Skřet a královna (Ed McBain)

6

Ačkoli jsem Anthonymu Königovi slíbil, že se mu ozvu, jakmile se rozhodnu, co podniknu s jeho informací o Vickinu otci, zavolal jsem mu až ve čtvrtek odpoledne, kdy jsem ukončil odpolední schůzku s Geraldem Bannisterem - tím žlučníkovým delikventem. Vlastně jsem se právě chystal vytočit neworleanskou předvolbu 504, když se ozvala Cynthia a oznámila mi, že König čeká na lince číslo tři. Klepl jsem do světelného tlačítka na telefonu.

„Haló, pane Königu,“ ozval jsem se.

„Slíbil jste, že zavoláte.“

„Omlouvám se, včera tu byl trochu zmatek. Kde jste teď?“

„Pořád ještě v Breakwateru. Vypadá to, že tu zůstanu nejmíň do konce víkendu. Musím objednat pro Vicky náhrobní kámen a chci si ještě vyjednat v květinářství, aby čas od času na hrob položili čerstvé květiny.

Už jste prověřil ty banky?“

„Ano. Někdo od nás kanceláře to udělal. Vicky měla běžný účet a malé konto s úsporami v První caluské bance, ale žádnou bezpečnostní schránku.“

„Co ostatní banky ve městě?“

„Nikde nic.“

„Takže pořád ještě nic nevíme, je to tak? Myslím o té závěti.“

„Je to tak. Ale pravidelně se ptám u soudu, nemusíte ...“

„Myslím, že byste měl zajít za Vickiným otcem.“

„A proč?“

„Jestli někdo ví něco o její závěti, pak je to Dwayne.“

„K čemu ten spěch, pane Königu?“

Myslel jsem na to, že tomuhle člověku unesli dceru, nejspíš to provedla táž osoba, která zabila jeho bývalou manželku, a on si dělal starosti jen o závěť, v níž - pokud vůbec existuje - bude nejspíš jmenován správcem celého dědictví své dcery, ať už zdědila cokoli. Měl jsem dojem, že by se Anthony König měl míň starat o majetek své dcery a víc o její bezpečí.

„Mám rád všechno pěkně v řádce,“ odpověděl.

„Proč nepočkáte, až vám vrátí Allison,“ namítl jsem. „Potom se můžeme začít starat o ...

„O to právě jde. Až ji dostanu zpátky, chci už vědět, na čem jsem.

Jestli mě ustanoví správcem...“

„Odpusťte, pane Königu, ale lituju, že jsem se o té možnosti vůbec zmiříoval. Jestli nějaká závěť existuje a vás ustanoví správcem, budeme mít spoustu času zařídit všechno potřebné později. Mezitím ...“

„Chtěl bych, abyste zašel za Dwaynem,“ naléhal.

Neodpověděl jsem.

„Pane Hope?“

„Slyším vás, pane Königu.“

„Zajdete za ním?“

„Když myslíte, že je to tak důležité...“

„Uklidnilo by mě to. A když už tam budete, můžete se zkusit trochu porozhlédnout a zjistit, jestli to, co jsem vám řekl, je pravda.“

„To bych radši nedělal.“

„Tak prostě jenom zjistěte, jestli existuje nějaká závěť. Nejedná se mi o osobní zisk, pane Hope, doufám, že si to uvědomujete. Nepředstavuju si, že bych dostal volnou ruku, abych si s Allisoniným majetkem mohl dělat co budu chtít...“

„To taky nebudete moct. Soud po vás bude chtít velmi přesné účty.“

„To jsem si myslel. Jenže si vážně myslím, že Vicky možná jmenovala správcem svého otce. Uvítal bych, kdybyste pro mě vypátral, jestli on neví něco o nějaké závěti.“

„Udělám, co budu moct.“

„Děkuju.“ Zavěsil.

Neřekl mi, kde Dwayne Millera najdu. Zazvonil jsem na Cynthii, požádal ji, aby mi v Budově veřejné bezpečnosti sehnala detektiva Blooma, potom jsem zastrčil Bannisterovy podepsané směnky do obálky označené Bannister-Ungermann a tu jsem hodil do košíku k ostatním materiálům, čekajícím na založení. Cynthia se ozvala skoro okamžitě.

„Detektiv Bloom na čtyřce,“ oznámila mi.

Uchopil jsem sluchátko.

„Haló. Jak se máte?“ ozval jsem se.

„Mám hlad.“

„Hlad?“

„Minulou sobotu jsem byl u doktora, na pravidelné každoroční prohlídce, víte? Řekl mi, že mám patnáct kilo přes váhu a hladinu cholesterolu mám tři-sedmnáct. No dobrá. Cokoli přes dva-osmdesát je prý špatenka a prý mu taky dělá starosti, když má někdo vyšší tlak než sto dvacet na devadesát. Takže mi nařídil dietu bez tuků a bez soli, a já umírám hlady. Víte, co jsem měl k obědu? Ovocný salát, nízkotučný sýr a krajíček proteinového chleba bez másla. Měřím šest stop a tři palce a vážím dvě stě dvacet liber. Připadá vám, že jsem tlustý?“

„No, já opravdu nevím...“

„Doktor mi tvrdí, že mám přes váhu. Prý v mém věku bych s tím mohl mít potíže - s nadváhou, tlakem a cholesterolem. Je mi šestačtyřicet.

Myslíte, že už jsem dědek?“

„Nu, to ne.“

„Říkal, že prý buď začnu držet dietu, anebo si mám přestat kupovat dlouhohrající desky. To měl být vtip. Můj doktor je hrozně veselá kopa. A tak obědvám ovoce se sýrem, jako nějaká dáma z Garden City s modrým účesem. Co pro vás můžu udělat, Matthew?“

„Mám pár věcí, které byste měl vědět.“

Vylíčil jsem mu všechno, co mi včera po pohřbu pověděli Anthony König a Melanie Simmsová.

„Začínají se nám líhnout podezřelí, co?“ mudroval Bloom.

