Fermi a mráz (Frederik Pohl)

Timothy Clary nedostal ke svým devátým narozeninám žádný dort. Strávil je celé v čekárně terminálu TWA na letišti Johna F. Kennedyho v New Yorku, kde chvílemi spal a chvílemi plakal vyčerpáním či strachem. Jediné, co měl k jídlu, bylo okoralé dánské pečivo z jídelního vozíku. Nebylo ho však mnoho a on se strašně styděl, protože si pomočil kalhoty. Třikrát. Dostat se k toaletám přes na zemi poskládaná těla uprchlíků bylo téměř nemožné. V prostoru určeném asi tak pro zlomek takového množství se tísnilo dva tisíce osm set lidí a všichni se zaobírali stejnou myšlenkou. Uteč! Vylez na nejvyšší horu! Skoč a plácni sebou přímo doprostřed nejrozsáhlejší pouště! Utíkej! Schovej se!

A modli se. Modli se tak vytrvale, jak můžeš, protože i náhodné letadlo s uprchlíky, kteří svedli boj, aby se dostali na palubu a dokonce i odstartovali, nemělo jistotu, že unikne, ať se dostane kamkoli, kam zamíří. Rodiny se rozdělovaly. Matky cpaly své vřískající děti na palubu letounu a samy, tiše plačíce, mizely v davu.

Protože stále ještě nebyly vydány rozkazy k palbě, nebo alespoň nikdo z veřejnosti o tom nevěděl, byl pořád čas k útěku. Trochu času. Dost na to, aby se jak letištní terminál TWA, tak jakékoli jiné letiště přeplnilo vyděšenými lidičkami. Nebylo pochyb, že povel start visí ve vzduchu. Pokus o převrat na Kubě se divoce vymkl kontrole a jedna nukleární ponorka zaútočila jadernou náloží na jinou. To byl, jak se všichni shodli, první signál. Další by mohl být definitivní.

Timothy o tom všem věděl jen málo, ale stejně tu nebylo nic, co by mohl udělat – snad kromě pláče nebo nočních můr nebo počůrávání se, a malý Timothy to všechno dělal i tak. Nevěděl, kde má otce. Nevěděl ani, kde má maminku, snad jen to, že někam odešla, aby zkusila zavolat otci. Potom se ale přihnal nával, kterému se nedokázal vzepřít, když tři sedmsetčtyřicetsedmičky ohlásily okamžitý nástup a Timothy byl odnesen daleko od místa, kde ho matka zanechala. A ještě hůře. Jak byl promočený a už nachlazený, začínal se cítit velmi zle. Mladá žena, která mu přinesla dánské pečivo, mu ustaraně položila ruku na čelo a bezmocně ji odtáhla. Chlapec potřeboval lékaře. Ale stejně tak ho potřebovaly i stovky jiných, staří lidé s nemocným srdcem a hladová nemluvňata a alespoň dvě ženy, které se chystaly rodit.

Kdyby všechna ta hrůza pominula a horečnatá vyjednávání skončila úspěšně, mohl by se Timothy opět setkat s rodiči, vyrůst v jejich péči, oženit se a dát jim vnoučata. Pokud by se té či oné straně podařilo obsadit a zničit tu druhou a zachránit se tak, mohl by být Timothy o čtyřicet let později prošedivělým, cynickým plukovníkem americké vojenské vlády v Leningradu nebo osobní sluha v ruské vojenské vládě v Detroitu. Nebo, pokud by byla jeho matka jen trochu více pospíchala, mohl skončit v letadle uprchlíků, kteří se dostali do Pittsburghu přesně v tom okamžiku, kdy se proměnil v plazmu. Nebo, kdyby se dívka, která na něho dávala pozor, jen trochu víc polekala a odvážila se zařídit nějak jeho přepravu tlačenicí na improvizovanou kliniku v hlavní hale, mohl mu být podán lék a nalezen někdo, kdo by ho ochraňoval a poskytl mu útočiště a on by žil…

A přesně tohle se ve skutečnosti stalo!

