Němý svědek (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

TŘINÁCTÁ KAPITOLA
Tereza Arundellová

Následující den jsme se vypravili na adresu, kterou nám dal doktor Donaldson.

Navrhoval jsem sice Poirotovi, že by bylo dobré navštívit právníka pana Purvise, byl však rozhodně proti.

„Určitě ne, milý příteli. Co bychom mu mohli říct — jaký důvod bychom uvedli? Proč zjišťujeme okolnosti smrti slečny Arundellové?“

„Důvody vám obvykle velkou starost nedělají, Poirote! Kterákoli stará známá lež by dobře posloužila.“

„Právě naopak, příteli. ‚Kterákoli stará známá lež‘, jak říkáte, by nám neposloužila. U právníka ne, ten by nám — jak vy říkáte — umyl hlavu.“

„No dobrá, něco takového riskovat nebudeme!“

Takže jsme se vydali, jak už jsem se zmínil, do bytu slečny Terezy Arundellové.

Byt se nacházel v bloku domů v Chelsea a měl výhled na řeku. Byl zařízený drahým nábytkem v moderním stylu, všude se leskl chrom a na podlaze ležely husté koberce s geometrickými vzory.

Několik minut jsme čekali, než do místnosti vešla dívka a tázavě se na nás podívala.

Tereza Arundellová vypadala na osma — devětadvacet. Byla vysoká, štíhlá a působila jako nějaká nepřirozená černobílá kresba. Vlasy měla černé jako uhel — obličej silně nalíčený, mrtvolně bílý. Výstředně vytrhané obočí jí dodávalo posměšně ironický vzhled. Její rty — jediná barevná skvrna na celé postavě — to byl třpytivě šarlatový záblesk v bílém obličeji. Zároveň působila dojmem, že je minimálně dvakrát živější než většina ostatních lidí. Nevím ovšem, jak toho dosáhla, protože dávala najevo znavenou lhostejnost. Jako by se kolem ní tetelila momentálně zkrocená energie, která se dá přirovnat ke šlehnutí bičem.

Chladným, zkoumavým pohledem přejela mě a pak Poirota.

Poirot v tomto případě poslal svou skutečnou navštívenku — snad už ho unavilo předstírat, že je někdo jiný (doufám). Tereza jí teď točila mezi prsty.

„Předpokládám, že vy jste pan Poirot,“ oslovila mého přítele.

Poirot se co nejzdvořileji uklonil.

„K vašim službám, slečno. Dovolíte, abych vás připravil o pár okamžiků vašeho vzácného času?“

„Jsem nadšena, pane Poirote. Prosím, posaďte se,“ řekla způsobem, který chabě napodoboval Poirotovo chování.

Poirot se jaksi opatrně posadil na nízké čtvercové křesílko. Já jsem si sedl do křesla s rovným opěradlem z látky a chrómu. Tereza se nonšalantně usadila na nízkou stoličku u krbu. Nabídla nám oběma cigarety. Odmítli jsme a ona si zapálila.

„Možná znáte mé jméno, slečno?“

Přikývla.

„Kamarád Scotland Yardu, nemám pravdu?“

Předpokládám, že Poirotovi se toto označení příliš nezamlouvalo.

„Zabývám se problematikou zločinů, slečno,“ vysvětlil s vědomím vlastní důležitosti.

„Jak děsivě vzrušující,“ řekla Tereza Arundellová znuděně. „Když si pomyslím, že jsem ztratila svůj památníček!“

„Zabývám se následující záležitostí,“ pokračoval Poirot. „Včera jsem dostal dopis od vaší tety.“

Tereziny oči — velké mandlové oči — se trochu pootevřely. Vypustila obláček cigaretového dýmu.

„Od mé tety, pane Poirote?“

„Jak jsem řekl, slečno.“

„Promiňte, jestli vám snad kazím nějakou zábavu,“ zamumlala slečna Tereza, „ale jistě dobře víte, že takový člověk neexistuje! Všechny moje tety zemřely milosrdnou smrtí. Poslední přede dvěma měsíci.“

„Slečna Emily Arundellová?“

„Ano, slečna Emily Arundellová. Nedostáváte snad dopisy od mrtvol, že ne, pane Poirote?“

„Někdy ano, slečno.“

„Jak morbidní!“

V jejím hlase teď zazněl nový tón — jistá ostražitost. Byla ve střehu.

