16
Tony i Jack se napřímili, jako by do nich udeřil blesk.
Lord Ferth pravil: „Přece jste řekl...“ A Tony namítl: „Myslel jsem, že je to jasné jako facka ... Pokusila se zabít Kellyho ... a chtěla zabít taky Cranfielda.“
„Tentokrát se mě pokusila zabít ona,“ souhlasil jsem. „Ale ne předtím. Ona se v mém voze nehrabala.“
„Kdo tedy?“ zeptal se lord Ferth.
„Její manžel.“
Jack vstal. Už se nezdál být v takových mátohách. Šťouchl jsem berlí Tonyho do ramene. Pochopil to a taky vstal. Byl mezi Jackem a dveřmi.
„Posaďte se, pane Roxforde,“ vyzval ho lord Ferth důrazně. A Roxford po chvíli uposlechl.
„Nesmysl!“ ohradil se. „Kellyho vozu jsem se ani nedotkl. Tuhle nehodu přece nemohl nikdo zařídit.“
„Jistě sis nemyslel, že do mě najede vlak,“ přisvědčil jsem. „Ale s nějakou jinou srážkou jsi počítal, to určitě.“
„Ale přece Grace ...“, spustil Tony, celý zmatený.
„Grace,“ řekl jsem věcně, „projevila vlastnosti zcela protikladné k těm, které má osoba, jež se postarala o moje a Cranfieldovo distancování. Grace je divoká, útočná, neovladatelná a emocionální. Plánování, které mělo za následek odnětí našich licencí, bylo chladné, precizní, účinné a brutální.“
„Šílenci jsou velmi lstiví,“ podotkl Tony váhavě.
„Nebyla to Grace.“ řekl jsem naprosto přesvědčeně. „Byl to Jack.“
Nastalo ticho. Pak Jack zakvílel: „Proč vůbec musela dnes ráno jet ke Cranfieldovi? Proč se proboha musela do toho míchat?“
„Stejně by to na věci nic neměnilo,“ ujistil jsem ho. „Věděl jsem už, že je to tvoje práce.“
„To je nemožné.“
Ferth si odkašlal. „Myslím ... hm ..., že byste nám měl říct, Kelly, na základě čeho vznášíte tak vážné obvinění.“
„Všechno začalo tehdy,“ spustil jsem, „když Dexter Cranfield přemluvil Edwina Bylera, aby vzal koně Roxfordovi a svěřil je jemu. Cranfield určitě přesvědčoval Bylera, jak to Grace tvrdí, že je ze společenského hlediska mnohem uznávanějším trenérem než Roxford. Pro pana Cranfielda znamená společenské postavení velmi mnoho a zřejmě předpokládá, že stejný názor mají i ostatní. A v případě Edwina Bylera měl asi pravdu. Jenže Jack trénoval Bylerovy koně ode dne, kdy si Byler koupil prvního, a úměrně s tím, jak se zvětšoval Bylerův majetek i počet jeho koní, rostla i Jackova prosperita a prestiž. Přijít o Bylera znamenalo tedy pro něj úplnou katastrofu. Návrat do bezvýznamnosti. Konec všeho. Jack není špatný trenér, ale nedokáže se vypracovat až úplně nahoru. K tomu mu musela dopomoci náhoda ..., dar z nebes ... čili Byler. A dva Bylery za život člověk do stáje nesežene. Proto jsem už téměř od samého začátku hloubal o Jackovi; od té chvíle, kdy mi Cranfield dva dny po našem distancování řekl, že Byler právě chtěl převést koně od Jacka k němu. Tehdy mi bylo strašně líto, víte, že nebudu jezdit na jeho koních..., a uvědomil jsem si, že má lítost nebyla nic ve srovnání s tím, co by musel cítit Jack, kdyby o ty koně přišel.“
„Tak strašně líto mi to zase nebylo,“ podotkl Jack malátně.
„Nedal jsem se tím ale ovlivnit,“ pokračoval jsem, „protože Pat Nikita mohl mít stejný důvod, jenom opačný. Pat se už léta pokouší odlákat Kessela od Cranfielda a dosáhnout, aby Cranfield přišel o licenci, by mohl být jeden způsob jak to zařídit. Pak tu byli různí lidé s méně závažnými motivy, jako Charlie West, který mohl doufat, že pojede na Squelchovi, jestliže budu odklizený z cesty. A existovala i určitá možnost, že to bude někdo úplně jiný, někdo, na něhož jsem nenarazil a o jehož motivu nemám ani tušení.“
„Proč to tedy musí být Roxford?“ zeptal se lord Ferth.
Vytáhl jsem z kapsy list, který mi poslal Teddy Dewar, a podal mu ho s vysvětlením, co znázorňuje.
„Dokazuje to přímé spojení mezi Oakleym a lidmi v kroužcích. Jedním z nich je Jack Roxford. Jak vidíte, věděl o Oakleyho existenci. Věděl, že Oakley mu ochotně opatří podvržené důkazy.“
„Ale ...,“ nakousl lord Ferth.
„Samozřejmě, vím,“ řekl jsem. „Tohle je nepřímý důkaz. Pak mám seznam lidí od George Newtonnardse.“ Podal jsem mu list a ukázal: „Tohle jsou lidé, kteří za…
