Kapitola 26
ZASTAVILI JSME U CHODNÍKU ve stejném okamžiku, kdy dorazilo Conklinovo auto. Dveře na straně spolujezdce se rozlétly, ještě než úplně zastavil, a vyskočila z nich mladá žena, která se rozběhla přes trávník k troskám domu Maloneových.
Conklin na ni zavolal, ale ona se nezastavila. Na okamžik se ohlédla po světlech našeho auta a já si ji mohla prohlédnout. Byla štíhlá, něco přes třicet, na sobě měla punčochy, minisukni a hnědou koženou bundu. Její vlasy měly barvu mědi a byly svázané do copu tak dlouhého, že si ho mohla přisednout. Jemné vlasy, které z něho vyklouzly, vytvářely ve světle cosi jako svatozář kolem jejího obličeje. Ano, svatozář bylo to pravé slovo. Kelly Maloneová vypadala jako Madona.
Conklin ji doběhl, a když jsme k nim Jacobi a já došli, odemykal už zámek, kterým hasiči opatřili domovní dveře. Ve slabém světle pronikajícím zborcenou střechou jsme Kelly Maloneovou provedli kostrou domu jejích rodičů. Byla to trýznivá pouť, během níž se Conklin držel Kelly nablízku, zatímco ona vzlykala: „Proboha, proboha! Richie, nikdo je nemohl tak nenávidět. Tomu prostě nevěřím.“
Kelly se vyhnula knihovně, kde její rodiče zemřeli. Místo toho zamířila nahoru do trychtýře světla, v němž se převalovala oblaka dýmu. Strop byl propíchaný hasičskými háky. Saze a voda zničily nábytek, koberce a fotografie na stěnách.
Kelly zvedla svatební portrét svých rodičů a otřela ho rukávem. Sklo se nerozbilo, ale pod jeho okraje prosákla voda.
„Myslím, že tahle by se dala zachránit,“ řekla hlasem plným slz.
„Jasně. To určitě půjde,“ řekl Conklin.
Ukázal Kelly otevřený trezor v šatně a zeptal se jí, jestli neví, co tam rodiče přechovávali.
„Maminka měla několik starožitností po babičce. Myslím, že pojišťovna bude mít jejich seznam.“
Ozval se Jacobi: „Slečno Maloneová, napadá vás někdo, kdo by mohl vaše rodiče nenávidět?“
„Nebydlím tady od osmnácti,“ řekla. „Tatínek řídil své obchody pevnou rukou, ale kdyby se objevily skutečné hrozby, maminka by se mi o nich zmínila.
Víte jistě, že to nebyla nehoda?“ zeptala se a prosebně pohlédla na mého parťáka.
„Je mi líto, Kelly,“ odpověděl Conklin. „Tohle nehoda nebyla.“
Objal Kelly a ta se mu rozplakala na hrudi. Její bolest mi lámala srdce. Přesto jsem se musela zeptat: „Kelly, kdo bude nejvíc profitovat ze smrti vašich rodičů?“
Mladá žena sebou trhla, jako bych ji uhodila.
„Já!“ vykřikla. „A můj bratr! Dostala jste nás. Najali jsme zabijáka, aby zavraždil naše rodiče a podpálil dům, abychom mohli zdědit všechny peníze.“
„Omlouvám se, Kelly,“ řekla jsem. „Nechci naznačovat, že jste s tím měla něco společného.“ Ale ona už pak mluvila jen s Conklinem.
Když jsem stála s Jacobim pod schody, zaslechla jsem Riche mluvit o latinském nápisu na předsádce knihy.
„Latina? Tak o tom nic nevím. Jestli maminka nebo tatínek napsali něco latinsky, bylo to poprvé a naposledy v jejich životě.“
