Pět malých prasátek (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Rekonstrukce

ODPOLEDNÍ SLUNCE ozařovalo laboratoř v Handcross Manoru. Několik křesel a sedátko, které sem byly narychlo postaveny, spíše zdůrazňovaly zatuchlou prázdnotu, než ji zabydlovaly.

Poněkud rozpačitě a popotahuje se za knír hovořil Meredith Blake svým roztěkaným způsobem s Karlou Lemarchantovou. Mezi řečí prohodil: „Jste, má drahá, velmi podobná své matce – podobná i nepodobná!“

„V čem se jí podobám a v čem jsem jiná?“ zeptala se ho Karla.

„Máte její zbarvení a její pohyby, ale jste – nevím, jak to vyjádřit – jste jaksi životnější, než byla ona.“

Filip Blake se zamračeně díval z okna a bubnoval netrpělivě na sklo.

„Jaký smysl má tahle komedie? Takové krásné sobotní odpoledne –“

Hercule Poirot ho spěchal uchlácholit.

„Ach, upřímně se vám omlouvám – vím, že je to neodpustitelný hřích vás připravit o golf. Mais voyons, monsieur Blake, jde přece o dceru vašeho nejlepšího přítele. A pro ni jste jistě ochoten něco obětovat, že ano?“

Sluha ohlašoval: „Slečna Warrenová.“

Meredith jí šel vstříc, aby ji uvítal. „Je to od vás velmi hezké, Angelo,“ řekl, „že nám věnujete svůj vzácný čas. Vím, jak jste zaměstnána.“

Přivedl ji k oknu.

„Haló, teto Angelo,“ zvolala Karla. „Četla jsem dnes tvůj článek v The Times. Je báječné mít tak slavnou příbuznou.“ Ukázala na vysokého mladého muže s širokými čelistmi a s pevným pohledem šedých očí.

„To je Jan Rattery. On a já – doufáme – že se vezmeme.“

Angela Warrenová řekla: „Oh – nevěděla jsem…

Meredith šel vstříc nové příchozí.

„Vítám vás, slečno Williamsová, po těch dlouhých letech, kdy jsme se neviděli.“

Stará vychovatelka, hubená, křehká, ale nezlomná, pošla do pokoje. Pohlédla zpytavě na Poirota a pak utkvěla zrakem na vysokém mladém muži.

Angela Warrenová k ní přistoupila a řekla s úsměvem: „Připadám si zase jako školačka.“

„Jsem na vás velmi hrdá, má drahá,“ řekla slečna Williamsová. „Děláte mi čest! Tohle je Karla, že? Nepamatuje se asi na mne. Byla tehdy ještě příliš malá…“

Filip Blake mrzutě zamručel: „Co to má, k čertu, znamenat? Nikdo mi neřekl, že –“

„Nazval bych to: výlet do minulosti,“ řekl Hercule Poirot. „Nesednete si? Budeme aspoň připraveni, až se dostaví poslední host. Až přijde, můžeme se dát do – vyvolávání duchů.“

Filip Blake zvolal: „Co je to za bláznivý nesmysl? Nechcete snad uspořádat nějakou seanci?“

„Ne, ne. Probereme jenom některé události, které se přihodily před mnoha lety – pohovoříme si o nich a možná, že uvidíme jasněji, jak spolu souvisely. Nebojte se, naši duchové se nezhmotní!“

Filip Blake zabručel: „Absurdní vrtochy!“ – ale zarazil se, neboť se dveře právě znovu otevřely a sluha ohlašoval:

„Lady Dittishamová.“

Elsa Dittishamová vešla s oním nádechem znuděnosti a smělého sebevědomí, který byl pro ni tak příznačný. Usmála se trochu na Mereditha, pohlédla chladně na Angelu a na Filipa a přešla ke křeslu u okna, které stálo poněkud dál od ostatních. Uvolnila si bohaté světlé kožešiny, které měla kolem krku, a nechala je klesnout na opěradlo. Rozhlédla se pokojem a spočinula na Karle, která si ji také prohlížela; toužila poznat, jak vypadá žena, která tak rozvrátila osudy jejích rodičů.

V Karlině mladé, vážné tváři nebyla nenávist, jenom zvídavý zájem.

