Kapitola 39
Løken podal Harrymu dalekohled pro noční vidění.
„Je to jasné,“ prohlásil. „Vím, jak to tu chodí. Teď si strážný půjde sednout do budky u příjezdu k bráně. Na další obhlídku se vypraví nejdřív za dvacet minut.“
Seděli na půdě jednoho domu přibližně sto metrů od Kliprova bydliště. Okno bylo zatlučené, avšak mezi dvěma prkny bylo místo právě na dalekohled. Nebo na fotoaparát. Mezi půdou a Kliprovým teakovým domem ozdobeným dračími hlavami se nacházela řada nízkých kůlen, ulice a vysoká bílá zeď s ostnatým drátem na vrcholu.
„Žádný problém,“ prohlásil Løken.
„Jediný problém v tomhle městě je to, že jsou všude lidi. Pořád. Musíme to tudíž obejít a přelézt zeď zezadu támhleté kůlny.“ Ukázal příslušným směrem a Harry se podíval dalekohledem.
Løken ho požádal, aby si vzal na sebe diskrétní přiléhavé tmavé oblečení. Vybral si černé džíny a staré černé tričko s nápisem Joy Division. Když si ho oblékal, vzpomněl si na Kristin, na to, že jediné, co ji kdy naučil mít rád, byli Joy Division. Pomyslel si, že to možná vyvážilo skutečnost, že přestala mít ráda camelky.
„Tak se do toho pustíme,“ ozval se Løken.
Vzduch venku byl nehybný a nad štěrkovou cestou se vznášel prach. Parta kluků tu hrála takraw, stáli v kruhu a udržovali ve vzduchu gumový míček tím, že si ho mezi sebou kopali. Dvou černě oděných farangů si nevšimli. Ti přešli ulici, vstoupili mezi kůlny a nepozorovaně se dostali ke zdi. Mlhavé večerní nebe odráželo špinavě žluté světlo z milionů malých i velkých světelných zdrojů, díky nimž v Bangkoku nebylo za takových večerů, jako byl tento, nikdy zcela tma. Løken přehodil přes zeď svůj batůžek a rozvinul úzkou tenkou gumovou podložku, kterou přehodil přes ostnatý drát.
„Vy první,“ nařídil, spojil dlaně a Harry si do nich položil nohu.
„A co vy?“
„Na mě nemyslete, no tak.“
Vyzdvihl Harryho do výšky, aby se mohl chytit jednoho ze sloupků na vrcholu zdi. Harry přehodil přes podložku jednu nohu, ucítil, jak ostny protrhly gumu v místě jeho rozkroku, přitom přetáhl druhou nohu. Snažil se nemyslet na historku o chlapci, který sjel po stožáru na romsdalském trhu, aniž pomyslel na to, že dole je háček s úchytem na lano. Dědeček tvrdil, že výkřik vykastrovaného chlapce byl slyšet daleko přes fjord.
Vedle Harryho se zjevil Løken.
„No ne, to bylo rychlé,“ šeptl Harry.
„Kondice dnešních penzistů.“
Shrbení přeběhli přes trávník, Løken první, proběhli podél domovní zdi a zastavili se na rohu. Løken vytáhl dalekohled pro noční vidění a počkal, dokud si nebyl jistý, že se hlídač dívá jinam.
„Teď!“
Harry se rozběhl a snažil se namluvit si, že je neviditelný. Ke garáži to nebylo daleko, cesta však byla osvětlená a ze strážní budky nic nezakrývalo výhled. Løken mu běžel v patách.
Harry se domníval, že nemůže existovat mnoho způsobů, jak se vloupat do domu, avšak Løken trval na tom, aby si všechno naplánovali do nejmenšího detailu. Když zdůraznil, že poslední kritický úsek musejí přeběhnout těsně pospolu, navrhl Harry, jestli by nebylo chytřejší běžet po jednom, zatímco druhý by hlídal.
„Hlídal co?“ zeptal se Løken ironicky. „Jestliže budeme odhaleni, všimneme si toho. Poběžíme-li jeden po druhém, zvýší se riziko, že nás objeví, dvojnásobně. Povězte mi, copak se dneska u policie už nic neučíte?“ Harry nevyjádřil proti zbytku plánu žádné námitky.
Postranní dveře garáže, v níž trůnil bílý Lincoln Continental, skutečně vedly do domu. Løken se domníval, že překonat zámek v postranních dveřích bude snazší než překonat zámek ve dveřích hlavních, navíc přitom nebudou od brány vidět.
Vytáhl paklíč a pustil se do práce.
„Sledujete čas?“ zašeptal a Harry přikývl. Podle rozvrhu zbývalo do další obchůzky šestnáct minut.
Po dvanácti minutách začal Harry cítit, jak ho svědí celé tělo.
Po třinácti minutách si začal přát, aby šel náhodou kolem Sunthorn.
Po čtrnácti minutách pochopil, že budou muset operaci přerušit.
„Mizíme,“ šeptl.
„Už jenom chviličku,“ namítl Løken sklánějící se nad zámkem.
„Nemáme čas.“
„Jen pár vt…
