Jonáš seděl na jednom z nenatřených saladinů, browning s vypnutým tlumičem v ruce. Kdyby se objevil mrtvák, měl za úkol vystřelit do vzduchu. Ale nevím nevím — místo aby se díval po mrtvácích, spíš sledoval, co dělám.
* * * * *
Byl to dvoudenní boj — skoro agónie, ale nakonec se to povedlo.
Kritické okamžiky byly, když jsem pomocí hlasem ovládaného samojízdného heveru přizdvihoval první kolo, abych ho mohl nasadit na šrouby náboje — náboje naštěstí nebyly potažené maskovací vrstvou, tak bylo vidět aspoň něco. Už hledat otvor v neviditelné ploše disku je nechutné. Když jsem lícoval díry proti šroubům a krátkými povely dirigoval hever: „dopředu“, „dozadu“ a „nahoru“, kolo se rozhoupalo a začalo se na mne převažovat.
Udržel jsem ho.
Pak mi jedno kolo přejelo prsty na noze — lépe řečeno seskočilo mi na ně z heveru. Nemít boty s ocelovou špicí, měl bych nohu jako Kačer Donald.
Při druhém kole vlevo se právě v nejkritičtějším okamžiku přesunování z heveru na šrouby objevil mrtvák. Zrovna jsem ty tři nepoddajné kulaté metráky přidržoval jen jednou rukou, vratce vyvážené na hraně, a druhou rukou jsem se snažil chytit maticí závit. Mrtvák přišel ze strany, kde jsem ho spatřil v té samé chvíli co Jonáš. To už jsem měl tmavofialové prsty s dlouhými nehty kousek od krku — nedalo se než uskočit. V okamžiku, kdy mrtváka drtilo padající kolo, si Jonáš vzpomněl, že má pro výstrahu vystřelit. Z nečekané rány a kulky odrážející se mezi stropem a podlahou mne málem ranila mrtvice.
Povalené kolo jsem zdvihal dvě hodiny. Pořád podkluzovalo a polámaný mrtvák pod ním se mi snažil zakousnout do boty. S pomocí dvou heverů jsem kolo nakonec postavil — to už jsem byl tak vzteklý, že jsem nadával nahlas a mrtvákovi jsem rozdupl hlavu. Pak jsem rozmačkané a skřípající tělo odtáhl do fluidní pece a pak jsem se pozvracel.
Než uklízecí automat odstranil poslední stopy tohoto intermezza, relaxoval jsem na zádech na jednom ze saladinů. Přes zavřená víčka mi pronikalo světlo zářivky; představoval jsem si, že ležím na pláži a že to je slunce. Místo mořských vln mi v uších šuměla krev.
V jedenáct večer druhého dne jsem velkým elektrickým momentovým klíčem dotáhl poslední matici na 835 Nm. Jonáš mžoural ospalýma očima, ale tvářil se statečně; rozhodl se, když vytrvám já, že vytrvá i on.
Já, přestože mi ruce doslova padaly únavou, jsem se rozhodl, že kola dneska prosti dodělám:
„To je naposledy, co sahám na nějaký zatracený, blbý, kulatý pneumatiky!“ výhružně jsem drtil mezi zuby a lepil na matice pancéřové, maskovací vrstvou ošetřené kryty. Tím se saladin stal úplně neviditelným — jenom když člověk věděl, kde přesně je, tak se při pootáčení hlavou v místech hran jakoby vlnil vzduch.
Pneumatiky nejsou nafukovací, ale plné, mají tak zvaný sebeobnovovací inteligentní dezén a střední životnost milion kilometrů v jakýchkoli podmínkách. Ten milion je možná jen reklamní slogan, ale pneumatiky určitě vydrží hodně dlouho. Ten ‚sebeobnovovací inteligentní dezén‘ znamená, že se hloubka a struktura profilu mění podle aktuálního terénu. Podepsal jsem se do posledního volného rámečku v montážní části knihy — teď už zbývaly jen jízdní testy a testy zbraní.
Když jsem pokládal tužku, vzpomněl jsem si na odstavec o pneumatikách v Průvodci ovládáním. Autor se nejdřív rozepsal o tom, že ‚amorfní optické krystaly‘ jsou hlavní částí směsi a že tedy jakkoli opotřebovaná pneumatika je stále neviditelná, a nakonec použil tutéž frázi jako u maskovacího nátěru, jenom tentokrát to bylo o tom, že říkat těmhle pneumatikám „gumy“ nebo „pneumatiky“ je jako říkat „psovi kočka“.
„Jdeme spát,“ mávl jsem na Jonáše.
Než se hlídkující Jonáš probudil, slezl a doklopýtal ke mně, spustil jsem náš saladin na kola.
Kdyby nebyl tak neviditelný, řekl bych, že vražednější stroj jsem v životě neviděl. Šípovitá stíhačka Cizinců by vedle něj vypadala jako chrastítko.
* * * * *
Druhý den jsem spal do oběda — pak mě Jonáš probudil, protože, jak hrdě gestikuloval, jídlo je na s…