„Lituji, že jsem se opozdila, pane Poirote,“ řekla Elsa.

„Je od vás velmi laskavé, že jste přišla,“ uklonil se Poirot. Cecílie Williamsová téměř neslyšně pohrdavě Zasykla. Elsa se střetla s odporem v jejím pohledu, ale bylo jí to zřejmě dokonale lhostejné.

„Vás bych nepoznala, Angelo,“ prohodila Elsa k slečně Warrenové. „Jak je to dlouho? Šestnáct let?“

Hercule se rychle chopil příležitosti.

„Ano, již šestnáct let uplynulo od událostí, o nichž si pohovoříme, ale dovolte, abych vám napřed řekl, proč jsme se tu sešli.“

A několika prostými slovy vylíčil, jak se na něho Karla obrátila a jak se ujal svého úkolu.

Mluvil rychle, nevšímaje si stahující se bouře na Filipově obličeji ani pohoršeného a odsuzujícího výrazu Meredithova.

„Přijal jsem tento těžký úkol – a dal jsem se do práce, abych odkryl – pravdu.“

Karla Lemarchantová, schoulená do hlubokého křesla, slyšela Poirotova slova nejasně a jako z dálky.

Stíníc si oči rukou, studovala potajmu patero tváří. Mohl někdo z těch pěti spáchat vraždu? Exotická Elsa, brunátný Filip Blake, drahý, vlídný, mírný Meredith, tuhá, přísná vychovatelka, chladná, učená a zdatná Angela Warrenová?

Mohla by si – kdyby se sebevíce snažila – představit někoho z nich, jak zabíjí? Ano, možná – ale byl by to docela jiný druh vraždy. Mohla by si představit Filipa Blaka, jak v záchvatu zuřivosti počne škrtit nějakou ženu – ano, takhle by se mohl stát vrahem… A mohla si představit Mereditha Blaka, jak míří na zloděje revolverem – a nešťastnou náhodou stiskne kohoutek… A mohla si představit Angelu Warrenovou také s revolverem, z něhož vystřelí, ale ne nešťastnou náhodou. Věcně a neosobně – kdyby na tom záleželo bezpečí výpravy, za niž je odpovědna! A mohla si představit Elsu v nějakém fantastickém hradě, jak ze svého lůžka, pokrytého orientálními tkaninami, zavelí někomu: „Vhoďte toho bídníka do hradního příkopu!“ Samé divoké představy – ale ani při nejbláznivější fantazii si nemohla představit slečnu Williamsovou, jak někoho připravuje o život! A nejfantastičtější obraz ze všeho: „Zabila jste někdy někoho, slečno Williamsová?“

„Pokračujte ve svém početním úkolu, Karlo, a neptejte se tak pošetile. Zabíjet je velký hřích.“

Karla si pomyslila: Musím přestat myslit na takové nesmysly – vždyť je to choromyslné – a dávat raději pozor, co říká ten malý Francouz, který tvrdí, že už všechno ví.

„To byl tedy můj úkol,“ pokračoval Poirot, „dát jaksi zpáteční rychlost, vrátit se do minulosti clonou přešlých a objevit, co se tehdy vlastně událo.“

Filip Blake vybuchl: „Všichni víme, co se událo! Předstírat něco jiného je podvod – nic než obyčejný podvod. Taháte z Karly Lemarchantové peníze pod šalebnými záminkami.“

Poirot si nepopřál rozzuřit se. Spolkl zatím urážku a řekl klidně:

„Říkáte, že všichni víme, co se událo. Mluvíte bez rozmyšlení. Přijatý názor nemusí být ještě nezbytně správný. Například přijatý názor na váš vztah ke Karolíně Cralové je, že jste ji nenáviděl. Ale každý, kdo má za mák smysl pro psychologii, může ihned postřehnout, že pravdou je pravý opak. Vzpouzel jste se této citové skutečnosti a snažil jste se nad ní zvítězit tím, že jste si ustavičně připomínal Karolininy chyby a stále jste dokazoval, že nemáte rád. Podobně – ač v opačném smyslu – tomu bylo u pana Mereditha Blaka, jehož odvěká tradiční oddanost ke Karolíně byla obecně známa. Ve svém popisu tragédie v rodině Cralových líčí sám sebe jako někoho, kdo trpěl Cralovým chováním vůči Karolíně, ale stačí číst pečlivě mezi řádky, abyste poznali, že celoživotní oddanost zvolna vybledla a že myšlenky a obavy Mereditha Blaka se počaly otáčet kolem mladé a krásné Elsy Greerové.“

Meredith zamumlal cosi nesrozumitelného a lady Dittishamová se usmála.

