Byl to, samozřejmě, překrásný den - den jako vystřižený z propagační brožurky Společnosti. Kinina kancelář byla tehdy obrácena k laguně, podobné svým tvarem dlani s roztaženými prsty. Na vnější korálové bariéře se lámaly zpěněné vrcholky vln a pláž se leskla úlomky bílého korálu a skořápkami pestrých mušlí.
Žádná brožurka by však nedokázala popsat tu strašlivou noční můru, kterou představoval vrstvící agregát, umístěný na obrovském pontonu. Byl to naštěstí jen malý model, určený pro ostrovy a atoly menší než patnáct kilometrů. Když ho Kin pozorovala, vyplivl stroj ze zadní výsypky další kilometr pláže.
Přemýšlela, jak se jmenuje jeho řidič. V té Unii pláže bylo něco skutečné geniálního. Chlap, který dovedl položit takovou pláž, s přesně vyváženou dávkou skořápek, ten si zasloužil lepší práci než tuhle rumařinu. Jenže na druhé straně to mohl být thoreauovský typ člověka, který prostě miloval malé ostrovy. Občas se vyskytli i takoví. Tiché, stydlivé typy, muži, kteří se rádi plavili po mořích v patách sopečných týmů a se zasněným výrazem a neuvěřitelnou dokonalostí kladli složitá souostroví. Musí se na něj zeptat.
Naklonila se přes stůl a spojila se s oblastním technikem.
“Joeli?”
Na interkomu se objevila inženýrova snědá tvář, pokrytá vějířky vrásek.
“Nazdar, Kin. Počkej, já se podívám. Aha! Dobrý, co? Líbí se ti?”
“Je skvělá.”
“To je Hendry. Ten, co jsou na něj všechny ty ošklivé stížnosti, které máš před sebou na stole. No víš přece, ten, co uložil zkamenělého dinosaura do -”
“Četla jsem to.”
Joel vycítil v jejím hlase nedůtklivost. Povzdechl si.
“Nicol Planterová, jeho kombinátorka, v tom musí lítat taky. Převedl jsem je na ostrovy, protože... no, znáš to, korálové ostrovy nepředstavují prakticky žádné pokušení -”
“Já vím.” Kin se na chvíli zamyslela. “Pošli ho ke mně. Ji taky. Bude to perný den, Joeli. Když končí práce, je to pokaždé stejné, lidi si začnou hrát.”
“To je to mládí. U mě to byl pár bot v uhelné vrstvě. Nic moc, připouštím.”
“Tím mi naznačuješ, abych mu to prominula?”
Samozřejmě, že se jí to snažil naznačit. Počítalo se s tím, že se každý pokusí o nějaký ten nepovolený žertík, to všichni věděli. Kontroloři takové věci vždycky odhalili, ne? A i kdyby jedna z tisíců těch legrácek prošla nepovšimnuta, cožpak se nemůžeme spolehnout na budoucí paleontology, že je pečlivě ututlají? No?
Jenže... co když ne?
“Už teď je skvělý a později z něj bude velikán,” pokračoval Joel. “Co kdybys mu utrhla jenom jednu kouli, he?”
O pět minut později zaslechla Kin, jak motory stroje zařvaly a utichly. Zanedlouho vešel jeden z robotů určených pro práci v nižších kancelářích a s sebou vedl menšího světlovlasého mladíka, připáleného do červena, a hubenou holohlavou dívku sotva kolem dvacítky. Oba zůstali stát a pozorovali Kin se směsicí strachu a vzpurnosti. Z jejich pracovních kombinéz se na koberec snášel korálový prach.
“Fajn, sedněte si. Dáte si něco k pití? Vypadáte oba dehydrovaně. Myslela jsem, že je v těch věcech klimatizace.”
Dvojice si vyměnila pohledy. Pak dívka řekla: “Frane se potřebuje do své práce vcítit.”
“Chápu. Lednice je ta kulatá věc, která se vznáší přímo za vámi. Poslužte si.”
Trhli sebou, když je lednice ťukla do zad, pak se jeden po druhém nervózně usmáli.
Bylo vidět, že se oba mladí Kin bojí, což ji přivádělo poněkud do rozpaků. Podle záznamů byli oba z kolonistických planet tak nových, že planetární kůra na nich ještě ani neoschla, zatímco Kin byla přímo ze Země. Ne z Celé, Nové, Staré, Skutečné nebo Nejlepší Země. Jen ze Země, kolébky lidstva. Z té, o které mluvily jejich učebnice dějepisu. A dvoustoletá značka, kterou měla na čele, to bylo něco, o čem patrně před příchodem ke Společnosti jen slyšeli. Navíc byla jejich šéfovou. A mohla je vyhodit.
Lednice tiše odplula do svého výklenku a na své cestě opsala v zadní části místnosti velký nelogický oblouk. Kin si v duchu poznamenala, že musí zavolat mechanika, který by se na lednici podíval.
Mladík a dívka seděli nejistě na kraj…
