Mezi koly (Dick Francis)

8

Člověk na počítač byl asi dvacetiletý, dlouhé světlé vlasy si uměleckým gestem co chvíli prsty pročesával. Když jsem dojel do kanceláře, právě vzdal snahu o vzkříšení našeho hard disku.

Došel jsem k psacímu stolu Isobel a s pocitem, že toho všeho je na mne moc, jsem se zeptal: "Jaký virus?" Měli jsme epidemii chřipky, Cizopasníky, mrtvoly, vandaly a otřes mozku. Virus v počítači, to už bylo trochu příliš.

"Všechny naše záznamy," bědovala Isobel. "Celá dokumentace!"

"A účetnictví," přidala se Rose.

"Je lepší dělat si kopie na floppy disku," poučil je mladík zasmušile a s despektem. "Vždycky koukejte mít kopie, dámy."

"Jaký virus?" zeptal jsem se znovu.

Pokrčil rameny a viditelně mne zařadil mezi negramotné. "Možná to byl Michelangelo... Michelangelo se aktivuje vždycky šestýho března a pořád ho tu všude je víc než dost."

"Prosím o podrobnosti."

"To přece jistě znáte!"

Pak mi to začal vykládat jako debilovi: "Šestýho března má Michelangelo narozeniny. Pokud máte ten virus v počítači, je němej, ale jak počítač zapnete šestýho března, aktivuje se."

"Hm. Šestého března bylo minulou neděli. V neděli tu nikdo počítač nezapíná."

Isobel vykulila oči. "To je vlastně fakt!"

"Michelangelo je náběhový virus," vysvětloval expert. Když viděl, jak tupě se tváříme, dodal: "Stačí fakt jen zapnout počítač, počkat tak jednu dvě minuty a zase ho vypnout. Když se počítač zapne, tak nabíhá. Michelangelo vymaže všechny informace na hard disku a počítač vám řekne jedině fatal disk error. To se vám přesně stalo. Záznamy jsou prostě pryč. Vzkřísit se nedají."

Isobel se na mne dívala zděšeně, provinile a zoufale. "Já vím, vy jste nám pořád říkal, ať si to zkopírujeme na disketu, já vím. Pořád jste to říkal. Mně to hrozně mrzí, hrozně, fakt."

"Měl jste nás k tomu donutit," řekla Rose, "měl jste na tom trvat."

"Vy se tváříte, jako byste si z toho nic nedělal," vzdychla Isobel. Zeptal jsem se experta: "Aktivoval by se virus i na kopiích? Na disketách?"

"Pravděpodobně ano."

"My ale skoro žádnou nemáme," kvílela Isobel. Ve skutečnosti jsme měli na disketách úplnou sadu kopií. Bylo na nich všechno, co naše sekretářky zaznamenaly až do minulého čtvrtka. Dávno jsem zjistil, že je otravuje den co den sjíždět kopie. Věděl jsem, že to často několik dní odkládají, ačkoli jsem oběma stále kladl na srdce, že kopie mít musí. Bohužel považovaly počítač za naprosto, neomezeně spolehlivý, to mi bylo jasné. Proto jsem kopie sjížděl sám, doma na svém terminálu v obývacím pokoji. Diskety jsem skladoval v sejfu. Maminka vždycky říkávala, že co si člověk sám neudělá, to nemá.

V tu chvíli tedy sice kopie existovaly, ale byly nedostupné vinou mechanismu na číselný kód, zničeného sekerou.

Mohl jsem děvčata snadno upokojit, a za běžných okolností bych to udělal, ale v tu chvíli mne umlčela nedůvěra. Nevím vlastně, čeho jsem se bál. Najednou mi prostě přišlo, že selhání počítače po všem předcházejícím je vskutku podezřelá náhoda.

"Nejste sami," řekl expert. "Doktoři, advokáti, všechny možný podniky přišly o dokumentaci. Jedna paní napsala knihu a přišla o ni beze zbytku. Nadělat si kopie na diskety přece nic nestojí."

"To je hrozné," Isobel se málem rozplakala.

"Co je vlastně ten virus?" zeptala se zasmušile Rose.

"Je to program, který počítači nakáže, aby všechno pomíchal nebo vymazal." Byl ve svém živlu. "Existuje nejmíň tři tisíce virů. Existuje třeba Jerusalem II, ten se aktivuje vždycky v pátek třináctýho, ten je zvlášť zlej, ten už způsobil moc škod."

"K čemu je to ale dobré?" zeptal jsem se.

"Je to obyčejnej vandalismus," usmál se. "Samoúčelný ničení." Prohrábl si vlasy. "Dokázal bych vymyslet krásnej, chytrej program, co by vám kompletně poplet účetnictví. Nebylo by to nic takovýho jako Michelangelo, nevymazalo by se všechno, jen by se to šikovně popletlo, takže byste se mohli upočítat a chybu byste nenašli, nic by vám nevycházelo a vy byste nevěděli proč." Ta myšlenka se mu zřejmě zalíbila. "Když člověk takovej program vymyslí, musí ho taky dostat do oběhu. Totiž ten virus se přenáší z počítače na počítač, to je právě ta krása. Stačí mít disketu s virem. Jak tu disketu strčíte do počítače a skrmíte mu informaci - což se běžně dělá - šup, a počítač má virus, tichej, mlčenlivej, připravenej v záloze."

"Co se dělá proti?" zeptal jsem se.

"Dnes už existuje spousta drahejch programů, co viry vyhledávaj a likvidujou. Současně spousta lidí vymýšlí viry, co se zlikvidovat nedají. Je to přímo průmyslovej obor. Krásný. Teda vlastně spíš hrozný."