Poirot pokračoval.

„Zmiňuji se o těchto věcech jenom jako o příkladech, ačkoli mají také svůj význam pro vývoj událostí. Nuže tedy, vydal jsem se na cestu do minulosti, abych se dozvěděl o oné tragédii vše, co jsem se mohl dozvědět. Mluvil jsem s obhájcem Karolíny, Cralové, se státním zástupcem, se starým právním zástupcem rodiny Cralových, který byl důvěrně zasvěcen do jejich poměrů, s koncipientem, který byl u soudu po dobu procesu, s policejním úředníkem, který případ vyšetřoval – a konečně s pěti očitými svědky, kteří byli s Cralovými v době, kdy se všechno odehrálo. A ze všech těch různých výpovědí jsem si sestavil obraz – nebo spíše jakousi mozaiku ženy, která hrála v tomto dramatu hlavní úlohu. A zjistil jsem toto:

Že Karolína Cralová nikdy netvrdila, že je nevinná (kromě v onom dopise své dceři).

Že Karolína Cralová nejevila strach, když se octla na lavici obžalovaných, že se naopak chovala bez zájmu a přímo poraženecky. Ze byla ve vězení klidná a vyrovnaná. Ze v psaní, které napsala bezprostředně po rozsudku své sestře, projevila smíření s osudem, který ji stihl. A přitom podle názoru všech, s nimiž jsem mluvil (s jednou jedinou výjimkou), Karolína Cralová byla vinna.“

Filip Blake přikývl: „Ovšemže byla!“

Hercule Poirot pokračoval:

„Ale nebylo na mně, abych přijal mínění druhých. Musel jsem si je vytvořit samostatně. Musel jsem prozkoumat jednotlivé údaje a přesvědčit se, jak se srovnávají s psychologií osob tohoto dramatu. Prostudoval jsem pečlivé soudní zápisky a přiměl pět lidí, kteří byli svědky tragédie, aby mi o ní napsali své vzpomínky. Byl to pro mne velmi cenný materiál, neboť jsem v nich našel, co mi policejní zápisky nemohly dát: a) popis rozhovorů a drobných příhod, které soud nepovažoval za důležité, b) názory jednotlivců o tom, jak Karolína Cralová cítila nebo uvažovala (což zákon jako svědectví nepřipouští), c) určité údaje, které byly policii úmyslně zamlčeny.

Dostal jsem se konečně tak daleko, že jsem mohl případ posoudit samostatně. Nebylo sporu o tom, že Karolína Cralová měla všechny důvody k vraždě. Milovala svého muže – a ten veřejně prohlásil, že ji chce opustit kvůli jiné ženě – a trpěla podle vlastního přiznání palčivou žárlivostí.

Kromě důvodů tu byly i prostředky k vraždě; v její zásuvce se našla lahvička od voňavky, v níž byly zjištěny stopy po koniinu. Na lahvičce nebyly jiné otisky prstů než její. Při výslechu přiznala, že jed vzala v laboratoři – v místnosti, kde jsme se dnes všichni sešli. Také na láhvi koniinu v laboratoři se našly její otisky prstů. Vyptával jsem se pana Mereditha Blaka, v jakém pořadí vycházeli jeho hosté z pokoje, protože jsem považoval za vyloučeno, aby se mohl někdo zmocnit jedu v přítomnosti ostatních. Hosté vyšli takto: Elsa Greerová, Meredith Blake, Angela Warrenová a Filip Blake, Amyas Crale a poslední Karolína Cralová. Kromě toho byl pan Meredith obrácen zády k místnosti a nemohl pozorovat, co se děje uvnitř. Paní Cralová měla příležitost přelít jed do lahvičky a nepochybuji, že koniin skutečně vzala. Dostalo se mi i nepřímého potvrzení tohoto faktu, když mi nedávno vypravoval pan Meredith Blake: ‚Vzpomínám si, jak jsem tady stál a cítil oknem vůni jasmínu.‘ Ale tehdy bylo září a jasmín před oknem byl už dávno a dávno odkvetlý. Před domem je keř obyčejného jasmínu, který kvete v červnu. Ale lahvička nalezená v zásuvce paní Cralové byla původně naplněna jasmínovou voňavkou. Považuji tedy za jisté, že paní Cralová, když se odhodlala ukrást koniin, vyprázdnila napřed pokradmu lahvičku voňavky ze své kabelky.

