím vám jedno tajemství: kladu si otázku, jestli bych byl nemocen, kdyby nebylo tohohle vyšetřování. Pochopitelně že bych nebyl, vždyť jsem se nachladil na náměstí Svornosti tu noc, co se tam našlo tělo našeho muže. Nebo možná toho dne ráno, za svítání, když jsme s doktorem Paulem šli po pitvě po nábřeží. Ale o tom jsem nechtěl mluvit. Bez toho vyšetřování by byla moje rýma jen rýmou, kterou léčíme tím, že si jí nevšímáme, chápete?“

Soudce Coméliau musel ve svém kabinetě žloutnout nebo zelenat a ubohá paní Maigretová nevěděla, co si počít. Ona, která měla takovou úctu k vyššímu postavení a k hierarchii v úřadě vůbec!

„Řekněme, že tady doma, kde o mne pečuje manželka, mohu o vyšetřování přemýšlet v naprostém klidu, a taky je v klidu řídit. Nikdo nebo skoro nikdo mě neruší…“

„Maigrete!“ promluvila do toho jeho žena.

„Pššt!“

Mluvil soudce.

„Vám se zdá normální, že po třech dnech nebyl ten muž ještě identifikován? Jeho fotografie byla otištěna ve všech novinách. Podle toho, co jste mi sám řekl, měl ženu…“

„To jsme opravdu zjistili.“

„Nechte mě mluvit, prosím. Má ženu, pravděpodobně i přátele. Má také sousedy, domácího a co já vím koho ještě? Lidé si zvykli, že v určitou dobu projde jejich ulicí. A zatím nepřišel nikdo, kdo by ho poznal nebo hlásil, že zmizel. Je pravda, že všichni nechodí po bulváru Richard Lenoir.“

Ubohý bulvár Richard Lenoir! Proč jen má tak špatnou pověst? Pochopitelně, vyúsťuje u Bastily. A pochopitelně je v jeho okolí plno lidových uliček. A čtvrť je plná dílen a skladišť. Nicméně je to široký bulvár, dokonce s trávníkem uprostřed. Pravda, tráva roste nad chodbami metra a každých pár metrů jsou v ní větrací šachty, teplé a páchnoucí lyzolem; každé dvě minuty, když projíždějí vlaky, začnou se domy divně chvět.

Je to otázka zvyku. V uplynulých třiceti letech mu přátelé a kolegové stokrát našli byt ve veselejších čtvrtích, jak říkali.

„Je to hezké, jistě…“

„A jaký je tu výhled, Maigrete!“

„To ano…“

„A místnosti jsou prostorné, světlé…“

„Ano. Bezvadné. Strašně rád bych tady bydlel. Jenže…“

Dal si na čas, pak si vzdychl a zakroutil hlavou:

„…bychom se museli stěhovat!“

Komu se nelíbí bulvár Richard Lenoir, ten ať si trhne nohou. Ať si trhne nohou i soudce Coméliau.

„Stalo se vám už někdy, pane rado, že jste si strčil do nosu hrášek?“

„Cože?“

„Jak říkám, hrášek. Když jsem byl malý kluk, byla to naše hra. Zkuste to. Pak se na sebe podívejte do zrcadla. Budete překvapen. Vsadím se, že s hráškem v chřípí projdete kolem lidí, s kterými se vidíte každý den, a oni vás nepoznají. Dokonale vám to změní fyziognomi . A právě ti, co jsou s vámi v denním styku, jsou nejvíc zmateni sebemenší proměnou.

Přitom víte, že obličej našeho mrtvého muže je mnohem vážněji znetvořen, než kdyby měl v chřípí kuličku hrášku.

