Vyšetřovací komise (Dick Francis)

16

Tony i Jack se napřímili, jako by do nich udeřil blesk.

Lord Ferth pravil: „Přece jste řekl...“ A Tony namítl: „Myslel jsem, že je to jasné jako facka ... Pokusila se zabít Kellyho ... a chtěla zabít taky Cranfielda.“

„Tentokrát se mě pokusila zabít ona,“ souhlasil jsem. „Ale ne předtím. Ona se v mém voze nehrabala.“

„Kdo tedy?“ zeptal se lord Ferth.

„Její manžel.“

Jack vstal. Už se nezdál být v takových mátohách. Šťouchl jsem berlí Tonyho do ramene. Pochopil to a taky vstal. Byl mezi Jackem a dveřmi.

„Posaďte se, pane Roxforde,“ vyzval ho lord Ferth důrazně. A Roxford po chvíli uposlechl.

„Nesmysl!“ ohradil se. „Kellyho vozu jsem se ani nedotkl. Tuhle nehodu přece nemohl nikdo zařídit.“

„Jistě sis nemyslel, že do mě najede vlak,“ přisvědčil jsem. „Ale s nějakou jinou srážkou jsi počítal, to určitě.“

„Ale přece Grace ...“, spustil Tony, celý zmatený.

„Grace,“ řekl jsem věcně, „projevila vlastnosti zcela protikladné k těm, které má osoba, jež se postarala o moje a Cranfieldovo distancování. Grace je divoká, útočná, neovladatelná a emocionální. Plánování, které mělo za následek odnětí našich licencí, bylo chladné, precizní, účinné a brutální.“

„Šílenci jsou velmi lstiví,“ podotkl Tony váhavě.

„Nebyla to Grace.“ řekl jsem naprosto přesvědčeně. „Byl to Jack.“

Nastalo ticho. Pak Jack zakvílel: „Proč vůbec musela dnes ráno jet ke Cranfieldovi? Proč se proboha musela do toho míchat?“

„Stejně by to na věci nic neměnilo,“ ujistil jsem ho. „Věděl jsem už, že je to tvoje práce.“

„To je nemožné.“

Ferth si odkašlal. „Myslím ... hm ..., že byste nám měl říct, Kelly, na základě čeho vznášíte tak vážné obvinění.“

„Všechno začalo tehdy,“ spustil jsem, „když Dexter Cranfield přemluvil Edwina Bylera, aby vzal koně Roxfordovi a svěřil je jemu. Cranfield určitě přesvědčoval Bylera, jak to Grace tvrdí, že je ze společenského hlediska mnohem uznávanějším trenérem než Roxford. Pro pana Cranfielda znamená společenské postavení velmi mnoho a zřejmě předpokládá, že stejný názor mají i ostatní. A v případě Edwina Bylera měl asi pravdu. Jenže Jack trénoval Bylerovy koně ode dne, kdy si Byler koupil prvního, a úměrně s tím, jak se zvětšoval Bylerův majetek i počet jeho koní, rostla i Jackova prosperita a prestiž. Přijít o Bylera znamenalo tedy pro něj úplnou katastrofu. Návrat do bezvýznamnosti. Konec všeho. Jack není špatný trenér, ale nedokáže se vypracovat až úplně nahoru. K tomu mu musela dopomoci náhoda ..., dar z nebes ... čili Byler. A dva Bylery za život člověk do stáje nesežene. Proto jsem už téměř od samého začátku hloubal o Jackovi; od té chvíle, kdy mi Cranfield dva dny po našem distancování řekl, že Byler právě chtěl převést koně od Jacka k němu. Tehdy mi bylo strašně líto, víte, že nebudu jezdit na jeho koních..., a uvědomil jsem si, že má lítost nebyla nic ve srovnání s tím, co by musel cítit Jack, kdyby o ty koně přišel.“

„Tak strašně líto mi to zase nebylo,“ podotkl Jack malátně.

„Nedal jsem se tím ale ovlivnit,“ pokračoval jsem, „protože Pat Nikita mohl mít stejný důvod, jenom opačný. Pat se už léta pokouší odlákat Kessela od Cranfielda a dosáhnout, aby Cranfield přišel o licenci, by mohl být jeden způsob jak to zařídit. Pak tu byli různí lidé s méně závažnými motivy, jako Charlie West, který mohl doufat, že pojede na Squelchovi, jestliže budu odklizený z cesty. A existovala i určitá možnost, že to bude někdo úplně jiný, někdo, na něhož jsem nenarazil a o jehož motivu nemám ani tušení.“

„Proč to tedy musí být Roxford?“ zeptal se lord Ferth.

