9
Můj nejdražší Gordone!
Až budeš tohle číst, bude už pozdě nás zastavit. A tak, prosím tě, zůstaň klidný a já se ti to pokusím vysvětlit. A jestli ani pak nedokážeš souhlasit s tím, co jsme udělaly, doufám, že se překonáš aspoň natolik, abys nám odpustil.
Probírala jsem to celé mnohokrát se Susanou a Jo i dalšími ženami v armádě. Přečetly jsme si tolik knížek, kolik jsme jen při plnění svých služebních povinností mohly zvládnout. Tahaly jsme vzpomínky z matek a tet. Nakonec jsme byly nuceny učinit dva závěry.
Ten první je zcela samozřejmý. Je jasné, že se řízení světa nemělo po celá staletí přenechávat mužům. Je mezi vámi mnoho neuvěřitelně skvělých lidí, ale také až příliš těch, co budou vždycky nenapravitelní šílenci.
Vaše pohlaví je prostě tak stavěné. To lepší ve vás nám dalo energii a světlo, vědu a rozum, medicínu a filosofii, ale ta temná polovina mezitím vymýšlela a uskutečňovala nepředstavitelné hrůzy.
Některé staré knihy naznačují PŘÍČINY toho podivného rozdělení, Gordone. Možná že těsně před válkou se už věda blížila k vysvětlení. Byli už sociologové (vlastně většinou socioložky), kteří ten problém studovali a kladli si závažné otázky. Ale ať už přišli na cokoli, je to pro nás teď ztraceno, až na ty nejjednodušší pravdy.
Přímo tě SLYŠÍM, Gordone, jak mi říkáš, že už zase přeháním, že všechno zjednodušuji a "zobecňuji na základě příliš malého množství dat".
Jednak se těch mužských úspěchů i hrůz zúčastnilo nemálo žen.
Je také pravda, že většina mužů se nachází někde mezi těmi dvěma krajnostmi dobra a zla, o kterých jsem mluvila.
Jenomže, Gordone, ti, co jsou mezi, nemají žádnou moc. Nemění svět k lepšímu nebo k horšímu. Nezáleží na nich.
Tak vidíš, že mám odpověď na tvoje námitky, jako bys tady byl. I když nikdy nezapomínám, že mě život o tak mnohé připravil, přesto jsem na ženu své doby získala rozhodně velmi dobré vzdělání a v tomhle posledním roce jsem se naučila ještě víc od tebe. Když jsem tě poznala, jen mě to přesvědčilo, že mé názory na muže jsou správné.
Uznej, má nejdražší lásko, že vás dobrých prostě není tentokrát na vítězství dost. Ty a tobě podobní jste naši hrdinové, ale vyhrávají darebáci. Přinesou nám noc, která nadchází po soumraku, a vy sami je nezastavíte.
V lidstvu JE ještě jiná síla. Mohla být tím jazýčkem na vahách, který by rozhodl váš dávný zápas ve dnech před Osudovou válkou. Jenže byla líná nebo roztěkaná, to nevím. Z nějakého důvodu ale nezasáhla, nebo alespoň ne nějak uspořádaně. A tohle je druhá věc, kterou jsme si my ženy ve Willamettské armádě uvědomily: že máme poslední šanci vynahradit, co ženy v minulosti zanedbaly. My ty darebáky zastavíme samy, Gordone. Konečně splníme svůj úkol – provést VOLBU mezi muži a vzteklé psy vyhladit.
Odpusť mi, prosím. Ostatní mě žádají, abych ti řekla, že tě vždycky budeme mít rády. Zůstávám navždy tvá
Dena
"Přestaň… proboha… ne!"
Když se Gordon naráz probudil, byl už na nohou. Kousek od jeho bosých chodidel doutnaly pozůstatky večerního táborového ohně. Paže měl natažené před sebe, jako by je po někom nebo po něčem vztahoval.
Celý roztřesený cítil, jak mu zbytky předchozího snu prchají na všechny strany do nočního lesa. Před malým okamžikem za ním zase jednou ve spánku přišly jeho přízraky. Přes desítky let k němu doléhal hlas dávno mrtvého stroje, obviňující a stále netrpělivější.
Kdo na sebe vezme odpovědnost… za ty hloupé děti…?
Řádky běhajících světélek a hlas smutné kryogenické moudrosti, zoufající si nad nekonečnou řadou selhání živých lidí.
"Co se děje, Gordone?"
Johnny Stevens se ve svém spacím pytli posadil a protíral si oči. Pod zataženým nebem, na kterém dohasínalo pár odlesků západu a tu a tam skrze větve nad nimi slabounce blikala nějaká ta hvězdička, byla hluboká tma.
Gordon potřásl hlavou, zčásti také proto, aby nebylo vidět, jak se chvěje. "Jenom mě napadlo jít zkontrolovat koně a hlídky," řekl. "Spi dál, Johnny."
Mladý pošťák přikývl. "Dobře, řekni Philipovi a Galovi, ať mě vzbudí, až bude čas vy…
