59
Severní Arkansas
Hakím sáhl dolů a mírně si odsunul sedačku. S každým ujetým kilometrem se cítil líp. Během útěku dvakrát skoro ztratil vědomí. Poprvé na schodech z verandy a podruhé, když se musel nasoukat do auta. Kdykoli zlomené žebro narazilo do měkké tkáně plíce, bolest byla k nevydržení. Hakím měl pocit, že mu Alláh podal pomocnou ruku. Jinak by z toho utrpení určitě omdlel. Když najel na dálnici číslo 65 a vydal se jižním směrem, málem ho skolil příšerný záchvat kašle, ale přinutil se dýchat zvolna a po troškách.
Nyní, téměř po dvou hodinách, se cítil docela dobře. Velký sedan byl pohodlný a majitel mu naštěstí nechal plnou nádrž. Vítr vanul ze severu a Hakím ujížděl na jih, takže předpokládal, že mu benzin vystačí skoro na pět set kilometrů. S blížícím se předměstím Little Rocku se provoz v každém směru musel vměstnat do dvou pruhů. Cestou už projel několika menšími městy. Rychlost v nich byla omezena ze 105 kilometrů za hodinu na padesát a on si toho nevšiml, dokud na něj nějaký člověk na rohu nezamával, aby zpomalil. Po této chybě se snažil víc soustředit. Nastavil tempomat na 110 kilometrů za hodinu, našel zpravodajskou stanici se silným signálem a uvelebil se k jízdě. Stačil vyslechnout dvoje místní a jedny celostátní zprávy, ale o událostech v Iowě zatím nepadlo ani slovo.
Musel vyřešit jeden velký problém a jeden malý, ze kterého se velký mohl stát. Potřeboval zastavit na záchod a za normálních okolností by prostě zajel k nejbližší pumpě, jenže ve svém žalostném stavu se neodvažoval vystoupit z vozu. Jen při vzpomínce na bolest v celém těle, než se dostal dovnitř, se mu zatočila hlava. Pak ho napadlo řešení a začal podle billboardů u cesty hledat to správné místo.
Po několika kilometrech samozřejmě spatřil šipku k McDonaldu. Zařadil se za čekající vozy. Při čekání se na sebe podíval do zpětného zrcátka. Ve středové konzole objevil velké sluneční brýle, jaké si starší lidé nasazují přes dioptrické. Úspěšně jimi zakryl modřiny kolem očí a také mu přidaly na věku. Objednal si vanilkový koktejl, velkou kávu, dvě láhve vody, dva cheesburgery, hranolky a nějaké ubrousky. Neměl hlad, ale napadlo ho, že pro všechny případy bude lepší mít v autě zásobu jídla. Koktejl a kávu umístil do držáků a všechno ostatní odložil na sedadlo spolujezdce. Když odjížděl z parkoviště, spatřil dvě znamení, že se o něj Alláh opravdu stará. První byla lékárna, u níž se dalo nakupovat z vozu, a druhé čerpací stanice s obsluhou. Pokud teď dotankuje, může bez zastavování dojet až do sousedního státu.
Hakím zastavil u stojanu nejdál od budovy a čekal, až k němu dojde zaměstnanec. Ukázalo se, že to je mladý chlapec, což bylo ještě lepší. Zatímco chlapec plnil velkou nádrž cadillaku, Hakím začal srkat vanilkový koktejl. Cena činila 38 dolarů a 50 centů. Hakím dal mladíkovi dvě dvacetidolarovky a řekl, ať si nechá drobné. Když přejížděl rušnou ulici a odbočoval k lékárně, pustil se do úvah nad dalším postupem. Hakím znal pobřeží Mexického zálivu od Florida Keys po Brownsville v Texasu. V přibližně pěti městech měl kontaktní osoby mimo muslimskou komunitu, které se většinou zabývaly obchodem s drogami. Ty nejdůvěryhodnější a také nejvíce zavázané ho čekaly až v Miami, jenže to byla dlouhá cesta. Totéž platilo o Brownsvillu. Ve svém stavu nemohl ani do jednoho z těchto měst dojet bez zastávky, která by vše zkomplikovala. Také by se potřeboval zbavit auta, protože nakonec někdo najde zavražděný pár a ohlásí krádež vozu.
Ne, rozhodl se, lepší bude jet do New Orleansu. Tam se dostane za deset hodin, tedy dlouho před půlnocí. Zbaví se auta a zavolá svému člověku. Nabízela se ještě jedna možnost a on byl v pokušení ji využít, ale nejdřív musel zjistit, jak se vyvinula situace. Koupil si silný aspirin a antibiotickou mast a po několika minutách byl zpátky na dálnici. Hodlal dopít koktejl, vymočit se do kelímku a ten pak vyhodit z okénka. Plán jet do New Orleansu však vyžadoval jeden telefonát. Hakím z kapsy vylovil mobilní telefon a rozho…