On na virech vydělává, uvědomil jsem si.

"Jak člověk zjistí, že má virus?" zeptal jsem se.

"Musíte projet všechny informace, co v počítači jsou, a skanovat. Mám program, který rozpozná víc jak dvě stě těch nejběžnějších virů. S ním zjistíte, jestli někde je kupříkladu Jerusalem II nebo Michelangelo. Kdybyste mě zavolal minulej tejden, moh jsem vám to projet."

"Minulý týden nám to ještě nedělalo starost. Ostatně... jestli se ten Michelangelo aktivuje vždycky šestého března, je jasné, že loni jsme ho tam šestého března neměli."

Náš odborník nám milostivě poskytl další informace. "Michelangela vynalezli šestýho března 1991. Působí jenom na IBM kompatibilních počítačích, jako je ten váš."

"Tím jste mne neutěšil."

"No... asi ne. No nic, můžu vám počítače vyčistit a pro příště vám tam dám antivirovou ochranu. Musíte si ale dát bacha, co do počítače strkáte, pozor na to, co je odjinud. Někdo vám může půjčit infikovanej disk. Kromě toho... máte někde nějakej terminál?"

"Mám doma terminál," řekl jsem. "Jenže ho někdo zničil."

Odborník se zatvářil zděšeně. "Jiným virem?"

"Ne, to ne, sekerou."

Viděl jsem na něm, že ho představa fyzické likvidace počítače bolí, zatímco zlomyslné naočkování vnitřní nemoci patřilo k jeho povolání.

"Počítačové viry jsou úmyslné poškozování," řekl jsem.

"Ale to je hra."

"Když to někoho připraví o celoživotní práci, přestává to být hra," namítl jsem.

"Když si někdo nedělá kopie na diskety, může si za to sám."

V tom jsem s ním souhlasil, ale viry jsem za hru nepovažoval. Připomínaly mi chemickou válku. Doslechl jsem se o jednom počítačovém viru, který vymazal rozsáhlý geologický průzkum. Tak se stalo, že studny, který měly být vyvrtány, nebyly vyvrtány včas a následkem toho na poušti zahynulo víc než tisíc lidí. Autor onoho viru se údajně radoval nad úspěchem svého výtvoru. Ti mrtví byla prostě smůla.

Zeptal jsem se: "Předpokládám, že se nedá zjistit, jestli se nám ten virus dostal do počítače náhodou nebo ze zlé vůle?"

Vážně se na mne zadíval a prohrábl si vlasy.

"To by nebylo hezký, kdyby to bylo naschvál."

"Ne, to ne."

"Většina virů se šíří náhodně, jako AIDS."

"Jak dlouho může být takový virus němý?"

"Dost dlouho, dost dlouho o něm nemusíte vědět, dokud ho něco nenastartuje." V očích měl smutnou moudrost své generace. "Člověk se prostě musí chránit."

Přiznal jsem se, že lituju, že jsme se nesetkali dřív, a řekl jsem mu jméno firmy, se kterou jsme v minulosti jednali.

Dal se do smíchu. "Polovička počítačů, co prodali, se prostě hemžila viry. Jednak používali diskety už infikovaný, jednak ty, co jim vrátili rozlícený zákazníci. Ta firma se vypařila ze dne na den, protože se blížil šestej březen a hrozilo jim, že se pak na ně rozběsněný zákazníci přiřítěj a budou je žalovat. Přestože šestýho března byla neděle, měli jsme pak spoustu práce s čištěním počítačů. Teda ne u našich zákazníků, u jejich samozřejmě."

Isobel se tvářila pohoršené. "Ale oni se k nám vždycky chovali moc hezky."

"Jo, a cpali vám takový programy, abyste se na ně museli věčně obracet," prohlásil expert s určitým obdivem.

"Kdybyste něco takového provedl vy mně, strávil byste zbytek života po soudech," řekl jsem vlídně.

Zamyšleně se na mne zadíval. "To bych neudělal," řekl, a pak, jako by se chtěl pojistit proti možnému budoucímu nespravedlivému obvinění, dodal: "Taky si pamatujte, že si nechtě můžete všechno vymazat sami. Teda vymazat hard disk, když zmáčknete delete a pak kterékoliv ID z adresáře."

Tupě jsme se na něho dívali.

Obrátil se k Isobel. "Kdybyste stiskla delete, hvězdičku, tečku, hvězdičku, je disk taky prázdnej, to funguje jako Michelangelo. Všechno je definitivně pryč."

"Ne!" Tvářila se náležitě zděšeně.

"Jo. Jenže tohle lidi, co píšou viry, nebaví."

"Ale proč?" kvílela Isobel. "Proč lidi vymýšlejí viry, když můžou nadělat tolik škod!"

"Vytahujou se."

Expert se na mne překvapeně zadíval. Nebyl mým soudem nadšený. Zdálo se mi, že trochu příliš obdivuje chytrost škůdců, místo aby odsuzoval jejich zlou vůli.

"No," řekl pak. "Je pravda, že řada autorů vira se na ně podpisuje. Nějaký Eddie vymyslel několik virů."

V tu chvíli už mne to přestalo bavit. Skočil jsem mu do řeči. "Mně bude stačit, když nám to zase zprovozníte a budete nám počítač udržovat v pořádku. Předpokládám pravidelné kontroly. Dohodneme se na servisních podmínkách."

"To je skvělý," prohrabával si vlasy rukou zdvojeným tempem. "Zejtra jste v provozu."

Opustil jsem ho a chystal se k odchodu, když sepisoval seznam (drahý seznam) věcí, které budeme potřebovat. Šel jsem k sobě do kanceláře zavolat výrobce svého sejfu.

