DVACÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA
Návštěva doktora Donaldsona
Doktor Donaldson přišel přesně ve dvě hodiny. Jako vždycky působil velice klidným a pedantickým dojmem.
Osobnost doktora Donaldsona vzbuzovala moji zvědavost. Poněkud mě mátla. Zpočátku jsem ho považoval za trochu nevýrazného mladého muže. Bylo mi divné, že může zaujmout Terezu — tak živou a podmanivou bytost. Teď jsem si ale začínal uvědomovat, že Donaldson rozhodně není bezvýznamný člověk. Pod pedantskou slupkou se skrývá silný charakter.
Po úvodních pozdravech se Donaldson ujal slova.
„K účelu mé návštěvy: pane Poirote, nerozumím zcela přesně tomu, jakou roli v celé záležitosti hrajete.“
Poirot zvolil obezřetný tón.
„Znáte mou profesi, že?“
„Zajisté. Dokonce jsem si dal tu práci a zjistil jsem si o vás podrobnosti.“
„Jste opatrný člověk, pane doktore.“
„Potřebuji mít ve faktech jasno,“ podotkl Donaldson suše.
„Myslíte vědecky!“
„Všechny zprávy o vás vyzněly stejně. Zdá se, že jste ve své profesi velice schopný člověk. Pověst také říká, ze jste zásadový a čestný muž.“
„Příliš mi lichotíte,“ zamumlal Poirot.
„Proto si neumím vysvětlit, proč se touto záležitostí zabýváte.“
„A přesto je to tak jednoduché!“
„To těžko,“ namítl Donaldson. „Nejdřív jste se představil jako životopisec.“
„Omluvitelný podvod — není-liž pravda? Člověk nemůže hned všude hlásat, že je detektiv — i když jindy je to zase užitečné.“
„Pravděpodobně ano.“ Donaldson už zase mluvil tím svým strohým tónem. „Potom jste se ohlásil u slečny Terezy Arundellové s tím, že by se závěť její tety dala zrušit.“
Poirot pouze pokývl hlavou na souhlas.
„Což bylo samozřejmě směšné.“ Donaldson nasadil ostřejší tón. „Velice dobře jste věděl, že je ta závěť právoplatná a že se s tím nedá nic dělat.“
„Myslíte?“
„Nejsem žádný hlupák, pane Poirote…“
„Ne, pane Donaldsone, to rozhodně nejste.“
„Něco z práva znám — ne sice mnoho, ale stačí to. Ta závěť se nedá napadnout. Proč jste předstíral opak? Jistě pro to máte své vlastní důvody, které slečna Arundellová momentálně nezná.“
„Zdá se, že o reakcích slečny Arundellové leccos víte.“
Po obličeji mladého muže se mihl lehký úsměv.
„Vím toho o Tereze víc, než si myslí,“ řekl nečekaně. „Jsou s Charlesem přesvědčení o tom, že si vás najali na jakousi pochybnou akci, tím jsem si jist. Charles je naprosto nemorální člověk — je v tom téměř dokonalý. Tereza zdědila některé špatné vlastnosti a neměla valnou výchovu.“
„Mluvíte o své přítelkyni, jako byste popisoval pokusné morče.“
Donaldson se na něj podíval skrz cvikr.
„V žádném případě nezavírám oči před pravdou. Miluji Terezu Arundellovou a miluji ji takovou, jaká je, ne kvůli nějakým imaginárním hodnotám.“
„Uvědomujete si, že je vám Tereza Arundellová naprosto oddaná a že chce získat peníze hlavně proto, abyste mohl uspokojit své ambice?“
„Samozřejmě že si to uvědomuji. Už jsem vám řekl, že nejsem žádný hlupák. Rozhodně však nemám v úmyslu Tereze dovolit, aby se kvůli mně zapletla do nějakého pochybného podniku. Je svým způsobem pořád ještě dítě.
