Podraz (James Patterson)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 3

už nějakou dobu jsem nedělal policejní práci a zatím mi to vyhovovalo. Stál jsem zády ke kuchyňským dveřím, srkal Naninu kávu a uvažoval o tom, že je to možná něčím ve vodě, ale jistě jsem věděl jen jedno – mé tři děti vyrůstaly až moc rychle. Přímo před očima. Někteří rodiče nedokáží ani pomyslet na to, že jim děti jednou odejdou z domova, jiní se toho zase nemohou dočkat; já patřil jednoznačně do té první skupiny.

Můj nejmladší potomek Alex junior přezdívaný Ali už začal chodit do školky. Byl to chytrý klučina, který málokdy zavřel pusu – snad kromě případů, kdy se od něho člověk potřeboval něco dozvědět. Momentálně se vášnivě zajímal o Největší extrémy od Animal Planet, baseballový tým Washington Nationals, biografii Sůl v jeho botách a o všechno, co nějak souviselo s vnějším vesmírem, včetně podivného kresleného seriálu zvaného Gigantor s ještě podivnější úvodní znělkou, kterou nemohu dostat z hlavy.

Jannie už dosáhla počátku puberty a na jejím hubeném těle se začaly objevovat typicky ženské křivky. Reprezentovala naši rodinu jako umělkyně a herečka a chodila na hodiny kreslení pořádané v rámci programu Corcoran ArtReach.

A Damon, který právě dosáhl výšky sto pětaosmdesáti centimetrů, se těšil na střední školu. Zatím ještě neodsekával a nemluvil sprostě a zdálo se, že své okolí vnímá víc než jeho vrstevníci. O Damona se dokonce ucházelo několik soukromých přípravek na střední školu včetně jedné neodbytné v Massachusetts.

Můj život se také změnil. Má praxe soukromého terapeuta vzkvétala. Poprvé po mnoha letech jsem neměl nic společného s prosazováním zákona. Konečně jsem se z té smyčky vyvlékl.

No, vlastně skoro. V mém životě se objevila jedna detektivka z oddělení vražd: Brianna Stoneová, mezi svými kolegy známá také jako Šutr. S Bree jsem se seznámil na večírku pořádaném pro jednoho našeho společného známého – policistu odcházejícího do důchodu. První půlhodinu jsme se bavili o práci a dalších několik hodin o sobě – a dozvěděl jsem se i takové podrobnosti, jako třeba že pádluje na závodech dračích lodí. Na konci večírku jsem ji skoro ani nemusel zvát na rande. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, pozvala možná ona mne. Ale slovo dalo slovo a já šel večer po schůzce k Bree domů. A… ano, myslím, že i tehdy mi to Bree sama nabídla.

Bree se dokázala dokonale ovládat – byla sice náruživá, ale jen v dobrém slova smyslu. A nijak neškodilo, že to od přírody skvěle uměla s dětmi. Zbožňovaly ji. V okamžiku, kdy jsem stál v kuchyni, běhala rychlostí blesku po domě a řvala jako mimozemský požírač dětí, zatímco Ali se ji snažil udržet od těla světelným mečem z hvězdných válek. „Ten meč mi nemůže ublížit!“ křičela. „Připrav se, že skončíš v mojí tlamě!“

Bree a já jsme se toho rána nezdrželi v Páté ulici moc dlouho. Po pravdě řečeno, pobýt ještě chvíli, musel bych ji nějak propašovat nahoru, abych jí ukázal svou neexistující vyrážku nebo možná světelný meč.

Poprvé za dobu, co jsme spolu chodili, se nám podařilo natolik sladit své rozvrhy, abychom si mohli na pár dní vyrazit z města. Když jsem vycházel z domu, hlasitě jsem si zpíval konec prvního hitu Steva Wondera „Fingertips Part 2“: „Good-bye, good-bye. Good-bye, good-bye. Good-bye, good-bye, good-bye. Znám ta slova nazpaměť, tak jsem nadaný.

Zamrkal jsem na Bree a políbil ji na tvář. „Ty je vždycky rozesměješ,“ řekl jsem.

„Nebo aspoň vyvedu z míry,“ opáčila a také na mě zamrkala.

Náš cíl, národní park Catoctin Mountain v Marylandu, se rozkládá na východním konci masivu Apalačských hor nedaleko Washingtonu. Tato část hor se nejvíce proslavila tím, že se zde nachází Camp David, ale Bree znala tábořiště otevřené i pro smrtelníky jako my. Nemohl jsem se dočkat, až tam dorazíme a budu s ní sám.

Když jsme ujížděli na sever, skoro jsem cítil, jak se mi z hlavy vytrácí hukot hlavního města. Okénka mého mercedesu R350 byla stažená a já si jako obvykle vychutnával jízdu v tom úžasném autě. Z přehrávače zněla poslední deska Jimmyho Cliffa. V tom okamžiku mi už nemohlo být lépe.

Cestou se mě Bree zeptala: „Proč ten mercedes?“

„Je pohodlný, ne?“

„Velice.“

Přišlápl jsem plyn. „Pohotově reaguje, je rychlý.“

„Fajn, už to chápu.“

„Ale hlavně je bezpečný. V mém životě už bylo nebezpečí víc než dost. Nepotřebuju další na silnici.“

Když jsem při vjezdu do parku platil za místo k táboření, naklonila se Bree přese mne a oslovila strážce ve službě: „Mockrát děkujeme. Budeme se ve vašem parku chovat slušně.“

„Co to mělo znamenat?“ zeptal jsem se jí, když jsme se rozjeli.

„Co na to mám říct? Leží mi na srdci ochrana přírody.“

Tábořiště bylo nádherné a ochranu si rozhodně zasloužilo. Rozkládalo se na výběžku země obklopeném ze tří stran třpytivou vodou a za ním se tyčil hustý les. V dálce jsem rozeznal horu zvanou Chimney Rock, na kterou jsme chtěli vystoupat následujícího dne. Jediné, co jsem neviděl, byla další živá duše. Jen ta jediná, na které mi v tom okamžiku záleželo, Bree, shodou okolností ta nejatraktivnější žena, jakou jsem kdy poznal. Stačil jediný pohled, abych se dostal do varu, zvláště když jsme byli naprosto sami.

Objala mě kolem pasu. „Co by mohlo být dokonalejší?“

Nedokázal jsem si představit nic, co by mohlo náš víkend v lesích pokazit.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024