Jonáš seděl v kanceláři na stole zabalený do obrovského zeleného županu a mířil na dveře pistolkou. Když poznal, že jsem to já, napjatý obličej se mu uvolnil a rty se mu zkřivily do něčeho, co mohl být i úsměv; unavený, ale úsměv.
„Ty ses nám ale vybarvil,“ zašklebil jsem se. Byl tak čistý, že jsem ho málem nepoznal. „A co zuby? Tak mazej — kartáček i pasta tam jsou. A pak hned spát!“ Ty ještě před měsícem a půl tak normální věty nám oběma připadaly strašně cizí. Jemu asi víc. I když mně taky dost — přesně takhle mne zaháněla do postele moje bábi.
Sedl jsem k počítači a nechal dovézt nějaké další věci — tentokrát vozík přijel během pár okamžiků.
Když mi Jonáš přišel říci dobrou noc — to mi vždycky tak obřadně položí ruku na rameno a zahledí se mi do očí, dal jsem mu nějaké prášky proti horečce, vitaminy a tak.
„V lednici je limonáda. Ale zítra přejdeme na horký čaj,“ řekl jsem výhružně, a díval se, jak hltá ledové bublinky.
Když se ozvalo zasvištění D-mana a když za Jonášem zapadly dveře ložnice, konečně jsem mohl do sprchy. Šaty jsem ze sebe ani tak nesvlékal, jako odlupoval.
Horká voda a kartáč a spousta, spousta mýdla. Měl jsem na těle místa, která jsem musel vzít čisticím prostředkem na kachličky. Nakonec jsem se oholil, promasíroval si obličej zeleným denimem (jak jinak), učesal se a oblékl si tlustý zelený župan. Vlasy mi dorostly na třícentimetrového ježka a po popáleninách mi na obličeji zbyly nepravidelné růžové a bílé skvrny.
Když jsem si čistil zuby, šklebil jsem se na svůj vychrtlý odraz, jako když jsem vždycky ráno spěchal, abych stihl začátek práce.
V pokoji s televizí i v kanceláři něco hrozně páchlo. Byly to samozřejmě naše svršky. Sedl jsem k počítači: „Tak, kouzelná skříňko, ukaž, co umíš!“
Tentokrát to vozíku trvalo zatraceně dlouho. Ale dovezl mi polní automatickou pračku plus všechno potřebné. U pračky byl podrobný návod, jak s ní zacházet, byla zelená; a co mě téměř rozesmálo, že si armáda nechala dodávat v zelených krabicích i prášky na praní.
„Přece jen to byli magoři,“ šeptal jsem, když jsem pračku v koupelně zapojoval.
Bílé prádlo nikdy nedáváme prát s barevným! stálo v návodu. Žádné bílé prádlo v dvou hromádkách páchnoucích svršků nebylo už pěkně dávno. Co jsem mohl, to jsem nacpal do igelitového pytle na odpadky, ale Jonášovu velikost, popřípadě kevlarové kalhoty pro jednotky speciálního určení nenajdu ani v takovémhle Skladu. Naplnil jsem buben pračky, navolil program OBZVLÁŠŤ SILNĚ ZNEČIŠTĚNÉ a šel spát.
* * * * *
Druhý den Jonáš proležel v posteli a já se věnoval praní a jiným domácím pracím (zametání muších zbytků mne přestalo bavit přesně po dvou máchnutích koštětem). Pokoušel jsem se přes skladový počítač připojit na centrální počítač, ale nepovedlo se mi to, zato jsem z něj vytáhl plán celého podzemního komplexu. Je tak rozsáhlý, až mne to vyděsilo.
Přetáhl jsem plán do vojenské obdoby mého starého IBM — počítač vypadá skoro stejně, akorát je zelený a pouzdro je profilované, aby bylo odolnější. Tenhle počítač je od Della, je i v otevřené poloze vodotěsný, páduvzdorný, rozšlápnutí vzdorný — výrobce ho dokonce doporučuje nosit v levé náprsní kapse — je prý tak odolný, že zastaví kulku z pistole. Ušklíbl jsem se.
Co ale počítač umí dokonale, je spojení na krátkou vzdálenost — bez drátů do deseti metrů s čímkoli, co je schopné odpovídat. Programové vybavení jsem do něj nakopíroval velmi podobné, jako bylo v IBM — vojáci to měli jen blbuvzdornější a polopatičtější. U veškerých aplikací šla jako komunikační jazyk zvolit čeština — jedna z výhod členství v NATO.
Nechal jsem si dovézt také novou pistoli a náboje — vojenský Walther 9mm je ještě účinnější než beretta. Objednal jsem si důstojnický model s tlumičem, plné zásobníky plus zásobníky NATO-nábojů do kádvojky.
Pak jsem obě své zbraně důkladně vyčistil, walther zastřílel a znovu vyčistil, podíval se na Jonáše, zhasl mu lampičku a šel také spát.
Opět jsem spal skoro čtrnáct hodin.
* * * * *
Vzbudilo mne Joná…
