9
Vrátil jsem se k baru, ale lord Gowery už nebyl vevnitř. Stál venku s lordem Ferthem a oba společně si mne zachmuřeně měřili.
Zastavil jsem se čtyři kroky před nimi a vyčkával.
„Hughesi,“ zahartusil lord Gowery úvodem, „tady nemáte co pohledávat.“
„Tohle nejsou newmarketské pastviny, lorde Gowery,“ namítl jsem zdvořile.
Nešlo jim to pod nos. Urazilo je to oba. Pevně semkli řady.
„Drzostí nic nezískáte,“ řekl lord Ferth a lord Gowery dodal: „Jestliže se budete chovat takhle, nikdy nedostanete licenci zpátky.“
Zeptal jsem se mírně: „Je spravedlnost závislá na slušném chování?“
Zatvářili se, jako by nevěřili sluchu. Podle nich jsem uřezával větev, na níž jsem seděl, i když osobně jsem nikdy nevěřil, že by se licence daly získat nazpátek přehnanou pokorou dřív než bez ní. Pokora, kterou obvinění dávali najevo, vyvolávala u některých soudců shovívavost, ale u jiných přísnost. Obžalovaný, který chce dosáhnout nejnižší výměry trestu, by vždycky měl své vystupování podřizovat charakteru svých soudců - zdravá zásada, kterou jsem sám zcela nerozumně neaplikoval na případ vlastní neviny.
„Byl bych předpokládal, že vám stud zabrání sem přijít,“ řekl lord Ferth.
„Však jsem taky musel ledaco překousnout, než jsem se k tomu odhodlal,“ připustil jsem.
Lord Ferth přimhouřil oči a rychle je zase rozevřel.
Gowery řekl: „A pokud jde o ty nepravdy, které šíříte ..., kategoricky prohlašuji, že nejen nedostanete licenci co nevidět zpátky, ale vaše distance potrvá vzhledem k vašemu nynějšímu chování mnohem déle.“
Upřeně jsem na něho pohlédl, a lord Ferth otevřel ústa a zase je zavřel.
„Není žádná nepravda, že pan Cranfield a já jsme nevinní,“ řekl jsem po chvilce. „A není ani nepravda, že přinejmenším dva ze svědků lhali. To jsou fakta.“
„Nesmysl!“ ohradil se Gowery důrazně.
„To, co si myslíte, nic na pravdě nemění,“ poznamenal jsem.
„Škodíte si, Hughesi.“ Pod přísným autoritativním výrazem doutnal divoký vztek. Stačilo někde navrtat díru a vytryskne mi celý do obličeje.
„Byl byste tak laskav a řekl mi, kdo vám a ostatním rozhodčím navrhl, abyste vyhledali a vyslechli pana Newtonnardse?“ zeptal jsem se.
Téměř nezpoznatelně uhnul očima. To mi však stačilo, abych věděl, že jsem ťukl hřebík na hlavičku.
„Nepřichází v úvahu.“
„Povíte mi tedy alespoň, na čí příkaz navštívil soukromý detektiv David Oakley můj byt?“
„Ne,“ řekl důrazně, ale poprvé znepokojeně.
Ferth hleděl se vzrůstajícími pochybami z jednoho na druhého.
„Oč tady vlastně jde?“ zeptal se.
„Pana Cranfielda a mne totiž opravdu distancovali neprávem,“ řekl jsem. „Někdo poslal Davida Oakleyho do mého bytu, aby zhotovil onen podvrh. A věřím, že lord Gowery ví, kdo to byl.“
„Nic takového nevím,“ ohradil se Gowery rozzuřeně. „Chcete snad, abych na vás podal žalobu za urážku na cti?“
„Ničím jsem vás neurazil.“
„Řekl jste, že ...“
„Řekl jsem, že víte, kdo ke mně poslal Davida Oakleyho. Neřekl jsem, že ta fotka je zfalšovaná.“
„A to nebyla,“ trval Gowery důrazně na svém.
„Ale byla,“ odsekl jsem.
Nastalo dlouhé, napjaté ticho. Pak lord Gowery prohlásil rázně: „Tohle dál poslouchat nebudu,“ otočil se na podpatku a vnořil se zpátky do baru.
Lord Ferth vykročil se zmateným výrazem na tváři za ním.
Řekl jsem: „Lorde Ferthi, měl byste pro mne chvilku času?“
Zarazil se, obrátil se ke mně a řekl: „Ano, asi by to bylo lepší.“
Ukázal směrem k jídelně a klenutým vchodem jsme vešli do jasnějšího světla. Skoro všichni se už mezitím najedli a odešli. Bufet byl posetý zbytky jídel a všechny stolky až na dva byly prázdné. Lord Ferth usedl k jednomu z nich a ukázal na protější židli. Posadil jsem se a pohlédl mu do tváře.
„A teď mi to vysvětlete,“ vyzval mne.
Promluvil jsem vyrovnaným klidným hlasem; vzrušení by ho totiž mohlo odradit, zatímco rozvážnost mu snad prorazí krunýř. „Lorde Ferthi, pokuste se posoudit disciplinárku z mého hlediska a všechno půjde hladce. Vím, že jsem nikdy nevlastnil žádných pět set liber a nedostal od pana Cranfielda žádný dopis, takže mi je z…
