Muselo to trvat jen několik sekund — probraly mne ostré pleskavé rány do obličeje. Otevřel jsem oči a první, co jsem uviděl, byl příšerný žlutofialový ksicht mrtváka. Jak jsem ležel pravou tváří na zemi, viděl jsem nad hranou schodiště jenom tu hlavu. Jak mrtvák vystoupil o další schod, hlava se zakývala a najednou byl vidět i krk a kus hrudi. Kolem rtů, na bradě a na zelené rozervané košili měl povlak cizí černé mokvavé krve, v které se hemžily malé bílé larvy.
Pak mi něco zakrylo výhled a s ostrým švihnutím mne to bolestivě a mokře pláclo do obličeje.
Levou rukou jsem zachytil Jonášovo zápěstí, a zatímco jsem si říkal, že ho budu muset naučit nějaké mírnější způsoby, jak křísit omdlelé, vytáhl jsem z pouzdra berettu a vystřelil doprostřed žlutofialového obličeje díru.
Svíjející se bílé larvičky se rozcákly po zdi a po zábradlí. Mrtvola s kouřícím otvorem v hlavě ale nepadla — těsně za ní byl další mrtvák a za ním deset, sto, plné schody.
Držel jsem se zdi a strašně pomalu se mi podařilo vstát. Další dva mozky se vznesly v poslední letecké exhibici. Přehodil jsem si pistoli do levé ruky a pravou začal po kapsách hledat univerzální magnetický klíč. Dveře na konci chodby jsem předtím — nevím proč — vlastnoručně zamkl.
Přitom jsem pořád střílel.
I levou rukou a bez míření už nešlo minout. Mrtváci se valili po schodech jako vlna a jejich omračující zápach mne zase málem porazil.
Konečně jsem klíč nahmatal — vytrhl jsem ho i s podšívkou. V té chvíli mi došly náboje.
„Střílej!“ zachrčel jsem na Jonáše.
Mrtváci už dosáhli hrany schodů a začali se valit do chodby. Je to spíš chodbička než chodba — krátká chodbička. Těla s rozstřelenými hlavami tlačili před sebou, a když se sesula, rozdupali je.
Ticho bylo rušené jen šoupáním kroků, mlaskavými zvuky a praskáním kostí.
„Tak sakra střílej!“
Jonáš pořád nic.
Ustupoval jsem a rval z pouzdra druhý zásobník a měl příšerný strach, že upustím klíč. Už bych ho nezdvihl. Pak jsem zády narazil na dveře.
Jonáš svíral browning v obou rukou a strašně se mu třásly. A stále nestřílel. Já jsem nemohl natáhnout závěr a světlo výbojek už zase začínalo tmavnout.
Tak jsem udělal to, co bych nikdy nepovažoval za možné. Přestože mrtváci byli sotva dva metry za námi a jejich napřažené ruce ještě blíž, otočil jsem se k nim zády. A pustil jsem pistoli.
Pak jsem oběma rukama, na třetí pokus, zastrčil klíč do zámku. A otočil jím.
Pak jsem klíč vytáhl, stiskl kliku a otevřel. Každý pohyb jsem si musel dokonale rozplánovat.
Pak mi rameno sevřela fialovočerná ruka.
Dveře se otevíraly směrem k nám. Další mrtvák na ně nalehl, málem je přibouchl a jeho ruce se mi zaťaly do límce neprůstřelné vesty. Pěstí v okované rukavici jsem ho dvakrát udeřil do obličeje. Při pokusu o třetí úder se mi zakousl do dlaně. Volnou rukou jsem prostrčil zužující se mezerou ve dveřích Jonáše. Nějaký mrtvák mu právě strhl z hlavy šátek, a to ho snad konečně probralo.
Zezadu na mne nalehla další těla a mezera ve dveřích se zúžila a já nebyl schopen pootevřít, abych proklouzl také. Stále se zužující škvírou jsem viděl kumbál a druhými otevřenými dveřmi i nápis WC DAMEN.
Pak už jenom AMEN. Příznačné slovo a stále z něj ubývalo.
Nemít neprůstřelnou vestu a kalhoty vyztužené kevlarem, mrtváci už by mne roztrhali na kusy.
Takhle to bude trvat o pár chvil déle.
Pak jsem v mezírce, která už byla jen teničkou spárou, zahlédl slehlou houštinu špinavých šedých vlasů, a pak mi kolem obličeje šlehlo něco žhavého. A ještě jednou a ještě jednou a ještě jednou. Klika mne tloukla do ruky, jako by někdo do dveří z druhé strany bušil kladivem. Cítil jsem, že se sevření těl trochu uvolnilo. Mrtvák vedle mě, kterého jsem měl stále zakousnutého do dlaně, podklesl v kolenou, přestal se pokoušet prokousnout mou aramidovou rukavici a v levém spánku měl malou černou dírku. Z veřejí viselo několik dlouhých světlých třísek a byly v nich čtyři malé otvůrky. Vzápětí se škvíra ve dveřích opět rozšířila na mezeru a já věděl, že je to má pos…