kapitola devatenáctá...
Totéž ráno zastihlo Michaela Weakes-Wentona v dost divné náladě.
Člověk by ho musel znát hodně dobře, aby poznal, že ta nálada je obzvlášť divná, protože většina lidí ho považovala za celkově divného patrona. Málo lidí ho znalo tak dobře. Možná jeho matka, ale už týdny mezi nimi existovala studená válka a nemluvili spolu.
Měl ještě staršího bratra, Petera, který měl nesmírně vysoké postavení u námořnictva. S výjimkou otcova pohřbu ho Michael neviděl od té doby, co se Peter vrátil z Falkland, ověnčený slávou, ve vysoké hodnosti a plný despektu vůči svému mladšímu bratrovi.
Petera potěšilo, když se matka ujala Magny, a poslal v tomto duchu Michaelovi plukovní vánoční přání. On osobně byl stále nejšťastnější, když se mohl vrhnout do rozbahněného zákopu a aspoň minutu střílet z kulometu. A zdálo se mu, že britské noviny a nakladatelský průmysl, i přes neklid, který v nich v současnosti vládne, mu to potěšení sotva dopřejí, aspoň do té doby, než se v nich objeví nějací další Australané.
Michael vstal hodně pozdě. Měl za sebou krušnou noc s nepříjemnými sny, které ho pronásledovaly ještě teď dopoledne.
Ty sny byly plné důvěrně známého pocitu prohry, osamocení, viny a tak dále, ale z nějakého záhadného důvodu se v nich objevily spousty bahna. A jak už noc umí všechno zveličit, připadalo mu, že ty obrazy bahna a osamocení se vlečou strašidelné, nepředstavitelně dlouho. Skončily, až když je vystřídalo něco slizkého, nohatého, co se plazilo po slizkém moři. To už bylo trochu moc. Prudce sebou škubl a probudil se politý studeným potem.
Scény s bahnem mu připadaly neobvyklé; ale pocit prohry, osamělosti a především výčitky, potřeba napravit něco, co už udělal, to se mu ve snech vracelo často,
I ty nohaté slizké potvory jako by už znal z dřívějška a rozčilovalo ho, že se mu útržky snu vybavují právě při přípravě snídaně. Chystal si kousek grepu a čínský čaj a zabrousil přitom letmo do kulturní rubriky Daily Telegraphu. Pak si dost nešikovně vyměnil obklad na pořezané ruce.
Když dokončil tyto drobné úkony, byl nerozhodný, co dál.
Nečekal by, že se bude moct podívat na události předešlé noci s chladným odstupem. Bylo to správné, bylo to v pořádku, bylo to provedeno přesné. Ale nevyřešilo to nic. To podstatné je ještě potřeba vykonat.
Co podstatné? Vadilo mu, jak mu myšlenky v podivných vlnách připlouvají a zase mizí. Zamračil se.
Normálně by se touto dobou zastavil v klubu. Bývaly doby, kdy tam chodíval s rozkošnickým pocitem, že je spousta jiných věcí, které by měl místo toho dělat. Teď už nic jiného na práci neměl, což mělo za následek, že se mu čas strávený v klubu vlekl stejně líně jako čas strávený kdekoli jinde.
Když tam zašel, dělával to, co dřív - dopřál si gin s tonikem a něco málo nezávazné konverzace a pak nechal oči zvolna sklouznout na stránky novin a časopisů, které byly zrovna po ruce, například na Times Literary Supplement, Opera, The New Yorker. V současné době už to bezpochyby dělá s menší vervou a chutí než dřív.
A potom bývá oběd. Dnes nemá na oběd domluvenou žádnou schůzku - opět -, takže by za normálních okolností pravděpodobně zůstal v klubu a dal si grilovanou plotici s bramborami ozdobenými petrželkou a pak by následoval velikánský pohár. A nějaká ta sklenička sancerre. A káva. A odpoledne - kdo ví, co by mohlo přinést odpoledne.
Dnes ho ale nějaký nevysvětlitelný vnitřní hlas nabádal, aby to nedělal. Procvičil si svaly na pořezané ruce, nalil si další hrnek čaje, překvapivě klidně hleděl na velký kuchyňský nůž, který pořád ještě ležel u čajové konvice z kostního porcelánu, a čekal, až ho napadne, co dělat dál. A nakonec udělal dál to, že vyšel po schodech nahoru.
Jeho dům působil svou formální dokonalostí až chladně a vypadal přesně tak, jak by lidé, kteří nakupují kopie starého nábytku, chtěli, aby vypadal jejich dům. Až na to ovšem, že tady bylo všechno pravé - křišťál, mahagon, koberce - a jenom se zdálo, že by mohlo jít o napodobeniny, protože to bylo chladné a bez…