Pak je tu ještě něco jiného. Lidé si nedovedou dobře představit, že jejich soused z patra, jejich kolega nebo vrchní z kavárny, který je denně obsluhuje, může být jiný než obvykle, že se může změnit například ve vraha nebo v oběť. O zločinech se lidé dovídají v novinách a představují si, že k tomu dochází v nějakém jiném světě, v jiné oblasti. Ne v jejich ulici. Ne v jejich domě.“

„Podle vás je v podstatě normální, že ho zatím nikdo nepoznal?“

„Tak moc se tomu nedivím. Měl jsem případ utonulé, u níž to trvalo šest měsíců. A to ještě v dobách bývalé márnice, kdy neexistovaly chladicí boxy a mrtvá těla chladil jen pramínek studené vody!“

Paní Maigretová si povzdychla a vzdala se pokusů manžela umlčet.

„Vy jste zkrátka spokojen. Byl zabit člověk a my po třech dnech nejen nemáme sebemenší stopu po vrahovi, ale nevíme nic ani o oběti.“

„Já už vím plno drobných věcí, pane rado.“

„Jsou zřejmě tak drobné, že vám nestojí za to mi je sdělit, ačkoli mi bylo svěřeno vyšetřování.“

„Tak si proberme pár detailů. Ten muž na sebe držel, naznačují to jeho ponožky a kravata, i když nejsou zrovna nejvkusnější, ale na tom nezáleží. K šedivým kalhotám a gabardénovému plášti na sobě měl boty z velmi jemné černé kůže.“

„To je skutečně nesmírně zajímavé!“

„Ano, nesmírně zajímavé. I proto, že měl bílou košili. Nečekal byste, že muž, který si libuje v nafialovělých ponožkách a kravatách s květovaným vzorem, dá přednost barevné košili nebo košili se vzorkem nebo proužkem? Jen si zajděte do některé z kavárniček, kde jsme sledovali jeho stopu a kde se on zřejmě cítil jako ryba ve vodě. Zřídkakdy se tam setkáte s bílou košilí.“

„K jakému závěru jste došel?“

„Počkejte ještě. Ve dvou těch bistrech přinejmenším – Torrence je znovu obešel – si poručil aperitiv ,Suze‘ s citrónem, jako kdyby to bylo obvyklé pití.“

„Známe tedy jeho oblíbený aperitiv!“

„Už jste někdy pil Suze, pane doktore? Je hořký a má malý obsah alkoholu. Není to aperitiv, jaký se podává často, a já jsem si při mnoha příležitostech všiml, že si ho poroučejí lidé, co nechodí na skleničku, aby se povzbudili trochou alkoholu, ale ti, kdo tam mají pracovní schůzku, například agenti, kteří si v kavárnách vyřizují obchodní věci a při každé schůzce si musí něco objednat.“

„Došel jste tedy k závěru, že ten mrtvý byl obchodní cestující?“

„Ne.“

„Takže…?“

„Počkejte. Máme svědectví pěti nebo šesti osob, které ho viděly. Ani jeden ze svědků nám ho nepopsal detailně. Většina z nich říká, že to byl menší gestikulující chlapík. Zapomínám na podrobnost, kterou Moers objevil dnes ráno. Je to svědomitý hoch. Nikdy není se svou prací spokojen a sám od sebe ji znovu ověřuje, nemusíte ho o nic žádat. Nuže Moers přišel na to, že náš mrtvý chodil jako kachna.“

„Prosím?“

„Jako kachna! Vytáčel špičky chodidel do stran, chcete-li.“

Pokynul paní Maigretové, aby mu nacpala dýmku, dohlížel na tu práci koutkem oka a naznačoval jí rukou, aby tabák moc nepěchovala.

„Mluvím tedy o popisech jeho osoby, které jsme získali. Jsou vágní, ale přesto měli dva z pěti svědků stejný dojem. ,Nejsem si jistý,‘ řekl majitel Beaujolaiského sklípku, ,není to nic přesnýho, přesto mně ale něco připomíná…‘ Jenže co? Nejde o filmového herce, ba ani o statistu ne. Jeden z inspektorů prošel filmová studia. Politik to taky není, ani vysoký státní úředník…“

„Maigrete!“ zvolala paní Maigretová.

Nepřestával mluvit a zapaloval si přitom dýmku, přerušoval se, aby z ní popotáhl.

