12
"Vítám vás, pánové."
První, čeho si Gordon všiml, byl prskající oheň v krbu. Malá, útulná předválečná hájovna byla zděná a bylo tam teplo. Už skoro zapomněl, co je to za pocit.
Druhá věc, které si všiml, bylo šustění hedvábí, když se dlouhonohá blondýna zvedla z podušky u krbu. Ta dívka se nápadně lišila od téměř všech žen, které tady viděli – byla čistá, vzpřímená a ověšená blýskavými kameny, které by před válkou přestavovaly jmění.
Kolem očí však přesto měla vějířky vrásek a na seveřany se dívala tak, jak by se snad člověk díval na bytosti z odvrácené strany měsíce. Beze slova povstala a skrze korálkový závěs vyšla z místnosti.
"Řekl jsem vítám vás, pánové! Vítám vás na svobodném území."
Gordon se konečně otočil a zaznamenal hubeného holohlavého muže s pečlivě zastřiženým plnovousem, který vstal od psacího stolu plného lejster, aby je uvítal. Jako symboly hodnosti mu na jednom ušním boltci zářily čtyři zlaté náušnice, na druhém další tři. Přistoupil a podával jim ruku.
"Plukovník Charles Westin Bezoar, k vašim službám. Kdysi člen právnické komory státu Oregon a republikánský volební komisař pro oblast Jackson. Nyní mám tu čest být rozhodčím soudcem Americké osvobozenecké armády."
Gordon povytáhl obočí a podané ruce nevěnoval pozornost. "Takových ,armád' byla od rozpadu země spousta. Jakže se jmenuje ta vaše?"
Bezoar se usmál a nechal ruku ledabyle klesnout. "Já vím, že nás někteří lidé nazývají jinak. Pro tuhle chvíli to ponechme stranou a řekněme prostě, že působím jako pobočník generála Wolsci Macklina, který je vaším hostitelem. Generál za chvíli přijde. Smím vám zatím nabídnout trochu naší horalské pálenky?" Zvedl z vyřezávané poličky karafu z broušeného skla. "Ať jste o našem zdejším drsném životě slyšeli cokoli, myslím, že poznáte, že aspoň některá z dávných umění jsme dále vybrousili."
Gordon zavrtěl hlavou. Johnny se díval někam za mužovu hlavu. Bezoar pokrčil rameny.
"Ne? Škoda. Snad někdy jindy. Nebude vám doufám vadit, když já si dopřeju."
Nalil si sklenici hnědé kořalky a pokynul směrem ke dvěma židlím u krbu: "Prosím, pánové. Musíte být pořád ještě vyčerpaní po té cestě. Udělejte si pohodlí. Rád bych se toho od vás hodně dověděl.
Například, pane inspektore, jak se daří těm státům na východě, za pouštěmi a horami?"
Gordon se bez mrknutí posadil. "Osvobozenecká armáda" má tedy výzvědnou službu. Nebylo žádné překvapení, že Bezoar ví, kdo jsou… nebo alespoň za koho lidé v severním Oregonu Gordona pokládají.
"Vypadá to tam do značné míry jako na západě, pane Bezoare. Lidé se snaží žít a obnovovat, co se dá."
V duchu se snažil rozpomenout na všechny ty vysněné báchorky, výmysly o St. Paul City, Odesse a Greenbay, obrazy živoucích měst, která stojí v čele statečně se obrozující země, a pokoušel se nemyslet na zpustošené a liduprázdné trosky, prorokované větrem a vybrané do posledního špendlíčku drancujícími tlupami těch, kdo válku přežili.
Mluvil za města, která si vysnil. Hlas měl pevný. "V některých místech měli občané větší štěstí než jinde. Mnoho věcí se jim podařilo obnovit a doufají, že toho jejich děti dokážou ještě víc. Jinde byla obnova… zbrzděna. Někteří z těch, kdo naši vlast v minulé generaci téměř zničili, ještě pořád vyvolávají chaos. Pořád útočí na naše kurýry a ruší spojení.
A když už o tom mluvím," pokračoval chladně, "nemohu už dále odkládat dotaz, co jste udělali s poštovními zásilkami, které vaši lidé odcizili Spojeným státům?"
Bezoar si nasadil brýle s drátěnými obroučkami a zdvihl ze stolku vedle sebe tlustý fascikl. "To zřejmě mluvíte o těchhle dopisech." Otevřel desky. V těch suše zašustily desítky našedlých a zažloutlých listů. "Vidíte, že se to nesnažím popírat. Myslím, že bychom spolu měli jednat otevřeně a upřímně, jestli má tahle schůzka k něčemu vést.
Ano, naše průzkumná hlídka skutečně našla v troskách Eugenu osedlaného a naloženého koně, předpokládám, že vašeho, jehož sedlový vak obsahoval tenhle velmi podivný náklad. Mám dojem, že ironií osudu právě ve …