Vyzkoušel jsem to při své druhé návštěvě, když jsem požádal pana Blaka, aby zavřel oči a aby se snažil vzpomenout si, v jakém pořádku tenkrát jeho hosté vycházeli. Závan jasmínové voňavky z mého kapesníku povzbudil tehdy okamžitě jeho paměť – jsme totiž všichni ovlivňováni čichovými vjemy víc, než si uvědomujeme.

Přicházíme tedy k ránu onoho osudného dne. Dosud jsou všechny údaje naprosto nesporné: náhlé prohlášení slečny Greerové, že ona a pan Crale pomýšlejí na sňatek, Amyasovo potvrzení, že tomu tak je, i Karolinino hluboké zoufalství. Žádná z těchto skutečností není ověřena svědectvím pouze jediné osoby. Tohoto osudného rána dochází k výstupu mezi manžely. Bylo slyšet, jak Karolína Cralová trpce pronáší: ‚Ty a ty tvoje ženské!‘ a konečně říká: ‚Jednou tě zabiju!‘ Filip Blake zaslechl tato slova v hale a slečna Greerová je slyšela na terase otevřeným oknem knihovny. Dále prý slečna Greerová slyšela, jak Amyas domlouvá své ženě, aby byla rozumná, a jak mu paní Cralová odpovídá: ‚Než bych tě nechala té dívce – raději tě zabiju.‘ Brzo nato Amyas Crale vychází z domu a rázně vyzývá Elsu, aby s ním šla dolů do zahrady a seděla mu modelem. Elsa si jde pro svetr a odchází s ním.

Až potud je psychologicky všechno naprosto pochopitelné. Každý se chová, jak bychom to od něho mohli očekávat. Ale nyní přicházíme k něčemu, co nesouhlasí.

Meredith Blake objevil ztrátu koniinu, telefonoval bratrovi, sešli se na pobřeží a jdou kolem zahrady, kde Karolína Cralová rozmlouvá se svým manželem o Angelině odjezdu do ústavu. Tento údaj mě velmi zarazil. Muž a žena mají spolu krvavou hádku, která skončí tím, že mu žena vyhrožuje vraždou – a za dvacet minut za ním sejde dolů a začne mluvit o běžných domácích starostech.“

Poirot se otočil na Mereditha Blaka.

„Vypisujete ve svém vypravování úryvek rozhovoru, který jste zaslechl. Zněl: ‚Všechno je rozhodnuto – sám se postarám, aby si sbalila,‘ – nemýlím-li se.“

Meredith Blake odpověděl: „Ano, řekl něco podobného.“

Poirot se obrátil k Filipovi.

„Také se na to pamatujete?“

Filip Blake svraštil obočí.

„Vybavuje se mi to – teď, když jste mi to připomněl. Mluvilo se tehdy něco o nějakém balení.“

„Řekl to pan Crale – nebo paní Cralová?“

„Amyas. Karolína jenom podotkla, že to bude krutá rána pro tu dívku. Ale co na tom záleží, prosím vás? Všichni jsme věděli, že má Angela za pár dní odjet.“

„Nepochopil jste, kam mířím,“ odvětil Poirot. „Proč by se Amyas Crale měl starat o Angelina zavazadla? Proč právě on? Byla tu přece paní Cralová a slečna Williamsová a služebné. Ty se starají o takové věci – ne hlava rodiny, zvlášť když je to ještě k tomu kumštýř!“

Filip Blake netrpělivé zabručel:

