Žoldáci (Frederick Forsyth)

KAPITOLA 9

První ze žoldnéřů, který přijel do Londýna na letiště Heathrow, byl Kurt Semmler, který přiletěl s Lufthansou z Mnichova. Pokusil se zastihnout Shannona telefonem hned poté, co prošel letištěm, nikdo však neodpovídal. Bylo příliš brzo na domluvený telefon, takže se rozhodl, že počká na letišti. Sedl si v restauraci u okna a díval se přes plochu na terminál 2. Nervózně kouřil nad kávou a pozoroval letouny odlétající do Evropy.

Marc Vlaminck telefonoval Shannonovi hned po páté hodině. Kočka se podíval na seznam tří hotelů v sousedství svého bytu a přečetl jedno z jmen. Belgičan si ho poznamenal v budce na Victoria Station, písmenko za písmenkem. O pár minut později zastavil před nádražím taxi a ukázal papír řidiči.

Semmler volal deset minut po Vlaminckovi. Také on dostal od Shannona jméno hotelu, zapsal si ho a sedl do autobusu před letištní budovou.

Langarotti byl poslední, kdo volal: těsně před šestou hodinou z terminálu na Cromwell Road. Také on si vzal taxi, aby ho odvezlo do hotelu.

V sedm hodin jim všem Shannon zavolal, jednomu po druhém, a poprosil je, aby se během třiceti minut dostavili k němu do bytu.

Když se vzájemně pozdravili, bylo to poprvé, kdy všichni poznali, že jsou pozváni společně. Široké úsměvy, se kterými konstatovali přítomnost těch ostatních, pocházely jednak z radosti ze setkání s přáteli, částečně z vědomí toho, že Shannonova investice na to, aby je dostal všechny do Londýna se zaručenou zaplacenou letenkou, může znamenat jenom jedno, a sice že má peníze. Třebaže přemýšleli o tom, kdo je asi šéfem, raději se neptali.

Jejich první dojem byl posílen, když jim Shannon řekl, že dal pokyn Dupreemu, aby přiletěl z Jižní Afriky za stejných podmínek. Letenka za 500 liber již znamenala, že to, co Shannon podniká, není žádná dětská hra. Posadili se a poslouchali.

„Práce, kterou jsem dostal,“ řekl jim, „je projekt, který je třeba provést od úplného počátku. Nic není připraveno a jediným způsobem jak to zařídit je, že všechno uděláme sami. Cílem je zahájit útok, krátký, tvrdý útok, ve stylu komandos, na město na pobřeží Afriky. Musíme rozstřílet jednu budovu, vniknout do ní, obsadit, zabít každého uvnitř a zase se stáhnout.“

Reakce byla taková, jakou očekával. Muži si vyměnili souhlasné pohledy. Vlaminck se příjemně zašklebil a podrbal na čele; Semmler zamumlal „Klasse“ a zapálil si novou cigaretu o zbytek staré. Nabídl jednu Shannonovi, který s politováním zavrtěl hlavou. Langarotti zůstal zticha, oči upřené na Shannona, ostří nože pomalu přecházející přes černý kožený pás kolem jeho levého zápěstí.

Shannon rozprostřel na podlahu mapu a všichni se na ni zvědavě podívali. Byla to ručně kreslená mapa, zobrazující část pobřeží a řadu budov za ním. Nebyla ani přesná, protože tam nebyly dva zahnuté štěrkové výběžky, které byly identifikační značkou přístavu Clarence. Stačila však, aby naznačila, jaký druh operace to bude vyžadovat. Velitel žoldnéřů hovořil dvacet minut, naznačil druh útoku, který již navrhl svému šéfovi jako jedinou únosnou cestu jak dosáhnout cíle, a tři muži souhlasili. Nikdo z nich se nezeptal na místo, kde to má být. Věděli, že by jim to neřekl a že to nepotřebují vědět. Nešlo o otázku nedostatku důvěry, bylo to prostě jenom bezpečnostní opatření. Pokud by se v jejich bezpečnosti objevila trhlina, pak by rozhodně oni sami nechtěli být mezi možnými podezřelými.

Shannon mluvil francouzky, se silným přízvukem, který získal v 6. komandu v Kongu. Věděl, že Vlaminck má dobré znalosti angličtiny, jaké barman v Ostende musí mít, že Semmler zná asi dvě stě slov. Ovšem Langarotti toho znal opravdu málo, takže francouzština byla jejich společným jazykem s výjimkou toho, kdy byl mezi nimi Dupree a kdy se všechno muselo překládat.