"Sekerou?" vykřikli zděšeně. "Jste si jistý?"

Ubezpečil jsem je že ano. "Potřebuju se do sejfu dostat. Co pro to můžete udělat a kdy?"

Dali mi číslo nejbližšího agenta. Prý ke mně určitě pošle zámečníka, aby se na to podíval.

Nejbližší agent nebyl nijak nadšený a mlhavě se zmínil, že by snad někdo mohl přijít následující týden.

"Ne, zítra," řekl jsem.

Bylo slyšet, jak zalapal po dechu, a já si živě představoval, jak povážlivě špulí rty a potřásá hlavou. Nakonec řekl, že možná v pátek odpoledne, možná, jestli se to zvládne. Dělali mi velkou milost.

Položil jsem sluchátko a říkal jsem si, že kdybych na žádosti svých zákazníků reagoval s takovou liknavostí a neochotou, brzo bych už jenom točil palci. Nejenže jsem byl ochotný sám vyjet jako řidič kdykoliv a kamkoli, když jiný nebyl po ruce, ale opakovaně jsem si pronajal box od konkurence, když jsem sám neměl žádný volný, jen abych nemusel zakázku odmítnout. Vlastně se nestalo, abych nedokázal přistavit vůz. Byla to samozřejmě věc profesionální cti, ale to je ten druh cti, díky které se koná dobré dílo.

Aziz si přišel do kanceláře pro klíče od fourtraku, aby mohl Lizzie odvézt na Heathrow. Podal jsem mu je a automaticky řekl, aby s ní jel opatrně.

"Pomalu na kruhových objezdech?" řekl s jiskrou v oku. "Ne!" Poprvé to dopoledne mi bylo do smíchu. "Jo. Hlavně ji dovezte včas na letiště."

Když odešel, chvíli jsem uvažoval o všem možném a pak jsem znovu zavolal našemu odborníkovi na počítače. Vzal to hned a s potěšením hlásil, že je u další Michelangelovy oběti. Ubezpečil mne, že se k nám zítra ráno zaručeně vrátí.

"Výborně," řekl jsem. "Ale... poslyšte, můžu se vás na něco zeptat?"

"Spusťte."

Řekl jsem: "Dá se v počítači přeprogramovat datum? Mohl byste hodiny v počítači seřídit tak, že by tam šestý březen vůbec nebyl? Že by místo něj naskočil rovnou sedmý březen?"

"Jasně," odpověděl bez přemýšlení. "Je to jeden ze způsobů, jak se šestýmu březnu vyhnout. Hodiny se posunou na sedmýho března, a pak se za dva dny zase posunou zpátky. Je to snadný, když víte jak."

"A... mohl by se šestý březen posunout, buď dopředu nebo dozadu,

takže by k té aktivaci došlo třeba pátého nebo sedmého?"

"Ano." Chvíli bylo ticho. "To by ovšem byla už jasná zlá vůle, a ten někdo by musel vědět, že v počítači virus je."

"V zásadě to ale možné je? Dá se taky změnit hodina?"

"Ano."

"Jak dlouho by vám trvalo přeprogramovat hodiny?"

"Mně osobně? Nejdýl minutu."

"A kdyby to dělal někdo jiný?"

"No..." zamyslel se. "Kdyby mu někdo krok za krokem napsal jak postupovat nebo kdyby měl knížku s návodem a měl příležitost být u počítače v klidu, bez vyrušení, protože to přece jen chce soustředit se, tak možná pět minut." Znovu se odmlčel. "Vy si vážně myslíte, že ty hodiny někdo přeprogramoval? Protože vás můžu ujistit, že teď jsou nastavený dobře."

"Nevím, jen se tak ptám."

"Dobrá, jsem k dispozici kdykoliv. Uvidíme se zítra."

Bojuju se stíny a vidím padouchy za každým stromem. Je docela možné, že můj počítač jednoduše havaroval stejně jako všechny ostatní, prostě smůla. Jestli ne... pak se v záznamech někde schovává klíčová informace, která by mi pomohla vyluštit všechny záhady, a nepřítel o té informaci ví.

Nejsnadnější způsob jak záznamy vymazat je vyťukat DEL, hvězdičku, tečku, hvězdičku. Efekt okamžitý. Jenže k tomu je třeba mít k počítači v příhodnou dobu volný přístup. Změnit čas na hodinách v počítači a tak načasovat aktivaci Michelangela znamenalo, že si ten někdo mohl zvolit kteroukoli hodinu. Bylo to jako odpálit časovanou bombu.

Na dvůr zajel policejním vozem Sandy Smith a zaparkoval před kanceláří. Přišel za mnou, sundal si čepici a posadil se. Přišel bez pozvání, ale byl vítán.

"Joggerovo líčení," řekl a setřel si pot z čela.

"Jak to šlo?"

Pokrčil rameny. "Zahájili to a hned odročili, jak jsem předpokládal. Já potvrdil totožnost, doktor Farway dosvědčil smrt. Koroner se podíval na fotografie a přečetl si pitevní nález. Pak věc odročil s tím, že se musí dovyšetřit." Sandy si zhluboka povzdechl. "Asi bych ti měl říct, že se mu to moc nelíbilo. Slyšel jsem, že prý Jogger umřel na roztříštění a dislokaci atlasu a že měl v ráně částečky rzi."

"Rzi!" Taky se mi to nelíbilo.

"Na kraji tý montážní jámy přece taky musí bejt rez, ne?"

"Tiše doufám že ano."

Zadívali jsme se mlčky jeden na druhého. Ani jednomu z nás se nechtělo vyslovit, co se nabízelo.

Sandy řekl: "Podle pitvy nejspíš umřel kolem poledne."

