V přízemí obchodního domu byl malý obchod se zbraněmi. Nic zvláštního — pár loveckých pušek a spousta ozdobných perkusních replik. Potřeboval jsem nalézt náboje a nějaké zásobníky do Jonášova browningu. Vhodné zásobníky jsem našel dva, nábojů jsem vzal třicet krabiček. Ať se kluk vyřádí.
Rozhodl jsem se, že zítra ráno, než se rozední, odejdeme. A pak si Jonáš na nějaké střílení ani nevzpomene, pokud to nebude střílení o náš život. Budeme muset ujít dvacet kilometrů denně, po lesních cestách, a den co den patnáct dní. To se Jonáš naučí i sotva čtyřicetidekovou pistolku tížící opasek srdečně nenávidět.
Teď si nadšeně cpal patrony do kapes.
Za hodinu měl vystříleno pět krabic — to klaun už dávno neměl hlavu a všude byly molitanové kostičky. Rozvěsil jsem menší loutky a odměřil, na jakou vzdálenost by tak veliké viděl doopravdické lidi. Čili když střílel na pěticentimetrovou hlavičku panenky z pěti metrů, bylo to, jako by střílel na hlavu člověka z pětadvaceti.
Po další hodině už zasahoval dvěma ranami ze tří. Z pistolky se kouřilo, a když jednou měnil zásobník, bolestivě si o hlaveň spálil prst.
Po obědě, jakmile slunce přešlo na výhodnou stranu, jsem si připravil věci, abych konečné zastřílel kádvojku. Jonáš dlouhou, matně černou a opravdu už na pohled hrozivou zbraň celý minulý den obcházel uctivým obloukem. Protože střílet bez dohledu měl přísně zakázáno, motal se kolem mě a sledoval, co se bude dít. Myslím si (i když to nepřiznal), že už ho také od zpětných rázů bolely ruce.
* * * * *
Pootevřel jsem jedno okno v zadní části nejvyššího patra — jen tak na pět centimetrů. Doprostřed místnosti (byl to sklad džínových oblečků všeho druhu) jsem dovlekl těžký stůl se silnou deskou a přišrouboval k němu velký svěrák. Čelisti svěráku jsem pečlivě obalil látkou, sevřel do nich kádvojku za předpažbí a pootáčel stolem, až hlaveň mířila mezerou v okně ven. Přes slunečné počasí dovnitř studeně fičelo a Jonášovi vlály cípy šátku úplné stejně jako Big Bikerovi. Ten šátek jsem ho ráno musel naučit vázat. Měl ho sice trochu nakřivo, ale byl na svou práci náležitě hrdý. Už včera jsem si všiml, že v obličeji nemá ten vyděšený, divný výraz, a když jsem odcházel z místnosti, kde on zůstával, už se mu netřásla brada.
Zasunul jsem do nevysokého, ale velmi dlouhého zásobníku pět lesklých patron s tenkými dlouhými kulkami a nábojnicemi o skoro dvojnásobném průměru. K2 má ráži pět milimetrů. Tak mají kulky malou boční plochu a nejsou citlivé na vítr. Ničivého účinku se dosahuje rychlostí.
„Dalekonosné střelivo,“ řekl jsem Jonášovi, který stál na židli na druhé straně stolu a sledoval každý můj pohyb. Než jsem zásobník vsunul do zbraně, vyloupl jsem z obalů čtyři ploché elektročlánky a vložil je za šroubovací krytku v těle dalekohledu. Ono je nepřesné říkat té kameře řízené mikroprocesorem „dalekohled“, ale je to takové zvykové slovo.
Zaklapl jsem zásobník a natáhl závěr. Šlo to hladce a lehce. Skrčil jsem se ke zbrani a zapřel pažbu do ramene. Než jsem odjistil, v okuláru vytaženém až k oku a zakončeném měkkou gumovou chlopní se objevil zelený nitkový kříž, vrcholek stromu a dům s červenou střechou. Chvíli jsem se orientoval v číslicích, které naskočily po okrajích obrazu. Dům vypadal, že je téměř před oknem — podle čísel byl vzdálený osm kilometrů a sto dva metry.
Povolil jsem čelisti svěráku a přemířil na průčelí vysokého činžáku, který měl vhodnější vzdálenost. V návodu k použití bylo napsáno, že zastřelovat by se mělo na sto metrů, plus mínus deset.
Vypnul jsem automatické korekce zaměřování — nitkový kříž se usadil přesně ve středu obrazu. V průsečíku jeho světélkujících linek jsem sevřel záhyb na puklině v hnědé omítce. Pak jsem pečlivě dotáhl svěrák a zkontroloval, jestli se puška nehnula.
„Pojď se mrknout,“ kývl jsem na Jonáše.
Nadšeně poskočil a přitiskl oko k okuláru.
„Víš, který dům to je?“ Horlivě přikývl, aniž by od zbraně oddálil hlavu.
„Tak si pamatuj místo, kde se kříží ty dvě zelené nitky; tu puklinu.“ Zno…
