Pošťák (David Brin)

2

Pahýly větví a ohořelou kůru prastarého stromu pokrýval sníh a saze. Strom nebyl mrtvý, ještě ne úplně. Tu a tam se s námahou probíjely droboulinké zelené výhonky, ale moc se jim nedařilo. Konec byl blízko.

Shora se snesl stín a na nánosy se usadil nějaký tvor. Staré a zraněné stvoření nebeské, stejně blízké smrti jako strom.

Se svěšenými perutěmi si začalo ztěžka budovat hnízdo – místo na umření. Z olámaného chrastí na zemi vyzobávalo klacík za klacíkem a vršilo je stále výš, až bylo jasné, že to vůbec žádné hnízdo není.

Byla to pohřební hranice.

A ten zatracený chcípající tvor se posadil na vršek té stavby a začal vyluzovat jemnou hudbu nepodobnou čemukoli, co tu bylo k slyšení kdy předtím. Začala se rozlévat a sílit záře, která to stvoření brzy obklopila hustým purpurovým oblakem. Vyšlehovaly z ní modré plameny.

A strom jako by reagoval. Letité pahýly se zavlnily směrem k teplu, jako když si stařec ohřívá ruce. Sníh se zachvěl a začal opadávat. Zelené výhonky začaly růst a plnit povětří vůní obnovy.

Ne že by se ten tvor v tom ohni znovu zrodil, a nebyl to on, kdo ve spánku Gordona překvapil. Velký pták byl plamenem stráven a zbyly z něho jen kosti. Ale strom se obsypal květem a z jeho rozkvétajících větví cosi vyráželo a odplouvalo vzduchem.

Gordon ohromeně zíral, když si uvědomil, že jsou to balony, letadla a kosmické lodi. Sny.

Odplouvaly všemi směry a vzduch byl plný nadějí.