54
Když Langdon se Sophií pomalu jeli po příjezdové cestě lemované topoly, Sophie cítila, jak se jí začínají uvolňovat svaly. Bylo uklidňující, že sjeli ze silnice a kromě toho ji nenapadalo žádné bezpečnější místo než toto soukromé sídlo s bezpečnostní bránou, obývané dobromyslným cizincem.
Zatočili a Château Villette se před nimi objevil v celé své kráse. Budova měla tři poschodí a na délku měřila alespoň šedesát metrů. Přední fasáda byla tvořena šedými kameny, osvětlovanými venkovními reflektory. Drsná zeď stála v přímém protikladu k dokonale upraveným zahradám a zrcadlovým jezírkům.
Právě se rozsvěcela i světla uvnitř zámku.
Langdon nezajel až k přednímu vchodu, ale místo toho zaparkoval u jehličnatých stromků kousek vedle. "Není třeba riskovat, že nás někdo uvidí ze silnice," podotkl. "A Leigh nemusí dumat nad tím, proč jsme přijeli nabouranou opancéřovanou dodávkou."
Sophie přikývla. "Co uděláme s kryptexem? Asi bychom ho neměli nechávat tady, ale jestli ho sir Teabing uvidí, určitě bude chtít vědět, co to je."
"Neboj se," odpověděl Langdon, vystoupil z vozu a sundal si sako. Zabalil truhlici do svého tvídového saka a vzniklý balíček si strčil pod paži."
Sophie nevypadala moc přesvědčeně, ale přesto poznamenala: "To je chytré."
"Teabing nikdy nechodí otvírat osobně. Raději nechává hosty uvést sluhou. Ještě předtím, než se k nám osobně připojí, někam ten balíček nenápadně strčím." Langdon se odmlčel. "Vlastně bych tě měl asi varovat ještě předtím, než se setkáte. Sir Teabing má smysl pro humor, který ostatní lidé často považují za... mírně řečeno zvláštní."
Sophie pochybovala o tom, že jí po dnešní noci ještě něco bude připadat zvláštní.
Cesta k domu byla pokryta ručně pokládanou dlažbou. Zatáčela ke dveřím, vyřezaným z dubového a třešňového dřeva, s mosazným klepadlem o velikosti grapefruitu. Než Sophie stačila zaklepat, dveře se otevřely.
Před nimi stál formálně a elegantně oblečený sluha, který si právě upravoval bílou vázanku a bylo na něm vidět, že se právě oblékl. Mohlo mu být kolem padesáti a z jeho přísného kamenného výrazu bylo jasně patrné, že z jejich přítomnosti není dvakrát nadšený.
"Sir Teabing tu bude za malou chvíli," oslovil je anglicky s výrazným francouzským přízvukem. "Obléká se. Obvykle nepřijímá návštěvy pouze v noční košili. Mohu vám odebrat kabát?" Zamračil se na zmačkané tvídové sako v Langdonově ruce.
"Ne, děkuji, není třeba."
"Jak chcete, pane. Račte tudy, prosím."
Sluha je provedl luxusní mramorovou chodbou do vybraně zařízené místnosti, měkce osvětlené viktoriánskými lampami. Z celého pokoje na návštěvníky dýchaly staré časy, královské vůně s příměsí dýmkového tabáku, čajových lístků, sherry a zemitého pachu kamenné architektury. Na druhé straně pokoje stál mezi dvěma nablýskanými brněními hrubě vytesaný krb, tak veliký, že by se v něm dalo opékat dobytče. Sluha přešel ke krbu, klekl si a sirkou podpálil předem připravenou hranici z dubových polen a třísek. Za chvíli už v krbu plápolal oheň.
Sluha se opět postavil a urovnal si oblečení. "Můj pán by byl rád, kdybyste se tu cítili jako doma." S těmito slovy odešel a zanechal Sophii s Langdonem o samotě.
Sophie uvažovala, na kterou starožitnost by si měla sednout - na renesanční sametový divan, na rustikální vyřezávané houpací křeslo nebo na jednu ze dvou kamenných lavic, které vypadaly, jako kdyby pocházely z nějakého byzantského chrámu.
Langdon vybalil kryptex ze saka, přešel k divanu a zastrčil pod něj dřevěnou truhlici tak, aby nebyla vidět. Pak si sako protřepal, oblékl si je, urovnal klopy, usmál se na Sophii a sedl si na divan přímo nad schovaný poklad.
Tak tedy na divan, pomyslela si Sophie a sedla si vedle Langdona.
Když se dívala do ohně a vyhřívala se v teple, které z něj vyzařovalo, měla Sophie pocit, že tato místnost by se jejímu dědečkovi opravdu velice líbila. Stěny byly obloženy tmavým dřevem a visely na nich obrazy starých mistrů. V jednom z nich Sophie poznala Poussina, dědečkova druhého nejoblíbenějš…