Vytáhl jsem z kapsy list, který mi poslal Teddy Dewar, a podal mu ho s vysvětlením, co znázorňuje.

„Dokazuje to přímé spojení mezi Oakleym a lidmi v kroužcích. Jedním z nich je Jack Roxford. Jak vidíte, věděl o Oakleyho existenci. Věděl, že Oakley mu ochotně opatří podvržené důkazy.“

„Ale ...,“ nakousl lord Ferth.

„Samozřejmě, vím,“ řekl jsem. „Tohle je nepřímý důkaz. Pak mám seznam lidí od George Newtonnardse.“ Podal jsem mu list a ukázal: „Tohle jsou lidé, kteří zaručeně věděli, že Cranfield vsadil u Newtonnardse na Cherry Pie. Ani tohle není nezvratný důkaz, mohli to přece vědět i jiní lidé, co na seznamu nejsou. Jenže tenhle muž,“ a ukázal jsem jméno na seznamu těch, koho informoval Herbie Subbing, „tenhle muž je bratr Grace Roxfordové. Jackův švagr.“

Ferth na mne chápavě pohlédl. „Dal jste si s tím ale práci.“

„Obstarali mi to Teddy Dewar, jeho přítel a George Newtonnards.“

„Jednali ovšem z vašeho popudu, že ano?“

„To jistě.“

„Co ještě?“

„No,“ řekl jsem, „pak tu máme ta úhledně sepsaná obvinění poslaná lordu Gowerymu. Mimochodem, něco takového je pro Grace zcela netypické. Později můžeme porovnat písmo s typy na Jackově psacím stroji... Typy psacích strojů se dají rozpoznat stejně dobře jako otisky prstů.“

Jack prudce vzhlédl. Poznámku o psacím stroji pochopil. Ale význam listin předtím nepochopil.

Ferth pomalu řekl: „Sekretariát Jockey Clubu mi dal k dispozici dopis, ve kterém byl upozorněn na skutečnost, že v dostihové stáji bydlí distancovaná osoba. Pokud si vzpomínám, je písmo dopisu stejné jako na původních obviněních.“

„Pěkná úskočnost, co,“ poznamenal jsem. „Tohle se ovšem podobá spíš Grace. Mstivost a přitom celkem bezvýznamná skutečnost.“

„Nikdy jsem nepsal sekretariátu Jockey Clubu,“ ohradil se Jack.

„A co Grace?“

Zavrtěl hlavou. Třeba to ani neví, pomyslel jsem si. Stejně to nemělo velký význam. Raději jsem pokračoval: „Dnes ráno, zatímco byl Jack v domě pana Cranfielda, jsem se podíval do kufru jeho auta. Vozí s sebou spoustu nářadí, dokonce ruční vrtačku.“

„Ne,“ řekl Jack.

„Ale ano. A máš taky šedý volkswagen, ten, co s ním dnes přijela Grace. A ten volkswagen viděl automechanik opravny, když jsi přijel prošťourat zbytky mého vozu. Zřejmě jsi doufal, že odstraníš všechny podezřelé vyvrtané díry, které by u pojišťovny mohly vzbudit dojem, že třeba došlo k pokusu vraždy, jenže Derek tě předešel. A buď jsi jel za ním, anebo ses zeptal v opravně, jestli si něco z vraku odnesl, protože jsi pak vyslal Davida Oakleyho, aby ti to opatřil. Oakley nevěděl, jak je důležité to, co hledal. Litinový střep s dírou. Víc toho nevěděl. Přišel ke mně, aby si vydělal peníze.“

„Našel to?“ zeptal se Ferth.

„Ne. Je to pořád u mne. Dá se dokázat, že určitá vrtačka vyvrtala určitou díru?“

Tohle Ferth nevěděl. Jack se nevyjádřil.

