Ve jménu cti (Vince Flynn)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

6

Velká dvojitá vrata stodoly byla zavřená, a tak Rapp a Hurley prošli dveřmi za rohem. Blíž k vratům parkoval střední traktor, dvě čtyřkolky a pickup Ford F-150. Zbytek prostoru vyplňoval předmět, který vypadal jako obrovský trezor, ale ve skutečnosti se jednalo o průmyslovou sušicí pec pro Hurleyho nečekaný koníček, jímž byla keramika, a několik dalších věcí.

Oba muži došli na druhou stranu k velké dubové kartotéce. Hnědé dřevo bylo poškrábané a zaprášené a na několika zásuvkách scházely mosazné úchyty. Zdálo se, že tento kus nábytku váží asi tunu i bez nejrůznějších šroubů, matek, hřebíků a drobností všeho druhu, které vyplňovaly všech osmdesát šuplíků. Hurley sáhl dozadu, stiskl knoflík a skříň se začala otáčet od stěny, přičemž odkryla betonové schodiště. Rapp sestoupil první, a jakmile se Hurleyho hlava dostala pod úroveň terénu, vymačkal na klávesnici kód. Kartotéka se rozjela nazpátek.

Když byla skříň na místě, Rapp navolil další kód. Sotva se rozsvítilo zelené světlo a elektrický motor odemkl zámek, Rapp vzal za kulovou kliku a vstoupil do pravoúhlé místnosti se stěnami z litého betonu. V místnosti byly dva šedé kovové stoly, gauč a kulatý stůl se čtyřmi židlemi. U bližšího šedého stolu seděl muž. Když Hurley a Rapp vešli, vstal. Další člověk ležel na zádech na gauči, nohy měl nahoře a obličej mu zakrývala čapka se znakem Baltimore Orioles. Buď spal, nebo ho nezajímalo, kdo dorazil.

V místnosti se vznášel silný pach nikotinu. Když Rapp procházel výcvikem, tohle místo ještě neexistovalo. Hurley je vybudoval po 11. září s pomocí diskrétní stavební firmy vedené jedním bývalým agentem. Podlaha stodoly byla vybagrována a základy zpevněny, čímž vznikl prostor pro sklep. Pak byly zbudovány stěny z litého betonu a strop z odlehčených panelů, který se stal novou podlahou stodoly. Nejvýš dvě hodiny jízdy od Washingtonu se nacházela tři podobná zařízení, všechna postavená ze soukromých zdrojů a známá jen hrstce zasvěcených. Koneckonců, v nouzi si lidé vždycky nějak poradí. Měla-li CIA plnit svoje poslání, musela značnou část své činnosti provádět v tajnosti. Hurley při mnoha příležitostech během studené války hovořil o tom, že existuje přinejmenším deset takových míst, kde jsou vyslýcháni přeběhlíci a občas i zrádci.

„Kde je doktor?“ zeptal se Hurley urostlého muže za šedým stolem.

Svalovec ukázal na ocelové dveře na opačné straně místnosti a řekl: „Mluví s Adamsem. Je tam už skoro dvě hodiny.“

Urostlý muž se jmenoval Joe Maslick. Narodil se v Chicagu a dříve sloužil u výsadkářů, s nimiž byl jednou v Iráku a dvakrát v Afghánistánu. Na sobě měl černé tričko a džíny.

Hurley se obrátil k Rappovi a otázal se: „Je pod parou?“

Rapp přikývl. „Měl už dost vypito, když jsme ho včera večer sebrali.“

„A potom?“

„Nalil jsem do něj pár panáků cestou letadlem sem.“

„Na letišti problémy nebyly?“

Rapp zavrtěl hlavou. „Naložil jsem ho na Teterboro v hangáru.“

„Co piloti?“ zajímal se Hurley.

