2
V časných ranních hodinách není město městem, jež známe.
Město je samozřejmě žena, na tom nic nezmění ani čas. Probouzí se jako žena, protáhne se, zívne a usměje se, zkusmo si den osahá. Rty má nenalíčené a vlasy zcuchané, tělo je rozehřáté spánkem, když se slunce dotkne východní oblohy a zalije město ranním horkem, připomíná nevinnou dívku. Obléká se v podnájmech v chudinských čtvrtích i v nesčetných luxusních nástavbách s terasami na vznešených třídách Isoly, Riverheadu a Calm's Pointu, ve vilkách lemujících ulice Bethtownu a Majesty a noří se z nich jako jiná žena: uhlazená a činorodá, přitažlivá, ale ne sexy, na obličeji se jí zračí rozhodnost, má manikúru a je elegantru, ale nemá čas na pošetilosti, protože ji čeká dlouhý pracovní den. V pět hodin nastává změna. To město, ta žena, se nepřevlékne, zůstane ve stejných šatech nebo ve stejném kostýmku, má tytéž lodičky na jehlovém podpatku nebo předměstské mokasíny, ale tou celistvou skořápkou něco prorazí - nálada, odstín, spodní proud. V hospodách a koktejlových barech, na upravených vnitřních dvorech bloků nebo na terasách, které přetínají mrakodrapy napříč, sedí jiná žena s lenivým a vyzývavým úsměvem na šelmovských rtech. Tváří se poněkud unaveně a obličej a oči prozrazují, že mnoho ví, ale nikomu růc neprozradí. Zdvihne sklenici a jemně se zasměje, na čáře obzoru už zatím číhá večer a obloha tone v rudé barvě dohasínajícího dne.
V noci se z ní stane samice.
Přestane být ženská a začne být samičí. Uhlazenost je ta tam, zmechanizovaná dokonalost také, je tu frivolní a trochu mazlivé stvoření. Bezostyšně přehodí nohu přes nohu a dá si slíbat rtěnku z úst, reaguje na mužské ruce na svém těle, naráz je vláčná a vstřícná a zázračně primitivní. Noc je doba žen a město není nic než žena.
V tichých hodinách, v těch příliš tichých hodinách spí a zdá se, že už to není ona.
Ráno se opět probudí, zívnutím se dotkne mlčícího vzduchu, protáhne se a na nahých ústech se jí objeví slastný úsměv. Vlasy má rozcuchané, ale my ji poznáváme, vždyť ji takovou vídáme tak často.
Ale ted ještě spí. Naše město tiše spí. Ano, jistě, tu a tam v budovách otevře oko, zamrká, zase zmizí a je ticho. Město odpočívá. Ve spánku je nepoznáváme, ale spánek města se nepodobá smrti, pod teplými přikrývkami slyšíme a vycitujeme šepot života. Ale je to teď cizí žena. Znali jsme ji důvěrně a milovali vášnivě, a teá tu leží zachumlaná a stočená do klubíčka a naše ruka jí spočívá na oblém boku. Ve tmě nemá obličej ani podobu, mohla by být kterékoli město a kterákoli žena kdekoli. Cítíme v ní život, ale neznáme ji. Dotýkáme se jí nejistě. Přitáhla kolem sebe černou noční košili časného rána a my ji neznáme. Je cizinka a má zavřené oči.
Paní domácí příchod policistů vylekal, i když je sama přivolala. Ten větší, ten, který si říkal detektiv Hawes, byl zrzavý obr s bílým pruhem ve vlasech, jakživa neviděla nic tak příšerného. Stála uprostřed místnosti, kde na koberci ležela mrtvá dívka, a mluvila s detektivy šeptem ne proto, že byli v přítomnosti mrtvoly, ale protože byly tři hodiny ráno. Přes noční košili měla župan. V té scéně byl kus důvěrnosti, jaký bývá v přípravách na rybolov, anebo v dokonaných tragédiích. Tři hodiny ráno je doba spánku a ti, kdo jsou vzhůru, když město spí, mají společné pouto, jež z nich činí spřízněné cizince.
„Jak se to děvče jmenuje?“ zeptal se Carella.
Byly tři ráno a on se neholil od pěti odpoledne, ale bradu měl hladkou. Se svýma trochu šikmýma očima a s tou hladkou tváří vypadal mírně orientálně. Domácí se líbil. Slušnej mládenec, řekla si. V jejím slovníku byli všichni muži buď „slušný mládenci“, nebo „potvory“. Cottonem Hawesem si nebyla tak jistá, ale klonila se k názoru, že je to „potvora příživnická“.
„Claudia Davisová,“ odpověděla Carellovi, který se jí zamlouval, a Hawese si vůbec nevšímala.
Co má co bejt takovej čahoun, a ještě k tomu děsit lidi tím bílým štráfem ve vlasech?
„Víte, jak byla stará?“ zeptal se Carella.
„Osmadvacet nebo devětadvacet, aspoň m…