„Takže takhle to vypadá,“ řekl Shannon, když skončil. „Podmínky jsou takové, že všichni dostanete plat 1250 dolarů od zítřka rána, plus výdaje za pobyt a cestování v Evropě. Rozpočet je pro tu práci dostatečný. Z úkolů, které je třeba provést v stadiu přípravy, jsou jenom dva nezákonné, protože jsem naplánoval maximum přísně legálních příprav. Mezi tyto úkoly patří přechod hranice z Belgie do Francie, další je problém naložení několika beden někde v jižní Evropě. Všichni se zapojíme do obou prací.

Dostanete tříměsíční zaručený plat plus 5000 dolarů každý jako prémii v případě úspěchu. Takže co říkáte?“

Tři muži se na sebe podívali. Vlaminck přikývl.

„Já v tom jedu,“ řekl. „Tak jak jsem řek' včera. Vypadá to dobře.“

Langarotti pokračoval v obtahování nože.

„Není to proti francouzškým zájmům?“ zeptal se. „Nechtěl bych být exulantem.“

„Máš moje slovo, že to není proti Francouzům v Africe.“

„D´accord,“ řekl Korsičan prostě.

„Kurt?“ zeptal se Shannon.

„A co pojištění?“ zeptal se Němec. „Pro mne to není problém, nemám příbuzné, ale co s Marcem?“

Belgičan přikývl.

„Ano, nechtěl bych nechat Annu beze všeho,“ řekl. Žoldnéři jsou během smlouvy obvykle pojišťováni objednavatelem na 20 000 dolarů na život a 6000 dolarů za ztrátu končetiny.

„Musíte si uzavřít své vlastní, může být však tak vysoké, jak vysoko chcete jít. Jestliže se někomu něco stane, zbytek bude tvrdit, že spadl přes palubu na moři náhodou. Jestliže bude někdo těžce zraněn a přežije, všichni potvrdíme, že zranění bylo způsobeno zařízením na palubě. Uděláte si pojištění na námořní cestu z Evropy do Jižní Afriky jako cestující na malé nákladní lodi. OK?“

Tři muži přikývli.

„Tak já jedu taky,“ řekl Semmler.

Potřásli si rukama a to stačilo. Potom Shannon začal probírat práce, které chtěl, aby každý z nich udělal.

„Kurte, ty dostaneš první šek na mzdu a 1000 liber na výdaje v pátek. Chci, abys jel na Středozemní moře a začal se poohlížet po lodi. Potřebuji malou nákladní loď s čistým rejstříkem. Rozumíš, musí být čistý. Papíry v pořádku, loď na prodej. Sto nebo dvě stě tun, loď pro pobřežní dopravu nebo přestavěný vlečný člun, případně, kdyby to bylo potřeba, i bývalá loď vojenského námořnictva, ale nic, co by vypadalo jako rychlý torpédový člun. Nechci rychlost, ale spolehlivost. Něco takového, co může převzít náklad ve Středomoří bez toho, aby to vzbuzovalo pozornost, i když půjde o zbraně. Něco, co je registrováno pro všeobecnou dopravu, v majetku malé společnosti nebo vlastního kapitána. Cena ne více než 25 000 liber včetně nákladů všech prací, které bude potřeba provést. Poslední datum odplutí, plně naložená palivem a zásobená na cestu do Kapského Města, nejpozději šedesát dní ode dneška. Máš to?“

Semmler přikývl a začal okamžitě přemýšlet o svých kontaktech ve světě námořní dopravy.

„Jean-Baptiste. Které město znáš ve Středomoří nejlépe?“

„Marseille,“ řekl Langarotti bez zaváhání.

