Strata (Terry Pratchett)

Teď byla v -

“Ne,” řekla nahlas. “Už ne. Vzdávám se. Víte, jak je to dlouho, kdy jsem naposled měla něco k pití?”

Odnikud se vynořila sklenice vody a vznášela se jí ve vzduchu před očima. Kin to vlastně ani nepřekvapilo. Neohrabaně ji sebrala ze vzduchu a vypila. Když se ji pokusila odložit na totéž místo, zřítila se sklenice na zem a rozbila se.

Teď byla v - no, říkejme tomu třeba kontrolní místnost. Kontrolní místnost ploché Země. Nic jiného to být nemohlo.

Prostor byl překvapivě malý. Mohl to být velitelský můstek středně velké kosmické lodi, až na to, že loď by měla mnohem více obrazovek a ovládacích prvků. Tady stálo jen jedno velké černé křeslo a před ním jedna obrazovka a jedna řadu vypínačů. Nad křeslem viselo něco jako helma používaná pro přímé spojení s počítačem, nebo pro virtuální realitu.

“To tedy ne,” zavrtěla hlavou. “Já ne. Tohle si já nenasadím.”

Obrazovka zablikala a objevila se na ní slova.

VSADÍŠ SE?

Kin popošla kupředu a pečlivě si prohlížela křeslo. Mělo až znepokojivě složitý tvar a vypadalo jako živé. Jeho původní uživatel byl mrtev. Nebyl mrtev nijak pronikavě, protože vzduch v místnosti byl chladný a suchý a velmi dokonale ho mumifikoval, nicméně mrtev byl. Jestli věřil v převtělení, stal se v novém životě mrtvolou.

Na jedné vysušené paži byla nezahojená rána. Nevypadala nijak vážně, ale na podlaze byly staré, dávno zaschlé krvavé skvrny. Mohl vykrvácet k smrti, ale Kin se zdálo, že to by byla pro vládce ploché Země velmi zlomyslná smrt.

Jestliže to ovšem vládce, nebo jeden z vládců ploché Země, opravdu byl. Kin nějak nedokázala přemýšlet o absolutních vládcích plochy jako o lidských tvorech, ale zbytek tvora v křesle vypadal skutečně jako člověk. Kdyby ho někdo důkladně oholil, přistřihl mu nehty a vybavil ho novou kůží, mohl by říkat bratranče kdejakému člověku.

Pak se obrazovka rozostřila, chvíli na ní běhaly zmatené obrazce a nakonec se na ní objevilo jediné slovo. Viselo Kin před očima a žalostně blikalo.

POMOC