„Co sejde na takové hlouposti! Nemá to nic společného se zločinem.“

„Myslíte, že ne? Pro mne naopak to bylo východisko. A hned nato přišla druhá nesrovnalost. Paní Cralová, zoufalá žena s krvácejícím srdcem, která před chvílí svému muži vyhrožovala a která zřejmě pomýšlí na sebevraždu nebo na vraždu, se teď přátelsky nabídne, že svému manželovi přinese láhev chlazeného piva.“

Meredith Blake váhavě podotkl: „Na tom není nic divného, zamýšlela-li ho otrávit. Je docela přirozené, že se tak zachová. Že se bude přetvařovat.“

„Myslíte? Jed už si připravila a je rozhodnuta muže otrávit. Ale Amyas Crale má v zahradě vždycky zásobu několika lahví.

Má-li za mák chytrosti, naleje přece jed do některé z těchto lahví, když ji nikdo neuvidí.“

„To nemohla udělat,“ namítl Meredith Blake. „Byl by jej třeba vypil někdo jiný.“

„Jenom Elsa Greerová. A nechcete přece tvrdit, když se Karolína Cralová odhodlala zavraždit svého manžela, že by si dělala výčitky, kdyby zabila také svou sokyni? Ale nepřeme se o tohle a zabývejme se fakty. Karolína Cralová slíbí Amyasovi pivo, odchází nahoru, vezme láhev ze zimní zahrady, změněné v jakýsi vinný sklep, a nese mu ji dolů. Naleje pivo, podá mu sklenici, kterou Amyas vypije a podotkne: ‚Všechno má dnes nějakou odpornou příchuť.‘

Paní Cralová se vrátí domů, obědvá a chová se jako obyčejně. Vypadá pouze trochu ustaraně a rozpačitě. To nám nijak nepomáhá. Protože nikde není psáno, že se vrahové mají chovat tak nebo onak. Někteří jsou chladnokrevní, jiní vzrušení.

Po obědě znovu odchází do zahrady. Objeví, že její muž je mrtev, a chová se, jak se lidé za takových okolností obyčejně chovají. Projeví pohnutí a pošle vychovatelku zatelefonovat pro lékaře. Nyní přicházíme k něčemu, co dosud nebylo známo.“ Pan Poirot se obrátil k slečně Williamsové. „Dovolíte, abych –“

Slečna Williamsová trochu pobledla. „Nezavázala jsem vás k mlčení,“ řekla.

Klidně, ale výrazně vypravoval Poirot, co spatřila vychovatelka ve vrátkách k zahradě.

Elsa Dittishamová se zavrtěla. Podívala se upřeně na uvadlou postavičku v hlubokém křesle.

„Tohle že jste viděla?“ zeptala se nevěřícím tónem.

Filip Blake vyskočil.

„Ale to ji definitivně usvědčuje,“ zvolal. „Neodvratně a s konečnou platností!“ křičel vzrušeně.

Poirot na něho mírně pohlédl. „Ne neodvratně,“ řekl.

Angela Warrenová úsečně pronesla: „Nevěřím tomu.“

A v pohledu, který vrhla na vychovatelku, byl nepřátelský záblesk.

Meredith Blake se rozpačitě potahoval za kníry a v tváři se mu zračil údiv a lítost. Pouze slečna Williamsová zůstala klidná. Seděla vzpřímeně v křesle a jen se jí na tvářích objevily červené skvrny.

Řekla: „Ano, to jsem viděla.“

Poirot pravil protáhlým hlasem: „Není tu ovšem jiných důkazů než vaše slova…“

„Než moje slova!“ Pohlédla na něho nezkrotnýma šedýma očima. „Nejsem zvyklá, pane Poirote, aby někdo o mých slovech pochyboval.“

Hercule Poirot se uklonil.

„Nepochybuji o nich, slečno Williamsová,“ pravil. „To, co jste viděla, se událo přesně tak, jak jste to vylíčila – ta právě to, co jste viděla, mne přesvědčilo, že Karolína Cralová je nevinná – a že vinna být nemůže.“

Vysoký mladý muž s vážnou tváří poprvé promluvil: „Velmi by mne zajímalo, pane Poirote, jak to myslíte,“ řekl Jan Rattery.

