8
Hrnce s medvědím sádlem užíval hejtman sugarloafské hory k předpovídání počasí, při kterém kombinoval tradiční lidové metody s přísně vědecky vedenými záznamy. Zabýval se také plemenitbou krav, aby získal lepší mléko, a ovcí na lepší vlnu. Jeho skleníky, vyhřívané metanem z biogenerátorů, produkovaly čerstvou zeleninu po celý rok, i v nejkrutější zimě.
Zvlášť hrdý byl George Powhattan na svůj domácí pivovar, proslavený nejlepším pivem ze čtyř okresů.
Zdi velké usedlosti, sídelního místa jeho království, byly vyzdobeny dovedně tkanými tapiseriemi a hrdě vystavenými uměleckými výtvory dětí. Gordon by byl očekával zbraně a bitevní trofeje, ale nikde v domě je nespatřil. Vlastně naopak, jakmile byl člověk za záseky a palisádou, nenarazil prakticky na nic, co by dlouhou válku připomínalo.
Žádné vážné jednání Powhattan toho prvního dne vést nechtěl. Věnoval ho celý provádění hostů a dohledu na přípravy potlachu, konaného na jejich počest. Když se pak odpoledne nachylovalo, byli všichni uvedeni do svých pokojů, aby si odpočinuli, a hostitel se někam vytratil.
"Mám dojem, že jsem ho viděl vyrazit někam na západ," odpověděl Philip Bokuto na Gordonovu otázku. "Támhle k tomu srázu."
Gordon mu poděkoval a vydal se po štěrkové pěšině mezi stromy. Powhattan se celé hodiny vyhýbal jakémukoli pokusu o vážný rozhovor a vždycky dokázal dovedně převést řeč na něco, co jim ještě chce ukázat, nebo na nějakou ukázku ze své zřejmě bezedné pokladnice lidové moudrosti. Dnes večer, kdy má na setkání s nimi přijít tolik lidí, to nejspíš bude podobné. Tam nebude žádná příležitost o něčem konkrétním jednat.
Gordon samozřejmě věděl, že by neměl být tak netrpělivý, jenže s žádnými dalšími lidmi se už setkávat nechtěl. Chtěl si mezi čtyřma očima promluvit s Georgem Powhattanem.
Vysokého muže našel, jak sedí obrácen tváří k příkrému srázu. Hluboko pod nimi šuměly vody sbíhajících se přítoků Coquille. Hory pásma Coast Range na západě se chvěly v načervenalé záři zapadajícího slunce, která rychle měnila barvu do oranžova a pak do okrova. Všudypřítomné mraky planuly stovkou podzimních odstínů. George Powhattan seděl v lotosové pozici na prosté rákosové rohoži, dlaně s palci obrácenými vzhůru položené na kolenou. Ve tváři měl výraz, který Gordon vídal kdysi před válkou a kterému z nedostatku jiného pojmenování říkal "Buddhův úsměv".
Tak on je to… pomyslel si, poslední neohippie. Kdo by si to byl pomyslel.
Na mohutné horalově paži, kterou odhaloval krátký rukáv jeho košile, se modralo tetování – mocná pěst, jejíž jeden prst byl zlehka vztyčen a na něm delikátně hřadovala holubice. Pod ní bylo výrazně napsáno: LETECTVO. Powhattanův posez Gordona nepřekvapil. Výraz v jeho tváři také ne. Obojí vypadalo, jako když to k sobě patří.
Věděl, že zdvořilost nevyžaduje, aby odešel, nýbrž jenom aby sedícího muže nerušil. Tiše si očistil místo pár stop stranou, usadil se na zem a obrátil tvář stejným směrem. O lotosovou pozici se ani nepokusil, necvičil ji od sedmnácti let. Usedl však zpříma a snažil se pročistit si mozek. Ve směru k moři se mezitím chvěly a proměňovaly barvy.
Zprvu nedokázal myslet na nic jiného, než jak se cítí ztuhlý. Jak je rozbolavělý z jízdy na koni a spaní na tvrdé studené zemi. Sluneční teplo se skrývalo za hory a chlad z poryvů větru byl stále citelnější. Jeho myšlenky byly jako rozkotané mraveniště zvuků, obav a vzpomínek.
Ale brzy, aniž si to sám přál, mu začala těžknout víčka. Pak v droboulinkých krůčcích klesala, až se zastavila zhruba na půl cestě, a nedokázala se zvednout nebo dále klesnout.
Určitě by se ho zmocnila panika, kdyby nevěděl, co to je. Bylo to jen mírné meditační vytržení. Poznal ty pocity. Co to u všech čertů… pomyslel si a nechal je narůstat.
Dělá to z nějakého soupeření s Powhattanem? Nebo aby mu ukázal, že není jediné dítě obrody, které ještě vzpomíná?
Anebo je to prostě tím, že je unavený a západ slunce je tak krásný?
Ve svém nitru vnímal jen pocit prázdnoty – jako by se každá plíce uzavřela sama d…
