Kapitola 48
Harry nemohl spát. Všude něco lezlo a šramotilo to, ale jakmile rozsvítil, zmizelo to. Vzdychl, vyklonil se z postele a stiskl na telefonním záznamníku tlačítko pro přehrávání. Její nosový hlas opět zapípal z reproduktoru:
„Zdravím, tady je Tonje. Měla jsem jen chuť slyšet váš hlas.“
Tu zprávu si právě přehrál nejméně podesáté, ale pokaždé ho zarmoutila úplně stejně – zněla jako věta z nějaké povídky v ženském časopise. Opět zhasl. Uplynula minuta.
„Do prdele,“ zaklel a znovu rozsvítil.
Bylo kolem půlnoci, když taxík zastavil před malým, avšak luxusním domkem obehnaným nízkou bílou zídkou. Hlas Tonje Wiigové v domácím telefonu zněl překvapeně, a než otevřela dveře, stihly jí spěchem zrudnout tváře. Neustále se omlouvala za nepořádek, dokud z ní Harry nesvlékl šaty. Byla hubená, bílá jako křída a Harry cítil, jak mu její pulz buší rychle a ustrašeně do kůže na krku. Potom přestala povídat, a když ji Harry vzal do náručí, zaklonila hlavu, až se jí vlasy roztančily po podlaze, a němě ukázala na dveře do ložnice. Fňukla, když ji položil na postel, otevřela ústa, když si rozepnul poklopec, a slabě zaprotestovala, když si klekl a přitáhl ji k sobě.
„Polib mě,“ žádala ho šeptem, avšak Harry to ignoroval a se zavřenýma očima do ní vnikl.
Popadla ho za kalhoty, chtěla, aby si je úplně svlékl, ale Harry jí ruce odstrčil. Na nočním stolku si přitom všiml fotografie staršího manželského páru, pravděpodobně její rodiče. Harry zaťal zuby, znovu zavřel oči, ucítil, jak mu za očními víčky zajiskřilo, a pokusil se vybavit si její tvář.
„Cos povídal?“ zeptala se Tonje a zvedla hlavu, nedokázala však zachytit jeho mumlání. Snažila se vyjít vstříc jeho pohybům, sténat, Harry z ní ale vyrážel dech, jako by byla jezdec rodea, kterého kůň střídavě poslušně veze a snaží se ho shodit.
Udělal se s neartikulovaným zařváním a v téže chvíli mu zatnula nehty do trička, prohnula se a vykřikla. Potom ho přitáhla k sobě a Harry jí položil hlavu do krční jamky.
„Bylo to krásné,“ pronesla. Ta slova zůstala viset ve vzduchu jako absurdní, zbytečná lež. Harry neodpověděl.
Jakmile uslyšel, že dýchá pravidelně, vstal a tiše se oblékl. Tonje nespala, což Harry dobře věděl, a jí zase bylo jasné, že to Harry ví. Vzápětí Harry vyšel ven.
Začalo foukat. Kráčel po štěrkové cestě, vítr ihned odvál její vůni. U branky zuřivě pleskalo lano o vlajkový stožár. Možná letos přijde monzun dříve, možná to způsobil jev El Niño. Nebo to možná byl jen normální výkyv počasí.
Před brankou poznal tmavé auto. Připadalo mu, že za zatmavenými skly zahlédl obrysy postavy, nebyl si však jistý, dokud nezaslechl zvuk elektricky stahovaného okénka a slabé šumění Griegovy symfonie C-moll z nitra vozu.
„Jedete domů, pane Hole?“
Harry přikývl, otevřely se dveře, nastoupil. Řidič si nastavil opěradlo sedadla do vodorovné polohy.
„Co tady děláte tak pozdě, pane Sanphete?“
„Právě jsem odvezl pana Torhuse. Nemělo smysl jet domů do postele, za pár hodin mám slečnu Wiigovou stejně vyzvednout.“ Nastartoval a pak už klouzali nočně ztichlými ulicemi vilové čtvrti.
„A kam jel pan Torhus tak pozdě?“ vyzvídal Harry.
„Chtěl si prohlédnout Patpong.“
„Aha. Doporučil jste mu nějaký bar?“
„Ne, zdálo se, že má naprosto jasno v tom, kam chce jít. Každý nejspíš sám nejlíp ví, jakou medicínu potřebuje.“ Harry se střetl v zrcátku s jeho pohledem.
„To máte asi pravdu,“ přikývl a vyhlédl z okna.
Dojeli na Rama V a provoz se zastavil. Z korby pick-upu na ně zírala bezzubá stařena. Harrymu připadala poněkud povědomá. Najednou se usmála. Harrymu až po chvíli došlo, že žena nevidí dovnitř, že se jen dívá na svůj odraz v tmavých sklech velvyslaneckého vozu.