"Fakt?"

"Budou se hodně vyptávat."

Přikývl jsem.

"Budou chtít vědět, cos v tu dobu dělal. Určitě se tě na to zeptaj."

Trhal jsem kytky a nesl je rodičům na hrob. Pak jsem jel na oběd k Watermeadovým. Nedá se říct, že by to bylo slavné alibi.

"Pojď se mnou do hospody," vybídl jsem Sandyho.

Zatvářil se pohoršené. "Nemůžu, mám službu."

"Můžeme si dát kolu, já tam jít musím, musím zaplatit účet za Joggerův memoriál."

Sandymu se ulevilo. "Tak to jo, dobře."

"Mohl bych jet s tebou tvým autem? Nemám tu fourtrak."

Do toho se mu moc nechtělo a bylo mu trapné mne odbýt.

"Nech to plavat, Sandy," unaveně jsem si ho dobíral.'"Já tě nechci kompromitovat, pojedu Joggerovou dodávkou. Nemusíš se mnou chodit, jestli nechceš."

Jenže Sandy chtěl. Jel jsem tedy za ním v závěsu až k Joggerově hospodě a vypsal jsem hostinskému tučný šek. Hostinský byl spokojený, že mu to zvýšilo obrat, a že prý dělal co mohl s tou pamětní listinou s podpisy. Měl jména na pěkném papíru, dvojnásobný formát než běžný kancelářský, a u toho byly povzbudivé poznámky jako: V máji bude Jogger v ráji nebo Při každé sklenici v té naší pivnici na tebe vzpomenem, pivo si nalejem."

"Přejeme ti na oblacích bílý cadillac," četl hostinský. "To jsem tam napsal já."

"Skvělé."

Jak se zdálo, podepsala se na pamětní listinu polovina Pixhillu, ale bohužel křížem krážem a ne v úhledných sloupcích, jak jsem si představoval. Byla tam většina mých řidičů včetně Lewise, který byl tehdy v sobotu ve Francii, kam jel pro Michaelovy dvouleté. Zmínil jsem se

O tom. Hostinský přiznal, že se na listinu podepsalo víc lidí, než jen ti, co tam skutečně ten poslední večer s Joggerem byli. "Chtěli mu vzdát čest," vysvětloval.

"A dát si pivo zdarma," dodal Sandy.

"No... starýho Joggera měli lidi rádi."

"Hm..." Přikývl jsem. "Kdo z těch lidí tu tehdy opravdu byl? Sandy, tys tu byl, ty to budeš vědět."

"Já nebyl ve službě," bránil se Sandy.

"Proto tě neranila slepota."

Sandy se zadíval na hustě napsaná jména a začal krátkým silným prstem ukazovat.

"Z tvých řidičů tu zaručeně byl Dave, ten tu skoro bydlí. Taky tu byl Phil se ženou, a Nigel, ten ji bavil a míchal tím Phila. Zaskočil i Harve. Jo, byl tu Brett, co přivez toho mrtvýho, toho Ogdena, určitě tu byl, i když měl pokyn, že se nemá vzdalovat z Pixhillu. Mlel o tom, že se ho chceš zbavit."

Zadíval se na podpisy.

"Bruce Farway! Ten to taky podepsal, ale já ho tu neviděl."

"Doktor? Jo, ten sem chodí s těma učenejma lidma, sedávají tamhle u rohovýho stolu a vymýšlejí, jak by napravili svět. Pije Zdravou vodu." Hostinský se soustředil na pamětní listinu, i když se na ni díval hlavou dolů. "Byla tu skupina od Watermeadových a další lidi skoro z poloviny pixhillských stájí. Taky přišli stájníci od tý nový paní, od paní Englishové. Ty ještě neznáme, ale celkem se zdáli slušný. Pak tu byl John Tigwood, ten věčně courá dovnitř a ven s těma pokladničkama. Jo a byli tu syn a dcera Watermeadových, jo, v sobotu tu byli, ale od tý doby nejspíš ne, protože se nepodepsali."

"Myslíte Tessu a Eda?" zeptal jsem se překvapeně.

"Jo."

"Ti dva jsou ale nezletilí," ozval se Sandy důležitě. "Není jim ještě osmnáct."

Hostinský se zatvářil dotčeně. "Já jim nalej vám jenom nealkoholický pití. Oba rádi dietní kolu." Potměšile se na mne ohlédl. "Jí se taky líbí ten váš řidič, ten Nigel."

"Povzbuzuje ji?" zeptal jsem se.

Hostinský se dal do smíchu. "Ten povzbuzuje každou, co ji má."

"Budete mít nepříjemnosti, obsluhujete je. když tu jsou bez doprovodu dospělýho," řekl Sandy.

"Tvrdila, že platí Nigel."

"Stejně si dejte pozor, budete mít nepříjemnosti."

"Oni se dlouho nezdrželi," bránil se hostinský, "když vy jste přišel, tak už myslím byli pryč." Popotáhl. "Vsadil bych se, že některý stájníci taky ještě jsou pod osmnáct, když mám říct pravdu."

"Povídám vám dejte si pozor, taky byste moh přijít o licenci."

"V kolik asi Jogger začal být namazaný?" zeptal jsem se.

"Opilejm já nenalejvám," prohlásil ctnostně hostinský. Sandy pochybovačně zamručel.

Zeptal jsem se tedy jinak: "Kdy tak asi začal Jogger mluvit o cizopasnících a princátkách?"

"Byl tady od šesti až do tý doby, co ho Sandy odvez," řekl.

"Kolik půllitrů vypil za hodinu?"

"Takový tři čtyři," odpověděl Sandy. "On si uměl přihnout."

