13
Když jsem se vrátil na farmu, našel jsem Isobel ještě v kanceláři, přestože už bylo skoro pět hodin. Rose už odešla.
Isobel hlásila, že volal Lewis, prý jsem ten hovor promeškal jen o chvilku. Už s Ninou projeli Mont Blankem a teď se někde zastavili natankovat a na sendvič. Řídí teď Nina, a hříbě má po celou cestu hlavu vystrčenou z okna. Ale prý se už neplaší. Lewis pojede přes noc, zastaví, jen aby načerpal čerstvou francouzskou vodu pro hříbě.
"Dobře," přikývl jsem.
Francouzská voda z čistých, průzračných pramenů dělá koním dobře. Zastávka pro vodu je přirozená.
"Aziz si řekl o volno na zítřek," řekla Isobel. "Nechce žádnou jízdu, prý to má něco společného s jeho náboženstvím."
"S jeho náboženstvím?"
"Aspoň to říkal."
"Je to uličník. Kde je teď?"
"Vezl koně do Doncasteru na dražby a teď už je na zpáteční cestě."
Povzdechl jsem si. S náboženstvím se člověk těžko může hádat, ale stejně jsem měl pocit, že je Aziz uličník, ne-li co horšího. "Máte ještě něco?"
"Volal pan Usher, jestli mu vezeme toho hřebečka. Řekla jsem mu, že do Pixhillu přijede tak asi kolem šesté, když nebude žádné zdržení na trajektu."
"Děkuju vám."
"Držím palce."
"Hm."
"Vypadáte hrozně ustaraně," řekla.
"To ten Joggerův případ."
S pochopením přikývla. Poznamenala, že se policisté zlobili, protože je tolik řidičů pryč, na cestě. "Myslí si, že jsme všichni měli složit zbraně. Vysvětlila jsem jim, že to dost dobře nejde."
"Ještě jednou děkuju."
"Koukejte se pořádně vyspat," vyhrkla. Byla mladá, ale hloupá nebyla.
"Hm."
Pokusil jsem se vzít si její radu k srdci. Otřes mozku už nefungoval. Ležel jsem, nespal, myslel na Lewise, jak někde zastavuje pro francouzskou vodu. Doufal jsem, že se Nina bude držet stranou a bude mít oči zavřené, nebo aspoň přivřené.
Ve středu ráno jsem vypravil na cestu vozy do Doncasteru, kde měli ve čtvrtek zahájit rovinovou sezonu. Březnovými doncaster-skými dostihy a dražbami začínalo pro firmu Croft Raceways nejrušnější období. Šest měsíců vytrvalé práce a zase práce, improvizací, spěchu, v atmosféře, na kterou jsem se většinou těšil. Musely se všelijak přehazovat vozy i řidiči, často se zdálo, že to nemůže vyjít, bývalo to vzrušující. Tentokrát jsem se na to ani nedokázal pořádně soustředit.
"Zítra vyjíždí celá flotila," snažila se mne Isobel rozveselit.
Mně šlo jen o to, jak dojede Lewis.
V devět hodin zazvonil už bůhvípokolikáté telefon. Isobel to zamračeně zdvihla.
"Aziz? Moment prosím." Zakryla dlaní sluchátko. "Jak se řekne moment prosím francouzsky?"
"Ne quittez pas," řekl jsem.
Isobel po mně do telefonu opakovala: "Ne quittez pas," pak vstala. "Nějaký Francouz chce Azize."
"Ten tu dnes není."
Vykročila a ve dveřích ještě přes rameno řekla: "Je v kantýně."
Přispěchal Aziz a zdvihl sluchátko ležící na Isobelině stole.
"Oui.... Aziz... oui." Chvíli poslouchal, pak něco rychle povídal francouzsky. Při řeči sáhl po poznámkovém bloku a tužce. "Oui, oui, merci, monsieur, merci." Pečlivě si cosi psal a opakovaně děkoval volajícímu, až konečně zavěsil.
"Vzkaz z Francie," podotkl celkem zbytečně. Přistrčil mi poznámkový blok. "Nina toho člověka požádala, aby sem zavolal. Dala mu peníze na telefon a jednu adresu. Tuhle..."
Vzal jsem list papíru a četl stručný záznam: "Ecurie Bonne Chan-ce, pres de Belley."
"Stáje Bonne Chance u Belley," překládal Aziz.
Jako obvykle se na mne zářivě usmál a svižně odešel z místnosti.
"Já myslel, že má Aziz dnes volno."
Pokrčila rameny. "Řekl, že dnes nechce žádnou jízdu. Když jsem přišla, byl už v kantýně, četl si a pil čaj. Řekl: Dobré jitro, zlato."
Isobel se trochu začervenala.
Zadíval jsem se na francouzskou adresu a zatelefonoval do Jockey Clubu. Patrik Venables tam zřejmě seděl a čekal.
"Nina nám po jednom Francouzi vzkázala adresu," řekl jsem. "Ecurie Bonne Chance u Belley. Mohl byste své protějšky ve Francii požádat o nějaké informace?"
"Prosím hláskujte to."
Hláskoval jsem. "Aziz bral ten vzkaz ve franštině," dodal jsem.
"Dobře," řekl rozhodn…
