Devátý soud (James Patterson)

Kapitola 41

NEŽ JSEM SE STAČILA VRÁTIT na místo činu, uklízela už Claire fotoaparát. Pohlédla mi do tváře a já uviděla, jak se jí v obličeji odráží má hrůza. Rozepjaly jsme paže a objaly se – a tentokrát mi bylo jedno, jestli to někdo bude považovat za mou slabost.

„Ta děťátka. Nedokážu se s tím vyrovnat,“ řekla jsem. „Tohle nebude v pořádku,“ řekla Claire s ústy u mého ramene. „I když toho parchanta chytíme, nebude to v pořádku. Už nikdy. Ty to víš, že?“

Pustily jsme se, když se jeden z Claiřiných asistentů zeptal, jestli může začít balit obětem ruce do sáčků. Ponurá práce likvidace místa činu začala. Řekla jsem Claire: „Viděla jsi ta písmena na předním skle?“

„No jo. DMP. Další obměna zavedeného schématu. C a W jsou stále vedle sebe a F se pohybuje kolem nich. A to je všechno, co mám, kromě dvou dalších obětí, které neměly zemřít.“

Claire mě zatahala za paži a já uhnula z cesty, když nahoru vyjela Clapperova dodávka a zastavila vedle Claiřiny. Zezadu vyskákali technici, Clapper došel k té ponuré scéně a řekl neadresně: „Člověk začne uvažovat, jestli Bůh už nad lidstvem nezlomil hůl.“

Fotoaparáty blýskaly a kamera natáčela těla a otvory po kulkách uvnitř i vně auta. Technici sbírali projektily jako důkazní materiál, rozmisťovali značky, pořizovali náčrty a dělali si poznámky.

Stála jsem stranou, sledovala je při práci a myslela na to, jak Elaine Maroneová ještě před hodinou nakupovala se svým manželem a miminkem a teď Claiřin tým balí jejich těla do čistých bílých prostěradel a zapíná je do vaků na mrtvoly. Byla jsem ráda, že Francis Marone nemůže slyšet tu chladnou definitivnost ve zvuku zavíraných zipů.

Znovu jsem zadoufala, že se vystřelené kulky podaří přiřadit k jiným v databázi, že se v té krvavé lázni najdou použitelné fyzické důkazy, když Conklin zavolal: „Linds. Podívej se na tohle.“

Došla jsem k minivanu Maroneových a uviděla, že můj parťák ukazuje na třípísmenný podpis na čelním skle. Obrátil ke mně své hnědé oči a řekl: „To není rtěnka.“

Posvítila jsem si baterkou na písmena a sevřel se mi žaludek.

„To je krev,“ řekl Conklin. „Napsal to prstem namočeným do jejich krve.“

Jeden z Clapperových techniků pořídil záběry zblízka. Další setřel vzorky z písmen na skle. Můj plamínek naděje se rozhořel jasněji.

Je to možné?

Přemohla Vraha se rtěnkou zuřivost natolik, že po sobě nechal krvavý otisk pro ochránce zákona?