"Jo, ale opilej, to on nebyl," trval na svém hostinský. "Možná nemoh jet autem, ale opilej nebyl."

"No, trochu se kymácel," poznamenal Sandy. "O cizopasníkách už mlel, když jsem přišel, a to mohlo být tak osm. Taky vykládal celý hospodě, že jich Goliášův kůň měl taky loni v létě pět."

"Cože?" podivoval se hostinský, a obrátil se na mne: "Co to jako má znamenat?"

"Jo, co tím vlastně Jogger myslel?" přidal se Sandy.

"Bozi vědí."

"Ví to Jogger u Pána Boha," hostinský se radoval ze svého žertu. "Slyšíte? Ví to Jogger u Pána Boha."

"Jo to se vám povedlo," řekl Sandy zasmušile.

"Co se tu ještě dělo?" zeptal jsem se. "Nevíte, kdo mu ukradl nářadí z dodávky?"

O tom hostinský neměl ani tušení.

"Dave řekl Joggerovi, ať drží hubu," řekl Sandy.

"Cože?"

"Jogger už mu šel na nervy. Jogger se pořád chechtal, tak se po něm Dave ohnal."

Hostinský přikyvoval. "Jo, převrhnul mu sklenici."

Žasl jsem. "Dave Joggera praštil?" Jogger, šikovný a hbitý, uměl vždycky včas uhnout.

"Netrefil se," řekl Sandy. "Jo, to není tak snadný, přijít si na Joggera."

To prohlášení jsme vyslechli a strávili mlčky.

Sandy se zavrtěl. "No už je čas, abych šel. Musím se hlásit ve službě. Ty tu ještě zůstaneš, Freddie?"

"Ne."

Vyšel jsem za ním a pamětní listinu jsem nechal hostinskému, aby ji dal zarámovat a pověsil ji na zeď.

Sandy si nasadil úřední čepici. "Ta Tessa, to je fakt divoká kočka, teda já si nemyslím, že by byla tak temperamentní, bojím se, že je tak na hranici trestního jednání. Vůbec bych se nedivil, kdyby se jednoho krásnýho dne octla před soudem."

To snad přehání, říkal jsem si, ale bral jsem jeho soud vážně. Jako všichni venkovští policisté strávil celý život řešením drobných trestních činů. Jenže Sandy vynikal tím, že uměl špatnostem předcházet, nechtěl jen trestat. Zeptal se mne: "Poslyš, nemoh bys na to Michaela Watermeada upozornit?"

"Těžko."

"Zkus to, ušetříš jeho paní slzy."

Hovořil tak opravdově, až mne vylekal. "Dobře," řekl jsem.

"To jsem rád."

"Sandy..."

Zastavil se uprostřed chůze. "Ano?"

"Jestli někdo Joggera zabil... jestli to nebyl jenom nešťastný pád... chyť toho darebáka."

Dobře slyšel, jak vážně mluvím. "Toho darebáka, co tě odvez do southamptonskýho doku a co ti rozmlátil auto a barák a tvý sestře vrtulník, toho mám asi taky chytit, co?"

"Možná."

"Když ale ty nedůvěřuješ kolegům, zatímco bys jim měl píchnout."

"Kdyby se ke mně chovali jako ke spojenci a ne jako k podezřelému, líp bychom spolu vyšli."

"To je prostě takovej jejich způsob."

Klidně, smírně jsme se na sebe dívali. Byli jsme dlouholetí přátelé, ale naše přátelství mělo své meze. Kdyby to bylo jenom na nás dvou, byli bychom při jakémkoli pátrání či vyšetřování spojenci. Jakmile se však velení ujali jeho kolegové, vznikla mezi námi zcela nemilosrdně profesionální bariéra. V nerozhodné situaci loajálně zůstane v protivníkově opevnění, ale čas od času mi pošle kouřovou zprávu. Budu se s tím muset spokojit a on taky.

Zajel jsem s Joggerovou starou dodávkou na farmu a zaparkoval ji zase vzadu u stodoly. Zadní vrata stodoly nebyla zamčená a uvnitř nebylo nic než červenavý prach. Hrábl jsem rukou do toho prachu a pak si prohlédl prsty. Co jsem viděl, se mi pranic nelíbilo. V šedi obyčejného prachu byla roztroušená jemná červená drť. Pouhým okem nepříjemně připomínala rez.

Oprášil jsem si ruce, procházel stodolou a díval se na zem. Zvlášť pečlivě jsem si prohlédl okraje montážní jámy. Byly černé od oleje a špíny. Jistě v té špíně byla i rez. Ocel ve vlhku oxiduje. Jistě tam je rez.

V duchu jsem si opakoval, co všechno bylo v Joggerově ukradeném nářadí. Plošina, ostrá sekera, šroubováky, drát... a montovací páky. Jedna velká stará montovací páka dlouhá jako paže. Železná, jistě i rezivá.

Vrátil jsem se do kanceláře. Rád bych věděl, jestli mám žaludek na vodě z toho, jak mne praštili do hlavy, nebo spíš z představy, jak někdo montovací pákou uhodil do týla Joggera.

Není tak snadné přijít si na Joggera...

Zemřel v poledne, za božího dne.

Ne, byl to jen nešťastný pád. Přece neumřel jen proto, že u mne pracoval. Když někdo napadá mne, dokážu se s tím vyrovnat. Nedokážu se vyrovnat s pocitem zodpovědnosti za něčí smrt.

Aziz se vrátil z Heathrow v jiskřivé náladě a s úsměvem. Usmíval se dokonce i v okamžiku, kdy mi projevoval účast nad koncem jaguára.