„Vypadá to tak.“

„Ten tatík je tedy boháč?“

„Pomerančové sady, motely, cenné papíry i hotovost. Ano, řekl bych, že je poměrně mohovitý.“

„Jakou má cenu takový pomerančový sad v manakawském okrese?“

„Jeden z mých klientů tam vlastní sto čtyří akry a uvádí, že mají hodnotu necelého miliónu.“

„A Millerovi patří celých čtyří sta akrů, hm?“

„Správně.“

„Tak proč jeho dcera bydlela v oprýskaném rodinném domku na Citrus Lane?“

„To je dobrá otázka.“

„Mně to připadá, jako by ji vydědil ještě zaživa. A co ten Jim Sherman? Ten mi případá jako homosexuál. Je to homosexuál?“

„Šušká se to.“

„Mně je to jedno,“ prohlásil Bloom, „leda by to mělo nějaký vztah k případu. Řekl jí, že bude mrtvá, jo?“

„Tak mi to Melanie vyprávěla.“

„To taky mohlo znamenat, že s ní vyrazí dveře, když mu nepřitáhne do lokálu dost lidí.“

„Možná.“

„Promluvím s ním. Díky. Možná vás bude zajímat pár věcí. Zajímá vás tahle zpropadená záležitost?“

„Ano. Zajímá.“

„Myslel jsem si to. Za prvé: volal jsem tomu chlapíkovi, co v té kapele hrál sólovou kytaru, tomu z El Dorada. V neděli večer hrál někde na svatbě. Nadiktoval mi pár jmen, nepřipadá v úvahu, že by byl tady a řezal pěstmi do Vicky, takže je z toho venku. Pak jsem volal tomu z Cape Cod, co hrával na basovou kytaru. Telefon zvedla malá holka, hrozně milá, tak sedm, osmlet. Pověděla mi, že mamka jela nakupovat a taťka někde ladí. Řekl jsem jí, jak se jmenuju, a dal jsem jí telefonní číslo, ale bylo to k ničemu, pořád mi říkala pane Bum. Jak se vám to líbí? Pane Bum. Za chvíli mu zkusím zavolat ještě jednou, pro případ, že by přece jen náhodou byl v neděli večer tady a umlátil Vicky Millerovou k smrti.“

„Co letecké společnosti...“

„O Georgi Krantzovi nic. Ani v Bostonu, kde by nejspíš nastupoval na noční letadlo, ani odjinud z okolí Cape Cod. Jenže kdoví, třeba sem příjel autem. Nedaří se mi sehnat toho Sadowského, toho bubeníka, co naposledy, když o něm Marshall slyšel, bydlel v New Yorku. Prohledal jsem všechny seznamy, zrovna teď jsem volal newyorskou policii. Snad to z kolegiality pro bývalého poldu z nassauského okresu aspoň zkusí.

Obvolal jsem všechny hotely a motely tady ve městě; snažil jsem se najít Marshalla, jestli by mi nedal nějaké další informace o tom chlápkovi, třeba jak vypadá a tak, ale nikde není. Myslím, že se už vydal zpátky do Georgie. Říkal, že tam někde dělá diskžokeje, ne?“

„Ano, říkal.“

„Tak. A taky povídal, že si ten člun, co si na něm vyjel, vypůjčil v Islamoradě od nějakého Jerryho Coopera. Pamatujete se?“

„Pamatuju.“

„Tak v Islamoradě není v seznamu žádný Jerry Cooper. To nemusí nic znamenat, spousta lidí nechce mít svoje číslo v seznamu. Ale pokud jde o mě, to jeho alibi je doširoka otevřený a já bych si s ním moc rád promluvil. A to z několika důvodů. Našel jsem totiž jednu firmu ve Skokie, v Illinoisu, která vydává publikaci nazvanou Místní rozhlasové stanice, ceny a údaje. Je to hlavně pro lidi od reklamy, dovědí se tam, na kolik jaká reklama příjde v kterémkoli rádiu v celé zemi. Je tam seznam všech stanic ve všech státech. Před chvílí jsem s nimi domluvil. Okopírují mi georgijský seznam a pošlou mi ho expresní poštou. Doufám, že tam těch zatracených stanic není moc, protože mám v plánu nařídit svým lidem, aby je všechny obtelefonovali. Pokud ovšem ty parchanti od federálů nebudou protestovat. Kde je vlastně Skokie? Znáte to v Illinoisu?“

„Pocházím z Chicaga.“

„Tak kde je Skokie?“

„Vlastně kousek za Chicagem. Těsně vedle Evanstonu, kde jsem studoval práva.“

„No, doufám, že ty papíry dostanu už zítra. Chtěl bych si s Marshallem promluvit, jestli ho najdu. Zeptat se ho na toho Sadowského a zjistit, jak to bylo s tím člunem. Myslíte, že by König mohl vědět, u které stanice tam pracuje?“

„Možná. Mimochodem, chce ode mě, abych zašel za Vickiným otcem. Máte něco ...“

„Proč?“

„Chce vědět, jestli Vicky napsala poslední vůli. Napadlo ho, že by to Miller mohl vědět.“

„Ale? Proč ho tak zajímá poslední vůle?“

„Strašně rád by věděl, jestli ho jmenují správcem Allisonina jmění.“

„Řekněte mu, že ano.“

„Promiříte, co jste to ...“

„Povězte mu, že ho jmenovali správcem jejího majetku.“

„Odkud to víte?“

„Mám tu závěť u sebe,“ odpověděl Bloom. „Našli jsme ji v krabici od bot na nejvyšší polici ve skříni v ložnici.“

Závěť byla sepsána na jednom z oněch předtištěných formulářů, které se dají koupit u přepážky po patnácti centech plus daň. Byla natřikrát přeložená, jak tomu bývá u většiny právnických listin, chyběla den modrá stužka. Nahoře stálo vytištěno gotickým písmem

Pod tím byla předtištěna linka, na niž Vicky napsala rukou své jméno

Na dolním okraji stránky, pod dalšími gotickými píšmeny, tvořícími slovo

byly tři kolonky. Žádná nebyla vyplněna. Rozevřel jsem závěť.