„OK. Dostaneš v pátek plat a 500 liber. Půjdeš do Marseille, usadíš se v malém hotelu a začneš se poohlížet. Najdi mi tři velké nafukovací polotuhé čluny stejného druhu, jako jsou Zodiac. Něco, co se hodí pro vodní sporty a přitom současně může být útočným člunem námořní pěchoty. Kup je v různých obchodech, potom je ulož do skladu důvěryhodného přepravce pro vývoz do Maroka. Účel - lyžování na vodních lyžích a podmořské potápění v nějakém rekreačním středisku. Musejí být černé. Také tři silné závěsné motory se startérem na baterii. Čluny musejí unést jednu tunu nákladu. Motory by měly pohánět takový člun a s takovou hmotností minimálně rychlostí deseti uzlů, s dostatečně velkou rezervou. Budeš na to potřebovat asi takových 60 HP výkonu. A co je důležité - zajisti, aby byly vybaveny výfukem pod vodu, pro tichý záběr. Jestli je nebudeš moci získat v takovém stavu, pak najdi mechanika, který vyrobí tři výfukové roury s nezbytnými ventily, aby vyhovovaly motorům. Ulož je ve skladu u stejného přepravce, pro stejný účel jako čluny. Vodní sport v Maroku. Na to ti nebude stačit 500 liber. Tak si otevřeš bankovní účet a pošleš mi jméno a číslo poštou na tuhle adresu. Nechám tam převést peníze. Ale všechno musí být odděleně a poštou mi sem také pošleš ceník. OK?“

Langarotti přikývl a pokračoval v obtahování svého nože.

„Marc. Pamatuješ, že jsi jednou říkal, že znáš chlapa v Belgii, který v roce 1945 vyloupil německý sklad s tisícem zcela nových samopalů Schmeisser a stále má polovičku na skladě? Chtěl bych, aby ses v pátek s platem a 500 librami vrátil do Ostende a toho chlapa našel. Podívej se, jestli by prodal. Chtěl bych jich stovku, v prvotřídním pořádku. Zaplatíš sto dolarů za každý, to je více než obvyklé. Kontaktuj mě pouze dopisem, sem do tohoto bytu, jakmile najdeš toho muže a dokážeš smluvit schůzku mezi ním a mnou. Jasné?“

V půl desáté večer bylo všechno projednáno, instrukce zapamatovány, poznamenány a pochopeny.

„Fajn, co kdybysme si dali večeři?“ zeptal se Shannon svých kolegů.

Návrh byl přijat s hlasitým souhlasem, protože za celý den nejedli nic než to, co jim dali v letadle a co si koupili někde v bistru, a všichni byli hladoví. Shannon je vzal na jídlo za roh do restaurace Paprika. Všichni mluvili francouzsky, nikdo si jich však přliš nevšímal s výjimkou náhodných pohledů, když se skupina hlasitěji zasmála. Bylo zřejmé, že je něco vzrušuje, třebaže nikdo z přítomných netušil, že to, co rozveselilo skupinu v rohu, byla vyhlídka na to, že znovu půjdou do války pod velením Kočky Shannona.

 

Za kanálem přemýšlel o Carlo Alfredu Tomasu Shannonovi jiný muž a jeho myšlenky nebyly laskavé. Přecházel obývákem svého bytu v jenom z obytných bloků poblíž Place de la Bastille a zvažoval informace, které shromažďoval předcházející týden, a ty, které dostal z Marseille před několika hodinami.

Kdyby byl novinář, který původně doporučil Charlese Rouxe Simonu Endeanovi jako druhého možného žoldnéře pro Endeanův projekt, věděl o Francouzovi něco více, jeho popis by nebyl tak příznivý. Znal však pouze základní skutečnosti jeho života a málo o jeho charakteru. Stejně tak nevěděl, a proto nebyl schopen říci Endeanovi, jak zuřivě Roux nenávidí druhého muže, kterého doporučil - C. A. T. Shannona.

Poté co Endean opustil Rouxe, Francouz čekal čtrnáct dní na druhý kontakt. Když k němu nedošlo, byl nucen dojít k závěru, že se buď projekt, který měl na mysli návštěvník, který si říkal Walter Harris, nekoná, nebo že práci dostal někdo jiný.

To druhé bylo pravděpodobnější - a tak se rozhlížel mezi možnostmi, které by mohl anglický obchodník mít. V té době, kdy toto zjišťoval nebo nechal zjišťovat, se dozvěděl, že Kočka Shannon byl v Paříži pod svým vlastním jménem na Montmartru. To jím otřáslo, protože po rozchodu na letišti Le Bourget ztratil Shannonovu stopu a myslel si, že odletěl z Paříže.

O týden později instruoval jednoho z mužů, o kterých věděl, že je vůči němu loajální, aby se intenzivně zajímal o Shannona. Muž se jmenoval Henri Alain, byl to bývalý žoldnéř.