"Není vůbec lehké rozjet auto takovou rychlostí do vrtulníku, na rovině už vůbec ne, člověk musí riskovat krk."

"Tím jste mne moc neutěšil," poznamenal jsem.

"Okoukl jsem ten vrak," řekl a oči mu stále zářily. "Řekl bych, že plynovou páku někdo zatížil cihlou."

"Cihlou? Já žádné cihly nemám."

"Kde se tedy vzala ta cihla v autě?"

Potřásl jsem hlavou.

"Ten člověk sebou musel mrsknout, měl jen několik vteřin na to, aby uskočil, když už auto nabralo rychlost."

"Mám... totiž měl jsem automatickou převodovku. Auto se rozjíždí i bez plynu, samo, ale hodně pomalu."

"Jo, není to jednoduché."

"Jak vy byste si s tím poradil?" zeptal jsem se.

Bylo mi jasné, že už o tom uvažoval, protože odpověděl bez zaváhání. "Stočil bych okýnko u řidiče, tím bych začal. Měl bych připravenou tyč, na jednom konci s přivázanou cihlou, druhý konec bych nechal koukat z okýnka. Pak bych si sedl za volant, nastartoval, zařadil nižší rychlost, auto by se pomalu rozjelo, já bych za jízdy vyskočil, zavřel dvířka a okýnkem bych tou cihlou stiskl plyn. Uskočil bych těsně před nárazem." Ušklíbl se. "Chce to nervy, to je fakt, a člověk by musel jet z dost velký vzdálenosti od helikoptéry, aby stačil nabrat takovou rychlost, aby se nadělalo tolik škod. A taky ještě by musel utíkat s autem."

"Musí to jít jednodušeji," namítl jsem. "Přece by takhle nikdo neriskoval."

"Jenže my nemáme co dělat s normálním člověkem," řekl Aziz, "vaše sestra mi ukázala tu spoušť u vás doma, to je práce prvotřídního ničitele. Copak ho neslyšíte, jak se naparuje? Křičí na vás... podívej se na mě, pořádně se podívej, jak jsem chytrej. Lidi toho typu riskujou rádi, mají to v krvi, vzrušuje je to."

"Jak to víte?" zeptal jsem se suše.

"Ze života, koukám se kolem sebe." V očích mu zajiskřilo.

"Na koho?"

"Tak vůbec, na lidi." Máchl rukou.

Už jsem se ho dál nevyptával, nemělo to smysl, stejně by mi víc neřekl. Jeho soud mne však zajímal, protože se tolik podobal tomu, co ten počítačový expert řek! o autorech virů. Podívejte se, jak jsem chytrý. Vše zahlcující egocentrismus se snadno může zvrhnout v ničivou posedlost.

"Může takový ničitel nakazit jiné?" zeptal jsem se váhavě.

Tvářil se zkušeně, jako by znal život i naruby. "Viděl jste někdy fotbalový fandy?"

Ano, ti jsou vražední, pomyslel jsem si.

Poděkoval jsem Azizovi, že Lizzie odvezl na letiště.

"Je to milá paní, tu odvezu vždycky rád."

Přetřel jsem si dlaní obličej a řekl Azizovi, aby šel za Harvem zjistit, co má na příští den, a aby vyřídil Isobel a Rose, že ráno přijdu.

Cestou domů jsem si všiml, že soused má vedle branky malou hromadu cihel. Uvědomil jsem si, že tam ty cihly jsou už dlouho, ale že jsem je předtím nevnímal.

Zastavil jsem vedle vraku jaguára a šel se podívat škvírou, která bývala okénkem vedle řidiče. Skutečně tam byla cihla - zbytky cihly - v pokřiveném, sraženém prostoru. Cihla se rozpadla na tři kusy. Cihly jsou křehké. Prach z rozdrcené cihly je červený, jako rez.

Už se mi to v hlavě plete.

Otevřel jsem si klíči, které mi Aziz přinesl od Lizzie, a pustil si v ložnici televizi. Chtěl jsem se dívat na cheltenhamské dostihy.

Nejdřív jsem seděl v křesle, pak jsem si lehl na postel. Nakonec jsem nezadržitelně upadl do hlubokého spánku, jako do bezvědomí. Poslední kůň už v Cheltenhamu dávno proběhl kolem cílového sloupku.

 

Na den cheltenhamského Zlatého poháru, čtvrtek, jsem se kdysi těšíval se zrychleným tepem. Tentokrát mě celý týden bolely ruce i nohy, byl jsem jako rozlámaný a nejradši bych někam zalezl a nevěděl o světě.

Místo toho jsem si spíš ze zvědavosti než z pocitu povinnosti oblékl košili, kravatu a odjel do Winchestera. Cestou jsem se na chvilku zastavil u Isobel a Rose. Řekl jsem jim, že než přijede náš spasitel počítačů, mohly by dát dohromady seznam všech, kdo přišli do kanceláře v uplynulém týdnu, na koho si vzpomenou.

Dívaly se na mne udiveně. Prý kanceláří projde spousta lidí, hlavně řidiči. Řekl jsem, že řidiče nepočítám, ať napíšou všechny ostatní a u těch, kteří přišli v pátek, ať udělají hvězdičku. Prý si těžko vybaví, kdo přišel. Ať se aspoň pokusí.

Zašel jsem pro Dava do kantýny a vzal ho do Winchesteru s sebou, přestože se mu moc nechtělo. Cestou nepromluvil slovo, což u něj bylo zvláštní.

Koronerovo líčení ve věci úmrtí Kevina Keithe Ogdena bylo skutečně krátké a jednoduché, jak Sandy předpovídal. Koroner jednal věcně a stručně, bylo jasné, že si spis prostudoval, než zahájil řízení, a že považoval za zbytečné věcí se dlouho zabývat.

