Zapřel jsem kádvojku do ramene a nitkový kříž se usadil na středu cíle dvě. Mohutný svazek hlavní vulcanu ho sledoval od okamžiku, kdy počítač řekl: ‚Vizuální kontakt‘.
Vulcan trčel jakoby odnikud.
Pak cíl dvě přistál.
Ostré třepetavé frčení ustalo a vzduch přestal nadouvat látku, která zplihla podél vychrtlých končetin. Cíl dvě byl vysoký člověk v obrovském špinavém hábitu; na hlavě měl neurovnaný turban a obličej a ruce až k loktům pokryté něčím jako zaschlými strupy.
Najednou jsem si uvědomil, že je mi strašné horko. Stiskl jsem dvakrát rychle za sebou knoflík na klíči a průvlak saladinu hlasitě práskl. Tmavý čtverec visící v rozpáleném vzduchu zmizel.
Řekl jsem sice, že cíl dvě byl člověk — a možná snad kdysi ano. Teď to bylo rozhodně cokoli, jenom člověk ne.
Netvor na mne upřel jasné bezedné oči a skočil. To už mi ramenem otřásala dávka a kaftan na jeho hrudi cupovaly kulky.
Vůbec mu to nevadilo.
Ten „muž“ doskočil asi dva metry ode mne — na jeden odraz překonal desetimetrovou vzdálenost. Nesnesitelně z něj vanul zápach hniloby a výkalů.
„Vampire, vampire! Aááááá!!!“ ozvalo se za mnou vysoké ženské zaječení. Natolik francouzsky rozumím.
„Chcípni,“ řekl Ten druhý a nitkový kříž se usadil na turbanu v místě, kde jsem pod ním tušil čelo. Hlaveň kádvojky se skoro dotýkala špinavé látky.
Nikdy dřív jsem neměl takový strach.
* * * * *
Byl to neskutečný pohled. NATO náboje trhaly hořící tkaninu, ale oči cíle dvě se mi puškohledem stále propalovaly do mozku. Pak mi došly náboje a vampire mi jedním téměř neviditelným pohybem vyrazil zbraň z rukou.
Neživil se jen lidským masem, živil se i lidským strachem. Jeho zrak se mi znovu zavrtal do očí a měl jsem z toho pocit, jako by mne mlel v mlýnku na maso. Od nohou.
„Pal,“ zašeptal jsem.
Zvuk, jaký při střelbě vydává vulcan, je podobný zvuku, s jakým startovala trysková letadla. Naschvál není tlumený, aby si to nepřítel dostatečně užil.
Na tváři strupaté zaschlou krví se objevilo něco jako překvapení. Ruce, které se ke mně už už natahovaly, se rozlétly do stran, roztrhané na několik kusů. Hlava podélně pukla a pravá část i s nosem zmizela. Do prachu šplouchly vnitřnosti a pak se totéž co s rukama stalo i s nohama. Torzo s půlkou hlavy se zabodlo pahýlem levé holenní kosti do písku a zlomilo se jako zavírací nůž. Vulcan zmlkl.
Nejděsivější na tom nebylo, že ten tvor dokázal na pahýlu udržet rovnováhu, ani že se na mne zespoda stále upíralo žijící levé oko, ale že se potrhaná polovina rtů stáhla v náznaku úsměvu.
„Chcípni!“ zařval jsem, vytrhl walther a vystřílel do té půlhlavy celý zásobník.
Příšerné oko pod zásahem devítimilimetrové kulky konečně zhaslo, rty se rozplizly a rozstřílené torzo padlo do prachu.
* * * * *
Když jsem ženě uvolňoval pouta, měla pevně zavřené oči a něco si stále dokola mumlala a mezi zuby jí skřípal písek. Měl jsem dojem, že v tom slyším anglické slovo „oheň“. Když jsem ji konečně rozvázal, zcela bez varování, neuvěřitelně ladnou otočkou, mne ze země zasáhla patou do ramene. Nemít neprůstřelnou vestu, kop by mi zpřerážel kosti. Nemít žena předtím tak dokonalá pouta, zasáhla mne do hlavy.
Rána mne otočila a odhodila na ohořelý strom. Popel z kůry se zařízl do očí a v nose mi podezřele křuplo.
Když jsem se přes záplavy slz rozkoukal, viděl jsem ji, jak se plazí pryč.
„Nemůže chodit, fúrie,“ řekl Ten druhý.
„Není divu,“ řekl jsem já. Někdo řemeny jejích pout před utažením namočil ve vodě — ve žhavém vzduchu se stáhly do okovů uzavírajících krevní oběh. Proto jí ruce od zápěstí a nohy od kotníků neposlouchaly — pro mne naštěstí. Přeskočil jsem rozbitou mrtvolu létajícího netvora (nebo upíra, proč se nedržet místní terminologie) a dostihl plazící se ženu.
„Nemusíte se mne bát, neublížím vám,“ řekl jsem znovu. Zarytě se plazila dál.
„Jmenuji se Maxmilián... příjmení už asi nehraje roli. A vy, slečno?“
Z toho, že se přestala plazit, jsem pochopil, že anglicky rozumí.
„Byla by škoda přijít o ruce a nohy, pomůžu vám... Dá…