„Pilotní kabina byla celou dobu zavřená.“

Hurley něco zamumlal a pak se zeptal: „Proč jsi ho nepřivezl autem?“

Byla to spíš kritická připomínka než otázka a Rappovi se nelíbilo ani jedno. Kdyby mluvil s někým jiným než se svým starým instruktorem, odsekl by, proč tedy nehnul zadkem a nepostaral se o to sám, ale tohle byl Hurley, a tak si Rapp výtku nechal pro sebe. „Stane, tihle piloti se mnou létají po celém světě. Zažili všelicos.“

„A co když budou muset vypovídat, kdo byl na palubě?“

„Řeknou, že se přesouvali s prázdným strojem do Richmondu, protože tam měli brzy ráno někoho vyzvednout?“

„A když budou chtít federálové mluvit s hlavounem, který si letadlo najal?“

Rapp se podíval na hodinky. Bylo 6.58. „Touhle dobou je letadlo na cestě do Mobilu. A ten chlap na palubě vůbec neví, že existuju.“

„Stejně se mi to nelíbí,“ zamručel Hurley a začal lovit krabičku cigaret.

Rapp ho skoro označil za drsňáka, ale nakonec to neudělal, protože věděl, že pro Hurleyho je celá věc těžší, než by kdy přiznal. S Adamsovým otcem bývali nejlepší kamarádi. Sloužil s ním po celém světě. Protože chtěl změnit téma, Rapp se zeptal: „Poslechl jste si tu nahrávku ze včerejšího večera?“

„Jo.“ Hurley vydechl oblak kouře.

„A?“

Hurley se postavil za stůl a zadíval se na plochou obrazovku nalevo. Ukazovala Adamse, sedícího ve vedlejší místnosti a hovořícího se zhruba padesátiletým mužem s vlnitými světlými vlasy. Jmenoval se Thomas Lewis a bylo to klinický psycholog. Hurley nevěděl, na koho má větší vztek, jestli sám na sebe, nebo na toho blbečka vedle. „Zatracenej zrádce… dělá ostudu svému příjmení.“

Rapp nevěděl, co má říct, a tak mlčel, a protože ani Maslick toho moc nenamluvil, všichni tři beze slova zírali na obrazovku. Ozval se však muž odpočívající na gauči. Zpod baseballové čepice pronesl: „Škoda, že dělání ostudy svému příjmení není důvod k zabití.“

I když Rappa tato poznámka nepřekvapila, stejně ho popudila. Několik posledních hodin se s Mikem Nashem hádal, jak zamotanou situaci vyřešit.

„Co takhle vlastizrada, chytráku?“ odsekl Hurley.

„To je rozhodně hrdelní zločin, jenomže ani ten tak docela nespadá do naší pravomoci.“

Hurley upíral zrak na desku stolu a ruce se mu začínaly třást vztekem. Sáhl po keramickém hrnku a mrštil jím přes místnost. Hrnek narazil do betonové zdi těsně nad koženým gaučem a roztříštil se na tisíc kousků, které zasypaly Nashe.

Nash vyskočil z gauče a zvolal: „Hergot, co vám je?“

„Jestli se chcete hádat, kamaráde, tak laskavě vstaňte a podívejte se mi do očí!“ Hurley se obrátil k Rappovi a zavrčel: „Co je tohle za cirkus? Kdyby mě zajímaly osobní názory, přihlásil bych se do čtenářského kroužku.“ Vydal se k protější zdi, přičemž mručel a polohlasně klel. Když došel k ocelovým dveřím, několikrát do nich udeřil holí a pak vymačkal kód k uvolnění zámku.

Rapp se podíval na Nashe a pohybem rtů naznačil otázku: Zbláznil ses?

Nash neodpověděl. Byl příliš naštvaný na Hurleyho, než aby se zabýval Rappem.

Za chvíli se k nim připojil doktor Lewis a zavřel a zamkl dveře výslechové místnosti. Nikdo se neposadil. Rapp a Hurley stáli proti Lewisovi, zatímco Maslick zůstal za stolem a nespouštěl oči z monitorů a Nash na druhé straně stále vstřebával ostrou kritiku.

„Tak povídejte,“ vyzval Hurley psychologa.