Alain se ohlásil za dvacet čtyři hodin s tím, že Shannon opustil svůj hotel na Montmartru a už se neobjevil. Byl však schopen říci Rouxovi dvě další věci: že Shannon zmizel druhý den poté, co Roux přijal ve svém bytě anglického obchodníka; a za druhé, že Shannon měl rovněž to odpoledne návštěvu. Hotelový recepční, který se dal přesvědčit penězi, byl schopen popsat Shannonova návštěvníka a Roux nepochyboval, že návštěvník na Montmartru byl tentýž muž, který přišel za ním.

Takže pan Harris z Londýna navštívil v Paříži dva žoldnéře, přestože potřeboval jenom jednoho. V důsledku toho Shannon zmizel, zatímco on, Roux, zůstal na suchu. Takže to vypadalo, že smlouvu mohl ze všech ostatních dostat jenom Shannon - a to zvyšovalo ještě víc jeho vztek, protože neexistoval nikdo jiný, kterého by muž v bytě v 11. okrese nenáviděl víc.

Nechal Henriho Alaina sledovat hotel čtyři dny, avšak Shannon se nevrátil. Tak se pokusil o něco jiného. Vzpomněl si, že některé novinové zprávy spojovaly Shannona s Korsičanem Langarottim, který s ním měl bojovat v poslední akci. Jestliže byl Shannon opět v běhu, pak bude kontaktovat Langarottiho. Poslal tedy Henriho Alaina do Marseille, aby našel Korsičana a zjistil, kde by Shannon mohl být. Alain se právě vrátil a přinesl zprávu, že Langarotti odletěl z Marseille do Londýna.

Roux se obrátil ke svému informátorovi.

„Bon, Henri. To je všechno. Budu tě kontaktovat, až tě budu potřebovat. Mimochodem, ten recepční na Montmartru ti dá vědět, kdyby se Shannon vrátil?“

„Jistě, řekl Alain, když vstával.

„Tak mi hned zavolej, jakmile se něco dozvíš.“

Když Alain odešel, Roux si všechno rozmyslel. Pro něho znamenal odlet Langarottiho právě do Londýna jenom jedno: že Korsičan se tam sejde se Shannonem. To zase znamenalo, že Shannon získává muže, a to mohlo znamenat pouze jediné, že dostal smlouvu. Roux nepochyboval o tom, že to byla smlouva s Walterem Harrisem, o které se osobně domníval, že ji měl dostat on. Byla to drzost, navíc spáchaná na francouzském území, které Roux považoval za svou výlučnou doménu.

Existoval ještě jiný důvod, proč chtěl Harrisovu smlouvu. Od událostí v Bukavu nedostal práci a jeho schopnost udržovat komunitu francouzských žoldnéřů v poslušnosti pravděpodobně zanikne, jestliže nebude schopen jim nějakou práci obstarat. Pokud by Shannon nebyl schopen pokračovat, kdyby například musel zmizet natrvalo, pak pan Harris pravděpodobně přijde zpátky k Rouxovi a najme si ho tak, jako by to byl udělal, když přišel poprvé.

Bez dalšího odkladu zavolal na určité číslo v Paříži.

 

V Londýně se večeře blížila ke konci. Muži vypili hodně vína, takového, jakému dávají žoldnéři přednost, čím silnější tím lepší. Drobeček Marc pozvedl sklenici a připil přípitkem, který byl často slyšet v Kongu.

„Vive la Mort, vive la guerre, Vive la sacré mercenaire.“

Zatímco ostatní začali být opilí, Shannon jen seděl, pozoroval je a přemýšlel o tom, kolik hrůzy se rozpoutá, když pustí tuto smečku válečných psů do Kimbova paláce. Tiše pozvedl svou sklenici a připil na žoldáky.

 

Charlesu Rouxovi bylo čtyřicet osm let a byl do určité míry šílenec, třebaže tyto dvě skutečnosti spolu navzájem nesouvisely. Nikdy nebyl prohlášen za blázna, většina psychiatrů by ho však považovala minimálně za mentálně nestabilního. Základem takové diagnózy by byla existence značného stupně megalomanie, avšak ta se vyskytuje u mnoha lidí, kteří žijí mimo blázinec, a obvykle je laskavě vykládána, zvláště pokud se vyskytuje u bohatých a populárních lidí, jako mírně přehnaný egocentrismus.

