Pošťák (David Brin)

Předehra

Třináctileté tání

Stále vály studené vichry. Padal prašný sníh. Ale starodávné moře nemělo naspěch.

Šesttisíckrát se otočila Země kolem své osy od doby, kdy vypučely plameny a zahynula města. Teď, po šestnácti obletech kolem Slunce, se už nevalily z hořících lesů chuchvalce sazí, které měnily den v noc.

Šest tisíc západů slunce přišlo a odešlo – nevkusných, oranžových, zářících ve vzduchu rozptýleným prachem – od té doby, kdy věžovité, rozžhavené trychtýře vyrazily do stratosféry a naplnily ji drobounkými částečkami kamení a prsti. Ztmavlé ovzduší propouštělo méně sluneční záře – a ochladilo se.

Teď už bylo celkem jedno, co to způsobilo, jestli obrovský meteorit, mohutná sopka nebo jaderná válka. Teploty i tlaky se vymkly normálu a začaly vát mocné větry.

Po celém severu padal ušmudlaný sníh a v některých místech nemizel ani v létě.

Platnost měl jedině oceán, nadčasový a umíněný, odolávající změnám. Temné nebe přišlo a zase odešlo. Pochmurné okrové západy slunce rozvály větry. Někde přibývalo ledu a mělčí moře začala mizet.

Rozhodující hlas patřil ale oceánu, a ten se dosud nerozhodl

Země se dále točila. Tu a tam se na ní ještě hmoždili lidé.

A oceán dýchl zimou.