34
Hakím držel malou krabičku v pohmožděných rukou a čekal, až se přístroj napojí na nejbližší družici nebo mobilní vysílač nebo co vlastně zajišťovalo jeho přesnost. Trvalo celých čtyřicet vteřin, než se zobrazily informace, které potřeboval. Potom se skoro rozesmál, ale vzpomínka na bolest ho přinutila zachovat vážnou tvář. Mrkl na Karíma a oznámil: „Blahopřeju, jsme v Mexiku!“ Karím se zamračil: „Jak je to možné?“
„V Mexiku v Missouri.“ Hakím chtěl dodat ty idiote, ale pravděpodobně by si tím vysloužil další bití a možná i kulku. „To je město západně od St. Louis.“
„Věděl jsem, že jsme blízko St. Louis.“
Hakím mu nevěřil. Podíval se na Ahmeda a požádal ho: „V batohu je laptop. Podej mi ho, prosím.“ Když laptop dodal, pokračoval: „A v postranní kapse je takové malé USB zařízení s nápisem Verizon. Podívej se po něm, prosím.“
Hakím zapnul počítač, a než mu Ahmed podal USB modem, zeptal se Karíma: „Měl jsi ponětí, kam jsi dojel?“
„Přesně ne.“
„Neptal jsem se, jestli přesně. Ptal jsem se, jestli jsi měl ponětí.“
„V jednu chvíli jsem věděl, že jsme v Illinois.“
„Několikrát,“ dodal Ahmed, zatímco prohledával batoh. Pak něco vytáhl a otázal se: „Je to ono?“
„Ano.“ Hakím převzal modem a zasunul ho do USB portu. „Co se ti nelíbilo na cestě, kterou jsem vymyslel?“
Karím se podíval na hodinky a odpověděl: „Nechtěl jsem, aby nás někdo viděl, a tak jsem se držel mimo hlavní tah.“
Ten člověk je vážně blbec, pomyslel si Hakím. „A ztratil ses. Napadlo tě vůbec, že na hlavních cestách je hustší provoz? Že snadněji splyneš s davem?“
„A taky je tam víc policajtů,“ odsekl Karím. „Kvůli tomu jsme se ztratili. Chtěl jsem se vyhnout St. Louis. Je tam moc policajtů a taky opravují silnici.“
„Z farmy jste odjeli před osmi hodinami. Kdybyste se řídili mým plánem, stačili byste se přesunout do Oklahomy a o hodně blíž k Houstonu. Takhle jsme sotva za hranicí vedlejšího státu.“
„Nic hrozného se nestalo,“ opáčil Karím pohrdavě.
„Ještě před třemi minutami jsi byl ztracený.“
„Věděl jsem, že jsme u St. Louis.“
Hakím mu nevěřil. Podíval se na displej laptopu a viděl, že internet už funguje. Připojil se na Google Maps a dvakrát klikl na střed Ameriky. S pomocí trackpadu zvětšil oblast severně od St. Louis. Zkontroloval vzdálenost mezi farmou v Iowě a Mexikem v Missouri. „Za osm hodin jste ujeli zhruba dvě stě padesát kilometrů.“
„To je slušný výkon.“
Hakím pochopil, že ten pitomec pořád uvažuje jako v afghánských horách, kde je třicet kilometrů za den považováno za výborný výsledek. „Kdybys mi věřil, zvládl bys za tu dobu osm set kilometrů.“
„Na tom nesejde. Jsme v bezpečí a víme, kde jsme.“
„Na tom nesejde? Tři Arabové v srdci Ameriky. Město jako Mexiko je pravděpodobně z devadesáti procent bělošské. Zbývajících deset procent tvoří Hispánci, černoši a pár Asiatů. Araba tam nejspíš nikdy neviděli.“
„To je jedno. V téhle části země nás nikdo hledat nebude.“
„A až v domě najdou toho otce se synem?“
„To ještě pár dnů potrvá,“ pronesl Karím přesvědčivě. „Jestli je vůbec najdou.“
„Vsadil bych se, že je už našli.“
Karím zavrtěl hlavou. „To není možné. Nic nám nehrozí. Stačí jenom počkat do setmění a pak natankovat. S tím tvým přístrojem se už rozhodně neztratíme.“
„Proč musíme počkat do setmění?“
„Máme jenom hotovost, takže musíme jít zaplatit k pokladně. Uvidí naše obličeje.“
Ten chlap to neměl v hlavě v pořádku. Hakím požádal Ahmeda o batoh a po chvilce hledání z něj vylovil peněženku. V ní byl texaský řidičský průkaz, bankovky a pár dalších věcí. Hakím vytáhl kreditní kartu. „Můžeme natankovat hned.“
„Kde jsi k ní přišel?“ zeptal se Karím posměšně. „Jak můžu vědět, že je bezpečná?“
Hakím místo odpovědi cosi naťukal do klávesnice. Vzápětí se objevila webová stránka deníku Iowa City Press Citizen. Ten vycházel v nejbližším větším městě u farmy. Informace, kterou Hakím hledal, byla hned nahoře. „Dvojnásobná vražda,“ přečetl a natočil displej ke Karímovi. „Těla už našli a prohlásili to za vraždu.“
„Já ti nevěřím.“
„Jsi umíně…
