63
Nassau, Bahamy
Přestup v Miami proběhl hladce. Hakím se postavil do řady u příchodu k letadlu a bylo mu přiděleno sedadlo pro let na ostrov. Tentokrát nedostal první třídu, protože první třída nebyla. Čekal na něj turbovrtulový stroj společnosti American Eagle. Jediný stresující okamžik přišel po přistání na Mezinárodním letišti Lyndena Pindlinga. Při vyplňování formuláře pro celníky zalhal, že se ubytuje v hotelovém komplexu Atlantis. Neměl v plánu se tam vůbec objevit a zmocňovala se ho stále větší nervozita, když celník vyťukal jeho jméno a neobvykle dlouho zíral na obrazovku počítače. Hakím svůj pas použil již několikrát a bylo na čase se jej zbavit. V pondělí ráno se Michael Andros nedostaví ke zpátečnímu letu a jeho cestovní doklad bude zařazen mezi hledané, jenže tou dobou Hakím bude o několik set kilometrů jižněji.
Muž mu udělil patřičná razítka a Hakím šel chytit taxík. Byl ve střehu. Až příliš. Za každými slunečními brýlemi viděl potenciálního špiona, který ho neustále sleduje. Usoudil, že se potřebuje důkladně vyspat v útulné posteli. Požádal řidiče, aby ho odvezl do Nemocnice princezny Margarety. Jízda se obešla bez zvláštních událostí, ale Hakím se nemohl ohlédnout, aby zjistil, zda je někdo nesleduje. Taxikář se ho zeptal, jestli má zajet na pohotovost, nebo k hlavnímu vchodu. Hakím vybral druhou možnost.
Zaplatil v amerických dolarech a přidal pět dolarů spropitného. Několik minut chodil po nemocnici a tahal za sebou kufr. U prvního odpadkového koše se zbavil vatových tamponů. Když došel na pohotovost, opřel hůl o židli a opustil budovu. Na protější straně ulice čekala řada taxíků. Opatrně se usadil na zadní sedadlo toho prvního a řekl řidiči, aby ho zavezl do hotelu Towne. Tam už dříve bydlel. Hotel nebyl ničím zvláštní, vlastně patřil spíš k těm horším, ale na jedno odpoledne bude stačit. Jízda trvala jenom pět minut. Když Hakím vystoupil, rozhlédl se po ulici a zasmál se té ironii. Nejnápadnější budovou v dohledu bylo americké velvyslanectví.
Recepční byl mladý muž. Hakím vytáhl balík hotových peněz a řekl: „Pokoj na jednu noc, prosím.“
„Jen vy, pane…?“
„Smith,“ dokončil Hakím s úsměvem a posunul k němu stodolarovku. Recepční se podíval k restauraci, jestli se někdo nedívá, a pak bankovku obezřetně zakryl několika obálkami. „Budete platit hotově, pane Smithi?“
„Ano.“
Mladík mu oznámil cenu a pak přidal taxy. Celkem to bylo necelých devadesát dolarů za noc. Hakím mu dal další stovku a řekl, ať si nechá drobné. Převzal klíč a vydal se chodbou ke svému pokoji, přičemž se usmíval. Nemohl se dočkat, až pod nohama ucítí písek, ale nejdřív si musel zavolat a požádat o laskavost. Když došel do pokoje, nechal kufr u dveří a posadil se na postel. Na chvíli se zadíval na telefon a ujišťoval se, jestli si číslo pamatuje správně. Přejel očima po tlačítkách, zvedl sluchátko a číslo vymačkal.
„Haló?“ ozval se mužský hlas.
„Christiane,“ pronesl Hakím vesele, aby zakryl nervozitu. „Tady Adam. Jak se máte?“ Pozorně poslouchal, zda druhý muž neprojeví sebemenší známku paniky.
„Adame! Zajímalo mě, kdy se ozvete. Minulý týden na váš účet přišlo pár moc hezkých částek. O dost víc, než jste říkal.“
„Ano,“ řekl Hakím a myslel na dvě palety drog. „Můj dovozce se na poslední chvíli rozhodl zdvojnásobit objednávku.“
„To musí být spousta kávy.“
„Ano.“ Hakím měl dojem, že Christianův hlas zní naprosto normálně, a navíc stále věří pohádce o importérovi zrnkové kávy. „Lidé kofein potřebují i během krize.“
„Já vím. Taky bych bez něj nepřežil. Každopádně vám musím poděkovat. Šéf je z těch částek nadšený. Díky vám jsem u něj hodně stoupnul. Předpokládám, že ty peníze budete chtít převést.“
„Ale nejdřív vám dám šanci přesvědčit mě k nějakým investicím.“
„Dobře. Máte volno na večeři?“
„Možná…“ Hakím si skutečně nebyl jistý. Potřeboval něco vyložit na stůl, aby Christiana příliš nešokoval, až se setkají. „Měl jsem autonehodu a není mi úplně dobře.“
„Ježíši Kriste… to mě moc mrzí. Něco vážného?“
„Pár zlomených žebe…
