Kapitola 118
anthony demao – to bylo jediné jméno, které jsem pro něho měl – prošel pomalu za mě, kde jsem ho rozhodně mít nechtěl.
„Sejde z očí, sejde z mysli?“ zeptal se se smíchem. „A možná taky ne, doktore.“
Náhle se mi provaz zařízl do zápěstí, jak ho utáhl a zavázal na uzel. Potom ho upevnil v nějakém oku nebo něčem podobném v podlaze, kam jsem neviděl. Zabránil mi tak vstát nebo se třeba zpříma posadit. Došlo mi, že kvůli tomu je Sampson tak nahrbený. A to všechno se objevovalo v reálném čase na notebooku přede mnou. Napadlo mě, kolik lidí to asi právě teď sleduje, a doufal jsem, že mezi nimi není Nana s dětmi.
Když skončil se mnou a s Bree, vzal si od Sandy pistoli a postavil se do středu místnosti. Zastrčil si glock dozadu za opasek, pak si přidřepl a sepjal ruce před sebou, jako by je měl svázané jako my. Co to sakra dělá teď?
Tvář se mu zkroutila do hrozné grimasy. Pak hlasitě vzlykl. On hraje, uvědomil jsem si s leknutím. Hraje další roli. Kým je tentokrát?
Rozhodně teď nebyl sám sebou. Předstíral, že pláče, je smutný. „Proč mi tohle děláte: Já to nechápu. Prosím, dovolte mi vstát. Já neuteču, slibuju. Moc vás prosím!“
Náhle se zpoza Anthonyho zad vynořila pistole a on si ji namířil na hlavu. Teď promluvil jako DCMV: „Jestli chcete zůstat naživu, pane Belle, mluvte dál. Chci vás slyšet říkat A, E, I, O, U.“
„A, E, I, O, U,“ zakoktal s přesvědčením, že dokonale napodobuje Tylera Bella.
„Bellův bankovní účet jste zrušil vy, že?“ zeptala se Bree, než jsem to stihl já.
„A předtím hrál Tylera Bella v obchodě,“ dodal jsem. To vysvětlovalo mléko a další zásoby potravin, které jsme našli v lednici v té chatě.
Anthony se napřímil, obrátil ze strany na stranu a ukázal plnovous, nos a husté obočí. „Docela slušná maska, co? Sejmul jsem formu přímo z Bellova obličeje.“
„Proboha,“ utrousila Bree znechuceně. „Skoro se kvůli vám stydím, že jsem člověk.“
„Moment, mám pro vás ještě něco. Tohle se vám bude líbit. Dívejte se, detektivové.“
Na okamžik znehybněl. Zatvářil se ztrápeně, ale už to nebyl obličej Tylera Bella. Byl nahrbený, jako by z něho vyprchala energie, a hlas – ten který používal při našich sezeních – měl hlubší s jižanským přízvukem a odlišným témbrem než ty ostatní.
„Ach bože, já zabil svého nejlepšího přítele! Matthewe, je mi to tak líto. Co teď budu dělat?“ Jeho řeč se zpomalovala a přízvuk prohluboval, až se stal svou vlastní karikaturou. „Nejsem nic jinýho než ubohej zkurvenej veterán s psychiatrem, kterej nepozná syndrom války v Zálivu od zarděnek.“
Upřel na mě chladný pohled.“Mám to všechno nahrané, doktore Crossi. Každé naše sezení jsem si nahrál vám přímo před nosem. Pořídil jsem i pár snímků.“ Podíval se na Sandy. „Vás a jí. Když vás políbila před vaší ordinací, strčila vám jazyk do pusy a řekla, že by vás chtěla potkat za jiných okolností.“
„Povím vám tajemství.“ Sandy přehrála tu scénku, ke které došlo před mojí ordinací. „Ráda bych vás potkala za jiných okolností.“
Vzpomněl jsem si na ten polibek i na to, jak mi Sandy pokynula, abych za ní přišel k obrubníku, zjevně aby mě Anthony dostal do záběru.
„Dobře,“ řekl jsem. „A teď se zeptám proč?“
„Co třeba proto, že na to, co my, se nikdo nezmůže? Nikdo! Nebo proto, že jsme pracovali skoro deset let v divadlech a stěží si vydělali na činži. Nebo proto, že jsme viděli slávu, kterou máte nebo jste míval, a chtěli jsme jí část pro sebe.“
Odmlčel se a chvilku se na mě jen díval. „Tohle jste chtěl slyšet, doktore Crossi? Pomohlo vám to zařadit nás do nějaké škatulky, abyste nám lépe porozuměl?“
Opětoval jsem jeho pohled. „Záleží na tom, jestli je něco z toho pravda.“
Zasmál se a Sandy také. „Ne. Ani slovo. Jak by mohl být někdo jako já neúspěšný v životě? Mám peníze a teď i slávu. Fandí nám dokonce i Kyle Craig a my jsme Kyleovi fanoušci. Svět je malý. Kyle Craig je náš hrdina, stejně jako Bundy a Gacy. A Gary Soneji. Když Kyle zůstal trčet ve věznici ve Florence, přišli jsme na to, jak se s ním spojit. Chtěl slyšet všechno o tom, co m…
