kapitola třicátá první...
Richard neměl Michaela nikdy v lásce, a teď s duchem uvnitř se mu zamlouval ještě míň. Těžko to zdůvodnit, proti duchům osobně nic neměl, byl proti tomu, aby se zemřelí pomlouvali, ale - nelíbilo se mu to.
Přesto se nemohl ubránit, aby mu Michaela nebylo trochu líto.
Michael seděl na stoličce jako hromádka neštěstí, lokty se opíral o stůl, hlavu v dlaních. Vypadal nemocně a vyčerpané. Vypadal k smrti unaveně. Vypadal žalostně. Jeho strastiplné osudy vyústily ve snahu ovládnout nejdřív Rege a potom Richarda.
"Měl jste," uzavřel povídání, "pravdu. Do slova a do písmene."
Poslední větu adresoval Dirkovi. Zdálo se, že se Dirk přemáhá, aby se vítězoslavně netvářil příliš často.
Hlas byl Michaelův, a přece Michaelův nebyl. Ať získá hlas během miliard let strachu a osamění jakékoli zabarvení, tento hlas ho získal a vyvolal v přítomných podobné mrazení, jako když stojíte v noci na kraji útesu a je ve vás malá dušička a svírá se vám žaludek.
Obrátil pak oči na Rege a na Richarda a i jeho pohled vyvolával lítost a hrůzu. Richard musel uhnout pohledem.
"Dlužím vám oběma omluvu," promluvil duch v Michaelovi. "Omlouvám se z celého srdce a jenom doufám, že až pochopíte, v jak zoufalé situaci žiji a jakou naději mi skýtá stroj času, pochopíte zároveň, proč jsem jednal tak, jak jsem jednal, a najdete v sobě sílu mi odpustit. A pomoci. Snažně vás o to prosím."
"Dejte mu whisky," zahučel Dirk.
"Whisky nemám," odpověděl Reg. "Co portské? Můžu otevřít Margaux. Nějaké by tam mělo být. Vynikající. Mělo by být sice tak hodinu při pokojové teplotě, ale to nějak udělám, to nic není -"
"Pomůžete mi?" skočil mu do řeči duch.
Reg odspěchal pro víno a pro skleničky.
"Proč jste se vtělil zrovna do něho?" zeptal se Dirk.
"Potřebuji hlas, kterým mohu mluvit, a tělo, kterým mohu jednat. Nic se mu nestane, nic -"
"Já se vás s dovolením zeptám ještě jednou. Proč jste se vtělil zrovna do něho?" nedal se odbýt Dirk.
Duch pokrčil Michaelovým ramenem.
"Byl ochotný. Dva zdepřítomní pánové se z celkem pochopitelných důvodů bránili... řekněme hypnóze - vás příměr je správný. A tento? Ten má tak minimální sebedůvěru, že se mlčky podvolil. Jsem mu nesmírně vděčný a nijak mu neublížím."
"Minimální sebedůvěru," zamyšleně po něm opakoval Reg.
"To je asi pravda," zašeptal Dirkovi Richard. "Včera v noci vypadal strašně přepadle. Vzali mu vlastně to jediné, co pro něj bylo důležité, protože... no protože mu to nešlo. I když má svou hrdost, zřejmě ho lákalo, že ho někdo potřebuje."
"Hmmm," zamumlal Dirk a pak ještě jednou. Procítěně zamumlal potřetí. Pak se prudce otočil a vyštěkl na postavu na stoličce.
"Michaeli Weakes-Wentone!"
Michael sebou škubl a zamrkal.
"Ano?" promluvil svým normálním smutným hlasem. Nespouštěl z Dirka oči.
"Slyšíte mě a můžete odpovídat za sebe?" zeptal se Dirk.
"Ano, samozřejmě," řekl Michael.
"A ten... duch. Víte, že je ve vás? Přijímáte jeho přítomnost? Plníte mu jeho přání?"
"Ano. Jeho osud mě prostě dojal a velice rád mu pomůžu. Považuju to za správné."
"Fajn," prohlásil Dirk a luskl prsty, "můžete jít."
Michaelovi najednou klesla hlava zpátky do dlaní a potom se po chviličce začala zas pomalu zvedat, jako by ji někdo zevnitř nafukoval jako pneumatiku.
Už ho zase ovládal duch.
Dirk popadl židli, otočil ji, rozkročmo se na ni posadil, aby byl čelem k duchu v Michaelovi, a upřeně se mu zadíval do očí.
"Znovu," prohlásil, "řekněte mi to znovu. Rychle a stručně."
Michaelovo tělo se napnulo. Sahalo Dirkovi po ruce.
"Nedotýkejte se mě!" odbyl ho Dirk. "Chci slyšet fakta. A jestli ve mně budete chtít vzbudit lítost, dloubnu vás do oka. Tedy do toho, co jste si vypůjčil. Takže vynechte ty řečičky kolem, všechno to, co znělo jako... mmm -"
"Coleridge," doplnil ho Richard. "Znělo to úplně jako Coleridge. Jako ‚Píseň o starém námořníku'. Aspoň některé části tak zněly."
Dirk se zamračil. "Coleridge?" zeptal se.
"Coleridgovi jsem svůj příběh vykládal, to je pravda," připustil duch, "já -"
…
