Maigret a jeho mrtvý

6

Dva policejní vozy zastavily na rohu ulic de Rivoli a Vieille du Temple a chvíli bylo vidět, jak se pod lucernami stříbřitě lesknou knoflíky na uniformách strážníků. Zaujali postavení v ulicích kolem dokola, a tím je přehradili; hlídkovali tam už inspektoři kriminální policie. Potom se za tato auta zařadily zelené antony. Na rohu ulice du Roi de Sicile policejní důstojník upřeně pozoroval ručičky na hodinkách.

V ulici Saint Antoine se chodci ustrašeně otáčeli a přidávali do kroku. V obklíčené čtvrti svítilo ještě tu a tam pár oken, světlo bylo ve vchodu do hotýlků a rozsvícená byla lucerna nevěstince v ulici des Rosiers.

Důstojník městské policie s očima stále upřenýma na hodinky počítal poslední vteřiny a Maigret, lhostejný nebo poněkud stísněný, stál vedle něho s rukama zabořenýma do kapes zimního kabátu a koukal jinam.

Čtyřicet… Padesát… Šedesát… Ozvalo se dvojí ostré zapísknutí a okamžitě mu odpovídaly další policejní píšťalky. Uniformovaní strážníci postupovali ulicemi v rojnici, zatímco policisté v civilu vcházeli do neosvětlených hotelů.

Jako vždycky v podobných situacích se skoro všude otevřela okna; ve tmě bylo vidět bílé postavy, které se znepokojeně nebo vztekle vykláněly. A už bylo slyšet hlasy. Už před sebou strážník vedl prostitutku, kterou vylovil někde v tmavém zákoutí a která mu sprostě lála. Také se ozývaly spěšné kroky, muži se snažili prchnout, vrhali se do tmy uliček: marně, narazili tam na jiné policejní kordóny.

„Doklady!“

Rozsvěcely se baterky, ozářily podezřelé obličeje, umaštěné pasy a průkazy totožností. V oknech stáli obyvatelé čtvrti, kteří věděli, že tak brzy neusnou, a přihlíželi šťáře jako podívané. Hlavní úlovek už byl za katrem. Tihle klienti na šťáru nečekali. Jakmile zde v okolí někoho zabili, věděli předem, co nastane. A jen se setmělo, plížily se těsně kolem zdí stíny a muži se starými kufry nebo podivnými ranci naráželi na Maigretovy inspektory.

Byla to tak trochu všehochuť: zákaz pobytu, pasáci, falešné průkazy a jako vždycky Poláci a Italové, kteří neměli papíry v pořádku.

Tvářili se jakoby nic, ale policisté vybafli na každého velmi tvrdě:

„Kam jdeš?“

„Stěhuju se.“

„Proč?“

Chlapům svítily ve tmě oči úzkostí nebo vzteky.

„Našel jsem si práci.“

„Kde?“

Někteří tvrdili, že jedou k sestře, která bydlí na severu nebo v okolí Toulouse.

„Tak si pro jistotu nastup!“

Zelený anton. Noc za katrem, než se zjistí totožnost. Většinou to byli bezvýznamní rošťáci, málokdo z nich měl však čisté svědomí.

„Zatím ani jediný Čech, šéfe!“ hlásili Maigretovi.

Teď už zůstal komisař na místě, pozoroval, jak se míhají stíny, zasmušile kouřil dýmku, slyšel výkřiky, spěšné kroky a tu a tam plesknutí facky.

Největší pohyb nastal v domech se zařízenými pokoji. Majitelé si v rychlosti natahovali kalhoty, stáli zakaboněni v kanceláři, kde skoro všichni spávali na rozkládacích lehátkách. Někteří se pokoušeli nabídnout skleničku strážníkům hlídkujícím dole v chodbě; inspektoři mezitím těžkým krokem stoupali d…