Podraz (James Patterson)

Kapitola 20

začalo to sotva postřehnutelným, skoro podprahovým zábleskem těsně před začátkem druhé poloviny záznamu. Bree a já jsme se tolik soustředili na to, co nám vrah chtěl říct, že jsme se prakticky vůbec nedívali po ničem jiném.

„Zastav to na okamžik,“ řekl jsem.

Zvedl jsem dálkové ovládání a přetočil pásku o kousek zpátky. Pak jsem ji zarazil.

„Tady,“ řekl jsem Bree. „Vidíš to?“

Skoro nic to nebylo, jenom zlomek záběru příliš rychlý pro lidské oko, či dokonce pro zpomalené přehrávání videa. Dalo by se tomu říkat duch. Ale zároveň to mohla být stopa. Nechal ji tam vrah úmyslně?

„Na té pásce už předtím něco bylo,“ řekl jsem.

Bree si začala obouvat boty. „Znáš někoho z kybernetického oddělení v FBI?“ vyhrkla.

Policie se s rozbory videozáznamů obracela na FBI. Několik jmen jsem tam znal, ale teď bylo už devět večer. Ale Bree, která zrovna vstala a přecházela sem a tam, to zřejmě bylo jedno.

Nakonec zvedla telefon sama. „Dovol mi zkusit Wendy Timmermanovou. Často pracuje do noci.“

Zvedl jsem překvapeně obočí. „Tak Wendy Timmermanová pracuje do noci? Tady zřejmě někdo dával pozor.“

Wendy byla oficiálně vedoucí kanceláře oddělení, ale zároveň byla cosi jako tajná zbraň pro toho, kdo chtěl trochu obejít pravidla, aniž by porušil zákon. S každým se znala a zdálo se, že jí každý dluží nějakou službu.

Navíc nevedla skoro žádný soukromý život. Prakticky žila za svým stolem.

A opravdu, Wendy si chvíli povídala s Bree, pak jí zavolala zpátky a nadiktovala jméno a číslo.

„Jeffrey Antrim,“ řekla Bree, když zavěsila. „Bydlí ve čtvrti Adamse Morgana. Na tyhle věci je prý geniální. Asi dělá doma po večerech melouchy, ale Wendy říkala, abychom vzali balení piv a pustí nás do svého doupěte, než řekneme švec. Jo a připomeň mi, abych poslala Wendy kytku.“

„S tím se neobtěžuj,“ řekl jsem. „Sama ti zavolá, až od tebe bude něco potřebovat. A bude to víc než nějaká kytka.“