„Položte si otázku, pane rado, které profesi všechny tyhle podrobnosti asi odpovídají.“

„Nemiluji hádanky.“

„Víte, když jste nucen nevycházet z pokoje, máte čas přemýšlet. Na to nejdůležitější bych zapomněl. Prověřovali jsme si samozřejmě nejrůznější prostředí. Na cyklistických drahách a fotbalových hřištích jsme nepochodili. Poslal jsem své lidi taky k sázkařům P. M. U.“

„Prosím?“

„Paris-Mutuel-Urbain, sázkařská firma. Znáte přece kavárny, kde si můžete vsadit a neobtěžovat se na dostihy… nevím proč, ale docela dobře jsem si v agenturách P. M. U. svého muže dovedl představit. I tam bylo pátrání bezvýsledné…“

Projevoval andělskou trpělivost. Byli byste řekli, že ten telefonický hovor s rozkoší protahuje.

„Na dostizích měl naopak Lucas větší štěstí. Zabralo mu to dost času. Nedá se tvrdit, že mrtvého muže někdo bezpečně poznal. Zase kvůli znetvoření obličeje. Nezapomínejte na to, že nejsou zvyklí vidět lidi mrtvé, ale živé, a že mrtvý člověk se ve tváři hodně změní… Přesto si na něj na dostihové dráze několik lidí pamatovalo. Nepatřil k lidem asistujícím u vážení, ale chodil na padok. Podle jednoho tipaře byl stálým návštěvníkem dostihů.“

„Nicméně vám to neumožnilo zjistit jeho totožnost?“

„Ne. Ale tohle i to ostatní, o čem jsem vám povídal, mi dovoluje tvrdit skoro bezpečně, že patřil do okruhu pinglů.“

„Jakže, prosím?“

„To je lidový výraz, pane rado. Říká se tak vrchním, barmanům i majitelům malých bister, prostě lidem, kteří mají co dělat s pitím. Všimněte si, že všichni číšníci jsou si podobní. Neříkám, že se jedni druhým opravdu podobají, ale mají cosi společného. Mockrát budete mít dojem, že nějakého vrchního poznáváte, a přitom jste ho nikdy neviděl.

Většina z nich má citlivé nohy, což je pochopitelné. Podívejte se jim na nohy: nosí boty z jemné, poddajné kůže, rozšlapané, skoro jako bačkory. Nikdy nepotkáte číšníka nebo i majordoma ve sportovní obuvi s trojitou podrážkou. Taky si v profesi zvykli nosit bílé košile. Neříkám, že je to pravidlo, ale většina z nich chodí se špičkami nohou od sebe. Dodejme k tomu, že z celkem nejasných důvodů mají číšníci vyloženou zálibu v koňských dostizích a že hodně vrchních, co nastupují do práce brzy ráno nebo pracují v noci, navštěvuje pravidelně dostihové dráhy.“

„Zkrátka jste došel k závěru, že náš muž byl číšníkem.“

„Ne. Právě že ne.“

„Pak už tomu nerozumím.“

„Dělal něco kolem pitiva, ale číšník to nebyl. Promýšlel jsem to v polodřímotě celé hodiny.“

Soudce, jako vytesaný z ledu, musel při každém komisařově slově přímo nadskakovat.

„Všechno, co jsem vám teď řekl o číšnících, platí totiž i o majitelích malých bister. Nepovažujte mě za ješitu, ale měl jsem od začátku pocit, že můj mrtvý muž není něčím zaměstnancem, ale že pracuje pro sebe. Proto jsem dnes ráno v jedenáct zavolal Moersovi. Košile je pořád ještě v laboratoři. Nevzpomínal jsem si už, v jakém byla stavu. Moers ji znovu prohlédl. Víte, pomohla nám náhoda, protože taky mohla být nová. Každý si jednou nutně bere novou košili, že. Naštěstí tahle nová nebyla. U límečku je dost odřená.“

„Majitelé kavárniček asi rychleji odřou límečky košil?“

„Ne, pane rado, o nic rychleji než ostatní. Ale neodřou manžety. Mluvím o lidových kavárnách, ne o amerických barech u Opery nebo na Champs Elysées. Majitel takového bistra věčně strká ruce do vody a do kbelíku s ledem, takže mívá vždycky vykasané rukávy. Moers mi to potvrdil, je to košile s tak odřeným límečkem, že už prosvítá plátěný podklad, a není vůbec odřená na manžetách.“

Paní Maigretovou zaráželo, že teď Maigret mluví tónem naprostého přesvědčení.