Samotná poslední vůle sestávala z předtištěných a Victoriinou rukou psaných slov:

Tím končil souvislý text, psaný Vickiným rukopisem. Zbytek opět pozůstával se směsice předtištěných a rukou psaných výrazů. Do očí mě náhle udeřilo jedno jméno:

Tímto jmenuji a ustanovuji

vykonavatelem této závěti a poslední vůle.

Otočil jsem stránku.

... a pověřuji ho, aby v pripadě potřeby zaplatil všechny mé dluhy a uhradil náklady spojené s pohřbem.

Dokument nesl datum čtvrtého ledna, podepsala jej Vicky a dva svědci, jimiž, jak jsem se domníval, byli rodiče toho děvčete na hlídání, Albert a Dorothy Whitlawovi, žijící v čísle popisném 1122 na Citrus Lane.

Seděl jsem sám v Bloomově kanceláři a pročítal jsem závěť podruhé.

Vicky ji napsala nebo aspoň datovala čtvrtého ledna, tedy týden před svým zahajovacím vystoupením v Greenery. Sedmého napsala dopis Königovi, v němž mu oznámila, že v pripadě její smrti se má spojit s Matthewem Hopem, což nebylo nerozumné, protože mě už předtím v závěti ustanovila vykonavatelem. Bylo určitě možné, že König o té závěti předem vůbec nic nevěděl, ani o tom, že mu Vicky odkázala čtvrtinu příjmů svěřeneckého fondu, který pravděpodobně spravoval majetek určený jí. Na druhou stranu však bylo možné i to, že König o závěti celou dobu věděl a možná o ní s Vicky před její smrtí hovořil. Tím by se vysvětlovalo jeho naléhání, abych pro něho tu závěť vypátral. Neměl jsem ponětí, kolik je peněz v tom fondu, ale lidé už dokázali vraždit i pro pár drobných.

Dveře kanceláře se otevřely a v nich stanula Bloomova mohutná, cholesterolem prosycená postava. Za dveřmi seděli u jednoho stolu dva federální agenti v naprosto stejných modrých oblecích a oba telefonovali.

Bloom za sebou zavřel, aby na ně nebylo vidět.

„Pišta a Fišta,“ ušklíbl se. „Je to tu s nima jak v sázkový kanceláři, ve dne v noci visí na telefonu. Počkejte, až město dostane účet za všechny ty mezistátní hovory. Myslíte, že by obstála před soudem?“ pokývl hlavou k závěti.

„Nu.., možná ne úplně. Určitě jí někdo poradil, než to napsala. Nebo snad použila nějakou jinou závěť jako vzor. Jsou tam správně uvedená jména svědků a tak. Ale být na Königově místě, neutrácel bych svůj podíl z peněz svěřeneckého fondu.“

„Proč ne?“

„Předpokládám, že ten fond ještě nedoběhl. Kdyby ...“

„Nedoběhl?“

„Neukončil činnost. Kdyby to tak bylo, kdyby Vicky už převzala do vlastnictví všechny původní i zúročené vklady, nemusela by se o fondu vůbec zmiříovat. Stačilo by odkázat ,všechen movitý i nemovitý majetek`, jak to stojí v prvním odstavci.“

„Přece víte, že nebyla žádný advokát.“

„Jistěže ne. Ale myslím, že můžu celkem s jistotou předpokládat, že fond měl ukončit činnost až poté, co sepsala tu poslední vůli. A s tím by mohly nastat problémy. Pro Königa i pro jeho dceru.“

„Jak to?“

„Neznám stanovy toho fondu. Vím jen, že pokud jeho ručitel ...“

„Miller.“

„Ano, podle toho, co víme. ,Fond zřízený mým otcem Dwaynem Millerem v roce 1965. „` „Myslíte, že ten fond opravdu existuje?“

„Řekl bych, že ano. Ale pokud nejsou v jeho stanovách pravidla pro jmenování dalších obmyšlených osob pro případ její smrti... Nu, prostě nevím. Musel bych ten dokument vidět. Dá se bezpečně říct, že ručitel nebo zřizovatel svěřeneckého fondu - ten, kdo ho založil - je ten jediný, kdo smí rozhodovat o tom, kdy a jak se všechny příjmy rozdělí. Pokud zde nebyl jmenován někdo jiný.“

„Uvědomte si, že je řeč o miliónech.“

„Jak to můžete vědět?“

„Podle toho, co jste mi sám řekl, mají jenom ty pomerančové sady hodnotu nejmíří čtyř miliónů.“

„To je pravda, ale ...“

„Takže i když zapomeneme na motely a ty ostatní krámy, dělal by Königův podíl celý milión. To je pěkná hromádka oběživa.“

„Za předpokladu, že všechen ten majetek je součástí fondu.“

„Jak to myslíte?“

„Nevíme přece, co Miller do fondu vložil. Základní jmění by mohl představovat nějaký bezcenný zlatý důl na Yukonu a příjem za celá ta léta může být čistá nula.“

„Vsázím se, že v tom je všechno.“

„Podle Königa ne. Ten tvrdí, že Miller ukládal všechno, co Vicky vydělala, na svůj vlastní bankovní účet.“

„To říká König, ale co na to Miller? Rozhodně bych se moc rád koukl na papíry toho fondu. Existuje nějaký způsob, jak bych se k nim mohl dostat?“

„Můžete přece požádat o soudní příkaz. Nebo ne?“

„Z jakého důvodu?“

„Vyšetřujete vraždu...“

„Jistě a milión babek, to by mohl být pěkný motiv, že?“

„Přesně.“

„Ale bude se na to tak dívat i soudce?“

Bloom potřásl hlavou.

„O tom pochybuju. Bude se mě vyptávat, jak můžu uvažovat o motivu, když ani nevím, co v těch dokumentech stojí. Já mu vysvětlím, že o tom, co v těch dokumentech stojí, nemůžu vědět nic, dokud se k nim nedostanu. A on mi řekne: ,Vaše důvody nejsou dostatečně přesvědčivé, žádost se zamítá.` A to bude asi tak všechno.“

„Chcete, abych se to zkusil já?“

„Proč myslíte, že máte větší šanci?“

„Jméno mého klienta stojí v závěti, která se zmiříuje o svěřeneckém fondu. Existuje rozumný předpoklad, že výše částky, kterou zdědí, závisí na tom, jak je ten fond ustaven.“

„Mhm,“ zamručel Bloom.