„Když ses na plese doslechl,“ řekl jsem, „že se snažím zjistit, kdo udělal na mne a na Cranfielda ten podraz, řekl sis, že by ses mě měl zbavit, protože co kdyby se mi to podařilo. Kdyby se mi to totiž podařilo, přišel bys o víc než o Bylerovy koně ... A zatímco jsem hovořil s lordem Ferthem a tančil s Robertou, páral ses tam na konci parkoviště s tou svou nástrahou. Což,“ dodal jsem klidně, „ti těžko můžu odpustit.“

„Já ho zaškrtím,“ vyhrkl Tony prudce.

„Jeho osud závisí na lordu Ferthovi,“ zavrtěl jsem hlavou.

Ferth mi pohlédl do očí. „Vy ho najdete. Já si to s ním vyřídím.“

„Tak jsme se dohodli.“

„Podle vašeho přání.“

„Ano.“

„A jaké je vaše přání?“

To jsem nevěděl.

Tony se nepokojně ošíval a hleděl na hodinky. „Lorde Ferthi, Kelly, je mi líto, ale musím jít osedlat koně pro poslední dostih ... Je nejvyšší čas, abych zmizel.“

„Ano, jistě,“ řekl lord Ferth. „Byli bychom vám ovšem vděční, kdybyste o tom, co jste se zde dozvěděl, pomlčel.“

Tony překvapeně vzhlédl. „Samozřejmě. Jak si přejete. Ani slovo.“ Vstal a zamířil ke dveřím. „Na shledanou po mítinku,“ otočil se ke mně. „Ty tajnůstkáři jeden.“

Sotva odešel, vtrhla do jídelny posvačit hlučná skupina rozhodčích s manželkami. Lord Ferth k nim přistoupil, blýskl po nich očima a všichni vycouvali. Číšníka, který se za nimi zhmotnil, vykázal za dveře s příkazem, aby všechny hosty poslal do čajového salónku pro členy.

Po celou tu dobu Jack vytrvale upíral oči na ubrus a nepřenesl jediné slovo. Mně se rovněž v nejmenším nechtělo s ním mlátit slámu. Vypotil jsem kvůli němu příliš mnoho krve.

Lord Ferth se rychlým krokem vrátil a posadil se.

„Tak, Roxforde,“ pravil zcela věcně, „slyšel jste, z čeho vás Kelly viní. Teď je řada na vás, abyste se hájil.“

Jack zvolna zdvihl hlavu. V hlubokých vráskách usouzeného obličeje se leskl pot.

„Udělal to někdo jiný,“ řekl mrtvým hlasem.

„Určitě ne Grace,“ namítl jsem, „protože lord Gowery si byl zcela jistý, že člověk, který se ho po telefonu pokusil vydírat, byl muž. Stejně tak jako člověk, který se obrátil na Charlieho Westa, jak to alespoň West tvrdí.“

Jack Roxford sebou trhl.

„Ano, Roxforde, víme o lordu Gowerym,“ řekl Ferth.

„To nemůžete...“

„Jste ve stejném klubu,“ prohlásil jsem s jistotou, jako kdybych to věděl.

Také pro Jacka Roxforda byla zmínka o klubu stavidlem, které vypustilo příval. Stejně jako předtím Gowery, sesypal se zbědovaně i on.

„To nemůžete pochopit,“ hlesl.

„Jen nám to povězte,“ vyzval ho Ferth. „A my se vynasnažíme.“

„Grace ... my ... já ... Grace neměla ráda ...“ Hlas mu vypověděl službu.

Přisadil jsem si. „Grace se chtěla milovat normálním způsobem a nebyla ochotná k tomu, cos na ní požadoval?“

Polkl. „Už brzy po svatbě jsme se v jednom kole hádali a mně to šlo na nervy. Miloval jsem ji, přísahám. Miluju ji odjakživa. A připadal jsem si... jako v pasti... Nechápala, že ji biju vlastně jenom z lásky ..., řekla, že ode mne odejde a rozvede se se mnou pro surové zacházení ... Proto jsem požádal jedno známé děvče ..., jednu prostitutku, které to bylo jedno ..., totiž ... ona vám to dovolila, pokud jste jí pořádně zaplatil..., jestli bych za ní mohl chodit dál..., ale ona řekla, že toho už nechala..., ale že v Londýně existuje jeden klub ... Tak jsem tam šel..., byla to pro mě obrovská úleva ... a pak jsem už s Grace vycházel dobře ...“

Lord Ferth se tvářil znechuceně.