Vlídně hovořil s hubenou, nešťastnou ženou v černém. Ta vypověděla že ano, že se jmenuje Lynn Melissa Ogdenová, a ano, potvrzuje, že mrtvého identifikovala jako svého manžela, Kevina Keithe Ogdena.

Bruce Farway na koronerův dotaz vypověděl, že byl minulý čtvrtek přivolán k domu Fredericka Crofta a konstatoval u Kevina Keithe smrt. Koroner přečetl nahlas pitevní nález, podle kterého smrt nastala následkem selhání srdce. Nález se hemžil nesrozumitelnými odbornými výrazy, jimž z přítomných rozuměl patrně jen doktor Farway. Ten přikyvoval.

Od lékaře Kevina Keithe Ogdena koroner obdržel zprávu, ve které se uváděla anamnéza i tehdejší stav pacienta, co měl ordinováno a co měl užívat. Koroner se zeptal vdovy, zda její muž pečlivě poslouchal rady lékaře a bral předepsanou medikaci. Prý ne pravidelně.

"Pan... Yates?" Koroner se rozhlédl po přítomných.

"Zde prosím," ozval se Dave chraptivě.

"Vy jste vezl pana Ogdena v jednom z vozů pana Crofta. Je tomu tak? Prosím sdělte nám bližší okolnosti."

Dave velmi stručně vyprávěl, jak se všechno sběhlo. Byl nesvůj a potil se.

"U Chieveley jsme ho nemohli vzbudit..."

Koroner se zeptal, zda na panu Ogdenovi byly předtím patrné nějaké známky zdravotních potíží.

"Ne, pane. Neřekl ani slovo. My mysleli, že spí."

"Pan Croft?" koroner mne znal a snadno si mne očima našel. "Poté, co jste viděl pana Ogdena, jste přivolal konstábla Smithe, je to tak?"

"Ano, pane."

"A vy konstáble jste přivolal doktora Farwaye?"

"Ano, pane."

Koroner sbalil listiny a rozhlédl se po přítomných. "Tento soud došel k závěra, že Kevin Keith Ogden zemřel z přirozených příčin." Po krátkém tichu, kdy se nikdo nepohnul, dodal: "To je vše, děkuji vám za účast při dnešním líčení. Pokud jde o tuto smutnou událost, lze říci, že všichni, kteří jí byli nějakým způsobem účastni, jednali promptně a zodpovědně, což je chvályhodné."

Ještě jednou se soucitně usmál na paní Ogdenovou a tím to skončilo. Všichni jsme se zdvihli a šli ven. Zaslechl jsem, jak se paní Ogdenová ptá, kde sežene taxík.

"Paní Ogdenová, mohu vás někam zavézt?" nabídl jsem se.

Zadívala se na mne unavenýma šedýma očima a bezradně mávla rukou. "Potřebuju se jenom dostat na nádraží..."

"Odvezu vás tam ... pokud vám nevadí fourtrak?"

Tvářila se, jako by jaktěživa neslyšela, že něco jako fourtrak existuje, ale taky jsem měl dojem, že by brala třeba slona, kdyby neměla jinou možnost dopravy.

Přemluvil jsem Sandyho, aby vzal Dava s sebou do Pixhillu, sám jsem naložil paní Ogdenovou. Sice neplakala, ale byla v šoku.

"Netrvalo to vůbec dlouho, že?" řekla sklesle. "Chci říct, moc s tím nenadělali. Přece jen... skončil jeden lidský život."

"Ne, nic velkého to nebylo," přikývl jsem. "Vy ale asi budete mít zádušní mši, ne?"

Nepovzbudilo ji to. Zeptala se: "Vy jste Freddie Croft?"

"Ano." Zamyšleně jsem se na ni zadíval. "Kdy vám jede vlak?"

"Až za hroznou dobu."

"Co kdybychom v tom případě šli na kávu?"

Unaveně prohlásila, že by to bylo milé. Pak se apaticky usadila v křesle prázdné haly neogotického hotelu. Trvalo hodnou chvíli, než nám kávu donesli, ale zato byla čerstvá a dobrá, ve francouzské konvici na stříbrném tácu, s hezkým porcelánem.

Paní Ogdenová, až do té chvíle zabalená do beztvarého černého pláště, začala trochu roztávat, dokonce si plášť rozepnula. Pod pláštěm měla černé šaty. Černé boty a černá kabelka, černé rukavice, černý šátek. S černou to přeháněla.

"Musela to pro vás být velká rána."

"Ano."

"Dcera vás snad potěší."

"Nemáme dceru, muž si ji vymyslel, aby ho lidi svezli."

"Opravdu?"

"Musel si vymýšlet." Polekaně se na mne podívala. Led praskal. "Víte, on přišel o místo."

"Byl obchodní cestující?"

"Ne, byl ve vedení, zástupce vedoucího. Pak se firma položila, spolkla ji jiná, polovinu zaměstnanců propustili."

"To je mi líto."

"Pak už jiné místo nemohl sehnat. To víte, v pětapadesáti, s nemocným srdcem..."

"Život je tvrdý."

"Byl čtyři roky bez zaměstnání. Utratili jsme už celé odstupné i úspory... stavební společnost nám zabavila dům... a... bylo toho už moc."

Navíc psal nekryté šeky, neplatil v hotelích, pokoušel se vyžít z almužny, kterou si vydělal chudobnou, pokoutní transportní službou, cestoval zdarma, stopem, a každému vyprávěl dojemnou historku, že se mu vdává dcera.

