Kapitola šestnáctá
KOMPRESNÍ NAMÁHÁNÍ
Válečná zóno, Los Angeles
29. července 2026, 2:10 hod.
„Tento návrh skýtá určité výhody a já ho zajisté uvážím,“ pronesl bratr Ishmael.
Abu Talib sklouzl hlouběji do židle. „Bratře Ishmaeli, dal jsem Tangovi své slovo,“ namítl.
„Tang,“ odfrkl Ishmael pohrdlivě. „Harpyje Mui Tsaa. Není nic víc než dvouportový chippie. A za koho jsi mluvil, Talibe?“ Zachmuřeně se na něj díval přes stůl.
Seděli v malém, téměř klaustrofobickém bunkru, v němž většinu volné plochy zabíral dlouhý naleštěný stůl. Tuto pevnůstku umístěnou kdesi hluboko pod Zónou Talib nikdy předtím neviděl. Stěny byly obloženy pláty olova a těžké, vzduchotěsné dveře připomínaly průlezy na ponorkách.
Ze zdí se daly vyklopit kovové pryčny, každý kout vyplňovaly police a regály napěchované kanystry vody, konzervami a nejrůznějšími zásobami v zatavených plechovkách. Konstrukce a vybavení odpovídaly typickému vojenskému krytu.
Ishmael obešel stůl a naklonil se nad Talibem, tvář vzdálenou jen pár centimetrů od jeho obličeje. „Ptal jsem se, za koho jsi mluvil!“ zasyčel zlobně. „Určitě ne za mě - a určitě ne za můj lid!“
Talib se naježil a vyskočil, židle se za ním převrhla a třeskla o podlahu. Martin Aziz rychle vyrazil a postavil se mezi oba rozvaděné muže.
„Bratře,“ mírnil Ishmaela, „Talibova dohoda s Tangem nám poskytuje téměř vše, co chceme, a jediné, co musíme na oplátku udělat, je zastavit násilné akce. Rozumíš?“
Ishmael odstrčil bratra stranou a postavil se Talibovi tváří v tvář. Oba se navzájem měřili očima. „Rozumím tomu, že moje metody nás dostaly tam, kde jsme teď položili jsme základní kámen nové vlasti a bílí se nám lísají k nohám a prosí nás o laskavost. Když už jsme se dostali tak daleko, proč bychom teď měli měnit způsob boje?“
„Zapomněls na budovy s ohnisky,“ namítl Talib. „Liang o nich ví a vyhrožuje, že je všechny odpojí!“
Ishmael máchl rukama v podrážděném gestu. „Ohniska, pořád jenom ohniska. Jako by o nic jiného nešlo.“ Zvedl obočí. „Tenkrát jsi s námi ještě nebyl, bratře, ale přežili jsme bez potíží i před tím, než jsme získali ohniskové budovy, které by nám dodávaly energii. Hrom aby do toho!“
Odvrátil se od Taliba, protáhl se kolem Martina Azize a stanul v čele stolu, pět metrů od nich. Udeřil dlaněmi o stůl a zabodl do Taliba planoucí oči. „A napadlo tě někdy, ty dubová hlavo, že kdyby se snad jednou pokusili odpojit nám energii, pravděpodobně bychom odpověděli totální migrací do New Caira? Představ si to, buď tak laskav. Představ si exodus v Memphisu, znásobený padesátkrát, který by tentokrát nemaskovalo žádné zemětřesení. Představ si boje. Krveprolití. Reakci veřejnosti.“
Talib si náhle připadal jako hlupák. „Na to jsem nikdy nepomyslel.“
„Ale tvůj bílý přítel Tang určitě ano! A tak máme ukončit boj, který nás dovedl až sem. A co skutečně dostaneme oplátkou? Jedině slib, že budou dál dělat to, co dělají - nic. Kdyby dospěli k názoru, že odpojením energetických zdrojů získají nějakou výhodu, věř mi, určitě by to s námi nekonzultovali.“
„Důvod, proč si to s námi nevyřídí pomocí ozbrojených sil, je prostý: jsme součástí této... této krajiny, jedním z vláken, ze kterých je upředena tato země. Kdyby všichni ostatní viděli, jak na nás vláda posílá vojsko, donutilo by je to začít myslet na sebe. Důkaz. Jednotky G odvolali z bojů kolem memphiské Zóny téměř okamžitě, jen kvůli veřejnému mínění, a Liang se postaral, aby televizi ovládly záběry zemětřesení, ne pouti našich bratří.“
„Leonarde,“ ozval se Aziz měkce. „Nemohli bychom tuto nabídku přesto využít jako počátek smíru? Nemůžeme se pokusit vyjít jim vstříc? Jestliže jsou teď ochotni nechat nás žít vedle sebe, proč s nimi bojovat? Ve srážkách s G už zahynulo víc než tisíc bratří, a většinou to byly děti.“
„Mučedníci.“ Ishmael pokrčil rameny. „A já vím, kolik našich lidí zemřelo.“
Talib se vztyčil v plné výšce a napřímil se. Rezignoval už na svou práci v Nadaci a teď se chystal odstoupit z NOI. Co z něho bude? Člověk bez práce, bez j…