„Když jsem tam poprvé zahlédl lorda Goweryho,“ pokračoval Jack souvisleji, „nemohl jsem tomu napřed uvěřit. Spatřil jsem ho na ulici, před vchodem. Myslel jsem, že to je pouhá náhoda. Ale později, jednou večer v klubu, byl jsem si už jistý, že je to on, a příště jsem ho zase zahlédl na ulici..., ale nic jsem neřekl. Jak bych taky mohl? Přece jsem věděl, jak mu je ..., člověk tam nejde, dokud nezbytně nemusí..., a obejít se bez toho nemůžete.“

„Jak dlouho víš, že lord Gowery navštěvuje stejný klub?“ zeptal jsem se.

„No ... dva tři roky. Dlouho. Přesně to nevím.“

„Věděl, že jsi členem?“

„Ne. Neměl ani stín podezření. Jednou nebo dvakrát jsem s ním mluvil na závodišti o nějakých dostihových záležitostech ... Neměl nejmenší ponětí.“

„A potom jste četl,“ řekl Ferth zamyšleně, „že byl místo plukovníka Midgleyho jmenován předsedou disciplinární komise, která měla rozhodnout o stížnosti na Cranfíelda a Hughese, a pokládal jste to za vhodnou příležitost, jak vyšachovat Cranfielda z dostihového sportu a udržet si Bylerovy koně.“

Jack seděl schoulený na židli a nepopřel to.

„A když lord Gowery odmítl dát se vydírat, nedokázal jste se toho nápadu vzdát a pustil jste se do výroby podvržených důkazů, abyste dosáhl svého.“

Dlouhé mlčení. Pak Jack ze sebe vypravil zastřeným, přerývaným hlasem: „Grace to strašně vadilo ..., že nám Cranfield bere koně. Pořád o tom mluvila... Ráno, v poledne, večer. Bez přestání. Mluvila, mluvila, mluvila. Říkala, že by nejraději Cranfíelda zabila ... a podobné věci. Víte ..., byla vždycky tak trochu nervózní..., trochu přepjatá ..., ale Cranfield ji vyváděl z míry ... Někdy jsem se o ni až bál, zuřívala kvůli němu ... No, proto jsem se tedy pokusil připravit Cranfielda o licenci... Víte, říkal jsem si, že bude líp, přijde-li o licenci, než kdyby se Grace měla pokusit ho zabít.“

„Opravdu jsi věřil, že by to udělala?“ nadhodil jsem.

„V jednom kuse o tom mlela ... Nevěděl jsem, jestli by to udělala opravdu ..., ale moc jsem se bál... Nechtěl jsem, aby se dostala do maléru ..., má Grace, můj drahoušek ... Chtěl jsem jí pomoct... a všechno zase dostat do starých kolejí ... Proto jsem se do toho pustil... a ani to vlastně nebylo tak obtížné, jakmile jsem se k tomu konečně odhodlal.“

Ferth se na mne smutně usmál. Já na něho rovněž a přemýšlel jsem o tom, jak vražednou institucí může být manželství. Beztak už nervově labilní stav Grace se jistě zhoršil tím, že žila s úchylným mužem. Jack měl pocit viny a chtěl jí to nějak vynahradit. Ani jeden z nich neuměl racionálně myslet, takže se celá situace vyvíjela klaustrofobicky, uzavřená v jejich chorobném soukromém světě. Nepřetržité rýpání drahouška Grace by dovedlo k výbuchu i odolnějšího muže; ale Jack ji nemohl opustit, protože musel zůstat u svých koní, a nemohl ji vyhnat, protože ji miloval. Jediný způsob, jak manželku umlčet, bylo zničit Cranfielda.

„Ale proč já?“ zeptal jsem se pokud možno bez trpkosti. „Proč taky já?“

„Cože?“ Pohlédl na mne přimhouřenýma očima a pokoušel se soustředit. „Ty ... no ... osobně proti tobě nic nemám ... Říkal jsem si však, že jedině takhle to bude sedět... Cranfíeld by se v tom dostihu nemohl dopustit podtrhu, aniž by o tom nevěděl jezdec Squelche.“

„V tom dostihu jsem se nedopustil podtrhu,“ upozornil jsem ho.