O svou kariéru se docela dobře postarám sám. Neříkám, že by se mi nějaké podstatnější dědictví nehodilo. Velice bych je uvítal, ale znamenalo by pro mě pouze zkrácení cesty.“
„Vy svým schopnostem naprosto důvěřujete, že?“
„Možná to zní domýšlivě, ale ano,“ řekl Donaldson klidně.
„Pojďme tedy dál. Připouštím, že jsem získal důvěru slečny Arundellové malým trikem. Nechal jsem ji, aby si myslela, že jsem za peníze ochotný být — do jisté míry — nečestný. Uvěřila tomu bez nejmenšího zaváhání.“
„Tereza je přesvědčená, že za peníze udělá kdokoli cokoli,“ řekl mladý doktor věcným tónem, jakým se oznamují samozřejmé pravdy.
„Správně. Zdá se, že to je její přístup k věci — a Charlesův také.“
„Charles by pravděpodobně skutečně pro peníze udělal cokoli!“
„Vidím, že o svém budoucím švagrovi nemáte nejmenší iluze.“
„Ne. Považuji ho za docela dobrý studijní materiál. Předpokládám u něj nějakou hluboce zakořeněnou neurózu — ale to jsou plané řeči. Vraťme se k našemu tématu. Položil jsem si otázku, proč jednáte tak, jak jednáte, a odpověď je jasná. Podezíráte Terezu nebo Charlese, že mají prsty ve smrti slečny Arundellové. Ne, neobtěžujte se s námitkami, prosím! Zmínka o exhumaci podle mě sloužila pouze k tomu, abyste viděl, jak na ni budou reagovat. Podnikl jste nějaké reálné kroky k tomu, aby vnitro vydalo příkaz k exhumaci?“
„Budu k vám upřímný — zatím ne.“
Donaldson přikývl.
„Myslel jsem si to. Předpokládám, že jste uvážil možnost, že by se potvrdila přirozená příčina smrti.“
„Ano — zvážil jsem tuto eventualitu.“
„Ale vy jste si jistý, viďte?“
„Naprosto jistý. Když budete mít případ — dejme tomu — tuberkulózy, která vypadá jako tuberkulóza, chová se jako tuberkulóza a výsledky krve ukazují na tuberkulózu — eh bien, budete ji považovat za tuberkulózu, že?“
„Díváte se na to takhle? Tak na co vlastně ještě čekáte?“
„Čekám na konečný důkaz.“
Zazvonil telefon. Poirot mi naznačil, abych ho vzal. Poznal jsem hlas.
„To je kapitán Hastings? Tady Taniosová. Řekněte prosím panu Poirotovi, že má naprostou pravdu. Když za mnou zajde zítra v deset hodin ráno, dám mu, co chce.“
„Zítra v deset hodin?“
„Ano.“
„Dobře. Řeknu mu to.“
Poirot se na mě tázavě podíval. Přikývl jsem.
Obrátil se zase na Donaldsona. Mluvil teď věcným tónem a s větší jistotou.
„Dovolte, abych se vyjádřil jasně,“ řekl doktorovi. „Hodnotím tento případ jako vraždu. Vypadal jako vražda, měl všechny příznaky vraždy — a byla to vražda! O tom není nejmenších pochyb!“
„V čem tedy ty pochybnosti spočívají? Předpokládám, že tu nějaké přeci jen jsou.“
„Pochybnosti spočívají v identifikaci vraha — ale ani o tom už teď pochybnosti nemám!“
„Skutečně? Vy ho znáte?“
„Řeknu to takhle — rozhodující důkaz budu mít v ruce zítra.“
Doktor Donaldson ironicky pozvedl obočí.
„Ach,“ povzdechl si. „Do zítřka je, pane Poirote, někdy hodně daleko.“
„Právě naopak,“ řekl Poirot. „Pokaždé se přesvědčím, že zítřek následuje po dnešku s monotónní pravidelností.“
Donaldson se usmál a vstal.
„Obávám se, že jsem vás velice zdržel, pane Poirote.“
„Ale vůbec ne. Vždycky je dobré, když si lidé navzájem vyjasní názory.“
Doktor Donaldson se lehce uklonil a odešel.
