Pošťák (David Brin)

Mezihra

Vysoko nad šedivými zpěněnými hřebeny vln burácel tryskový proud. Přišla znovu zima a nad severním Pacifikem se vichry rozpomněly na ledový svist.

Před necelými dvaceti cykly bylo obvyklé proudění ovzduší rozvráceno velkými tmavými houbovitými oblaky, jako by se celá armáda rozezlených sopek rozhodla v jediném okamžiku vymrštit zemskou kůru do povětří.

Kdyby byla ta epizoda rychle neskončila, mohlo se také stát, že by vymizel veškerý život a navždy by se vrátil led. I takhle pokrývaly mraky popela zemi po celé týdny, než z nebe jako špinavý déšť spadly alespoň větší částice. Menší částečky kamene i zeminy se rozptýlily ve výškových stratosférických proudech, kde tříštily sluneční záři.

Uplynuly roky, než konečně znovu přišlo jaro.

Ale PŘIŠLO. Oceán, pomalý, odolný, uvolnil právě tak dost tepla na to, aby se spirála nedotočila až do bodu, odkud by nebylo návratu. Za nějakou dobu táhly zase z moře na pevninu teplé mraky. Zase rostly vysoké stromy a puklinami ve vozovkách a chodnících naplno vyrazila tráva a tentokrát jí v růstu nic nebránilo.

Stále tu ještě byla spousta prachu, zvedaného v oblacích prudkým větrem. Čas od času na jih znovu vpadl studený vzduch a připomněl Dlouhý Chlad. Kolem prašných částic krystalizovala pára a vytvářela složité křehké šestistěny. Sněhové vločky rostly a padaly.

Zatvrzelá zima se znovu vrátila, aby ještě jednou uplatnila nárok na temnou zemi.