„No ... to nevím. Ti pitomí oxfordští rozhodčí... Ale přesto mi poskytli jedinečnou příležitost..., když jsem se dozvěděl, že předsedou komise bude lord Gowery. A potom, když jsem to dohodl s Charliem Western a Oakleym ... Gracein bratr mi řekl, a řekl mi to, představte si, jen mimochodem, že mu jeho bookmaker pověděl, že Cranfíeld vsadil na Cherry Pie, a víte, já jsem se nemohl přestat smát. Mně, stejně tak jako Grace, to připadalo ..., no strašně směšné, že opravdu vsadil na Cherry Pie ...“

„A jak to bylo s tím Charliem Western?“ zeptal se Ferth ostře.

„Podplatil jsem ho..., aby prohlásil, že Kelly puloval Squelche. Zatelefonoval jsem mu a zeptal se ho, jestli Kelly někdy něco podobného udělal... a on řekl, že jednou, v dostihu nováčků, Kelly vykřikl: Tak, kluci, přišlajfujme to! Proto jsem ho navedl, aby prohlásil, že to Kelly řekl v Lemonfizzu. Říct něco, co Kelly opravdu řekl, zní přece moc přesvědčivě, ne ...?“

Ferth na mne pohlédl. „Kryl jste Westa,“ obvinil mě.

Kajícně jsem pokrčil rameny. Jack si toho nevšiml; nevnímal to.

Ztrápeně pokračoval: „Před plesem se Grace cítila docela dobře. Když Cranfieldovi vzali licenci, Grace se úplně uklidnila. A potom nám řekl Edwin Byler, že si budeme moct jeho koně nechat napořád ... a byli jsme šťastní..., a pak jsme se doslechli..., že Kelly je na plese ... a roztrušuje, že se stal obětí podvodu ... a že už brzy zjistí, kdo to udělal... A Grace potkala Cranfieldovu dceru a zase úplně ztratila hlavu, málem tak zle jako předtím..., a tak jsem si myslel..., že kdyby byl Kelly mrtvý..., bylo by zase všechno v pořádku ...“

Ferth pomalu potřásl hlavou. Pro myšlenkový pochod, který zavedl krok za krokem Jacka Roxforda od osobního neštěstí ke zločinu, nenacházel slov. „Říkal jsem si, že nic neucítíš,“ pokračoval Jack. „Říkal jsem si, že se nadýcháš kysličníku uhelnatého a prostě najednou ztratíš vědomí. Říkal jsem si, že to bude jako když člověk usne ..., že ani o tom nebudeš vědět. Prostě se neprobudíš.“

„Nevyvrtals dost velkou díru,“ upozornil jsem ho bez ironie. „Neunikalo z ní najednou tolik výfukového plynu, abych ztratil vědomí.“

„Nemohl jsem najít dost velkou trubičku,“ vysvětloval smrtelně vážně. „Musel jsem použít tu, co jsem měl po ruce. Byla trochu úzká. Tím se to stalo.“

„Ach tak,“ řekl jsem vážně. Jen o vlas. Jen několik centimetrů od rychlíku. O tři milimetry větší průměr by to byl dokázal.

„A potom ses šel poohlédnout po zbytcích výfukového potrubí, že?“

„Ano ..., ale to přeci víš. A taky jsem pak měl vztek na Oakleyho, že nic nenašel... Tvrdil, že se pokoušel to z tebe vymáčknout, ale že ses nedal..., a já jsem mu řekl, že mě to nepřekvapuje...“

„Proč jsi tedy nechtěl na něm, aby mě zabil?“ zeptal jsem se bez obalu.

„Vždyť jsem to chtěl, ale řekl, že nezabíjí. Řekl, že odklidí mrtvolu, kdybych to udělal já, ale sám něco takového na sebe nebere. Prý to za to nestojí.“

Tohle skutečně znělo jako autentický Oakleyho výrok.

„Proč ses o to tedy nepokusil sám?“ nadhodil jsem.

„Nenaskytla se mi příležitost. Totiž ... nerad bych byl nechal Grace příliš dlouho o samotě ..., byla tak rozrušená ..., a ke všemu jsi ležel v nemocnici... a poté ses vrátil do bytu ... Pokusil jsem se tě odtamtud vyštvat.“

„Tak přece jenom jste sekretariátu Jockey Clubu napsal vy!“ zvolal Ferth.