Poirot se k němu obrátil. „Zajisté, že vám vše vysvětlím. Co viděla slečna Williamsová? Ze Karolína Cralová pečlivě a úzkostlivě otírá otisky prstů z pivní láhve a přikládá na ni prsty svého mrtvého manžela. Na pivní láhev, podotýkám. A policie nenašla v láhvi ani stopy po koniinu. V láhvi nikdy žádný jed nebyl! Ale Karolína Cralová to nevěděla!

Ona, která byla odsouzena, že otrávila svého muže, nevěděla, jak byl otráven! Myslela, že jed byl v láhvi!“

Meredith namítl: „Ale proč –“

Poirot ho bleskurychle přerušil.

„Ano – proč? Proč se Karolína Cralová tak zoufale snažila prosadit teorii o sebevraždě? Odpověď je – musí být! – docela prostá. Protože věděla, kdo Crala otrávil, a byla ochotna udělat všechno – a všechno snést, jen aby na onu osobu nepadl stín podezření.

Nyní už nezbývá mnoho. Kdo mohla být tato osoba? Byla by Karolína Cralová chránila Filipa Blaka? Nebo Mereditha? Nebo Elsu Greerovou? Nebo Cecílii Williamsovou? Ne – byl jen jeden člověk, jehož by byla kryla stůj co stůj.“ Odmlčel se: „Slečno Warrenová, přinesla-li jste s sebou poslední dopis své sestry, přečetl bych jej nyní rád nahlas.“

„Ne,“ řekla Angela.

„Ale, slečno Warrenová –“

Angela povstala. Její hlas zněl chladně jako ocel.

„Chápu úplně, kam míříte. Naznačujete, není-liž pravda, že Amyase jsem zabila já a že to má sestra věděla. Odmítám naprosto toto nařčení.“

„Ten dopis…“ řekl Poirot.

„Ten dopis byl pouze pro mne.“

Poirot pohlédl tam, kde stáli ti dva nejmladší bok po boku.

Karla Lemarchantová pravila: „Prosím té, teto Angelo, neuděláš, oč tě žádá pan Poirot?“

„Opravdu, Karlo,“ řekla trpce slečna Warrenová, „nemáš trochu smyslu pro slušnost? Byla to tvá matka – ty –“

Karlin hlas zněl jasně a vášnivé:

„Ano, byla to má matka. Proto mám právo to chtít. Mluvím za ni. Chci vědět, co je v tom dopise.“

Angela zvolna vyndávala psaní z kabelky a podala je Poirotovi.

„Kéž bych vám je nikdy nebyla ukázala!“ řekla hořce.

Odvrátila se ode všech, přistoupila k oknu a hleděla ven. Zatímco Hercule Poirot četl nahlas poslední dopis Karolíny Cralové, houstly předvečerní stíny v rozích pokoje. Karla měla náhle pocit, že v místnosti je ještě někdo, že nabývá tvaru, naslouchá, dýchá, čeká. Pomyslila si: Je tady – má maminka je tady s námi. Karolína – Karolína Cralová je tady s námi.

Poirotův hlas zmlkl.

Za chvilinku se však ozval znovu:

„Všichni se zajisté shodujete v tom, že je to prazvláštní dopis. Krásný – opravdu prazvláštní. Neboť je v něm cosi vynecháno – není v něm ani zmínky o tom, že je nevinná.“

Angela Warrenová řekla, aniž otočila hlavu:

„Nebylo toho třeba.“

„Ano, slečno Warrenová. Nebylo toho třeba. Karolína Cralová nemusila říkat své sestře, že je nevinná – protože si byla jista, že to ví – že to ví nad slunce jasněji. Karolína Cralová ji chtěla pouze utěšit a zbavit ji obav – a hlavně odvrátit ji od možné zpovědi. Opakuje znovu a znovu: všechno je v pořádku, drahoušku, všechno je v nejlepším pořádku.“

„Copak nechápete?“ řekla Angela Warrenová. „Chtěla, abych byla šťastna, toť vše.“