Lewis zaváhal, jako kdyby se rozhodoval, odkud začne. Prohrábl si vlnité světlé vlasy a konstatoval: „Klasická narcistická porucha osobnosti.“

„To je všechno?“

„Ne, je to trochu komplikovanější.“ Lewis se odmlčel a pak se zeptal: „Znal jste jeho rodiče?“

„Znal.“

„Táta doma moc nepobyl, viďte?“

„To nikdo z nás. Tenkrát to bylo normální.“

Lewis chápavě přikývl a zadíval se do Hurleyho modrých očí. „Sloužil s vámi u tajné služby?“

„Jo.“

„Takže byl pryč ještě častěji než ostatní tátové?“

„Nejspíš ano.“

„Měl odtažitou matku?“

„Marge,“ řekl Hurley a zadíval se kamsi do dáli, jako kdyby si vybavoval zasutou vzpomínku. „Nebyla to zrovna nejsrdečnější ženská.“

„Neprojevovala moc citů?“

„Projevovala jich asi tolik jako tamhleten stůl.“

Lewis pokýval hlavou. „Všechno to do sebe zapadá. Adams má zbytnělý smysl pro hodnotu, který se projevuje lpěním na oprávněnosti. Problém spočívá v tom, že jeho sebeúcta je velice křehká. Je pro něj dost těžké přijímat kritiku. Navíc postrádá empatii, což mu umožňuje využívat druhé. Má dojem, že je výjimečný… a že ho dokážou pochopit jen géniové. Že by se měl spojovat jedině s lidmi, které pokládá za dostatečně talentované, přičemž jejich opravdové nadání potřebuje k vyřešení své vnitřní nejistoty.“

„Mučednický komplex? Pořád má pocit, že mu někdo hází klacky pod nohy, a chce, aby to všichni kolem věděli?“

„To je velice běžné. Když narazí na někoho jako například Mitch,“ ukázal Lewis k Rappovi, „na někoho energického, nezávislého, výkonného a neplýtvajícího komplimenty, na někoho, koho ostatní považují za špičku, pak se mu zdá, že ten člověk je jeho nepřítel a je potřeba přistřihnout mu křidýlka. Lidé s touhle poruchou se často stávají právníky. Připadají si pak chytřejší než ostatní a mohou svoje znalosti práva využít k šikanování těch, kteří neoceňují jejich předpokládanou genialitu.“

Hurley si vzpomněl na rodinné výlety před zhruba čtyřiceti lety. Pamatoval si, jak kamarád Mark šílel, když se jeho syn ušklíbal, jestliže neprosadil svou. „Mívají sklony k sebevraždě?“

„Ne… prakticky nikdy. Na to se má moc rád. Mohl by ji předstírat nebo jí vyhrožovat, ale skoro určitě by to nedotáhl do konce.“

„To je všechno?“ zajímal se Hurley.

„Ptal se na vás.“

„On ví, že jsem tady?“ zeptal se Hurley překvapeně.

„Ne, netuší, že s tím máte něco společného. Tvrdí, že určitě pochopíte, co se děje.“

Hurley se zamračil. „Já? Proč si myslí, že zrovna já pochopím, co má v plánu?“

„Moc bych z toho nevyvozoval. Jak jsem řekl, přeceňuje vlastní důležitost. Navíc… nezapomínejte, že pro lidi s touhle poruchou je mimořádně těžké přijmout odpovědnost za vlastní činy. Pořád si něco namlouvají.“ Lewis se podíval na Rappa a dodal: „Má hrůzu z Mitche, protože ví, že ho za žádných okolností nepřiměje změnit názor. Ve vašem případě,“ obrátil se k Hurleymu a pokrčil rameny, „doufá, že se mu podaří získat pochopení starého rodinného přítele.“

Rapp zaznamenal, že Hurley se s tímto zvratem těžko smiřuje. Nelíbilo se mu, když starého tvrďáka viděl v takovém stavu, a tak se dotkl jeho paže a navrhl: „Postarám se o to.“

„Ne.“ Hurley zavrtěl hlavou a narovnal se, jak mu jen osmasedmdesátileté tělo dovolilo. „Tohle musím zvládnout.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024