„Ano .., ale bylo už příliš pozdě ..., že? ... Chtěla to totiž ... Grace, ubohá Grace ... Proč jsem ji nechal odjet? ... Jenže dnes ráno mi připadalo, že jí je mnohem líp ... a teď ... a teď ...“ Obličej se mu zkrabatil a zrudl, jak potlačoval pláč. Představa Grace, jak ji naposledy viděl, ho však přemohla. Slzy vytryskly. Pofrkával do kapesníku.

Uvažoval jsem v duchu, jak by mu asi bylo, kdyby byl viděl Grace tak, jak jsem ji viděl já. Ale jeho nekritická láska by zřejmě přežila i to.

„Zůstaňte tu chvíli sedět, Roxforde“ přikázal mu lord Ferth, zvedl se z židle a pokynul mi, abych s ním přešel k protějším dveřím.

„Co s ním uděláme?“ zeptal se.

„Zašlo to už příliš daleko,“ řekl jsem rozpačitě, „než aby se to dalo celé ututlat. A Jack je přinejmenším stejně nebezpečný jako Grace, ne-li víc ... Grace to přežije a Jack bude zřejmě i nadále všechno posuzovat z hlediska jejího štěstí. Každý, kdo se k ní nějak špatně zachová, může skončit jako oběť jeho úkladů. Skončit jako zničený... nebo i mrtvý člověk. V nebezpečí jsou ošetřovatelky ... nebo příbuzní..., nebo i lidé jako já, kteří jí vůbec neublížili. Kdokoli...“

Ferth řekl: „Vám je zřejmě jeho způsob myšlení jasný. Musím se přiznat, že mně ne. Jenže to, co říkáte, zní rozumně. Nemůžeme mu jenom odejmout licenci a nechat věci běžet ... Tohle už není dostihová záležitost. Ale lord Gowery ...“

„Nějaké to riziko bude muset lord Gowery vzít na sebe,“ řekl jsem, i když jsem si přál něco jiného. „Jistě dokážete zařídit, aby jeho pověst nebyla zničena ..., jenže mnohem důležitější je zabránit Jackovi, aby se znovu pokusil o něco podobného.“

„Ano,“ přisvědčil. „To je.“ Rozpřáhl paže, jako by něco odstrkoval, jako by couval před nějakým rozhodnutím. „To všechno je tak zarmucující.“

Pohlédl jsem přes místnost na Jacka, schoulenou poraženou postavu s nervózníma očima a vystrašeným čelem. Jeho prsty škubaly ubrusem, skládal ho do malých nesmyslných záhybů. Nevypadal jako zlosyn, jako otrlý zločinec. Byl to pouze houževnatý chlapík s utkvělou představou vynahradit drahouškovi Grace své osobní nedostatky.

Nic zbytečnějšího než ho poslat do vězení, a nic by mu nemohlo víc uškodit: přesto však, domníval jsem se, tam půjde. Ale stejně mu tím, že ho strčí do malé klece, nevyženou z mysli zvrácené představy. Pro lidi jako on je tenhle způsob převýchovy nesmyslný.

Pomalu vstal a vykročil k nám.

„Předpokládám,“ řekl celkem nevzrušeně, „že pošlete pro policii. Chtěl jsem vás poprosit..., víte ..., neříkejte jim o tom klubu ... Neprozradím, že tam lord Gowery chodí... Nikdy to nikomu neprozradím ... Neměl jsem to ostatně ani v úmyslu ..., nikomu by to přece neprospělo, že? Stejně bych si tím nebyl udržel ty koně ve stáji..., nic by to na věci neměnilo ...Co myslíte ... musí tedy někdo o ... tom klubu ... vědět?“

„Ne,“ řekl Ferth s dobře zakrývanou úlevou. „Nemusí.“

Slabý úsměv vyvolal pavučinku vrásek, soupeřících s hlubokými rýhami úzkosti. „Děkuji vám.“ Úsměv zvadl. Výraz zoufalství se prohloubil. „Kolik ... kolik myslíte, že dostanu?“

Ferth se rozpačitě zavrtěl. „Nemá smysl dělat si s tím předčasné starosti.“

„Mohl bys ale dosáhnout, aby ti vyměřili jen půlku,“ nadhodil jsem.

„Jak?“ Chvěla se v něm dojemná naděje. Hodil jsem mu záchranný pás.

„Budeš-li svědčit v jiném procesu, který chci vyvolat, řekneš-li pravdu o Davidu Oakleym.“