Podraz (James Patterson)

Kapitola 116

projel jsem jednosměrnou uličkou na malé parkoviště vzadu, kde bylo místo tak pro tři auta. Když jsme vystoupili, uviděl jsem, že černý highlander zablokoval vjezd – nebo výjezd, podle toho, jak se na to člověk díval. Řidička nás sledovala ze svého místa a vypadala záhadně a hrozivě zároveň. Byl jsem si skoro jistý, že je to žena, ale až dosud nebylo nic tak, jak se zprvu zdálo.

Zamířili jsme s Bree k domu. Našli jsme otlučené zelené plechové dveře, které držela otevřené půlka cihly. Uvnitř bylo betonové schodiště. Připadal jsem si trochu jako v hororu Saw.

„Sejděte po těch schodech dolů,“ přikázal Tyler Bell. „Jen do toho.“

Pode dveřmi na úpatí schodiště zářil překvapivě jasný pruh světla.

„Co je tam dole, Belle?“ zeptal jsem se ho. „Kam to jdeme?“

Odpověděl: „Až vstoupíte, zavřete ty dveře za sebou. A vy vstoupíte. Nebo za okamžik dojde k hrozné nehodě, která postihne vašeho přítele.“

Podívali jsme se s Bree na sebe. Teď byl ten okamžik se obrátit, ale já věděl, že to neudělám.

„Nemáme na vybranou,“ řekla Bree. „Jdeme. Jestli máme nějakou šanci, nesmíme ji promarnit.“

Šel jsem dolů první. Stěny byly z hrubých tvárnic a bez zábradlí. Na jazyku jsem cítil slabou sirnatou příchuť. Když jsme dosáhli dveří pod schody, vzal jsem za zrezivělou kliku, která se nepohnula. Místo toho jsem do nich strčil – a ony se rozlétly. A pak –

Do očí mě zasáhl reflektor! Zaostřil jsem, jak nejlépe jsem dokázal, a uviděl, že je to jeden z několika na trojnožkách ozařujících každý kout vlhkého sklepení.

„Tak tady je náš chlapec!“ řekl Bell.

Sampson seděl přivázaný k židli s rukama za zády. Oči měl přelepené kusem stříbrné pásky. Když se otočil za zvukem dveří, uviděl jsem ten hrozný šrám na jeho tváři. Stále mokval. A co hůř, jeho krví byla na zdi za ním napsána písmena DCMV. Spoustou krve. Napravo od Sampsona stály dvě prázdné židle, každá se smyčkou provazu na podlaze vedle ní. Někdo – pravděpodobně Tyler Bell – stál stranou. V jedné ruce držel videokameru a v druhé pistoli, oboje namířené na nás. Obličej měl stále ve stínu, záhadný až doteď. Ale teď už to skončí, že?

Od kamery se kroutil kabel až k dřevěné desce plné vybavení položené na dvou kozách. Zahlédl jsem notebook s povědomou Bellovou stránkou na monitoru, ale s jedním rozdílem. Tam, kde se dříve nacházela ikona zrnící obrazovky, byl teď živý záběr Bree a mě, jak tam stojíme a díváme se sami na sebe. Bell zvedl pomalu hlavu od hledáčku kamery. Když uviděl, že se na něho dívám, řekl: „Vítejte v mém studiu.“