„Znáte Millerovu adresu?“

„Bydlí na Manakawa Farms Road. Za hranicí města první silnice vlevo. Je to na semaforech na Jedenačtyřicáté, v tom místě, kde normálně odbočujete doprava, když jedete na pláž, jasné? Je to asi tak pět, šest mil za městem.“

„Na světlech doleva,“ opakoval jsem. „Manakawa Farms Road.“

„Jo. Hádejte, jakou barvou má natřenou poštovnf schránku?“

„Je na ní nějaké jméno?“

„Jen číslice. Tři-dvacet čtyři. Myslíte, že se něco dovíte?“

„Za pokus to stojí,“ ujistil jsem ho.

Když vyjedete z Calusy po Jedenačtyřicáté směrem na jih, měli byste dorazit do Manakawy asi tak po půlhodince. Je to jen asi sedmnáct mil, ale v sezóně je to totéž, jako sedmnáct set mil. Trvalo mi skoro hodinu než jsem se propletl předměstími, a dalších dvacet minut, než jsem našel Millerovy pomerančové plantáže na Manakawa Farms Road, blízko rozestavěné dálnice. Tu jeho jasně oranžovou poštovní schránku s černými číslicemi 324 a úzkou prašnou příjezdovou cestu, vedoucí na jeho pozemky, bych málem minul, kdyby mě na ni neupozornily celé míle pomerančovníků, vysázených v úhledných, stejnoměrných řadách. V noci předtím teplota stoupla až na báječných čtyřiatřicet stupříů (to je něco málo nad nulou podle Celsiovy stupnice, kteroužto zatracenou soustavu u nás v Americe nikdy používat nebudeme), ale přesto pod stromy zůstaly okuřovací nádoby, připravené k zapálení, kdyby znenadání opět udeřil mráz.

Půl tuctu bílých betonových bloků na konci příjezdové cesty tvořilo rozlehlý architektonický komplex. Zaparkoval jsem vedle oranžové dodávky s černým nápisem MILLEROVY PLANTÁŽE. K zasklené vstupní hale největší budovy vedly tři dlouhé, nízké schody. Otevřel jsem skleněné dveře a přešel halou k dřevěným dveřím, vedoucím do vlastní budovy. Za stolem tam seděla mladá, asi dvacetiletá dívka, ťukala do stroje a žvýkala žvýkačku. Když jsem vešel, vzhlédla.

„Ahoj,“ pozdravila.

„Jmenuju se Matthew Hope,“ představil jsem se. „Hledám pana Millera.“

„Je teď někde v sadech,“ odpověděla. „Nesednete si?“

„Jak dlouho tam asi bude, nevíte?“

„Šel se podívat, jestli včera v noci nedošlo k nějakým škodám,“ vysvětlovala. „Nemělo by to dlouho trvat, je tam už nějakou chvíli.“

„Myslím, že počkám venku,“ usoudil jsem. „Na sluníčku.“

„Můžete se opálit a zároveří i ochladit,“ podotkla.

„Ale je o něco tepleji než včera.“

„O moc ne. Má být necelých šedesát stupňů. To není žádné teplo.“

„Ale pomyslete, oč horší je to všude jinde,“ opáčil jsem.

„To jistě,“ přisvědčila.

Vesele jsem na ni kývl a šel jsem zase ven. Cestou přes skleněnou halu jsem přemýšlel, jak už je to dlouho, co jsem se stal domorodcem.

Pomyslete, oč horší je to všude jinde. Ježíšikriste! V dálce na cestě mezi stromy bylo vidět další blížící se oranžovou dodávku; zvedal se za ní oblak prachu. Opřel jsem se o blatník svého vozu a čekal.

Dwayne Miller měl na hlavě slaměný klobouk o objemu deseti galonů, na sobě modré džíny a hnědé kovbojské boty s bílým zdobením.

Vypadal větší, než jak jsem si ho pamatoval, ale mohla to být jen iluze vyvolaná tím vysokánským kloboukem. Všiml si mě už z kabiny dodávky, ale když vypnul motor, otevřel dveře a vystoupil, nedal nijak najevo, že mě poznává. Kráčel ke vstupní hale a koukal při tom do země.

„Pane Millere?“ oslovil jsem ho a on rychle vzhlédl. „Matthew Hope. Byl jsem včera na pohřbu.“

Důkladně si prohlížel můj obličej. Měl velmi tmavé oči, jaké mívala i jeho dcera, tmavohnědé, skoro černé jako uhel, také černé obočí a kotlety vyčuhující zpod klobouku. Tvar nosu ho okamžitě kvalifikoval za příslušníka rodiny prasečích tváří; byl baříatý, trochu ohrnutý, s širokánskými nosními dírkami.

„Nepamatuju si vás,“ řekl.

„Byl jsem tam s detektivem Bloomem.“

Pořád si mě prohlížel.

„A co chcete?“ zeptal se.

„Byl jsem Vickiným přítelem.“

„Tak?“

„Jsem právník.“

„Jste její advokát?“

„Ne, ale ...“

„Tak co tady chcete, pane Hope? Tady se pracuje. Pěstujeme pomeranče a prodáváme je po bušlech. Chcete koupit nějaký pomeranče, pane Hope?“

Docela jasně mluvil sarkastickým tónem a v očích mu planulo nepřátelství, k němuž, jak se zdálo, neměl žádný důvod.

Vůbec jsem toho člověka neznal, setkali jsme se poprvé. Neměl jsem ponětí, proč je tak hrubý.

