Najednou všechno zase mělo cenu, i můj život. Pustil jsem pažbu beretty — dýchání, když jsem si ho uvědomil, bolelo tak příšerně, že poslední výstřel bez reptání odsouhlasil i Ten druhý.
* * * * *
Nebýt Jonáše, následující dny bych nepřežil.
Například chvíli potom, co jsem se poprvé probral, bych se udusil. Oteklé plíce by nedokázaly dodávat mému bdělému a rozrušenému organismu dostatek kyslíku.
Když mne Jonáš objevil, natáhl do polámaných větví nade mnou maskovací celtu, aby mne nebylo vidět ze vzduchu a aby na mne nepršelo. Pak našel roztrhanou krosnu a použitelné věci odnosil ke mně. Naštěstí přinesl i lékárnu z výbavy speciální jednotky.
Na co je který lék, jsem si prozřetelně načetl už v supermarketu. Po jasném a detailním návodu k použití byla u každého nějaká neuvěřitelná historka, jak ten který medikament či přípravek zachránil raněnému vojákovi život. Historky do jedné byly z Africké války a ty návody byly psány tak srozumitelně jako v Domácím lékaři.
Takže když bublavé chrčení v mých plicích přešlo nejprve v pouhé bublání a pak v ticho, místo aby mé po životě lapající prsty sevřely jen vzduch a po krátkém a marném zápase ztuhly zaryté v dlaních (jak už to tak bývá), sevřely držadlo lékárny určené pro tři muže speciální jednotky. Léky a pomůcky pro obnovu dechu jsou vždy nahoře — jejich použití většinou spěchá.
Vědomí se mi kalilo, v boji o sebemenší doušek vzduchu jsem propadal panice a život mi zachránil Ten druhý. Zcela systematicky rozepnul jednu stranu mé neprůstřelné vesty, odhrnul přední díl, rozepnul zip bundy a s rozmachem mi přes látku košile vbodl do pravé plíce injekci na jedno použití.
V té injekci byl lék, který se pro snadné zapamatování jmenuje ANTIOTOK. Byl vyvinut na rychlé srážení otoku plic právě pro případ, že by někde blízko vás vybuchla implozní puma a vy byste to náhodou přežili.
Než jsem omdlel, napadlo mne, jak Ten druhý věděl, že se netrefí do žebra, a jak věděl, že injekce musí být do pravé čili větší čili důležitější plíce. Když jsem si četl návody k lékům, nedával vůbec pozor.
* * * * *
Za tři dny jsem byl schopen dobelhat se na okraj polomu a s Jonášovou pomocí postavit stan. Lékárna byla naštěstí opravdu dobře vybavena pro veškerá ošetření a léčení zranění způsobených implozí. Kapky do očí i uší zabraly — krevní sraženina v bělmech se rozptýlila a už jsem viděl skoro jako dřív. Potrhané bubínky se zajizvily a nezanítily a plíce mne při pomalém dýchání už ani nebolely. Z malého inhalátoru jsem musel třikrát denně po dvě minuty vdechovat nějaký ohavně páchnoucí plyn. Ale pomáhal tak, že jsem třetí den k večeru už ani nekašlal.
Nejhorší zážitky byly v těch třech dnech také tři:
První byl, když jsem se probral podruhé a z hrudníku mi trčela ohnutá jehla injekce na jedno použití. Neměl jsem sílu si ji vyndat. Nakonec to musel udělat Jonáš malými kleštičkami z nářadí ke kádvojce. A ani tak jehlu nevytáhl, jako vyviklal. Zkuste si někdy nechat vyviklat deseticentimetrovou jehlu z plic. Ten druhý totiž žebro neminul, ale probodl. Jehla byla na podobnou eventualitu zkonstruována, tak vydržela dovnitř i ven. Já málem ne.
Druhý a dlouho přetrvávající hrozný zážitek byl, že jsem si každý den musel vlastnoručně vbodnout tři intravenózní injekce. Jmenují se UNIVERZÁLNÍ LÉČEBNÝ KOMPLEX, ale ve vojenské hantýrce se jim říká triáda.
V životě jsem se mohl dívat na ledacos, ale jak injekční jehla proniká do masa, tak na to ne. Ani Ten druhý to nemohl dělat. Přesto jsem si ty injekce dávat musel, a pokaždé jsem u toho umíral. Ale jenom kvůli nim jsem nedostal žádnou infekci, žádnou otravu nebo něco horšího. Jenom kvůli nim jsem se uzdravoval tak rychle, a přestože jsem ležel v neustálém vlhku, vyléčily mi i rýmu.
Třetí zlý zážitek se odehrál druhého dne k večeru: Nejprve se bzučení popelnice ozývalo zdálky, potom, jak kroužila kolem, nezdravě zblízka. A trvalo to dlouho předlouho. Nad polomem naštěstí přelétla jen jednou — asi ji nenapadlo, že by se nějaký blázen mohl sc…
