kapitola dvacátá pátá...
Bylo slyšet burácení hromu a od severovýchodu se přesunulo nekonečné drobné mrholení, které, jak se zdá, doprovází tolik nejzávažnějších světových událostí.
Blížili se s Richardem ke skvostné vstupní bráně z dvanáctého století. Dirk si zdvihl límec koženého kabátu, ale nic, ani žádný nečas nedokázaly potlačit jeho démonickou nespoutanost.
"Cambridge, kolej svatého Cedda," zvolal, když ji poprvé po osmi letech znovu uviděl. "Založena v roce tom a tom někým, jehož jméno jsem zapomněl, na počest někoho, jehož jméno mi právě vypadlo."
"Svatý Cedd?" napověděl mu Richard.
"A víš, že si myslím, že by to mohlo být vysoce pravděpodobné? Jeden z těch nezajímavých northumbrijských svatých. Jeho bratr Chad byl ještě o poznání nezajímavější. Má katedrálu v Birminghamu, jestli ti to něco říká. Ale! Bill! To jsem rád, že vás zase vidím!" oslovil vrátného, který právě také vcházel do koleje. Vrátný se ohlédl.
"Pan Cjelli! To je dobře, že se na nás jdete podívat, pane. Doufám, že ta nepříjemnost, co vás potkala, už je pryč."
"Samozřejmě, Bille. Jenom kvetu. Vidíte, ne? A co paní Robertsová? Jak se jí vede? Pořád ji trápí to chodidlo?"
"Od té doby, co jí ho ušmikli, už ne. Díky za optání, pane. Mezi námi, mně by se spíš líbilo, kdyby amputovali ji a tu šlapu nechali. Už jsem si nachystal místečko na římse nad krbem. No nic, musíme brát věci tak, jak jdou."
"A pan MacDuff," odměřeně kývl hlavou směrem k Richardovi. "Ten kůň, co jste se o něm včera večer zmiňoval, pane, tak toho jsme museli bohužel vyvést. Obtěžoval profesora Chronotise."
"Byl jsem jenom zvědavy... Bille," vysvětloval Richard. "Doufám, že vás to nijak nevyvedlo z míry."
"Mne nemůže nic rozházet, pane, pokud to nemá na sobě dámské šaty. Nesnáším, když tady na koleji někdo nosí dámské oblečení."
"Kdyby vás ten kůň ještě někdy obtěžoval," skočil mu do řeči Dirk a poplácal ho po rameni, "pošlete mi ho a já si s ním promluvím. No nic. Padlo jméno profesora Chronotise. Je ten dobrý muž doma? Jdeme s ním něco dojednat."
"Co vím, tak je, pane. Nemůžu tam brnknout, protože mu nefunguje telefon. Musíte to zkusit sami. Druhé nádvoří, vlevo vzadu."
"To si pamatuju dobře, Bille. A děkuju a pozdravujte to, co zbylo z paní Robertsové."
Nasadili tempo a hnali se na první nádvoří, tedy alespoň Dirk nasadil tempo a hnal se. Richard kráčel svým obvyklým čapím způsobem. Obličej měl celý svraštělý, jak se bránil tomu mizernému mrholení.
Dirk se zjevně vpravil do role průvodce.
"Svatý Cedd, kolej Coleridge a kolej Isaaca Newtona, slavného vynálezce mincí s vroubkovanou hranou a kočičích dvířek."
"Čeho?" zeptal se Richard.
"Kočičích dvířek! Výplod maximální nápaditosti, jednoduchosti a vynalézavosti. Jsou to dvířka ve dveřích -"
"Chápu," řekl Richard, "a ještě taky ta drobnost s gravitací."
"Gravitace," mírně pohrdavě zopakoval Dirk a pokrčil rameny, "ano, myslím, že něco takového taky bylo. Ačkoli to byl samozřejmě prachobyčejný objev. To prostě existovalo a čekalo na objevení."
Vytáhl z kapsy penci a hodil ji jen tak bezcílně mezi oblázky vedle vydlážděného chodníčku.
"Vidíš?" prohlásil Dirk. "A nechávají ji puštěnou i přes víkend. Takže dříve nebo později si jí prostě někdo musel všimnout. Ale kočičí dvířka... to je něco jiného. Vynález, čistě tvůrčí vynález."
"Já bych řekl, že na nich nic není, že to bylo úplně jasné. To mohl vymyslet kdekdo."
Dirk však nesouhlasil: Jenom výjimečný duch dokáže přijít s něčím do té doby neexistujícím a přitom tak jasným, že to bije do očí. Pokřik ‚Na to jsem mohl přijít taky' je mezi lidmi velmi oblíbený, ale mylný, z jednoho prostého důvodu, a sice - že na to nepřišli, což je důvod dost podstatný a výmluvný. Jestli se nepletu, tak tohle jsou ty schody, co hledáme. Půjdeme nahoru?"
Vyrazil do schodů, aniž čekal na odpověď. Richard šel nejistě za ním a vtom už slyšel, jak Dirk klepe na vnitřní dveře. Vnější byly otevřené.
"Dále!" ozvalo se zevnitř. Dirk otevřel právě včas, aby ještě zahlédl, jak Regova bílá …
