Podraz (James Patterson)

Kapitola 70

do sluchátka se mi vrátil Breein hlas. „Nechte všechny východy zabezpečené. Opakuji. Nechte všechny východy zabezpečené!“ Zjevně měla situaci pod kontrolou. Přál jsem si, abych mohl říct totéž. „Alexi? Alexi? Slyšíš mě, Alexi?“

„Bree! Tady jsem!“

„Co se děje? Mluv se mnou. Kde je to tady? Není ti nic?“

Kupé provedlo přesně ten obrat, který jsem očekával, a ujíždělo směrem k 1-95. Byli jsme teď jen blok od hotelu, odkud jsme předtím vyjeli. Celá ta honička byla jen další hra, že?

„Ať je to kdokoli, míří na dálnici! Ta mazda jede k 1-95! Pořád ještě bych ji mohl dostinout.“

„Kde, Alexi? Který nájezd?“

„Přímo u toho zatraceného hotelu!“

Sevřel jsem volant, připravený zabočit na nájezd, ale sporťák prolétl přímo kolem něho! Já ho vteřinu nato následoval.

Co teď?

Skoro ve stejný okamžik se rozsvítila brzdová světla kupé. Uslyšel jsem kvílení pneumatik a uviděl, jak se auto obrátilo téměř o sto osmdesát stupňů. Mihlo se kolem mě a než jsem sám stihl obrátit svůj vůz, bylo už na nájezdu a zrychlovalo. A zmizelo v oblaku prachu.

„Na sever po 1-95!“ křikl jsem na Bree. „Jsem stále za ní! Aspoň zatím.“

Vyjel jsem na dálnici a kus cesty hnal taxík skoro sto šedesátkou. Pak jsem sundal nohu z plynu a uhodil pěstí do sedadla spolujezdce. Na příštím nájezdu jsem to obrátil.

Bree a Sampson na mě čekali před vchodem do hotelu spolu s půltuctem baltimorských policejních aut, jejichž majáky blikaly do tmy. Většina účastníků kongresu byla také venku a vychutnávala si každou vteřinu toho zmatku. Na parkovišti ke mně přiběhl tlustý motorkář s bílým plnovousem. „Hej, člověče, co se to tady stalo?“

„Zmizte,“ odsekl jsem, aniž bych zastavil. Motorkář se mi znovu postavil do cesty. Na sobě měl snad stoleté tričko Grateful Dead.

„Jen mi povězte –“

Stál jsem těsně před ním a měl jsem velkou chuť někoho praštit. Možná bych to i udělal, kdyby mě Sampson zezadu nechytil. „Hej, hej, hej!“ hulákal – na mě.

Potom k nám doběhla Bree. „Proboha, jsi v pořádku?“ zeptala se. „Alexi?“

„Nic mi není,“ odpověděl jsem a snažil se klidně dýchat. „Poslechněte, ten, koho jsem honil, mohl být DCMV. Byl to jeho další –“

„Nebyl to on,“ zavrtěla Bree hlavou. „A my musíme okamžitě vyrazit.“

„O čem to mluvíš?“ zeptal jsem se, když jsme unikli před davem a jejich dotěrnými otázkami.

„Volal mi Davies. Někdo byl zavražděný v Národním muzeu letectví a kosmonautiky ve Washingtonu. Ubodaný před očima návštěvníků. Oblafl nás, Alexi. Tentokrát nás pořádně dostal. Tohle tady bylo celé naplánované.“