„A co teta psala, pane Poirote?“

„To vám, slečno, teď těžko mohu říci. Šlo totiž o —“ odkašlal si — „poněkud delikátní záležitost.“

Hodnou chvíli nikdo nepromluvil. Tereza Arundellová kouřila.

„To zní báječně tajnůstkářsky, ale jak do toho všeho zapadám já?“

„Doufal jsem, slečno, že mi zodpovíte několik otázek.“

„Otázek? O čem?“

„Týkají se vaší rodiny.“

Zase jsem si všiml, že se jí rozšířily oči.

„To zní nějak důležitě! Co kdybyste uvedl příklad?“

„Zajisté. Můžete mi dát současnou adresu svého bratra Charlese?“

Tereziny oči se zase zúžily. Její skrytá energie náhle nebyla tak nápadná. Vypadalo to, jako by se stáhla do ulity.

„To bohužel nemůžu. My si moc nepíšeme. Mám dokonce dojem, že odjel z Anglie.“

„Aha.“

Poirot se odmlčel.

„Je to všechno, co jste chtěl vědět?“

„Ach, mám ještě další otázky. Například — jste spokojená s tím, jak vaše teta naložila se svým majetkem? Nebo — jak dlouho jste zasnoubená s doktorem Donaldsonem?“

„Vy ale přeskakujete z jednoho na druhé.“

Eh bien?“

„Eh bien — když už jsme cizinci! — moje odpověď na obě otázky zní, že vám do toho nic není! Ça ne vous regarde pas, M. Hercule Poirot.“

Poirot se na ni chvíli pozorně díval. Pak bez sebemenšího náznaku jakéhokoli rozladění vstal.

„Takže takhle se věci mají! Ach, dobrá, snad mě to ani nepřekvapuje. Dovolte, mademoiselle, abych vám poblahopřál k vašemu francouzskému přízvuku. A také vám přeji pěkné ráno. Pojďte, Hastingsi.“

Když jsme došli ke dveřím, dívka se ozvala. Znovu se mi vloudilo na mysl přirovnání k biči. Nepohnula se z místa, ale pronesla dvě slova, která zazněla jako prásknutí.

„Pojďte zpátky!“

Poirot se pomalu vrátil. Znovu se posadil a tázavě se na ni podíval.

„Přestaňme si hrát na hlupáky,“ řekla slečna Arundellová. „Možná že mi můžete být užitečný, Hercule Poirote.“

„To rád slyším, slečno — a jak?“

Tereza potáhla z cigarety a vypustila oblak kouře.

„Řekněte mi, jak zrušit tu závěť,“ řekla velice tichým, pevným hlasem a znovu potáhla.

„Právník by jistě…“

„Ano, právník možná — kdybych znala toho pravého. Jenže jediní právníci, které znám, jsou úctyhodní muži! Soudí, že závěť je po právní stránce v pořádku a jakékoli napadnutí by byla ztráta peněz.“

„Ale vy jim nevěříte.“

„Já jsem přesvědčená, že vždycky existuje nějaký způsob, jak věci zařídit — když vám není proti mysli být bezohledný a když jste ochotný zaplatit. A já jsem ochotná zaplatit.“

„A považujete za samozřejmé, že já jsem schopen bezohlednosti, když dostanu zaplaceno?“

„U většiny lidí to tak funguje! To jsem si ověřila. Nevidím důvod, proč byste měl být zrovna vy výjimkou. Lidi samozřejmě ze začátku vždycky protestují, když jde o jejich čest a poctivost.“

„Máte pravdu, to je součást hry, že? A co bych podle vás měl udělat, za předpokladu, že jsem ochoten projevit jistou — bezohlednost?“

„Nevím. Ale jste chytrý člověk. Každý to o vás ví. Jste schopný vymyslet nějaký plán.“

„Jako například?“

Tereza Arundellová pokrčila rameny.

„To je vaše starost. Ukradněte závěť a nahraďte ji padělkem… Uneste Lawsonovou a přinuťte ji, aby prohlásila, že tetu Emily donutila k sepsání poslední vůle. Vytaste se s jinou závětí, kterou stará Emily napsala na smrtelné posteli.“

„Vaše představivost mi vyráží dech, mademoiselle!“

„Takže, jak odpovíte na můj návrh? Vyjádřila jsem se dost jasně. Jestli chcete poctivě odmítnout, tak támhle jsou dveře.“

„Nechci poctivě odmítnout — zatím…“ řekl Poirot.