„Před chvélí volal Tony,“ dodal. „Že se tu možná zastavíte.“

„Ááá.“

„Řek jsem mu, že o žádný zatracený závěti nic nevím, a on prej, že za mnou přijde jeho advokát a stejně se mě na ni zeptá. Vám odpovím stejně, pane Hope. Žádná závěť není.“

„Jak to víte?“

„Vicky by mi to pověděla. Mluvil jsem s ní ve čtvrtek, zmínila by se o tom.“

„Proč právě tehdy, pane Millere?“

„Protože bylo jasný, že je z něčeho k smrti vyděšená. Věděla, co se chystá, jestli se mě ptáte. Bylo jí to vidět v obličeji, úplně jasně. Měla strach. Jako když byla malá holka a třískal hrom a lítaly blesky. Vždycky utekla pod postel, ležela tam na břiše se zavřenýma očima, s rukama na hlavě, vzlykala a celá se třásla. Přesně tak vypadala ve čtvrtek večer.

Nebrečela a netřásla se, nic takovýho, ale když jsme mluvili o tom zahájení, měla ve tváři strach. Varoval jsem ji před tím, osobně jsem ji varoval, ale ona nechtěla poslouchat.“

„Co jste jí řekl, pane Millere?“

„Že dělá chybu, když chce znova začínat v takovým zapadáku na Stone Crab. Byla přece hvězda! A hvězdy nechoděj zpívat do nějakýho pitomýho lokálu v restauraci! Varoval jsem ji. Pohrozil jsem jí, že jí nic nedám, jestli toho nenechá. Nechtěla poslouchat. Paličatá potvora, stejně jako když byla malá. Někdy bych ji bejval zabil. Stejná jako její máma.

Paličatá jako mezek.“

„Co jste tím myslel, pane Millere?“

„Nerozumím.“

„Když jste jí pohrozil, že jí nic nedáte?“

„Nemyslím, že by vám do toho něco bylo. Nebo jo?“

„Myslel jste tím ten fond?“

Široce rozevřel oči. Několik okamžiků na mě beze slova zíral a snažil se odhadnout, jestli to jenom tak zkouším. Nakonec zřejmě došel k názoru, že o tom fondu doopravdy něco musím vědět, a tedy nemá cenu zapírat, že existuje.

„Stejně bych nemohl nic změnit,“ zavrčel, „je to nezrušitelnej fond.

Ale to ona nevěděla. Jen jsem ji chtěl postrašit, to je všecko, maličko na ni zatlačit. A jak to, že vy o něm víte?“

„Ze závěti,“ odpověděl jsem. „Píše se tam o svěřeneckém fondu.“

„Myslel jsem, že nevíte, jestli nějaká závěť je, nebo není.“

„To jsem neřekl, pane Millere.“

„Zatraceně, Tony to řekl.“

„Ten fond byl určený pro Vicky?“

„Do toho fondu vám nic není.“

Miller si sundal klobouk a otřel ho zevnitř kapesníkem. Všiml jsem si, že mu na temeni začínají šedivět vlasy. Najednou vypadal mnohem starší. Nasadil si klobouk zpátky na hlavu, kapesník vrátil do zadní kapsy džín, podíval se mi zpříma do očí a prohlásil:

„Aby bylo jasný, pane Hope, na svý jméno nevlastním vůbec nic kromě mýho domu. Všecko ostatní, plantáže, motely na Trailu, cenný papíry, to všecko patří fondu. Když Vicky začínala vydělávat prachy hudbou, bylo jí teprve devatenáct. Rozjela obrovskej kšeft v době, kdy rozuměla penězům jako koza petrželi. Stejně jako její máma. Dal jsem do kupy ten fond, abych ji chránil, abych se ujistil, že neskončí jako některý z těch rockovejch hvězd; víte, jak to myslím, polykaj prášky a buď se zabijou anebo, když dospějou do středních let, nepatří jim ani hrnec na čůrání. Průměrná životnost rockový hvězdy, pane Hope, je šest, sedm let, když má štěstí. Nechtěl jsem, aby moje holčička skončila ve škarpě, až jí jednou bude třicet. A to je všecko, co potřebujete vědět.“

„Pane Millere,“ řekl jsem, „Vicky odkázala základní i zúročené příjmy fondu ze tří čtvrtin Allison a z jedné čtvrtiny bývalému manželovi, Anthonymu ...“

„Nechtějte mě rozesmát,“ odsekl Miller.

„Já tu závěť nenapsal, to ona.“

„Jak by mohla rozdávat něco, co je ve fondu, kterej ona neustavila?

Jste přece advokát, ne? Zatraceně dobře víte, že jedině ten, kdo fond založil, může rozhodovat o tom, kdy a jak se budou rozdělovat příjmy.“

„Ten fond byl založen v její prospěch, že?“

„Samozřejmě, že jo, ale ...“

„Nu, jestli tedy činnost fondu skončila, mohla s tím nakládat, jak-“

„Jenže ona neskončila.“

„A kdy skončí?“

„Po tom vám nic není.“

„Pokud by skončila před jejím úmrtím, je mi do toho hodně. Vaše dcera odkázala čtvrtinu Anthonymu Königovi. To znamená, že pokud ty peníze už patřily jí, čtvrtina z nich ...“

„Chtěl byste tohle všechno ukrást pro svýho klienta?“

Miller doširoka rozpřáhl ruce, aby jimi objal ty nedohledné spousty akrů pomerančových sadů.

„To, co jsem budoval celej život, aby o to Vicky, až bude dost stará, mohla sama pečovat?“ Zavrtěl hlavou. „To se vám nemůže podařit, šéfe.“

„Já netvrdím, že König má teď hned na něco právo...“

„Á, takže ne teď hned, hm? A kdy teda chcete s těma nárokama vyrukovat, pane Hope?“

„Až si prohlédnu dokumenty fondu. A potom jen za předpokladu ...“

„To bude na svatýho Dyndy, šéfe.“

„Za předpokladu, že fond ve skutečnosti ukončil činnost předtím, než vaše dcera sepsala závěť.“

„Už jsem řek', že neukončil.“

„Anebo pokud jí stanovy fondu umožnily jmenovat další obmyšlené osoby.“

„Nic takovýho tam není.“

„Jak to ale můžu s jistotou vědět, když jsem ty dokumenty neviděl?“

„Musíte mi to věřit.“

„Když se jedná o čtvrtinu celkového jmění? Pokud mám chránit zájmy svého klienta, nemůžu udělat něco takového.“

„Tak jděte do háje, pane Hope, protože do toho fondu vám nic není.

