Kapitola dvacátá druhá
DESET STUPŇŮ RICHTERA
Nadace
3. června 2058, kolem poledne
Crane si dokázal přesně vzpomenout, kdy poznal, že jeho život je u konce. Stalo se to na jaře roku 2055. Jednoho dne se začal prohrabovat starými krabicemi a vytahovat na světlo všechny čestné dary, ceny a medaile za zásluhy, které nashromáždil za dobu delší než půl století, za všechen ten čas, kdy se snažil zkrotit své démony. Většinu významných ocenění dal zarámovat a rozvěsil je po stěnách své kanceláře v Nadaci, až už na zdech nezbylo jediné volné místečko. A pak se na ně díval a vzpomínal. Právě tehdy si uvědomil, že žije minulostí, ne budoucností. Právě tehdy se začal připravovat na dnešní den.
Seděl ve své kanceláři naproti mladému muži jménem Tennery a trochu se styděl, že výstava na stěnách působí křiklavým a okázalým dojmem. Mluvil především proto, aby udržel Tenneryho pozornost a nedopřál mu čas rozhlížet se kolem. „Proč se chcete připojit k naší malé kolonii?“ zeptal se.
„Slyšel jsem, že je... jiná.“ Tennery se trochu zakoktal. Ryšavé vlnité vlasy mu sahaly až k ramenům. Bylo mu čtyřiadvacet. „Slyšel jsem, že se snažíte vybudovat svět, který se řídí zákony logiky, kde lidé napřed myslí a pak teprve jednají.“ Zasmál se. „Vždycky jsem chtěl žít v takovém světě - tady si připadám, jako by kolem mě byli samí šílenci.“
„Na tom něco je.“ Crane zabloudil pohledem ke glóbu v hlavním sále. Pomalu se otáčel, varovná světla a pískání ohlašovaly rostoucí seismickou aktivitu v okolí zlomu San Andreas. „Vy jste botanik?“
„Ne.“ Mladík zavrtěl hlavou. „Farmář. Jen prostý farmář. Mám sice diplom ze zemědělské fakulty, ale...“
„Ale co se týká opravdového farmaření, je k ničemu?“
Tennery přikývl. „Na to, aby vstával v půl šesté ráno, potřebuje člověk něco víc než jen diplom. Kromě toho, zajímám se také o měsíční prach.“
„Ano, vím. Sterilní půda, která naprosto postrádá jakékoli organické složky. A přesto, když se smíchá s obyčejnou hlínou...“
„Prach z Moře touhy, který dostávám z Charlestownu, mi zvedl výnos kukuřice skoro o patnáct procent. Taky jsem zaslechl, že vyrábíte vlastní směs.“
Crane se znovu pousmál. Tenhle kandidát se mu zamlouval. „Ano. Naplaveniny, půda z Gangy, z Amazonky, z Himalájí. Dovedeme namíchat padesát různých vzorků, pokoušíme se docílit optimálního pH a přirozené rovnováhy živin. Zajímá vás to?“
„Co myslíte?“ Mladík se zadíval na své ruce, pak opět zvedl oči ke Craneovi. „Manželka chtěla, abych se vás na něco zeptal. Doneslo se nám, že na Měsíci jsou ohromné problémy s vodou...“
„Ne v Charlestownu,“ uklidnil ho Crane. „Když islámská konsorcia získala kontrolu nad veškerými dodávkami vody na Měsíc, začala svou moc zneužívat k vydírání. Zavedli přídělový systém a vyhrožovali, že transporty s vodou zastaví, jestliže se Měsíc nestane islámským státem. Předvídali jsme takovou možnost už dřív a ve vší tichosti jsme začali na Marsu těžit permafrost. Teď máme k dispozici stálý, spolehlivý systém dodávek vody z Marsu, každých šest týdnů přistává jedna loď. Doufáme, že budeme mít dost vody, abychom ji mohli prodávat ostatním koloniím, vydělat tak nějaké peníze a udržet nezávislost celé oblasti.“
„Hodně štěstí.“
„To bych měl popřát já vám. Vy budete žít v Charlestownu.“
„Copak vy tam nezůstanete?“
„Ne tak, jak si myslíte.“ Crane rozjasnil tvář. „Vítejte na palubě.“
„Takže jsem přijat?“
„Vy, vaše žena Mona a vaše dvě děti.“ Na okamžik se zamyslel. „Lana a Sandy. Lidi jako vy v kolonii potřebujeme. Myslím, že Charlestown se nakonec může stát posledním útočištěm humanity. A jako takový by měl být zastupován lidmi, kteří jsou slušní a čestní.“
„Víme toho o Charlestownu velice málo.“
„Takový byl náš záměr. Nechceme inzerovat. Ti praví lidé nás obvykle vyhledají sami. Svým způsobem jsme něco jako maják.“
„Jaká jsou pravidla?“
„Buď zdvořilý a žij si svým vlastním životem. Nemáme žádnou policii, vězení ani soudy. Charlestown funguje jako velká rodina. Peníze, které vyděláme, jdou na údržbu města. Co zbude, to…