„Přimyslete si k tomu tresku po provensálsku…“

„Tu také mají majitelé kaváren v obzvláštní oblibě?“

„Ne, pane rado. Jenomže Paříž je plná malých hospůdek, kde se vaří jen pro pár zákazníků. Servíruje se bez ubrusu, na holý stůl. Často vaří žena hospodského. Jen jedno jídlo. V takových hospůdkách je celé hodiny klid, majitel má velkou část odpoledne pro sebe. Proto dnes už od rána prolézají dva inspektoři všechny pařížské čtvrti sousedící s oblastí kolem Radnice a Bastily. Všimněte si, že náš muž zůstával pořád v tomto okruhu. Pařížané se přímo urputně drží své čtvrti, řekl byste, že jen tam se cítí v bezpečí.“

„Doufáte, že to brzy rozřešíte?“

„Dříve nebo později. Copak tu máme ještě? Řekl jsem vám všechno? Ještě mi zbývá zmínit se o skvrně od laku.“

„O jaké skvrně od laku?“

„Dole na kalhotách. Objevil ji opět Moers. Přitom byste ji pouhým okem klidně přehlédl. Moers tvrdí, že jde o čerstvý lak. A že pochází z něčeho, co bylo nalakováno tak před třemi čtyřmi dny. Poslal jsem lidi na různá nádraží, nejdřív na Lyonské.“

„Proč zrovna na Lyonské?“

„Protože leží v prodloužení čtvrti kolem Bastily.“

„A proč jste prohledávali nádraží?“

Maigret si povzdychl. Pane bože, co takové vysvětlování zabere času! A jak může vyšetřujícímu soudci chybět nejzákladnější smysl pro realitu! Jak se odvažují lidé, kteří nikdy nepáchli do žádného bistra, jak se odvažují lidé, kteří nevědí, co je to pingl, tvrdit, že jsou schopni vyznat se v mentalitě kriminálníků?

„Musíte mít po ruce mé hlášení.“

„Přečetl jsem si je několikrát po sobě.“

„Když mi náš muž zavolal poprvé – ve středu v jedenáct dopoledne – měl už dlouho někoho v patách. Přinejmenším od minulého dne. Zprvu ho nenapadlo upozornit polici . Doufal, že to zvládne sám. Přestože strach už měl. Věděl, že mu jdou po krku. Musel se tedy vyhýbat opuštěným místům. Jeho záchranou byl dav lidí. Domů se taky neodvažoval, mohli ho sledovat a tam ho oddělat. Ani v Paříži není moc míst, kde je otevřeno celou noc. Kromě kabaretů na Montmartru jsou otevřena nádraží, je tam světlo a vždycky plno. No a lavice čekárny třetí třídy na Lyonském nádraží přelakovávali v pondělí. Moers říká, že ty dva laky jsou identické.“

„Vyslechli tam zřízence?“

„A taky v tom dál pokračujeme, samozřejmě, pane rado.“

„Takže nějakých výsledků jste se přece jenom dopracovali.“

„Ano, přece jenom. Vím taky, v které chvíli náš muž změnil svůj postup.“

„Postup – v čem?“

Paní Maigretová manželovi nalila šálek bylinkového čaje a posunky ho vybízela, aby ho vypil, dokud je teplý.

