Kapitola 80
SARAH STÁLA V LOŽNICI Diany Kingové vonící po růžích a rozhlížela se po čemkoli, co by jí mohlo překážet při rychlém úniku. Přešla pokoj a zavřela táflované dveře na chodbu. Pak rozsvítila čelovku.
Místnost měla zhruba pět na pět metrů, šikmý strop a střešní okno směřující k ulici. Sarah přejela paprskem svítilny po starožitném nábytku, tapetách s natištěnými růžemi a pak si posvítila na prádelník. Už se chystala prohlédnout jeho zásuvky, když spatřila temnou postavu s baterkou. „Bože! Kdo…?“ vyjekla a pak si uvědomila, že je to její odraz v zrcadle.
Seber se, Sarah.
Přelétla paprskem po místnosti a zachytila matný zlatý odraz na toaletním stolku. Došla blíž a uviděla hromady šperků, téměř tuny, ležící na desce z třešňového dřeva.
Sarah se už tak dost koupala v adrenalinu, ale při pohledu na takovou hromadu zlata ji zaplavila další vlna. Otevřela tašku a hranou roztřesené ruky do ní shrnula šperky. Pár kousků, prsten a náušnice, dopadly na podlahu. Sarah je sebrala, ještě než se přestaly kutálet. Podívala se na hodinky.
Získala skvělou kořist v čase něco přes tři minuty. Její osobní rekord. A teď už byl čas jít.
Sarah došla k oknu, spustila se ven a znovu se postavila na klimatizační jednotku. Seskočila dolů a s točící se hlavou prošla mezi živým plotem a domem na slabě osvětlenou ulici.
Zvládla to.
Už je venku.
Sarah si strhla z hlavy čelovou lampu, hodila ji do tašky s náčiním a zahnula na chodníku doprava do vedlejší ulice – a náhle strnula na místě. Chválila den před večerem. Zakvílela siréna a Sarah uviděla, jak za roh zahýbá policejní auto a míří přímo k ní.
Nebylo podstatné, jak na ni přišli, nebo zda policie vůbec jde po ní. Sarah měla u sebe šperky v hodnotě několika set tisíc dolarů a plnou tašku lupičského náčiní.
Nesměla se nechat chytit.
Sarah se rozběhla na opačnou stranu a vřítila se na zadní zahradu západně od domu paní Kingové. V duchu si označila místo, hodila tašku se šperky do okénka v suterénu a utíkala dál. Oběhla něco, co vypadalo jako základy zahradní chatky, a odhodila tašku s náčiním do pytle se stavebním odpadem.
Stále za běhu si strhla čepici a rukavice a hodila je pod živý plot. Slyšela, jak se siréna zastavila jen pár metrů za ní, a někdo vykřikl: „Policie, stůj!“
Sarah ve tmě neviděla, kam má běžet, takže si dřepla na bobek a strnula u hrubě omítnuté zdi domu. Zahradu přelétly paprsky baterek, ale ani jeden se jí nedotkl. Praskaly vysílačky a policisté volali jeden na druhého, jak se snažili odhadnout, kudy mohla běžet, a Sarah se po ty nekonečné minuty tiskla ke zdi a bojovala s nutkáním dát se do běhu.
Když hlasy umlkly kdesi v dálce, rozběhla se šikmo přes zahradu plnou dětských hraček ke kovové brance, kterou otevřela. Cvakla petlice. Za nějakými dveřmi se rozštěkal velký pes. Rozzářila se bezpečnostní světla.
Sarah to vzala po okraji osvětlené plochy do stínů další zahrady, kde zakopla o kolečko a upadla tak tvrdě, že se jí zula pravá bota. Hmatala po ní ve tmě, ale nemohla ji najít.
Pronikavý ženský hlas zaječel: „Artie, venku někdo je!“
Sarah se přehoupla přes plot, znovu se rozběhla a za běhu si svlékla černý svetr. Vytáhla z kalhot podolek jasně zeleného trička a vyšla ze stínů na ulici, kterou neznala.
Zoufalá a s pocitem, že bude zvracet, si zula druhou botu, stáhla ponožku a hodila je do popelnice u jedné příjezdové cesty. Potom zamířila pravidelnou chůzí na sever, kde mělo stát její auto.
Až příliš pozdě si uvědomila, že měla klíčky v tašce s náčiním a že zamkla peněženku do přihrádky na rukavice.
Byla bez bot a bez peněz kilometry daleko od domova.
Co teď?