Stejní psychiatři by pravděpodobně u něho odhalili záchvěvy paranoie a přísnější vyšetření by možná mohlo zjistit, že francouzský žoldnéř je stižen psychopatií. Jenže Roux nikdy nebyl vyšetřován odborným psychiatrem a jeho mentální labilita byla obvykle dobře kamuflována pod povrchem určitého stupně inteligence a prohnanosti, takže tato otázka se nikdy nedostala na pořad jednáni.

Jediné vnější znaky, které to naznačovaly, spočívaly v jeho schopnostech dostat se do stavu, kdy se považoval za nesmírně důležitého, což bylo zcela iluzorní při jeho schopnosti litovat sebe sama. Tehdy také trval na tom, že se nikdy nezmýlil, zatímco všichni ostatní, kteří s ním nesouhlasili, neměli vůbec pravdu. Dokázal zuřivě nenávidět ty, kteří (jak se domníval) mu uškodili.

Často byli obětmi této nenávisti lidé, kteří mu neudělali vůbec nic a nebo jen málo z toho, co by ho mohlo zamrzet, avšak v Shannonově případě existoval minimálně jeden důvod této nechuti.

Roux byl vyšším poddůstojníkem ve francouzské armádě až do třiceti let, kdy byl propuštěn po případu s určitými chybějícími fondy.

V roce 1961, protože neměl co dělat, si zaplatil vlastní letenku do Katangy a doporučil sám sebe jako vysoce kvalifikovaného poradce pro secesionistické hnutí katanžského vůdce Moise Tshombeho. Toho roku vrcholil boj o odtržení na nerosty bohaté provincie Katanga ze svazku s nově nezávislým Kongem, zmítajícím se v anarchii. Někteří z mužů, kteří se později stali veliteli žoldnéřů, začali svou kariéru právě v Katarze. Hoare, Denard a Schramme byli mezi nimi. Bez ohledu na to, co tvrdil, tedy že je schopen velkých věcí, Roux dostal pouze malou úlohu v katanžských událostech, a když konečně mocná Organizace spojených národů zvítězila nad malými bandami pistolníků, což se muselo udělat politicky, protože to nemohlo být uděláno vojensky, Roux byl mezi těmi, kdo vypadli ze hry.

To bylo v roce 1962. Oba dva roky později, když Kongo padalo jako kuželky pod tlakem komunisty podporovaných Simbů, byl Tshombe povolán zpět z vyhnanství, aby převzal nikoli Katangu, ale celé Kongo. Tshombe zase poslal zpátky pro Hoareho a Roux byl mezi těmi, kteří přiletěli zpět, aby vstoupili do služby pod jeho velením. Byl Francouz a jeho přirozenou jednotkou by bylo bývalo frankofonní 6. komando, ale protože byl v té době v Jižní Africe, dostal se k 5. komandu. Zde dostal velení roty a jedním z jeho velitelů čet byl mladý Anglo-Ir, Shannon.

K Rouxově roztržce s Hoarem došlo o tři měsíce později. Když začínal být přesvědčen o tom, že je vynikajícím vojenským velitelem, dostal za úkol zlikvidovat blokádu cesty prováděnou Simby. Vymyslel svůj vlastní plán útoku, který úplně zkrachoval. Čtyři bílí žoldnéři byli zabiti a řada Katanžanů rovněž. Jedním z důvodů byl špatný plán útoku, druhým pak skutečnost, že Roux byl úplně opilý. Za touto opilostí se skrývalo to, že bez ohledu na své bombastické vystupování Roux nemiloval boj.

Plukovník Hoare si vyžádal Rouxovo hlášení a dostal ho. Část z něho neodpovídala známým skutečnostem. Hoare poslal pro jediného velitele čety, který přežil, pro Carlo Shannona, a podrobně ho vyslechl. Na základě toho, co zjistil, poslal pro Rouxe a na místě ho propustil.

Roux odešel na sever a připojil se k 6. komandu pod Denardem v Paulisu, kde vysvětlil svůj odchod z 5. komanda jako důsledek rasové nechuti vůči vynikajícímu francouzskému veliteli, projevované mnohem méně kvalitními Brity, což byl důvod, kterému Denard celkem snadno uvěřil. Jmenoval Rouxe zástupcem velitele malého komanda, minimálně závislého na 6. komandu, ve skutečnosti prý téměř nezávislého. To bylo 14. komado ve Watsa, kterému velel Tavernier.