Takže ty papíry neuvidíte, tečka.“

„Soudce s vámi třeba nebude souhlasit.“

„Cože?“

„Jméno mého klienta je uvedeno v poslední vůli, kde se mluví o svěřeneckém fondu. Můžu podat žalobu ...“

„Na celým světě není soud, kterej by ji přijal.“

„Ale je, pane Millere. Soud caluského okresu, a tam taky požádám o rozhodnutí ohledně práv mého klienta v souvislosti s tím fondem. A současně vám předám úřední výzvu k předložení dokumentů fondu, aby se daly pořídit kopie a aby se mohly prostudovat.“

„To vám žádnej soud nepovolí.“

„Nepotřebuju svolení soudu. Můžu vám tu výzvu poslat hned, jak podám žalobu, a bez souhlasu soudu.“

„Jen to udělejte, pane Hope.“

„Váš advokát by mě možná rád ušetřil takových potíží, pane Millere.

Jste si jistý, že se s ním nechcete nejdřív poradit?“

„Poraďte se s ním sám, jestli se vám chce utrácet za mezistátní hovor. Ty listiny sepsal David Haythorn v New Orleansu, tehdy jsme tam bydleli. Chcete jeho telefonní číslo?“

„To si najdu sám, ďíky, pane Millere.“

Neodpověděl. Vešel do vstupní haly a zabouchl za sebou skleněné dveře.

Před odchodem z kanceláře jsem řekl Cynthii, aby zavolala do redakce Herald Tribune a požádala je o sobotní vydání, kde vyšla kritika Jean Rivertonové na Vickino zahajovací vystoupení. Když jsem se vrátil, ležely už noviny na mém stole a vedle nich seznam lidí, kteří telefonovali, zatímco jsem byl pryč. Mrkl jsem na ten seznam a pak jsem prozkoumal obsah na titulní stránce novin. Kritika byla na straně dvanáct v sekci E.

Stálo tam:

Mou hudbou byl swing. Vyrůstala jsem v době big bandů. Podupávala jsem si do rytmu melodií Bennyho Goodmana a Charlieho Barneta. Mé duši byla blízká sladká harmonie skladeb Glenna Millera a Clauda Tornhilla. Srdce mi rozechvíval hlas trubky Harryho Jamese či klarinetu Artieho Shawa. Dodnes dokážu zabroukat každičkou notu melodií Charlieho Spivaka, Glena Graye, Vaughna Monroea, Duka Ellingtona dokonce znám i písně Alvina Reye, který hrával na elektrickou kytaru dávno předtím, než se Beatles naučili zastrčit šříůru do zásuvky. K mým ženským pěveckým idolům patřily Helen O'Connelová a Kitty Kallenová, Martha Tiltonová a Connie Hainesová, Betty Huttonová a její sestra Marion, sestry Andrewsovy, sestry Kingovy, Doris Dayová, když ještě zpívala s orchestrem Lese Browna. Milovala jsem swing. Pořád ještě miluji swing.

Victoria Millerová se stala hvězdou v roce 1965, kdy swing byl již mrtvý a éra big bardů skončila. Svou reputaci zbudovala na hudbě, které se později začalo říkat „bard rock“, na rozdíl od „soft rocku“ či „acid rocku“ nebo také „žvýkačkového rocku“ anebo v poslední době - od „punk rocku“. Během své krátké umělecké dráhy natočila tři alba a několik singlů. Alba se prodávala po miliónech exemplářů - nejznámější bylo to první, „Šílení“. Doprovázela ji skupina Wheat a styl, který jim všem přinesl slávu a bohatství, lze nejlépe popsat jako prudký, bouřlivý, zuřivý - vskutku šílený. Včera večer, při svém zahajovacím vystoupení v sále Tropicana restaurace Greenery, se Victoria Millerová rozhodla zazpívat celou řadu písní, jež bývaly populární za bigbandové éry. Výsledek byl katastrofální.

Přiznávám, že pro mě bylo obtížné neporovnávat píseří You Belong to Me v podání slečny Millerové s původní verzí Jo Staffordové, její přednes Why Don't You Do Right s podáním Peggy Leeové a její interpretaci písně He's My Guy s tím, jak ji zpívala Helen Forrestová. Ovšem, jestliže je toto srovnání tak hrozné, bylo tedy namístě se mu vyhnout za každou cenu a nestavět repertoár na písních, jejichž původní verze mnozí zdejší občané tak dobře znají a s láskou na ně vzpomínají.

Repertoár, který si slečna Millerová zvolila pro svůj program, nejenže nenavodil uvolněnou atmosféru setkání se starými přáteli, ale zaváněl spiš pocitem blahosklonnosti. A kromě toho, její hlas - možná vhodný pro řvoucí reproduktory rockové hudby šedesátých let - mi připadal slaboučký a prázdný, když zápasil s takovými hity čtyřicátých let, jako byla píseň I´ll Get By, Sentimental Journey a Serenade in Blue.

O něco - ale opravdu jen o něco věrohodnější byla její interpretace skladeb Boogie Ride (avšak kdo by mohl zapomenout na Anitu O'Dayovou s doprovodem orchestru Gena Ktupy?) a Tampico (a zase: což by každý z nás nedal přednost provedení June Christyové a Stana Kentona?), ovšem její výkon většinou postrádal živost, energii, prostě kouzlo, jež ony hvězdy čtyřicátých let vkládaly do každého ze svých vystoupení.

John Ruggiero ji statečně a obdivuhodně doprovázel na klavír. Domnívám se však, že si nejspíš přál, aby byl už zpátky na scéně v síni Helen Gottliebové.

Složil jsem noviny.

