Kapitola 10
V sedmnáctém patře za dubovými dveřmi a dvěma bezpečnostními předsíněmi našel Harry kovový štítek s norským říšským lvem. Recepční, mladé elegantní Thajce s malými ústy, ještě menším nosem a dvěma sametově hnědýma očima v kulatém obličeji, naskočila na čele hluboká vráska, jakmile spatřila Harryho služební průkaz. Potom zvedla telefonní sluchátko, zašeptala tři slabiky a zavěsila.
„Kancelář slečny Wiigové jsou druhé dveře vpravo, sir,“ oznámila Harrymu s úsměvem tak zářivým, až Harry zauvažoval, jestli se okamžitě nezamiluje.
„Vstupte,“ ozvalo se v odpověď na Harryho zaklepání. Uvnitř se Tonje Wiigová skláněla nad velkým teakovým psacím stolem, očividně si cosi spěšně zapisovala. Pozvedla pohled, lehce se usmála, vztyčila ze židle své dlouhé hubené tělo oblečené do bílých hedvábných šatů a přistoupila k Harrymu s napřaženou paží.
Byla přesným opakem recepční. V protáhlém obličeji bojovaly o místo nos, ústa i oči a zdálo se, že nos vyhrává. Připomínal jakýsi nerovný kořen zeleniny, avšak přinejmenším vytvářel alespoň trochu prostoru mezi obrovskýma, silně nalíčenýma očima. Ne že by byla slečna Wiigová ošklivá, někteří muži by jistě dokonce tvrdili, že její obličej vykazuje určité klasické rysy.
„To je fajn, že jste konečně dorazil, pane Hole. Škoda jen, že to je v tak smutné záležitosti.“
Harry se sotva stihl dotknout jejích kostnatých prstů a už ruku stáhla zpět.
Ujistila se, že mu ve služebním bytě, který dostal od velvyslanectví k dispozici, nic nechybí, a nakonec ho požádala, aby se ozval, pokud by mu ona sama nebo někdo jiný na ambasádě mohli nějak pomoci.
„Velice rádi bychom samozřejmě tuhle záležitost co nejrychleji vyřídili,“ podotkla a opatrně si zamnula jednu stranu nosu, aby si nerozmazala make-up.
„Chápu.“
„Máme za sebou těžké dny a možná to bude znít drsně, ale svět kráčí dál a my s ním. Někteří se domnívají, že my, zaměstnanci velvyslanectví, si jenom chodíme na koktejlové party a užíváme si, ale nic není pravdě vzdálenější, to vám povím. Právě teď mám osm Norů v nemocnici a šest ve vězení, čtyři z nich pro držení drog. Z deníku VG mi volají každý den. Ke všemu se ukázalo, že jedním z těch zatčených je těhotná žena. A minulý měsíc zemřel v Pattayi jeden Nor, vypadl z okna. Letos je to už druhý případ. Bylo kolem toho velké pozdvižení.“
Odevzdaně zavrtěla hlavou.
„Opilí námořníci a pašeráci heroinu. Viděl jste místní vězení? Příšerné. A jestliže někdo ztratí pas, myslíte si, že má cestovní pojištění nebo peníze na letenku domů? Kdepak, všechno musíme zabezpečit my. Takže jak jistě chápete, je důležité, abychom se mohli vrátit k normální práci.“
„Rozumím tomu dobře, že po velvyslancově smrti přebíráte automaticky odpovědnost vy?“
„Ano, já jsem chargé d’affaires.“
„Jak dlouho bude trvat, než bude jmenován nový velvyslanec?“
„Doufám, že moc dlouho ne. Většinou to trvá měsíc až dva.“
„Nejste ráda, že veškerá odpovědnost padá na vás?“
Tonje Wiigová se křivě pousmála.
„To jsem nemyslela. Sloužila jsem tady jako chargé d’affaires už půl roku předtím, než sem poslali Molnese. Jenom říkám, že doufám, že se situace co nejdřív trvale stabilizuje.“
„Takže počítáte s tím, že sama převezmete funkci velvyslance?“
„No…,“ povytáhla koutky úst. „Nebylo by to nepřirozené. Obávám se ale, že u norského ministerstva zahraničí člověk nikdy neví.“
Do místnosti vklouzl stín a před Harrym najednou přistál šálek.
„Pijete chaa ráwn?“ zeptala se slečna Wiigová.
„To nevím.“
„Promiňte,“ zasmála se. „Rychle zapomínám na to, že někdo tady může být nový. Thajský černý čaj. Dodržuju tady high tea, víte? Ačkoli přísně vzato by se podle anglické čajové tradice měl podávat až po druhé hodině.“
Harry s díky přijal, a když podruhé sklopil zrak, měl už šálek plný.
„Myslel jsem si, že tenhle typ tradic vymizel spolu s kolonisty.“
„Thajsko nikdy nebylo kolonií,“ usmála se Tonje Wiigová. „Ani anglickou, ani francouzskou, na rozdíl od jeho sousedů. Thajci jsou na to velice hrdí. Možná až příliš, chcete-li znát m…