„Nejdřív, jak jsem už říkal, doufal, že to zvládne sám. Potom, ve středu dopoledne, ho napadlo, že mě zavolá. A zůstal u toho až do čtyř odpoledne. Co se přihodilo pak, to nevím. Po svém posledním S. O. S. z poštovního úřadu ve Faubourgu Saint Denis si možná myslel, že je to stejně k ničemu. V každém případě asi o hodinu později, kolem páté, byl v hospodě v ulici Saint Antoine.“

„Tak se přece jenom přihlásil svědek?“

„Ne, pane rado, objevil ho Janvier tím, že chodil z kavárny do kavárny, ukazoval všude fotku mrtvého a vyptával se číšníků. Abych byl stručný, náš muž si objednal aperitiv – Suze – a tahle drobnost dokazuje, že se vrchní nespletl – a požádal o obálku. Ne o dopisní papír, chtěl jenom obálku. U pokladny si předtím vyzvedl známku na telefon, a už když strkal obálku do kapsy, vrhal se k telefonu. Dostal spojení. Pokladní slyšela, jak v automatu cvaklo.“

„A ten telefon nebyl určen vám?“

„Ne,“ přiznal se Maigret s jakousi skrytou nevraživostí. „To zavolání neplatilo nám. Obracel se na někoho jiného, rozumíte! A pokud jde o žluté auto…“

„Dověděli jste se něco?“

„Vágní svědectví, ale zapadají do sebe. Znáte nábřeží Jindřicha Čtvrtého?“

„Poblíž Bastily?“

„Ano, správně. Vidíte, že všechno se odehrává v ohraničeném prostoru, máte skoro dojem, že se točíte v kruhu. Nábřeží Jindřicha Čtvrtého patří k nejklidnějším, nejméně rušným pařížským nábřežím. Nepadnete tam na jediný krám, na jediné bistro, jsou tam jen měšťanské domy. Ve středu přesně v osm hodin deset viděl to žluté auto mladý doručovatel telegramů. Všiml si ho, protože mělo poruchu a stálo před číslem šedesát tři, kam měl právě doručit telegram. Kapota byla otevřená a nad motorem byli sklonění dva muži.“

„Byl schopen dát vám jejich popis?“

„Ne. Byla tma.“

„Všiml si čísla?“

„Taky ne. Víte, lidi málokdy napadne zapamatovat si číslo automobilů, kolem kterých procházejí. Důležité je, že vůz byl obrácen směrem ke Slavkovskému mostu. A že bylo osm hodin deset, poněvadž my víme, že zločin byl spáchán mezi osmou a desátou.“

„Myslíte, že vám váš zdravotní stav už brzy dovolí vycházet z domu?“

Soudce trochu změkl, ale nevzdával se.

„To nevím.“

„Kam teď směřuje vaše vyšetřováni?“

„Nikam. Čekám. Nic jiného se nedá ani dělat, že? Stojíme na mrtvém bodě. Udělali jsme – totiž moji mužové udělali, co mohli. Teď už zbývá jen čekat.“

„Ale na co?“

„Na cokoli. Na něco, co přijde samo. Možná nějaké svědectví, možná nějaká nová skutečnost?“

„Myslíte, že k něčemu takovému dojde?“

„Musíme doufat.“

„Děkuji vám. Vyrozumím o našem rozhovoru prokurátora.“

„Vyřiďte mu mé uctivé poručení.“

„Ať se rychle uzdravíte, pane komisaři.“

„Děkuji, pane rado.“

Když zavěsil, tvářil se vážně jako papež. Koutkem oka pozoroval paní Maigretovou; ta se dala znovu do pletení, ale komisař cítil, že je vrcholně znepokojená.

„Nemyslíš, žes to přehnal?“

„Co jsem přehnal?“

„Přiznej se, že to všechno byl žert.“

„Ani v nejmenším.“

„Celou tu dobu jsi si z něj utahoval.“

„Myslíš?“

A tvářil se, že se tomu upřímně diví. V podstatě totiž mluvil naprosto vážně. Všechno, co řekl, bylo přesné, včetně pochybnosti, kterou vyslovil o své vlastní nemoci. Čas od času, když se vyšetřování nerozvíjelo, jak by si přál, si lehl do postele a nehnul se z pokoje. Pečovalo se o něj. Chodilo se kolem něho po špičkách. Unikl pobíhání a ruchu na kriminálce, věčným otázkám těch či oněch, stovce dennodenních nepříjemností. Spolupracovníci docházeli za ním nebo mu telefonovali. Každý s ním měl trpělivost. Ptali se ho na zdraví. A za to, že vypil s úšklebkem pár bylinkových čajů, vymáčkl ze shovívavé paní Maigretové několik grogů.