Tereza Arundellová se zasmála. Podívala se na mě.

„Váš přítel je, zdá se, šokovaný,“ poznamenala. „Nepošleme ho ven, aby se proběhl kolem bloku?“

Poirot se na mě obrátil s mírně podrážděnou poznámkou.

„Ovládejte pěkně prosím svoji obdivuhodně poctivou přirozenost, Hastingsi. Omluvte laskavě mého přítele, mademoiselle. Jak jste si povšimla, je to čestný muž, ale je také spolehlivý a je mi naprosto oddaný. Každopádně bych rád zdůraznil jednu věc,“ řekl a podíval se jí přímo do očí, „ať už uděláme cokoli, bude to zásadně v souladu se zákonem.“

Tereza lehce zvedla obočí.

„Zákon,“ podotkl Poirot zamyšleně, „má značný rozsah.“

„Aha,“ řekla Tereza a lehce se usmála. „Dobrá, takže v tomto bodě si rozumíme. Chcete probrat otázku vašeho podílu na zisku —jestli nějaký bude?“

„Také v tomto bodě si rozumíme. Nějakou pěknou malou odměnu — víc nežádám.“

„Domluveno,“ potvrdila Tereza.

Poirot se předklonil.

„Teď dobře poslouchejte, mademoiselle. Obvykle — řekněme v devětadevadesáti případech ze sta — stojím na straně zákona. U stého případu je to jinak. Především jde většinou o mnohem lukrativnější záležitost… Musí se to však provést velice diskrétně, rozumíte, mi? Velice, velice diskrétně. Moje reputace nesmí utrpět. Musím být opatrný.“

Tereza Arundellová přikývla.

„A musím mít k dispozici všechna fakta případu! Musím znát pravdu! Jakmile člověk zná pravdu, snáz odhadne, jakou lež si může dovolit, to jistě chápete!“

„To zní nanejvýš rozumně.“

„Tak tedy dobrá. Teď mi řekněte, kdy byla poslední vůle sepsána.“

„21. dubna.“

„A předchozí závěť?“

„Teta Emily udělala poslední vůli před pěti lety.“

„A ta zněla?“

„Po odečtení menší částky pro Ellen a jednu předchozí kuchařku měl být všechen majetek rozdělený mezi děti Emilina bratra Thomase a sestry Arabelly.“

„Byly tyto peníze dány do opatrování?“

„Ne, odkázala je přímo nám.“

„A teď, prosím, dávejte pozor. Znali jste všichni obsah této závěti?“

„Ale ano. Charles a já jsme to věděli — a Bella taky. Teta Emily s tím nedělala žádné tajnosti. Když ji někdo z nás požádal o půjčku, obvykle řekla: ‚Všechny moje peníze dostanete, až budu pod drnem. To vám musí stačit a budte rádi, že je to tak.‘“

„Odmítla by pomoc, kdyby se vyskytla nějaká nemoc nebo případ krajní nouze?“

„Ne, myslím, že ne,“ odpověděla Tereza pomalu.

„Ale domnívala se, že všichni máte na běžné živobytí peněz dost?“

„To se domnívala — ano.“

V Terezině hlase zazněla hořkost.

„Ale vy — vy jste si to nemyslela?“

Tereza chvíli mlčela a potom se rozpovídala.

„Náš otec nám zanechal každému třicet tisíc liber. Když se bezpečně investovaly, vynášely dvanáct set ročně. Daň z příjmu něco ukousla. Pěkný malý příjem, z kterého člověk může docela dobře vyjít. Jenže já — „ najednou se jí změnil hlas, narovnala štíhlé tělo a zaklonila hlavu — ono úžasné vědomí sebe sama, které jsem z ní vycítil, se teď zviditelnilo — „ale já chci od života něco lepšího než jenom tohle! Chci to nejlepší! Nejlepší jídlo, nejlepší oblečení — něco ve stylu — něco krásného — ne jenom vhodný kus oblečení podle běžné módy. Chci žít a užívat si — odjet ke Středozemnímu moři a ležet v teplém letním moři — sedět u stolu a hrát o pořádný balík peněz — pořádat večírky — divoké, nesmyslné, extravagantní večírky — chci všechno, co člověk může v tomhle shnilém světě mít — a nechci to mít jednou — chci to teď!“

Její hlas zněl úžasně; byl vzrušující, rozpálený, rozjařený, opojný.

