3
Je až kupodivu, kolik toho někdy sdělí odborníkům pouhý byt. O to vetsí překvapení a zklamání zažijí ti, kdo se na místě vraždy zoufale pídí po nějaké stopě a nezjistí nic. Zařízený pokoj, v němž Claudii někdo uškrtil, byl plný slibných ploch, na nichž mohly ulpět stovky čerstvých otisků. Skříně a zásuvky obsahovaly hromady šatstva, na nichž klidně mohly být všechny možné stopy - střelným prachem počínaje a pudrem konče.
Ale mládenci z laborky prolezli pokoj, sňali otisky prstů a prosili prach, použili vysavač se Saderman-Heubergerovým filtrem, zašli do márnice a bedlivě si prohlédli dívčinu kůži - a nenašli nic, absolutně nic. Vlastně, promiňte, docela nic ne. Našli spoustu otisků patřících Claudii Davisové a spoustu prachu posbíraného po celém městě, který se zachoval na jejích střevících a na nábytku. Našli také nějaké dokumenty mrtvé dívky - rodný list, vysvědčení ze střední školy v Santa Monice a prošlou legitimaci do knihovny. A ovšem i klíč. Klíč se nehodil k žádnému zámku v pokoji. Poslali všechny ty krámy sedmaosmdesátce a týž den o něco později zavolal Carellu osobně Sam Grossman a omluvil se mu za nedostatek výsledků.
Když Carella bral telefon z laboratoře, bylo ve služebně vedro a hluk. Nastalá konverzace byla jednostrannou záležitostí. Carella, který měl obsah obálky z laboratoře vysypaný na stole, jen tu a tam něco zabručel nebo přikývl. Nakonec Grossmanovi poděkoval, zavěsil a civěl do okna vedoucího na ulici a Groverův park.
„Máš něco?“ zeptal se Meyer.
„Jo. Grossman myslí, že vrah měl rukavice.“
„Dobrý,“ řekl Meyer.
„A já si mysím, že vím, od čeho je tenhle klíč.“ Carella vzal klíč ze stolu.
„Vážně? Od čeho?“
„Viděls tyhle vystavený šeky?“
„Ne.“
„Tak se podívej,“ řekl Carella.
Otevřel obálku s hlavičkou banky, adresovanou Claudii Davisové, rozložil vystavené šeky po stole a pak rozevřel žlutý výpis z účtu. Meyer Meyer si všechno mlčky prohlížel.
„Pěkná hromádka,“ řekl Meyer.
„Přesně pětadvacet. Co si o tom myslíš? Já vím, co si myslím já,“ dodal Carella. „Cotton našel tu obálku v jejím pokoji,“ pokračoval. „Je to výpis za červenec. A jsou to všechny šeky, který vystavila, nebo aspoň ty, co prošly bankou do jednatřicátýho července.“
„Co si myslíš?“
„Koukám na ty šeky a dávají mi obraz života. Jako kdybych četl něčí deník. Máme tady všechno, co dělala minulý měsíc, Meyere. Všechny obchoďáky, který navštívila, vidíš, květinářství, kadeřnictví, cukrovinky, dokonce i správkárna bot, a podívej se na tohle: šek vystavený na pohřební ústav! Kdopak to zemřel, Meyere, kdo asi? A teď ještě tuhle, vidíš? Bydlela v podnájmu u paní Mauderový, ale tady máš zaplacený nájem za nóbl apartmá v domě na Jižní části, ve Stewart City. A některý ty šeky jsou vystavený prostě na jména, na jednotlivý lidi. Tenhle případ přímo volá po dalších lidech.“
„Mám skočit pro telefonní seznam?“
„Ne, počkej moment. Podívej se na tenhle výpis z banky. Založila si tam účet pátýho července. Tisíc dolarů. Najednou zčista jasna bác ho, uloží v Příbřežní a americký bance tisícovku.“
„Co je na tom tak divnýho?“ zeptal se Meyer.
„Třeba nic. Ale Cotton obvolal ostatní banky ve městě a Claudia Davisová má už jeden slušně vysokej účet v bance Highland Trust na Cromwellový. A když říkám slušnej, tak myslím opravdu slušnej.“
„Kolik?“
„Skoro šedesát táců.“
„Cože?“
„Nelžu ti. A v Highland Trustu nevybrala v červenci ani cent. Řekni mi tedy, kde sebrala ty prachy, který uložila u Příbřežní?“
„To byl jedinej vklad?“
„Koukni se.“
Meyer vzal do ruky výpis.
„Původní vklad je z pátýho července,“ řekl Carella. „Tisíc dolarů. Dvanáctýho července vložila dalších tisíc. Da1ší tisícovku devatenáctýho. A ještě jednu sedmadvacátýho.“
Meyer povytáhl obočí.
„Čtyři tácy? To jsou sakra prachy“
„A všechny vložený ani ne v jednom měsíci. Já na takový prachy musím dělat skoro celej rok.“
„A to ani nemluvíme o těch šedesáti tisících v tý druhý bance. Kde si myslíš, že to sebrala, Steve?“
„To bych taky rád věděl. Ale nedává to smysl. Nosí k…