Měl fakticky společné vlastnosti se svým mrtvým. V podstatě – napadlo ho zničehonic – se ani tak neděsil stěhování, jako spíš skutečnosti, že by změnil obzory. A představy, že by už po probuzení neuviděl nápis Lhoste a Pépin, že by už každé ráno nešel – nejčastěji pěšky – stejnou cestou do kanceláře.

Jeho mrtvý a on byli z jedné čtvrti. A to zjištění ho těšilo. Vyprázdnil dýmku, nacpal si další.

„Opravdu si myslíš, že byl majitelem bistra?“

„Možná jsem trošinku přeháněl, když jsem byl tak kategorický, ale když už jsem to řekl, přál bych si, aby to tak bylo. Všechno do sebe zapadá, víš?“

„Co do sebe zapadá?“

„Všechno, co jsem tu povídal. Zprvu jsem si nemyslel, že mu toho řeknu tolik. Chvílemi jsem improvizoval. Pak jsem si uvědomil, že to drží pohromadě. A tak jsem pokračoval.“

„A co kdyby to byl švec nebo krejčí?“

„Doktor Paul by mi to řekl. Moers taky.“

„Jak by to mohli vědět?“

„Doktor by na to přišel při bedlivé prohlídce prstů, mozolů, deformaci; Moers podle prachu nalezeného v jeho šatstvu.“

„A co kdyby byl čímkoli jiným, jen ne majitelem hospůdky?“

„Co by se dalo dělat! Podej mi mou knihu.“

Další jeho zvyk – když byl nemocný, ponořil se do některého románu Alexandra Dumase staršího: měl doma celé jeho dílo ve starém lidovém vydání se zažloutlými stránkami a romantickými rytinkami, a už sama zvláštní vůně vycházející z těchto svazečků mu připomínala všechny drobné nemoci, co jich v životě měl.

Bylo slyšet praskání v kamnech a cinkání pletacích jehlic. Když zdvihl oči, viděl pravidelný pohyb měděného kyvadla pendlovek se skříní z tmavého dubu.

„Měl by sis vzít další aspirin.“

„To bych mohl.“

„Proč si myslíš, že se obrátil na někoho jiného?“

Dobrák paní Maigretová! Ráda by mu pomohla. Obyčejně se ho neodvažovala ptát na jeho činnost a profesi – taktak že se zeptala, kdy se vrátí a bude-li jíst doma –, ale když byl nemocen a ona ho viděla při práci, nemohla si pomoct, byla poněkud zneklidněna. Někde až v hloubi nitra měla zřejmě dojem, že to nemyslí vážně.

Na kriminální polici se asi choval jinak a jednal a mluvil jako skutečný komisař. Rozhovor se soudcem Coméliauem – právě s ním! – jí vrtal hlavou a bylo vidět, že na něj nepřestává myslet, i když počítá svá očka na jehlici.

„Něco ti povím, Maigrete…“

Zlostně zvedl hlavu, protože byl ponořen do četby.

„Něčemu v tom všem nerozumím. Když jsi mluvil o Lyonském nádraží, řekl jsi, že se neodvažoval vrátit domů, protože ten chlap by ho sledoval.“

„To jsem asi řekl.“

„Včera jsi mi povídal, že si zřejmě převlékl sako.“

„A co má být?“

„Teď právě jsi soudci povídal o tresce po provensálsku, jako by ji býval jedl ve vlastní hospodě. Takže se tam vrátil. A neměl už strach, že ho budou sledovat domů.“

Že by na to Maigret opravdu myslel už předtím? Nebo naopak byla jeho odpověď improvizací?