„Ano, chtěla, abyste byla šťastna. To je ze všeho jasně patrno. Je to její jediná starost. Má dítě, ale v této chvíli nemyslí na ně – to přišlo až později. Ne, myšlenka na sestru ji celou vyplňuje. Její sestra musí být zbavena strachu, musí mít odvahu k životu, musí být šťastná a úspěšná. A aby jí břímě vděčnosti nebylo příliš těžké, vkládá Karolína do dopisu významnou větu: Každý musí platit své dluhy. Tato věta vše vysvětluje. Vztahuje se zřetelně ke Karolinině stálé bolesti, že kdysi v záchvatu mladického vzteku hodila po své malé sestřičce těžítkem a poznamenala ji nadosmrti. Nyní konečně má příležitost svůj dluh vyrovnat. A je-li to někomu z vás útěchou, řeknu tu přede všemi, že upřímně věřím, že Karolína Cralová, když takto splatila svůj dluh, nabyla většího duševního klidu a vyrovnanosti, než jaké poznala za celý život. Pro tuto víru se jí nemohly dotknout ani útrapy soudního přelíčení, ani rozsudek. Zní to divně, řekneme-li o někom, kdo byl odsouzen pro vraždu, že byl šťasten. Ale uvidíte hned, že tomu tak bylo.

Uvažujte o tom, jak z Karolinina hlediska jedno s druhým přesně souvisí a jak jednotlivé příhody do sebe logicky zapadají. Začněme předchozím večerem, kdy se událo něco, co Karolíně připomnělo vlastní bezuzdné mládí. Angela hodila těžítkem po Amyasovi, právě tak jako Karolína před dávnými lety. Angela v zlosti zvolala, že by byla ráda, kdyby Amyas umřel. Načež druhého dne ráno, když Karolína vstoupí do bývalé zimní zahrady, spatří tam Angelu, jak něco kutí s pivní lahví. Vzpomeňte na slova slečny Williamsové. ‚Byla tam Angela – tvářila se provinile…‘ Slečna Williamsová se domnívala, že se tak Angela tváří proto, že jí utekla za školu, kdežto Karolína, když přistihla sestru s lahví v ruce, vysvětlovala si Angelin provinilý výraz docela jinak. Nezapomeňte, že již předtím Angela nalila nebo nasypala Amyasovi cosi do sklenice. Mohlo to tedy Karolínu snadno napadnout.

Karolína vzala láhev, kterou jí Angela podala, a odešla s ní za mužem. Nalila mu z ní a podala mu sklenici. A Amyas, když ji do sebe vlije jedním douškem, se ušklíbne a pronese onu významnou větu: ‚Dnes má všechno nějakou odpornou příchuť.‘

Karolínu tehdy ještě nic nenapadá – ale po obědě, když sejde dolů do zahrady a najde muže mrtvého, nepochybuje ani v nejmenším o tom, že byl otráven. Ví, že to neudělala ona. Kdo to tedy udělal? A všechno se jí náhle vybaví v hlavě jako blesk – Angeliny hrozby, Angelina tvář skloněná nad pivem, když ji tam, nic netušící, přistihly – provinilá – vinná – vinná. Proč to provedlo to dítě? Chtěla se Amyasovi pomstít? Nechtěla ho asi zabít – chtěla jen, aby mu bylo špatně, aby ho taky trochu potrápila. Nebo to udělala kvůli ní? Dověděla se, že ji chce opustit, a nenáviděla ho za to? Karolína si vzpomněla – och, jak jasně! – na vlastní neukázněné, divoké pocity v Angelině věku. A jenom jedna myšlenka ji posedla: jak Angelu zachránit. Angela měla tu láhev v ruce – jsou na ní jistě otisky jejích prstů. Rychle ji vzala a otřela ji. Jen aby lidé uvěřili, že to byla sebevražda. Jen ať se na láhvi najdou pouze Amyasovy otisky! Snažila se obemknout rukama mrtvého osudnou láhev – namáhala se zoufale, plná strachu, aby ji při tom nikdo nezastihl…

Jakmile dospějeme k tomuto bodu, uvidíme, jak do sebe všechno logicky zapadá. Její stálá úzkost o Angelu, její usilovné přání Angelu odstranit a vzdálit ji od všeho, co se dálo. Její strach, aby Angelu policie příliš podrobně nevyslýchala. A konečně její zoufalý spěch, aby Angelu poslali z Anglie dřív, než dojde k hlavnímu přelíčení. Protože se děsila toho, že se Angela zhroutí a přizná se.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024