Protože byl Harry Malibert na cestě na seminář Britské meziplanetární společnosti v Portsmouthu, usrkával gin v letištním klubu Ambassador, právě když si nikým nepovšimnutý televizor na baru vynutil zničehonic pozornost všech. Ty nesmyslné cvičné poplachy pro případ jaderného útoku, které byly čas od času vyhlašovány rozhlasem a kterým už nikdo nevěnoval sebemenší pozornost – to vše se teď stalo realitou! Protože byla zima a hustě sněžilo, měl Malibertův let zpoždění. Než stačili vyhlásit nový čas odletu, byly všechny lety zakázány. Nikdo nesměl opustit Kennedyho letiště, dokud nějaký oficiální činitel nerozhodne, že smějí odletět.

Téměř okamžitě se hala začala plnit lidmi, kteří se snažili uprchnout. Klub Ambassador se nezaplnil okamžitě. Tři hodiny stevard pozemního personálu rezolutně odháněl každého, kdo zazvonil a nemohl předložit červenou kartičku povolující vstup; když však jídlo a pití v hlavní hale začalo docházet, otevřel vedoucí letištního dispečinku klub naprosto každému. Nepomohlo to odlehčit zácpi venku, zato uvnitř klubu se okamžitě udělalo těsno. Téměř okamžitě se většiny klubu zmocnil výbor dobrovolných lékařů, aby ošetřil nemocné a zraněné z houstnoucího davu, a lidé jako Harry Malibert se odsunuli k baru. Jeden muž z letištního personálu, který se zmocnil ginu a toniku z baru spíše kvůli kaloriím, než aby se opil, ho poznal.

„Vy jste Harry Malibert. Slyšel jsem vás jednou v Northwesternu přednášet.“

Malibert přikývl. Když mu to někdo řekl, obvykle zdvořile odpovídal: „Doufám, že se vám přednáška líbila.“ Tentokrát se mu ale nezdálo vhodné být zdvořilý jako jindy. Nebo vůbec chovat se normálně.

„Ukazoval jste diapozitivy Areciba,“ pokračoval muž zasněně. „Řekl jste, že by radioteleskop mohl vyslat zprávu až do velké mlhoviny v Andromedě, dva miliony světelných let daleko – jen kdyby tam byl jiný radioteleskop tak dobrý jako ten zdejší, který by ji přijal.“

„Máte dobrou paměť,“ souhlasil překvapeně Malibert.

„Udělal jste velký dojem, doktore Maliberte.“ Muž pohlédl na hodinky, zamyslel se a opět usrkl ze své sklenky. „Znělo to opravdu skvěle; používat velké teleskopy k poslouchání zpráv cizích civilizací někde daleko ve vesmíru – snad nějaké uslyšíme a možná navážeme kontakt, možná už nebudeme ve vesmíru sami. Rád bych věděl, proč jsme už některé z 'tamtěch' nespatřili nebo od nich nedostali nějakým způsobem zprávu – ale možná,“ skončil a hořce pohlédl ven na seřazená a připravená letadla, „teď už víme proč.“

Malibert ho viděl odcházet a srdce se mu sevřelo. Otázka, které věnoval svoji profesionální kariéru – hledání mimozemské civilizace – se najednou nezdála tak důležitá. Pokud bomby spadnou, jak všichni očekávají, pak to nadlouho skončí, alespoň  štěbetající hlasy na konci baru; Malibert se otočil, natáhl se přes pult a civěl na obrazovku. Nápis Zůstaňte v pohotovosti zmizel a mladá černoška s napomádovanými vlasy podávala třesoucím se hlasem přehled zpráv: „– prezident potvrdil, že byl zahájen jaderný útok proti Spojeným státům. Nad Arktidou byly objeveny rakety a již se blíží. Každý je povinen vyhledat úkryt a setrvat v něm do dalších instrukcí –“

Ano. Tak tohle je konec, pomyslel si Malibert, alespoň na pořádně dlouhou dobu.