Nečetl jsem ještě od Jean Rivertonové ničivější kritiku vlastně jsem v životě nečetl ničivější kritiku, ať už ji napsal kdokoli. Chápal jsem její pocit, že se Vicky neměla pouštět na území tak posvátné mnoha caluským padesátníkům, ale, kristepane, proč ji ještě navíc musela rozcupovat na cáry? Vzpomněl jsem si na rozhovor, který vyslechla Melanie Simmsová, a začal jsem uvažovat, zda by Jeanino zběsilé pohoršení ukonejšilo, kdyby do repertoáru na poslední chvíli vložila pár rockových skladeb.

Pochyboval jsem o tom. Jedno bylo jisté: Jim Sherman měl dokonalý odhad, když protestoval proti Vickině výběru písní, a měl jsem podezření, že by asi zanedlouho Vicky oznámil, že v Greenery skončila. Měl snad na mysli právě to, když jí řekl „Dámo, jsi mrtvá.“? Nedovedl jsem si představit, že by měl cokoli společného s brutálním násilím, jež bylo příčinou její smrti. Na druhé straně bylo známo, že negativní kritika Jean Rivertonové dokáže zmařit i to nejstatečnější odhodlání. Vzpomněl jsem si, že tehdy večer, když jsem tam byl, seděla v sále jen hrstka lidí. Majitelé investovali do Greenery balík peněz, a pokud by to všechno mělo odplavat kanálem jen proto, že Vickino nekvalitní vystoupení získalo restauraci špatné jméno...

Nechtěl jsem na to myslet, to byla Bloomova práce. Zvedl jsem telefon a začal se věnovat své práci.

Na informacích v New Orleansu mi dali telefonní číslo kanceláře Davida Haythorna na náměstí Shell v čísle jedna. Když jsem je vytočil, bylo už skoro pět hodin. Jakési ženě, která zvedla sluchátko, jsem vysvětlil, že je to dálkový hovor, a ona mě ihned spojila.

„Pane Haythorne,“ ozval jsem se. „Tady je Matthew Hope. Jsem advokát z Calusy. Potřeboval bych, abyste mi věnoval pár minut.“

„Ano?“ odpověděl opatrně.

„Zastupuju jistého Anthonyho Königa...“

„Ach, ano,“ řekl.

„Prosím?“

„Chvfli mi trvalo, než jsem identifikoval vaše jméno. Dwayne Miller mi dal vědět, že se mi možná ozvete.“

„Ano. Mluvil jsem s ním před chvílí.“

„Řekl mi o tom.“

„Takže víte, oč se mi jedná?“

„Víceméně.“

„Tak vám to nemusím podrobně vykládat.“

„Pochopil jsem, že jde o ten svěřenecký fond.“

„Ano.“

„O to, jak dalece se týká vašeho klienta.“

„Ano, správně.“

„Vysvětlil jsem panu Millerovi, že nemáme co skrývat a že nemám nic proti tomu, pohovořit si s vámi o stanovách fondu. Zdá se mi, že je to jediný způsob, jak vás přesvědčit, že váš klient nemá po smrti slečny Millerové žádný nárok na základní ani na zúročené příjmy fondu.“

„Zatím jsem žádný takový nárok neprosazoval.“

„Nu, jak jsem porozuměl, mával jste mému klientovi před nosem žalobou a hrozil jste ...“

„To bylo jen pro případ, že se k dokumentům fondu nedostanu jinou cestou.“

„Můžete se na ně podívat, kdykoli budete chtít. Nemáme co skrývat.“

„Pan Miller mi pověděl, že obmyšlenou osobou byla jeho dcera...“

„Nu, nerad bych o tom debatoval po telefonu, pane Hope.“

„Ale on mi to už sám řekl, nesnažím se ...“

„Stejně bych o tom radši nemluvil.“

„Za předpokladu, že byla obmyšlenou osobou ...“

„Vážně, pane Hope, o tomhle se nedá tak lehce diskutovat po telefonu.“

„Proč ne?“

„Takový fond je složitá záležitost, jsem si jist, že si uvědomujete ...“

„Ano, pane Haythorne, vyznám se ve svěřeneckých fondech.“

„Nerad bych, aby právě ohledně tohoto fondu došlo k jakémukoli nedorozumění. Je tady vražda, došlo k únosu, nepřeju si, aby snad někdo ten fond omylem považoval za...“

Odmlčel se.

„Za co?“ otázal jsem se.

„Raději o tom nebudeme mluvit po telefonu.“

„Já bych si však přál, abyste přišel na nějaký způsob, jak mi hned odpovědět.“

„Ne, myslím, že by to nebylo v zájmu mého klienta.“

„Ušetřil byste mi cestu do New Orleansu.“

„Určitě z Calusy létá nějaký spoj.“

„A já vím určitě, že ne moc často.“

„Nic jiného vám navrhnout nemůžu.“

„Takže musím letět do New Orleansu, je to tak?“

„Tak, pane Hope.“

„Ztěžujete mi to, pane Haythorne, a já bych rád věděl, proč.“

„Jak už jsem řekl, nemáme co skrývat. Ale jestli si chcete prohlédnout dokumenty fondu, můžete tak učinit jen zde, v mé kanceláři.“

„Přijdu k vám zítra,“ rozhodl jsem. „Zavolám vám zpátky, jakmile si zjistím, kdy letí letadlo.“

„Výborně. Čekám na vaše zavolání,“ odpověděl. „Budu tady ještě asi hodinu.“

Hned jak jsem zavěsil, jsem si uvědomil, že musím zítra po škole vyzvednout Joannu. Uvažoval jsem, co asi řekne, až se doví, že na víkend letíme do New Orleansu. Jelikož svoji dceru znám, řekl jsem si, že tím bude nadšena. Zkontroloval jsem záznamy v diáři. Zítra v deset mám jedno vypořádání a v poledne schůzku u oběda. Joanna odejde ze školy ve čtvrt na čtyři, pokud ovšem nemá pěvecký kroužek nebo fotbal či něco podobného. Zavolal jsem Cynthii, aby mi zjistila spoje do New Orleansu, a připomnél jsem jí všechny své schůzky. Ozvala se mi o deset minut později s tím, že nejlepší by byl let 127 společnosti National, odlet z Calusy v 15.10, s přestupem na National 25 v Miami, přílet do New Orleansu v 18.08. Požádal jsem ji, ať mi rezervuje dvě místa v druhé třídě, a pak jsem zavolal do školy sv. Marka a vyžádal si Joanninu třídní.