„Má to logickou souvislost.“

„Ach tak!“

„Na nádraží byl v úterý večer. Předtím, než se obrátil na mě. Doufal, že svému pronásledovateli uteče.“

„A co příští den? Myslíš, že už ho nesledovali?“

„Možná že ano. Je to i pravděpodobné. Nezapomeň, že někomu telefonoval a vyžádal si obálku.“

„No ovšem…“

Nepřesvědčilo ji to, tak si jen vzdychla.

„Asi máš pravdu.“

Ticho. Chvílemi bylo slyšet, jak se obrací stránka, a ponožka, sahající paní Maigretové skoro do klína, se opět o něco prodloužila.

Otevřela ústa, zase je zavřela. Maigret nezvedl hlavu od knihy a řekl:

„Tak mluv!“

„Nic to není… Určitě to nic neznamená. Jenom mě napadlo, že se zmýlil, když ho přece jenom zabili…“

„V čem se zmýlil?“

„V tom, že se vrátil domů. Promiň. Čti si…“

On však nečetl, v každém případě ne pozorně, protože první zdvihl hlavu.

„Zapomínáš na tu poruchu!“ zamumlal.

A zdálo se mu, že se zde nabízí nové východisko, že se cosi protrhlo a on teď tou trhlinou zahlédne pravdu.

„Důležité by bylo zjistit přesně, jak dlouho tam to porouchané auto zůstalo stát.“

Už nemluvil s ní, ale sám se sebou; paní Maigretová to věděla a za nic by ho bývala znovu nevyrušila.

„Porucha motoru je nepředvídatelná věc. Je to nehoda, něco, co už samou svou definicí narušuje připravený plán. Události tedy vzaly jiný obrat, než by bývaly měly.“

Zadíval se na svou ženu s velmi zvláštním výrazem. To ona ho právě uvedla na novou stopu.

„Předpokládej, že přišel o život kvůli té poruše…“

V tu ránu zavřel knihu, nechal si ji na klíně, natáhl ruku po telefonu a vytočil číslo kriminálky.

„Dej mi Lucase, kamaráde. Pokud není ve své, najdeš ho v mé kanceláři… To jsi ty, Lucasi?… Cože?

… Něco nového?… Moment.“

Ze strachu, že mu sdělí to, na co právě přišel sám, chtěl mluvit první.

„Pošli někoho na nábřeží Jindřicha Čtvrtého, třeba Ériaua nebo Dubonneta, jestli je máš po ruce. Ať vyslechnou všechny domovnice a všechny nájemníky, nejen v čísle šedesát tři a v sousedních domech, ale ve všech barácích. Nábřeží není tak dlouhé. Lidé si určitě všimli žlutého auta. Rád bych věděl, ale co možná nejpřesněji, kdy došlo k poruše motoru a v kolik auto zase odjelo. Počkej! To není všechno. Ti chlapi možná potřebovali náhradní součástku. V okolí musí existovat nějaké autodílny. Ať tam zajdou taky. Pro tuhle chvíli je to všechno… Teď mluv ty!“

„Okamžik, šéfe. Přejdu do jiné kanceláře.“

To znamenalo, že Lucas není sám a nechce mluvit před osobou, která je s ním v kanceláři.

„Haló!… Už je to v pořádku. Bude lepší, když to ta paní neuslyší. Jde o žluté auto. Přišla sem stará ženská, před půlhodinou, a já ji přijal ve vaší kanceláři. Připadá mi bohužel trochu praštěná…“

To bývá nevyhnutelné. Stačí dát vyšetřování sebemenší publicitu, a hned na kriminálku přitáhnou všichni pařížští blázni obou pohlaví.

