Kapitola 84
YUKI DOSTALA NÁPAD. Chladný, prostý, nezvratný.
Když se Junie dostavila na svědeckou lavici, aby se sama hájila, působila tak křehkým a bezmocným dojmem, že by pro Yuki bylo nejlepší říct „Nemám žádné otázky“ a pak ji roztrhat na kusy v závěrečné řeči.
Nicky Gaines podal Yuki vzkaz od Červeného psa. Přečetla si ho, zatímco si soudce Bendinger netrpělivě odkašlal a řekl: „Slečno Castellanová? Chcete svědkyni vyslechnout?“
Parisiho vzkaz byl krátký. Jen tři slova. „Nechte ji jít.“
Yuki zavrtěla hlavou a zašeptala přes Gainese Parisimu: „Měli bychom jí položit pár otázek.“
Parisi se zamračil a řekl: „Mám to udělat já?“
To byl v podání Červeného psa souhlas. Yuki vstala, zvedla fotokopii formuláře, na kterém zatčení potvrzovali, že porozuměli svým právům, a došla ke svědecké lavici.
„Slečno Moonová,“ řekla bez úvodu, „tady jste podepsala, že rozumíte svým právům, pamatujete?“
„Asi ano.“
„A umíte číst a psát, je to tak?“
„Ano, umím.“
„Tak dobře. Tento formulář vám předložili seržantka Lindsay Boxerová a inspektor Richard Conklin, když vás devatenáctého dubna vyslýchali na policejní stanici.
Stojí tady: ‚Dříve než vám položíme jakékoli otázky, musíte porozumět svým právům. Máte právo nevypovídat. Cokoli řeknete, může být u soudu použito proti vám.‘ A tady jsou iniciály. Jsou vaše?“
Junie pohlédla na dokument a řekla: „Ano.“
Yuki si pročítala celý formulář a u každého bodu vypálila na Junii otázku: „Rozumíte tomu? Jsou tohle vaše iniciály?“ Prásk, prásk, prásk.
A po každé otázce se Junie podívala na papír a řekla: „Ano.“
„A tady dole je zřeknutí se práv. Stojí tu, že svým právům rozumíte, že nechcete právníka, že vám nebylo vyhrožováno, že jste nebyla pod tlakem. Podepsala jste to?“
„Ano, madam. Podepsala.“
„A pověděla jste policii, že Michael Campion zemřel ve vašem domě a že jste se zbavila jeho těla?“
„Ano.“
„Cítila jste se policií oklamána nebo zastrašena?“
„Ne.“
Yuki došla ke stolu obžaloby, odložila formulář, přijala od Parisiho souhlasné pokývnutí a obrátila se zpátky k obžalované.
„Proč jste učinila to doznání?“
„Chtěla jsem pomoct policii.“
„Jsem zmatená, slečno Moonová. Chtěla jste jim pomoci. Takže jste nejdřív tvrdila, že jste se s panem Campionem nikdy nesetkala. Pak jste řekla, že vám umřel v náručí. Potom jste vypověděla, že jste vyhodili kusy jeho těla do kontejneru. A nakonec jste prohlásila, že jste si to všechno vymyslela, abyste policistům udělala radost – protože taková už prostě jste.
Slečno Moonová, které lži chcete, abychom uvěřili?“
Junie vrhla polekaný pohled na svou obhájkyni, pak vyvalila oči na Yuki, nesrozumitelně zakoktala, rty se jí roztřásly a z očí jí vyhrkly slzy. Konečně ze sebe vypravila: „Omlouvám se. Já nevím… Nevím, co mám říct.“
Náhle z galerie zazněl ženský hlas, přímo za stolem obhajoby: „PŘESTAŇTE!“
Yuki se po tom hlase ohlédla, stejně jako všichni ostatní v soudní síni. Tou ženou byla Valentina Campionová, manželka bývalého guvernéra, matka mrtvého chlapce. Stála a jednou rukou se opírala o manželovo rameno.
Yuki cítila, jak se jí odkrvuje hlava.
„Nemůžu se dívat na to, co tomu ubohému dítěti dělá,“ řekla Valentina svému muži. Pak se protáhla kolem něj do uličky a dvě stě lidí se otočilo na svých místech, aby sledovalo, jak paní Campionová opouští soudní síň.