Jmenuje se Isabel Reedová. Mluvila uspěchaně a maličko nazlobeně, protože jsem ji zastihl právě ve chvíli, kdy odcházela na nějakou vernisáž.

Vysvětlil jsem jí, že chci vzít dceru s sebou na víkend do New Orleansu a že musíme stihnout letadlo deset minut po třetí hodině, což znamená, že ji musím vzít ze školy nejméně hodinu předtím, abychom...

„Proč neletíte později?“ chtěla vědět slečna Reedová.

„Protože mám v New Orleansu schůzku,“ odpověděl jsem.

Zatím jsem se sice s Davidem Haythornem nijak nedohodl a vůbec jsem nevěděl, jestli bude ochoten se se mnou sejít, když přiletím tak pozdě, ale musel jsem brát jedno po druhém.

„Proč neletíte později,“ trvala dál na svém slečna Reedová, „a nedomluvíte si schůzku na příští den?“

„Protože je to pracovní schůzka a příští den je sobota.“

„Ach...“

„Vyzvednu si ji ve dvě hodiny,“ navrhl jsem. „Možná o něco dřív, jestli to bude možné.“

„Ale ve dvě hodiny má angličtinu,“ upozornila mě slečna Reedová.

„Tu jednu hodinu určitě dožene,“ prohlásil jsem.

„Právě v angličtině je nejslabší,“ namítla slečna Reedová.

„To je mi líto,“ řekl jsem, „ale je to nutné.“

„No,“ zaváhala.

„Děkuju vám,“ ukončil jsem.

Pak jsem zase volal Haythornovi, že přiletím do New Orleansu zítra večer po šesté a že bych mu byl vděčný, kdyby se se mnou mohl krátce nato setkat. Velmi mě překvapilo, že úplně klidně souhlasil se schůzkou v tak pozdní hodinu. Vysvětlil mi, že stejně zůstává ve městě, protože jde s někým na večeři, a s radostí prý mě uvítá ve své kanceláři, jakmile se tam z letiště dostanu. Sdělil jsem mu, že budu bydlet v hotelu Saint Louis - kde jsem si ještě nerezervoval pokoje - a že mě tam zastihne, kdyby nastal nějaký problém. Řekl, že žádné problémy neočekává.

Když jsem zavolal Susan, byla zřejmě už opět ve své kůži pěkné potvory. Vykládala, že má spoustu práce s balením na ten její velký víkend s Georgiem Poolem na Bahamách, že Joanna není doma, protože šla do filmového klubu, a prosila mě, abych to zkrátil. Vysvětlil jsem jí, že vezmu zítra Joannu s sebou na víkend do New Orleansu, a zeptal jsem se, jestli by jí nevyřídila, že si má sbalit věci na celý víkend a vzít si je s sebou ráno do školy, protože rovnou ze sv. Marka pojedeme na letiště.

„No dobře,“ souhlasila Susan. „To je všechno?“

„Řekni jí, prosím tě, ať si vezme nějaké šaty, protože budeme jíst v restauraci a chtěl bych ...“

„Povím jí, že si má zabalit šaty.“

„A plášt do deště. V New Orleansu by mohlo ...“

„Plášť do deště, ano, Matthew. Jestli ti to nevadí, snažím se ...“

„A vyřiď jí, že pro ni přijedu nejpozději ve dvě, slečna Reedová dovolila, aby vynechala hodinu angličtiny.“

„V angličtině je ze všeho nejslabší,“ namítla Susan.

„To jsem už slyšel. Tak ve dvě, dobrá?“

„Pořád jsi tak nemožně nezodpovědný,“ obvinila mě Susan a zavěsila.

Cynthiin bzučák se ozval skoro v tu chvíli, kdy jsem odložil sluchátko.

„Advokátka O`Brienová,“ hlásila. „Na trojce.“

Okamžitě jsem stiskl svítící knoflík na aparátu.

„Ahoj, Dale,“ pozdravil jsem.

„Ahoj,“ ozvala se. „Chtěla bych tě zítra večer pozvat někam na večeři. Máš čas?“

Ve svých sedmatřiceti letech nejsem ještě tak starý, aby mě překvapovala svobodomyslnost dnešních žen. Ale ještě nikdy předtím mě žádná ženská na večeři do restaurace nepozvala. Zažil jsem pozvání na domácí večeři, kde jsem dostal hovězí bourguignon a červené víno ve svíčkami osvětlené kuchyni, zařízené v rádoby uměleckém stylu, ale ještě nikdy mě žádná nepozvala do restaurace. Nikdy.

„Matthew? Jsi tam?“

„Ano, já... jsem tady.“

„Tak odpověz, ano, nebo ne?“

„Zítra letím do New Orleansu,“ řekl jsem.

„To je paráda!“ zvolala. „Proč bych nemohla letět s tebou?“

Moje mlčení bylo skoro hmatatelné.

„Matthew?“

„Ano, pořád jsem tu.“

„Šlo by to?“

„Nu... bude se mnou moje dcera,“ vysvětloval jsem.

„Vadilo by jí to?“

„Ne. To nemyslím, ale ...“

„Kde budete bydlet?“

„V hotelu Saint Louis.“

„Tak dobře. Zamluvím si tam pokoj. Kterým letadlem poletíme?“

„Myslíš to vážně?“

„Samozřejmě že ano. Vlastně jsem zrovna potřebovala nějakou výmluvu, abych mohla na chvíli vypadnout z města. Kterým letadlem poletíme?“

„Řeknu sekretářce, aby zamluvila místo i pro tebe. A taky pokoj v hotelu, jestli opravdu ...“

„Opravdu.“

„Tak dobrá. Výborně,“ usmál jsem se.

„Výborně,“ potvrdila Dale.