Sedmé nebe (James Patterson)

Kapitola 70

BYLO 1:03 V NOCI, venkovní teplota dvacet stupňů.

Ležela jsem vedle Joea zachumlaná v bílém kokonu jeho chladivých prostěradel, na sobě měla jeho tričko a zírala na čas a teplotu promítané na strop hodinami vyrobenými nespavci a vládními agenty, kteří potřebují mít přesné informace, jakmile otevřou oči.

Joeova ruka ležela na mé. Celé hodiny naslouchal mým obavám, ale když usnul, jeho stisk se uvolnil a teď tiše pochrupoval. Martha byla také v říši snů a její jemný dech a občasné zakňučení ze spánku tvořilo stereofonní doprovod k Joeovu pravidelnému chrápání.

Co se mě týkalo, byl mi spánek vzdálený jako odvrácená strana měsíce.

Nemohla jsem přestat myslet na to, jak mohl oheň přeskočit přízemí a první patro a pak sežehnout můj byt až na holé stěny. Stala jsem se terčem krutého, metodického vraha, který už upálil osm lidí.

Myslel si snad, že jsem doma? Nebo mě sledoval, když jsem s Marthou odjížděla, a poslal mi varování? Jak by tím člověkem mohl být Chuck Hanni?

Několikrát jsem byla s Chuckem na věčen nebo na obědě, pracovali jsme spolu na mnoha případech, důvěřovala jsem mu. Teď jsem ho v duchu přeměňovala na vraha, který věděl všechno o zakládání požárů. A všechno o tom, jak uniknout trestu za vraždu.

Ale proč by někdo tak chytrý nechával v mém bytě svou navštívenku?

Podpis vraha, který byl ve skutečnosti jeho podpisem? Nedávalo to smysl.

Bušení ve spáncích přešlo v prvotřídní migrénu. Kdybych měla něco v žaludku, vyzvracela bych to. Když mi v 1:14 zazvonil telefon, přečetla jsem si jméno volajícího a zvedla ho při prvním zazvonění. Joe se vedle mě zavrtěl. „To je Conklin,“ zašeptala jsem. Joe zamumlal: „Tak jo,“ a znovu usnul.

„Máš něco?“ zeptala jsem se svého parťáka.

„Jo. Ale nebude se ti to líbit.“

„Tak mi to pověz. Řekni, co máš!“ napůl jsem zašeptala, napůl vykřikla. Vyskočila jsem z postele, překročila Marthu a přešla do Joeova obýváku s nočním výhledem na park Presidio, jehož vysoké eukalypty se strašidelně kývaly v měsíčním světle. Marthiny drápky zaťukaly na parketách, jak se vydala za mnou, aby se napila vody z misky v kuchyni.

„Co se týče té knihy…,“ řekl Rich.

„Našel jsi uvnitř latinský nápis?“

„Ne. Je Chuckova, to je fakt –“

„Zatraceně.“

„Nech mě domluvit, Linds. On ji ve tvém bytě nenechal. To já.“