Poněkud překvapilo, že zpráva, že už „to“ všechno začalo, nezpůsobila žádnou změnu. Neozývaly se výkřiky, nepropukla hysterie. Příkaz vyhledat úkryt neznamenal nic na letišti Johna F. Kennedyho, kde nebyl žádný kryt lepší než budova, ve které už všichni byli. A ta bezpochyby nebyla příliš bezpečná. Malibert si jasně uvědomoval nezvyklý aerodynamický tvar střechy letištní haly. Výbuch kdekoli v sousedství by ji mohl rozervat a poslat ji, pravděpodobně spolu se spoustou lidí uvnitř, vzduchem přes záliv k Rockaways.

Ale nebylo úniku.

Televizní štáby dosud pracovaly a jen nebesa věděla proč. Televizor ukazoval davy na Times Square a Newarku, chumel automobilů, které uvázly na mostě George Washingtona, řidiče, kteří je opouštěli a běželi na břeh New Jersey. Stovka lidí vykukovala jeden přes druhého, aby zachytila záblesky obrazovky, ale jediné, co bylo slyšet, byly ohlasy, když někdo poznal budovu nebo ulici.

Ozývaly se rozkazy: „Lidé, musíte se stáhnout zpátky! Potřebujeme prostor! Podívejte, pomozte nám někdo s těmi nemocnými.“ Dobrá, to alespoň vypadalo smysluplně. Malibert se okamžitě dobrovolně přihlásil a dostal na starost malého chlapce, jemuž jektaly zuby a byl rozpálený horečkou.

„Dostal tetracyklin,“ pravila lékařka, která mu chlapce svěřila. „Očistěte ho, jestli můžete, ano? Měl by být v pořádku, pokud –“

Pokud budou i ostatní, pomyslel si Malibert, který nepotřeboval, aby větu dokončila. Jak měl chlapce očistit? Otázka se zodpověděla sama, když si všiml chlapcových promočených kalhot a zápach mu napověděl, co ta vlhkost znamená. Opatrně položil dítě na koženou pohovku a stáhl mu kalhoty a trenýrky nasáklé močí. Chlapec přirozeně nepřišel s náhradním prádlem. Malibert to vyřešil vlastním elastickým prádlem, které vytáhl z kufříku – bylo sice příliš velké pro dítě, ale poněvadž bylo přiléhavé a elastické, nespadlo, když mu je Malibert vytáhl k pasu. Potom našel papírové ručníky a vysušil mokré džíny tak, jak jen to bylo možné. Moc se mu to nedařilo. Zamračil se, položil je přes barovou stoličku a na chvíli si na ně sedl, aby je vysušil tělesným teplem. Po deseti minutách, když je znovu dítěti oblékl, byly už jen slabě vlhké –

San Francisko, ohlásila televize, přestalo vysílat.

Malibert uviděl muže z personálu, jak si k němu razí cestu, a potřásl hlavou. „Už to začalo,“ oslovil ho Malibert a muž se rozhlédl. Přiblížil tvář těsně k Malibertově.

„Mohu vás odtud dostat,“ zašeptal. „Právě se nakládá islandská DC-8. Bez ohlášení. Lidé by se ušlapali, kdyby let ohlásili. Je tam pro vás místo, doktore Maliberte.“

Bylo to jako elektrický šok. Malibert se roztřásl. Aniž by věděl, proč to dělá, vyhrkl: „Můžete vzít místo mne tohoto chlapce?“

Stevard vypadal znepokojeně. „Vezměte ho samozřejmě s sebou, nevěděl jsem, že máte syna.“

„Já taky ne,“ řekl Malibert, ale ne nahlas. A když už seděli v letadle, držel chlapce v náručí, jako by byl jeho vlastní.