Lynn Melissa Ogdenová vypadala stejně udolaně jako ptáček umořený kočkou. Prošedivělé vlasy měla černou stužkou svázané do uzlu. Nebyla vůbec nalíčená. Okolo úst trpký rys. Stářím vystouplé šlachy na krku.

Zeptal jsem se jí soucitně: "Vy jste zaměstnaná?"

"Bývala jsem." Tváře měla našedlé beznadějí. "Pracovala jsem v zelinářství, jenže Kev... no co, už nežije, už mu nic neublíží... Kev tam vzal nějaké peníze. Zachovali se k nám slušně, nezavolali policii, ale řekli, že musím dát výpověď."

"Ano..."

"My jsme z těch peněz žili..." třásla se pohoršením. "Z mého platu a z toho, co jsem donesla, co se neprodalo, nahnilé ovoce a zelenina... jak jen mohl!"

"Mohl prodat prsten," řekl jsem. "Ten zlatý s onyxem."

"Ten byl falešný." řekla zasmušile. "Pravý prodal už dávno. Moc mu chyběl... plakal kvůli tomu... tak jsem mu koupila ten falešný... neměl žádnou cenu, ale Kev ho rád nosil."

Nalil jsem jí další šálek kávy. Upíjela roztržitě a když odkládala šálek na talířek, třásla se jí ruka.

"Proč váš muž chtěl k chieveleyské čerpací stanici?" zeptal jsem se.

"On musel..." Zarazila se. Po krátké úvaze řekla: "Ono je to už asi jedno... už ho nic špatného potkat nemůže. Já mu pořád říkala, že už to nechci, že toho víc nesnesu, ale on si nedal říct. Byli jsme spolu třiatřicet let... Kdysi jsem do něho byla zamilovaná... potom... celá léta jsem ho litovala. Pochopte, přece jsem ho nemohla vyhodit na dlažbu! Co by si počal? Ke konci nebyl doma celé týdny, protože po něm šla policie... vlastně nevím, proč vám to vykládám..."

"Protože to někomu vyložit musíte."

"Asi ano. Taky jde o pověst... přece se s tím nemůžu svěřit sousedům a přátelé nám nezbyli skoro žádní. Kev si od všech půjčoval..."

A nevracel, domyslel jsem si.

"Proč tedy chtěl do Chieveley?" zeptal jsem se znovu.

"Volávali k nám lidi a chtěli, aby něco někam odvezl. Říkala jsem mu, že z toho jednou bude mít malér. Přece nevěděl, co veze, mohly to být součástky na bomby, nebo drogy, co jeden ví. Občas vozil kočky nebo psy... to dělal rád. Dal si oznámení do časopisu Horse and Hound. Lidi mu dali na vlak, když jim někam vezl zvíře, on si ty peníze nechal v kapse a jel stopem. Rozumějte, už neměl špetku hrdosti. Prostě se sesypal."

"To je smutné."

"Telefon jsme platili poctivě, to ano. Zaznamenávala jsem mu vzkazy a on se mi občas ozval, když měl možnost si zatelefonovat zdarma. Takhle to už ale dál jít nemohlo..."

"Ne."

"Pro něj byla smrt vysvobození."

"Paní Ogdenová..."

"Je to tak. Víte, on se chudák sám za sebe styděl."

Přemýšlel jsem o jejich ubohém životě a došel k závěru že Kevin Keith měl velké, nezasloužené štěstí - Lynn Melissu.

"Když jel v mém boxu, tak žádné zvíře nepřevážel."

"Ne." Tvářila se váhavě. "Ale se zvířaty to něco společného mělo. Ozvali se mu na základě toho inzerátu v Horse and Hound. Volala nějaká paní. Chtěla, aby se Kev s někým setkal u pontefractské pumpy, odjel k South Mimms a od tamější pumpy měl jet vaším vozem do Chieveley."

"Chápu."

Nemohla tušit, kolik jsem toho pochopil.

"S kým se měl setkat v Chieveley, nevíte?"

"To ta paní neřekla. Řekla jen, že tam na něj někdo bude čekat, že bude čekat na váš vůz, že si od Kevina, až vystoupí, něco převezme, zaplatí mu, a tím celá věc skončí."

"Vy jste na to postoupila?"

"Samozřejmě, nás to živilo."

"S kým se měl setkat v Pontefractu?"

"To neřekla, řekla někdo a že tomu někomu má předat tašku s nějakými věcmi."

"Řekla s jakými?"

"Ano, řekla, že v té tašce bude termoska a že ji nesmí otevřít."

"Hm. Myslíte, že ji otevřel?"

"Určitě ne," řekla s určitostí. "Bál se, že by mu nezaplatili. Ostatně je lepší nic nevědět, nevědomost hříchu nečiní."

Nejlepší cesta do neštěstí.

Podívala se na hodinky, poděkovala mi za kávu a řekla, že už by radši šla na nádraží, když prominu.

"Máte na vlak?" zeptal jsem se.

"To... to je v pořádku, dali mi poukázku, buď policie nebo soud, já vlastně pořádně nevím. V sobotu, když jsem sem jela, abych ověřila jeho totožnost, tak mi taky dali poukázku na vlak." Zhluboka si povzdechla. "Všichni na mě byli tak hodní..."

Chudák paní Ogdenová. Dovezl jsem ji k nádraží a počkal s ní až do odjezdu vlaku, přestože mě ubezpečovala, že nemusím. Byl bych jí rád dal peníze, než se dostane z nejhoršího, ale bál jsem se, že by je nevzala. Řekl jsem si, že požádám Sandyho o její adresu a prostě jí nějaké peníze pošlu jako v upomínku na Kevina Keithe Ogdena. Kevin Keith Ogden, její starý chudák mne vehnal do epicentra hurikánu.