V roce 1966 Hoare odstoupil a odjel domů a Tavernier odešel. 14. komando dostalo nového velitele Wautiera, který byl stejně jako Tavernier Belgičan. Roux byl stále zástupcem velitele a Wautiera nenáviděl. Ne že by mu snad Belgičan něco udělal; důvod této nenávisti spočíval v tom, že Roux se domníval, že se stane velitelem po Tavernierově odchodu. Nestal se jím. Proto nenáviděl Wautiera.

14. komando, značně doplněné Katanžany, bylo na hrotu vzpoury v roce 1966 proti konžské vládě. Tato vzpoura byla dobře naplánována Wautierem a pravděpodobně by byla měla úspěch. Black Jack Schramme držel své vlastní, převážně katanžské 10. komando pod kontrolou a čekal, jak se věci vyvinou. Kdyby byl Wautier vedl revoltu, možná že by byl měl úspěch; kdyby všechno bylo probíhalo úspěšně, Black Jack by pravděpodobně uvedl do akce své 10. komando a konžská vláda by pravděpodobně padla. Pro zahájení revoluce Wautier přivedl své 14. komando do Stanleyville, kde na pravém břehu Konga stál obrovský arzenál, obsahující dostatek munice, který umožňoval komukoli, aby ovládal střední a východní Kongo po celá léta.

Dvě hodiny před útokem byl velitel Wautier zastřelen. Jeho smrt nebyla nikdy plně vyšetřena, skutečností však bylo, že to byl Roux, kdo ho zabil výstřelem zezadu do hlavy. Moudřejší člověk by asi odvolal útok. Roux trval na tom, že převezme velení, a vzpoura skončila hrozným neúspěchem. Jeho síly se nikdy nedostaly přes Kongo na druhý břeh, konžská armáda si udržela v rukou zbrojnici a Rouxova jednotka byla zlikvidována do posledního muže. Schramme děkoval své šťastné hvězdě, že udržel své muže mimo. Na útěku hledal vystrašený Roux útulek u Johna Peterse, nového velitele anglofonního 5. komanda, který se rovněž vzpoury nezúčastnil. Peters propašoval zoufalého Rouxe ze země, zabaleného v obvazech a hrajícího Angličana.

Jediné letadlo letělo do Jižní Afriky a tam také Roux odešel. O deset měsíců později přiletěl Roux zpátky do Konga, tentokrát doprovázen pěti Jihoafričany. Zaslechl pověsti o nadcházející revoltě v červenci 1967 a přišel, aby se připojil ke Schrammovi v hlavním stavu 10. komanda u Kindu. Byl znovu ve Stanleyville, když vzpoura vypukla, tentokrát s tím rozdílem, že se jí zúčastnili i Schramme a Denard. Během několika hodin byl Denard vyřízen, zraněn na hlavě odraženou kulkou, vystřelenou v hrůze jedním z jeho vlastních mužů. V klíčovém okamžiku byl velitel spojených sil 6. a 10. komanda vyřazen z boje. Roux, který tvrdil, že jako Francouz by měl mít přednost před Belgičanem Schrammem, že je nejlepším velitelem, který je zde, a jediným, který by mohl velet žoldnéřům, se sám nabídl jako vrchní velitel. Volba však padla na Schrammeho, ne snad proto, že by byl nejlepším člověkem, který by mohl velet bílým, ale proto, že byl jediným mužem, který mohl velet Katanžanům a bez těchto vojáků by se malá skupina Evropanů ocitla velmi brzo proti absolutní přesile.

Rouxovy nároky byly neúspěšné na dvou frontách. Katanžané ho nenáviděli a nedůvěřovali mu, pamatovali si, že v minulém roce zavinil zmasakrování jednotky jejich lidí. A na zasedání rady žoldnéřů té noci, kdy byl Denard dopraven na nosítkách letadlem do Rhodesie, byl jedním z těch, kteří mluvili proti Rouxově jmenování, jeden z Denardových velitelů čet, Shannon, který opustil před osmnácti měsíci 5. komando a vstoupil do 6., aby nemusel sloužit pod Petersem.

Také podruhé se žoldnéřům nepodařilo obsadit arzenál a Schramme zvolil dlouhý pochod ze Stanleyville na Bukavu, výletní město na jezeře Bukavu, sousedící s republikou Rwanda a poskytující určitou možnost ústupu, kdyby všechno dopadlo špatně.

Roux šel v té době tvrdě po Shannonovi, a aby je Schramme oddělil, dal Shannonově rotě nebezpečnou práci předvoje před plukem žoldnéřů, Katanžanů a tisíců jejich příbuzných, kteří si probojovali cestu konžskou oblastí k jezeru. Roux dostal práci na konci konvoje, takže oba dva se nikdy nesetkali.

