Kapitola dvacátá první
OHNIVÁ BOUŘE
Požární bariéra Shirahega - Tokio, Japonsko
1. září 2045, poledne
Ze vzduchu se požární bariéra Shirahega nedala přehlédnout ani v největším městě světa. Byla široká jako běžný obytný dům a jejím úkolem bylo zastavit moře plamenů, které se všude kolem rozlije po nadcházejícím ohromném zemětřesení, ochránit severní část města před chudšími čtvrtěmi na jihu. Byla to tokijská Velká čínská zeď.
Crane a Burt Hill seděli v přepravním prostoru helikoptéry Červeného kříže mezi desítkou bíle oděných zdravotníků, převážně mladých lidí, kteří zaplnili lavičky podél stěn. Neměli tušení, kdo Crane je, nic je nespojovalo s tváří stárnoucího muže, jehož výzkumy i tragédie kdysi se zatajeným dechem sledoval celý svět.
Zdravotníci kulili oči, jak vyhlíželi ze širokých, vyklenutých bočních oken helikoptéry. Pohled na Tokio, které se rozkládalo pod nimi, dokázal uvést v úžas každého. Krajině dominovaly moderní budovy v centru města, ale větší pozornost přitahovala právě předměstí, zchátralá obydlí třiatřiceti milionů lidí. Úzké uličky se stěží prodíraly mezi dřevěnými domky, nalepenými těsně na sebe. Z výšky tato část města připomínala pokrývku sešívanou z útržků látky nejrůznějších barev a tvarů. Miliony dřevěných domků. Víc, než si člověk ve skutečnosti dokáže představit. Kdo neviděl, neuvěří.
Ale horší než dřevěné domečky byly obrovité nádrže naplněné kapalným propanem, které tiskly bachratá břicha k zemi v bezprostřední blízkosti obytných čtvrtí. Někdy se tyčily přímo nad domky, které vedle nich vypadaly ještě menší a křehčí. Tady se pořád ještě používal plyn. Až začne zemětřesení - a to už bude brzo oheň se bude rychle šířit. Během patnácti minut lehne popelem třetina celého Tokia, přinejmenším půl milionu domů bude zničeno. Cranea bolela ruka.
„Jste zatracenej blázen, když se sem ženete,“ hudroval Hill. „Honit se za zemětřeseníma, to už jste nedělal od osmadvacátýho roku. Někdo by vás měl dovést k psychiatrovi.“
„Ty jsi ten nejhádavější chlap, jakého jsem kdy v životě poznal,“ uchechtl se Crane. „Proč jsem tě vlastně bral s sebou, to je pro mě záhada.“
„Potřebujete mě, protože jste pořád jako malý dítě, který se o sebe nedokáže postarat. Sakra, byl byste už nejmíň dvacetkrát mrtvej, kdybych u toho nebyl. A teď jsem tady, abych vám řek, že dneska to může bejt po jednadvacátý. Vsadím se, že doktor Bowman vám na tenhle vejlet nedal svoje požehnání.“
„Neříkal jsem mu o ně,“ odsekl Crane. Bowmana se mu nepodařilo setřást od doby, co se před rokem potýkal s rakovinou tlustého střeva, vyvolanou ozářením, kterému byl vystaven tenkrát při boji v Imperial Valley. Rakovina byla také tím pravým důvodem, proč byl dneska tady, proč toužil zase jednou zažít opravdu velké zemětřesení. Uběhlo už sedmnáct let od chvíle, co si naposled dopřál návštěvu poblíž epicentra - trestal tak sám sebe, Burt měl v tomhle naprostou pravdu - ale blízkost jeho démona v něm přesto vyvolávala jásavé nadšení, stejně jako bolest a odpor. Šelma se připomínala zábleskem starého dobrého nepřátelství.
Když onemocněl, pobýval zrovna na měsíční základně Charlestown a dohlížel na nekonečné množství drobných detailů, schopných zavalit a udolat každého člověka, které však dohromady tvořily nesmírně náročný a rozsáhlý projekt v nesmírně nepříznivých podmínkách. Předtím nikdy doopravdy nemocný nebyl. Když u něho diagnostikovali rakovinu, byla už v pokročilém stadiu. Prošel chemoterapií a pak mu řekli, že zbytek už si jeho tělo zařídí samo. Neřekli mu něco jiného - jak velkou cenu za to zaplatí po fyzické stránce. Válka vedená uvnitř jeho těla imunitním systémem trvala osm nesnesitelných, mučivých měsíců. Když konečně dospěla k vítěznému konci, zbavil se rakoviny, byl dokonce imunní proti většině forem této nemoci, ale byl zoufale slabý, snadno se unavil. Nemohl už pít a v padesáti osmi letech se cítil jako stařec. A dnes se chtěl stát svědkem zemětřesení takových rozměrů, s jakým se ještě nikdy nesetkal.
Tokio leží v bodě, kd…
