1
New York
Blížila se desátá hodina večerní, když Mitch Rapp usoudil, že přišel čas jednat. Vystoupil ze sedanu do dubnového večera, roztáhl deštník, narovnal si límec černého nepromokavého pláště a vydal se přes deštěm zmáčenou Východní dvacátou ulici. Zdárně prokličkoval mezi kalužemi a přetékající strouhou. Počasí mu vyhovovalo. Nejenže z ulic zmizeli potenciální svědci, ale navíc získal přiměřený důvod schovat svou tvář před stále početnějšími bezpečnostními kamerami ve městě.
Rapp přicestoval do New Yorku, aby rozhodl o osudu jednoho muže. Zpočátku uvažoval, zda je moudré, aby situaci řešil osobně. Kromě rizika, že ho chytí, tu byl další, vážnější problém. Před šesti dny Washingtonem otřásla série výbuchů, které zabily 185 lidí a stovky jich zranily. Tři teroristé byli stále na útěku a Rapp dostal neoficiální příkaz, aby je všemi dostupnými prostředky vypátral. Vyšetřování se prozatím jen komplikovalo, aniž získal jedinou solidní stopu. Trojice se jednoduše vypařila, což naznačovalo, že si počíná obratněji, než se očekávalo. Rapp ani trochu nepočítal s tím, že se zároveň bude zabývat touto záležitostí. Myslel, že po útocích ve Washingtonu ten blázen přijde k rozumu.
Při rozhodování, zda muž bude žít nebo zemře, bylo třeba věnovat pozornost důsledkům. Zabití mohlo způsobit víc problémů, než kolik jich vyřeší. Pokud muž nepřijde do práce, vyvstane mnoho otázek, z nichž většina bude určena Rappovi a jeho šéfce Irene Kennedyové, ředitelce Ústřední zpravodajské služby, tedy CIA. Jediný chybný krok by je mohl dostat do průšvihu, jaký nemá obdoby. Vedoucí sledovacího týmu se Rappovi snažil účast rozmluvit, avšak Rapp nepatřil k lidem, kteří tisknou spoušť z klimatizované kanceláře několik set kilometrů daleko. Potřeboval na vlastní oči vidět, jestli jim něco neuniklo – jestli nějaký neznámý nebo nepředvídatelný faktor byrokrata úplně nevykolejil. Rapp si dobře uvědomoval, že muž, za nímž se do New Yorku vypravil, je objektem všeobecného pohrdání. Řada lidí ze zpravodajských agentur by jeho smrt uvítala, a proto Rapp potřeboval absolutní jistotu, že se onen muž skutečně dopustil toho, z čeho je podezírán. Osobně ho neměl rád a stisknout spoušť by bylo daleko jednodušší, ale musel toto nutkání potlačit. Musel tomu idiotovi poskytnout příležitost k záchraně, než udělají něco, co se nedá vrátit.
Byla by však chyba Rappovu opatrnost přeceňovat. Jestliže získal důkaz, který potřeboval, rozhodně se mu netřásly ruce ani se dlouho nerozmýšlel. Zabil už dost lidí na to, aby se choval jako amatér, a i když měl tentokrát co do činění s Američanem, velmi pravděpodobně se jednalo o zrádce. A to nikoli malou rybu, jež vynáší nepodstatné dokumenty, ale chlapíka s nejvyššími bezpečnostními prověrkami federální vlády a pokrytce, kvůli němuž zřejmě jeden z Rappových agentů přišel o život.
Rapp uvolněně kráčel po chodníku směrem k Park Avenue. Byl oblečen stejně jako bezpočet dalších řidičů limuzín, kteří po celém deštěm zmáčeném velkoměstě rozváželi své klienty – černé boty, černý oblek, bílá košile, černá kravata a černý pršiplášť. Každý, kdo by mu věnoval pozornost, by ho pokládal za obyčejného šoféra, jenž se prochází a snaží se zabít čas, než zákazník dovečeří a nechá se odvézt někam jinam nebo řidiče propustí.
Když Rapp zaujal pozici šikmo naproti restaurace Gramercy, sáhl do kapsy a vytáhl balíček marlborek. Pokud by v dešti jen tak postával na newyorské ulici, mohl by působit nápadně, ale s cigaretou se stal jedním z mnoha závislých kuřáků, kteří kvůli dávce nikotinu nehledí na živly. Otočil se k průčelí budovy za sebou. Sklopil deštník, takže to vypadlo, jako když chrání zapalovač před větrem. S větrem si hlavu nelámal, ale měl strach, že by někdo z ostatních řidičů mohl ve světle plamínku zahlédnout jeho obličej.
Potáhl z cigarety a zpod mokrého deštníku se rozhlédl po ulici. Cíl seděl u jednoho z velkých oken restaurace, večeřel a vydatně popíjel s člověkem, kterého Rapp nikdy osobně nepoznal a ani poznat nechtěl. Ačkoli …
