V podvečer dorazila výprava k městečku. Domy byly nízké a pokřivené a obklopovaly to, co Stříbřena určila jako místní sídlo víry. Blátivé ulice byly přeplněny lidmi a povozy. Skupina postupovala jen díky tomu, že Lothar poslal kupředu několik mužů, kteří dav rozháněli ranami mečů na plocho, ale v několika případech vojáci použili i ostří zbraní.
Kolem svatých budov se tísnil hustý dav lidí, oblečených hlavně v šedi nebo svatých barvách. Nejstarší kněz byl přivítán nadšeně, téměř fanaticky, a mnoho párů ochotných rukou mu pomáhalo ze sedla. Lothar scénu lhostejně pozoroval. Když se Kin rozhlédla, zjistila, že se jeho muži s připravenými luky vějířovitě rozestoupili mezi lidi a občas zvedají tváře k obloze.
Nejstarší kněz, který se podle Stříbřeny jmenoval Otto, se obrátil k jednomu ze svatých mužů a ostře k němu promluvil. Ten rychle odběhl a vrátil se za několik minut s jiným mužem, který se mu důstojně kýval v patách a byl, alespoň podle reakce zástupu, ještě svatější.
Druhý svatý muž byl kulatý a měl silně zarudlé oči, jako by už delší čas nespal. Rudý plášť se zlatou výšivkou, přehozený přes řádové roucho, byl zašlý a pokrytý prachem. S vážným výrazem naslouchal Ottovým slovům. Pak přešel k Lotharovu koni a začal si prohlížet Kin. Nakonec natáhl ruku a bolestivě ji štípl do stehna.
Vzhledem k okolnostem se rozhodla nereagovat.
Lothar sesedl, poklekl před svatým mužem na jedno koleno a pravici si přitiskl na srdce. Jeho řeč byla velmi výmluvná. Kin měla dojem, že slyší řeč zkušeného obchodníka.
Pokusila se spojit s mixkou.
“Tady ti nemůžu nijak pomoct,” odpověděla jí Stříbřena. “Latina je obřadní jazyk, tak jako religiózní unimluv. Oni teď mluví jedním z časných germánských jazyků, řekla bych. Ten tlusťoch je pravděpodobně místní biskupa tohle je jakýsi soud. Zdá se, že se jedná o to, zda si tě Lothar nechá, nebo tě předá církvi.”
“A co hrdinští zachránci? Poslyš, už to začíná být trochu únavné, žít v neustálém napětí, kdy se z nebe snesou přátelé s hučícími lasery -”
“Původně jsem měla v plánu použít tvůj ochrompal, ale ve tvých šatech nebyl,” zněl jí do ucha Stříbřenin hlas. “Určitě jsi ho ztratila na tom plovoucím ostrově. Varianta B by taky nevyšla. Marco měl v plánu připnout si i druhý pás, snést se z oblohy a odnést tě pryč, jenže Lotharovi muži neustále hlídají i oblohu. Myslíš, že by to mohlo být kvůli drakům?”
“Fajn, a varianta C?”
Ze sluchátka se ozval těžký povzdech. “Marco navrhuje, abychom se snesli na okraji davu a rozsekali a pozabíjeli každého, kdo se nám postaví do cesty.”
“To je skvělý plán,” souhlasila nadšeně Kin.
“Vždyť je to blázen. Seveřani měli pro podobné muže zvláštní výraz - říkali jim berserker. Myslím, že to je slovo, které vymysleli přímo pro něj.”
Lothar umlkl. Biskup se podíval na klečícího muže, pak zvedl hlavu ke Kin, sedící na koni. Pokynul jí rukou.
Po několika vteřinách se rozhodla a sklouzla ze zvířete na zem. Plášť se jí při tom svezl z ramen a padl do prachu. Dav se rozšuměl.
Biskup pokývl hlavou, pokynul Kin, aby ho následovala, a vykročil zpět cestou, kterou přišel. Dav se jí hned v patách zavíral.
Prošli mezi svatými budovami na udupaný dvůr, který zapadající slunce zaplňovalo dlouhými stíny. Část dvora byla zastřešená. Pod střechou zahlédla mříže.
“Chtějí mě zavřít za mříže, Stříbřeno,” zasykla Kin. “Kde jste, u všech ďáblů?”
“V lesnatém výběžku nedaleko města. Ty mříže ale nevypadají nijak zvlášť pevně. Jen ať si klidně věří, že tě něco takového může zadržet.”
“Stříbřeno, jak je možné, že ty mříže vidíš?”
“Marco je v zástupu kousek za tebou. Poskytuje mi očité svědectví. Neohlížej se po něm.”
Biskup přistoupil k prostřední kleci a otevřel dveře. Když se před nimi Kin zastavila, ucítila na zádech hrot meče. Vešla dovnitř.
Zámek byl velmi primitivní, ale obrovský. Podle Stříbřeny se mříže nezdály nijak zvlášť pevné. Byly to patnáct centimetrů tlusté sloupky. Co tady asi obvykle zavírali, když to potřebovalo patnácticentimetrové mříže?
Nechali ji sedět…