Poirot ji pozorně sledoval.

„A to jste, myslím, měla, že?“

„Ano, Hercule Poirote — to jsem měla!“

„A kolik z těch třiceti tisíc ještě zbývá?“

Tereza se najednou zasmála.

„Dvě stě dvacet jedna liber a sedm pencí. To je přesný zůstatek. Takže vidíte, človíčku, že vás můžu zaplatit jedině ze zisku. Žádný zisk — žádná odměna.“

„V tom případě,“ řekl Poirot věcným tónem, „zisk určitě bude.“

„Jste skvělý, Hercule. Jsem ráda, že jsme se někam dostali.“

Poirot pokračoval praktickými dotazy:

„Potřeboval bych nezbytně vědět pár dalších věcí. Berete drogy?“

„Ne, nikdy.“

„Pijete?“

„Celkem dost, ale ne že by mi to tak chutnalo. Společnost, ve které se pohybuji, pije, a já piju s nimi, ale můžu přestat třeba zítra.“

„To je přijatelné.“

Tereza se zasmála.

„Nemusíte se bát, Hercule, že bych něco prozradila v opilosti.“

„Milostné aféry?“ pokračoval Poirot.

„V minulosti spousta.“

„A v současné době?“

„Jenom Rex.“

„To je doktor Donaldson?“

„Ano.“

„Ve srovnání s životním stylem, který jste líčila, působí doktor Donaldson jako z jiného světa.“

„Ach, ano, on je jiný.“

„A přesto vám na něm záleží? Zajímalo by mě proč?“

„Ach, chcete vědět proč? Proč se Julie zamilovala do Romea?“

„No, za prvé, se vší úctou k Shakespearovi, to byl první muž, jakého vůbec kdy viděla.“

„Rex nebyl první muž, kterého jsem viděla — zdaleka ne,“ řekla Tereza pomalu a tišším hlasem dodala: „Ale myslím — cítím — že to bude poslední muž, kterého uvidím.“

„A je to chudý muž, mademoiselle.“

Tereza přikývla.

„Také potřebuje peníze?“

„Zoufale. Ale z jiných důvodů než já. Netouží po luxusu nebo po kráse nebo po vzrušení… po ničem takovém. Nosil by jediný oblek, dokud by v něm neprošoupal díry, k obědu by klidně jedl každý den rozmraženou kotletu a koupal by se v prasklé vaně. Kdyby měl peníze, dal by je všechny do zkumavek, do laboratoře a podobných věcí. Je ambiciózní. Práce je pro něj všechno. Znamená pro něj víc… než já.“

„Věděl, že přijdete k penězům, až slečna Arundellová zemře?“

„Řekla jsem mu to. Ale až když jsme byli zasnoubeni! Nebere si mě ve skutečnosti pro peníze, jestli narážíte na tohle.“

„Jste stále ještě zasnoubeni?“

„Samozřejmě že ano.“

Poirot neodpověděl. Terezu jeho mlčení zřejmě zneklidňovalo.

„Samozřejmě že jsme,“ zopakovala ostrým tónem a pak dodala: „Byl jste… viděl jste ho?“

„Setkal jsem se s ním včera — v Market Basing.“

„Proč? Co jste mu řekl?“

„Nic jsem mu neřekl. Jen jsem ho požádal o adresu vašeho bratra.“

„Charlese?“ Zase ten ostrý tón. „Co chcete s Charlesem?“

„Charles? Kdo tady potřebuje Charlese?“ ozvalo se ode dveří.

Byl to velice příjemný mužský hlas.

Do místnosti vešel opálený mladík a sympaticky se na nás usmíval.

„Kdo to tu o mně mluví? Zaslechl jsem v předsíni svoje jméno, ale neposlouchal jsem za dveřmi. V Borstalu byli na poslouchání za dveřmi děsně citliví. Takže o co tu jde, Terezo? Kápni božskou.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024