Počasí se za ty dva dny úplně změnilo. Mlha zmizela, mrzlo, bylo pod mrakem a padal jemný řídký sníh. Na vrstvě starého šedého zledovatělého dělal intenzivní bílé skvrny.
Kola naposledy proklouzla, saladin se prudce zhoupl dopředu a byli jsme na břehu. Jak přestalo tát a pršet, Inn se (ne sice moc, ale přece jen) umírnil. Nasadil jsem si řidičské brýle a rozhlédl se. Byli jsme tam, kam by nás zavedl most, kdyby ho nestrhla řeka. Sto metrů za dva dny. Přes černou valící se vodu byly vidět zkroucené a ohořelé vraky aut; na nich i na rozorané a spálené silnici ležel jen slabý poprašek.
Nebylo radno se tu zdržovat. Zádně bzučení sice slyšet nebylo, ale... Šlápl jsem na plyn.
* * * * *
Saladin jel po umrzlém sněhu jako po dálnici — skoro se nebořil. U třísettunového kolosu to zní trochu neuvěřitelně, ale „inteligentní“ micheliny se na měkkém povrchu dokáží „rozplácnout“ a jinak vhodně zdeformovat, takže to vypadá, jako by stroj jel na pásech — to potom tlak na čtverečný centimetr poklesne jen asi na trojnásobek tlaku, jakým působí osmdesátikilový člověk stojící na jedné noze.
Kola se občas propadla nebo nadskočila, to podle toho, jestli střecha přejetého automobilu vydržela, nebo ne. Náklaďáky a dodávky vyčnívaly ze sněhu jako ostrůvky tmavé barvy, osobní vozy byly většinou celé zapadané.
Pořád jsme stoupali a vrcholky hor byly v mracích.
Mrtvý, zasněžený Innsbruck vypadal přízračně.
Jak jsme jeli vzhůru, přibývalo čerstvého sněhu a fičel stále ostřejší vítr. Některá místa — obzvlášť ta, kde byla silnice vykousnutá v hraně skály, byla zafoukána, jako by tam žádná silnice ani nebyla. Jenom šikmá, bílá, mrazem a větrem udusaná plocha.
Byla místa, kde jsme se probíjeli rychlostí dvaceti metrů za hodinu. Byla místa, kde jsme málem sklouzli do propasti. Někde jsme museli couvat a znovu a znovu a znovu se rozjíždět, dokud masa zledovatělého sněhu před radlicí nepovolila. To jsem si připadal jako v ledoborci. Nejhorší bylo prokousávat se do tunelů a přejíždět zasněžené přetížené mosty. Počítač neúnavně a hlavně účinně pracoval s radlicí a já jsem měl košili úplně propocenou (to když jsem se občas podíval ze srázu, který vždycky alespoň na jedné straně byl). Jonáš měl zapnutou ŠKOLU HROU a učil se anglicky, protože ho nebavilo dívat se na stále hustší chumelenici. Dětství je šťastný věk.
První noc jsme strávili v tunelu; za tmy se ani v režimu násobeného světla nedalo jet bezpečně. Sníh se zase jen valil, vířil ve vichru a všechno bylo úplně stejně bílé: cesta, propasti, nebe. Fotonový násobič to transformoval pouze trochu do žluta.
V tunelu byl suchý asfalt a jen dva stupně pod nulou. Vystoupil jsem, doplnil náboje v zásobnících vulcanu i kanónu a vyhodil pytel s odpadky. Byla to radost, skoro po čtrnácti dnech (když počítám dobu v podzemí tak dokonce po třech měsících!) na čerstvém vzduchu. Prázdné obaly od nábojů jsem odkopl ke skalnaté stěně a nakonec jsem obnovil krystalovou vrstvu na povrchu pancíře — megablesk jí zničil skoro dva čtvereční metry. Krystaly se „na střeše“ samozřejmě zatáhly, ale zmizely ze spodku stroje a ze zásobních spár za zadními koly. Od boje na břehu Innu bylo vespod slepé místo.
Vzal jsem tlakový kontejner, rukavice, lehl si pod saladin a opatrně začal spáry plnit stříbročernou kapalinou. Ze začátku jako by se nechtěly zalít — to se nejdřív pokrylo slepé místo a pak zesilovala vrstva na celém stroji. Fascinovalo mne, jak ležím a skrz tři sta tun kovu vidím strop tunelu jako skrz čiré sklo.
Než se začne pracovat s krystaly, musí se místo, kde nejsou, dobře očistit — na nechráněný pancíř namrzly vrstvy špinavého ledu. A hlavně si člověk musí dát pozor, aby se krystaly nepotřísnil. To bych si musel kontaminovanou část buď uříznout, nebo nechat ustřelit od Cizinců. Přemýšlel jsem, jaké by to bylo, mít neviditelnou ruku. Nejdřív možná zábavné, dokud by nezačala hnít. Podle Průvodce se musí případná krystalová vrstva z povrchu těla odstranit do dvou hodin — jinak hrozí poškození tkání. J…