Setkali se konečně až v Bukavu poté, co se zde žoldnéři usadili a konžská armáda je oblíčila na všech stranách s výjimkou jezera za městem. To byla v září 1967 a Roux byl opilý. Při kartách prohrával, protože se nedokázal koncentrovat, a obvinil Shannona z podvodu. Shannon odpověděl, že Roux dělá stejné zmatky při pokeru jako tehdy, když zaútočil na blokádu Simbů na silnici, a to ze stejného důvodu: že nedokáže udržet na uzdě své nervy. Ve skupině kolem stolu nastalo mrtvé ticho a ostatní žoldnéři odstoupili ke stěně. Jenže Roux nedělal nic. Díval se na Shannona a nechal mladšího muže, aby vstal a šel ke dveřím. Teprve tehdy, když se Ir k němu obrátil zády, sáhl Roux pro pistoli Colt 45, kterou všichni nosili, a zamířil.

Shannon reagoval první. Otočil se, vytáhl pistoli a vypálil přes celou délku haly. Byl to šťastný výstřel, když uvážíme, že ránu vypálil od boku a v otočce. Zasáhl Rouxe vysoko na pravé ruce a udělal mu díru do bicepsu. Ruka mu bezvládně visela po boku a z prstů odkapávala krev na na podlaze ležící a teď už zbytečný Colt.

„A pamatuju si ještě jednu věc,“ zavolal Shannon přes místnost. „Pamatuju si, co se stalo Wautierovi.“

Po přestřelce byl Roux vyřízen. Přešel přes most do Rwandy, sám odejel do Kigali, hlavního města, a vrátil se zpátky do Francie. V důsledku toho přišel o pád Bukavu, kde v listopadu konečně došly náboje, a o pět měsíců v intervenčním táboře v Kigali. Přišel také o možnost vyřídit si účty se Shannonem.

Hned jakmile se ocitl zpátky v Paříži, Roux rozdával interwiev, ve kterých hovořil o sobě jako o vynikajícím veliteli, o svém zranění z boje a o své touze vrátit se zpátky a vést své muže. Fiasko u Dilolo, kdy se uzdravený Denard pokusil o špatně plánovanou invazi do Konga z Angoly na jihu, která měla ulehčit jeho mužům v Bukavu, a odchod bývalého velitele 6. komanda, to všechno dávalo Rouxovi zdánlivě důvod k tomu, že má veškeré právo si dělat nároky na velitelství všech francouzských žoldnéřů. Při loupežích v Kongu nadělal hodně peněz a nyní je rozhazoval.

Díky penězům mohl vzbudit rozruch mezi pravidelnými návštěvníky barů a povaleči na rozích, kteří se rádi vydávali za žoldnéře a kteří mu zachovávali stále určitý stupeň loajality, která však byla kupována pitím a penězi.

Henri Alain byl jedním z nich a stejně tak jím byl i příští Rouxův návštěvník, který přišel na jeho telefonní zavolání. Byl to žoldnéř, ale zcela jiného typu.

 

Raymond Thomard byl zabiják svou povahou a povoláním.

Také byl kdysi v Kongu, když utkal před policií, a Roux ho používal jako řezníka. Za pár babek, a protože se mylně domníval, že Roux je Někdo, byl Thomard loajální tak, jak může placený zabiják vůbec být.

„Mám pro tebe práci,“ řekl mu Roux. „Kontrakt na pět tisíc dolarů. Máš zájem?“

Thomard se zašklebil.

„Jistě, šéfe. Kdo je ten rošťák, co ho mám odbouchnout?“

„Kočka Shannon.“

Thomardův úšklebek zmizel. Roux pokračoval ještě dřív, než mohl odpovědět.

„Já vím, že je dobrý. Jenže ty jsi lepší. Kromě toho, on nic neví. Dostaneš jeho adresu, jakmile se příště objeví v Paříži. To, co musíš udělat, je počkat, až odejde, a potom ho sejmout podle vlastní libostí. Zná tě od vidění?“

Thomard zavrtěl hlavou. „Nikdy jsme se nepotkali,“ řekl.

Roux mu poklepal na zádech.

„Pak se nemáš vůbec čeho bát. Zůstaň v kontaktu. Dám ti vědět, kdy a kde ho najdeš.“