Celá e-kniha Němý svědek ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
DESÁTÁ KAPITOLA
Návštěva u slečny Peabodyové
„Je to opravdu nutné, vymýšlet si tak složité lži, Poirote?“ zeptal jsem se cestou z Graingerova domu.
Poirot pokrčil rameny.
„Pokud se člověk rozhodne lhát — všiml jsem si mimochodem vaší bytostné nechuti ke lži — no, co se mě týče, mně to žádné problémy nečiní…“
„Všiml jsem si,“ přerušil jsem ho.
„…jak jsem poznamenal: pokud už se člověk rozhodne lhát, proč by to neměla být lež umělecká, romantická, přesvědčivá!“
„Tohle považujete za přesvědčivou lež? Myslíte, že jste doktora Donaldsona přesvědčil?“
„Ten mladík je skeptického založení,“ připustil Poirot zamyšleně.
„Podle mého názoru měl rozhodně nějaké podezření.“
„Nevím, proč by ho měl mít. Dennodenně jsme svědky toho, jak hlupáci píší o životech jiných hlupáků. To je zkrátka — jak vy říkáte — daný fakt.“
„To je poprvé, co jste nazval sám sebe hlupákem,“ řekl jsem.
„Doufám, že tu roli umím zahrát tak dobře jako kdokoli jiný,“ odpověděl Poirot chladně. „Je mi líto, že vám moje malá fiktivní scénka nepřipadá dobře vymyšlená. Já jsem na ni byl docela pyšný.“
Změnil jsem téma.
„Co budete dělat teď?“
„To je jednoduché. Nasedneme do vašeho auta a navštívíme Morton Manor.“
Ukázalo se, že Morton Manor je ošklivý bytelný dům postavený ve viktoriánském stylu. Vetchý sluha nás přijal, ale bylo vidět, že má jisté pochybnosti. Odešel a za chvilku se vrátil, aby se zeptal, jestli „jsme ohlášeni“.
„Řekněte prosím slečně Peabodyové, že jdeme od doktora Graingera,“ řekl Poirot.
Po několika minutách se otevřely dveře a dovnitř se vkolébala malá tlustá žena. Řídké bílé vlasy měla hladce učesané a uprostřed rozdělené pěšinkou. Byla oblečená do černých sametových šatů, jejichž vlas byl na některých místech už úplně oblýskaný. U krku měla opravdu krásnou šitou krajku připevněnou velkou kamejí.
Přešla pokoj a přitom nás pozorně zkoumala krátkozrakýma očima. Její první slova nás poněkud překvapila.
„Prodáváte něco?“
„Ne, madam,“ řekl Poirot.
„Opravdu?“
„Naprosto jistě.“
„Žádné vysavače?“
„Ne.“
„Žádné punčochy?“
„Ne.“
„Žádné koberce?“
„Ne.“
„Tak dobrá,“ řekla slečna Peabodyová a usadila se na židli. „Dejme tomu, že je to v pořádku. Snad abyste se taky posadili.“
Poslušně jsme si sedli.
„Omluvte mě, že se předem ptám,“ řekla slečna Peabodyová s omluvným gestem, „ale musím být opatrná. Nevěřili byste, co sem chodí za lidi. Služebnictvo to neodhadne, nestačí na to. Člověk se jim ani nemůže divit, když je všechno v pořádku — hlas, oblečení, jména. Jak mají vědět, o koho jde? Velitel Ridgeway, pan Scot Edgerton, kapitán d’Arcy Fitzherbert. Příjemně vyhlížející chlapíci — alespoň někteří — ale než se nadějete, už vám strčí pod nos stroj na výrobu šlehačky.“
„Ujišťuji vás, madam, že my nic takového nemáme,“ dušoval se Poirot.
„No, doufám, že ne,“ řekla slečna Peabodyová.
Poirot spustil svou historku. Slečna Peabodyová ji beze slova vyslechla, jen jednou nebo dvakrát mrkla krátkozrakýma očkama. Potom se zeptala:
„Tak vy chcete napsat knihu, ano?“
„Ano.“
„Anglicky?“
„Ano, jistě. Jistě že anglicky.“
„Ale jste cizinec, ne? No tak, že jste cizinec, viďte?“
„Máte pravdu.“
Zadívala se na mě.
„Vy jste jeho tajemník, ne?“
„Ehm… ano,“ řekl jsem váhavě.
„Umíte psát slušnou angličtinou?“
„Doufám, že ano.“
„Hm…, kam jste chodil do školy?“
„Na Eton.“
„Tak to neumíte.“
Musel jsem nechat projít bez povšimnutí toto obvinění mého starého a ctihodného vzdělávacího centra, protože slečna Peabodyová obrátila svou pozornost znovu k Poirotovi.
„Tak vy se chystáte napsat knihu o životě generála Arundella?“
„Ano. Vy jste ho myslím znala, viďte?“
„Ano. Johna Arundella jsem znala. Pil.“
Nastala kratší pauza. Slečna Peabodyová se zamyslila a pak pokračovala.
„Tak indická vzpoura, eh? To mi připadá jako zbytečná námaha, ale to je vaše věc.“
„V této oblasti existují různé módní vlny, madam. A teď přišla do módy zrovna Indie.“
„Něco na tom bude. Móda se vrací. Podívejte se na rukávy.“
Uctivě jsme mlčeli.
„Balónkové byly vždyc…