„Bydlí na Charentonském nábřeží, ještě trochu za bercyjskými skladišti.“

Maigretovi to připomínalo vyšetřování, které vedl před několika lety v podivném malém domku někde v těch končinách. Viděl v duchu nábřeží Bercy s mřížovým plotem skladiště po levé a vysokými stromy a kamennou zídkou u Seiny po pravé ruce. Potom, za mostem, na jehož jméno si nevzpomínal, se nábřeží rozšiřovalo, lemováno po jedné straně jedno nebo dvouposchoďovými domky, charakteristickými spíš pro předměstí než pro město. Stálo tam vždycky plno vlečných lodí a komisař měl ještě v paměti přístav, kde se donedohledna válela spousta sudů.

„Co dělá ta tvoje babka?“

„V tom to právě vězí. Je to kartářka a jasnovidka.“

„Mhm!“

„Ano, taky jsem si to říkal. Je strašlivě výřečná a při řeči se vám dívá takovým žinantním způsobem do očí. Nejdřív se mi zapřísahala, že nikdy nečte noviny, a snažila se mi namluvit, že je to nanic, protože ji stačí vstoupit do transu a ví o všem, co se děje.“

„Tak jsi ji trochu postrčil.“

„Přesně. Nakonec připustila, že se možná mrkla do novin, co je u ní nechala jedna zákaznice.“

„Takže co?“

„Přečetla si popis žlutého auta. Tvrdí, že je viděla v úterý večer necelých sto metrů od domu, kde bydlí.“

„V kolik hodin?“

„Kolem deváté večer.“

„Viděla taky osazenstvo vozu?“

„Viděla vcházet do domu dva muže.“

„Může určit, do kterého?“

„Je tam malá hospůdka, na rohu nábřeží a malé uličky. Jmenuje se U malého Alberta.“

Maigret silně zkousl troubel dýmky a vyhýbal se pohledu paní Maigretové z obavy, aby si nevšimla, jak mu zajiskřilo v očích.

„To je všechno?“

„Víceméně všechno, co nás zajímá. Přesto mlela s neuvěřitelnou rychlostí asi půl hodiny. Možná by bylo lepší, kdybyste si s ní promluvil sám?“

„No to bych řekl!“

„Mám ji přivézt k vám?“

„Okamžik. Ví se, jak dlouho stálo auto před Albertem?“

„Asi půl hodiny.“

„Odjelo směrem do města?“

„Ne. Odjíždělo ven z města směrem k Charentonu.“

„Nevynesli z domu do vozu žádný balík? Chápeš, co mám na mysli?“

„Ne. Babka je si jistá, jak tvrdí, že muži nic nevynášeli. To mě právě znepokojuje. A taky časový údaj. Stejně si říkám, co by chlapi dělali s mrtvolou od devíti večer do jedné po půlnoci. Jistě si nevyjeli někam do zeleně. Mám vám ji přivézt?“

„Ano. Vem si taxík a nech ho čekat. Vezmi s sebou některého inspektora. Počká s babkou dole ve voze.“

„Vy chcete jít ven?“

„Ano.“

„A co bronchitida?“

Lucas byl milý; místo rýma říkal bronchitida, znělo to seriózněji.

„Tou si hlavu nelam.“

Paní Maigretová sebou začala vrtět a užuž otvírala ústa.

„Připomeň inspektorovi, že babku nesmí nechat utéct, zatímco ty půjdeš nahoru. Někteří lidé rádi svůj úmysl mění.“

„Mám pocit, že naše babka není ten případ. Chce mermomocí fotku v novinách, i s udáním profese. Zeptala se mě, kde mám fotografy.“

„Dej ji vyfotit před odjezdem. Udělá jí to radost.“

Zavěsil, s mírnou ironií se zahleděl na paní Maigretovou, pak se podíval na svého Alexandra Dumase, kterého nedočetl, kterého asi tentokrát nedočte a který počká na další onemocnění. Taky se ohlédl, tentokrát pohrdavě, po hrnku s bylinkovým čajem.

„Alou do práce!“ zvolal, když vstal a zamířil ke skříňce, z níž vyňal karafu calvadosu a skleničku se zlatým okrajem.

„Stálo za to cpát se aspirinem a koupat se v potu?“