Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho (Douglas Adams)

kapitola třicátá třetí...

Otáčela se pomalu ve stínu Země, mezi všemi těmi úlomky, které se navěky vznášejí na oběžné dráze, tmavší a větší a pravidelnějších tvarů než ostatní. A daleko, daleko starší.

Už čtyři miliardy let vstřebává údaje ze světa pod sebou, snímá je, analyzuje a zpracovává. Občas nějaká data posílá zpět, když si myslí, že mohou pomoci, když si myslí, že je někdo přijme. Ale jinak sleduje, poslouchá, zaznamenává. Pozornosti neunikne jediné šplouchnutí vlny, jediné zabušení srdce.

Jinak se uvnitř za čtyři miliardy let nepohnulo nic kromě vzduchu, který tam neustále cirkuluje, a zrnek prachu, které ve vzduchu tančí a tančí a tančí a tančí... a tančí.

To, co se teď udalo, skoro vůbec nezasáhlo do zaběhaných postupů. Jako kapka rosy, která dopadne ze vzduchu na list, se v naprosté tichosti objevily v prázdné šedé stěně, která tam po čtyři miliardy let čněla, dveře. Hladké, obyčejné bílé dveře s malou odřenou mosaznou klikou.

I tuto poklidnou událost loď zaznamenala a zařadila do nepřetržitého toku údajů, které bez přestání zpracovávala. Nejenom výskyt dveří, ale i výskyt těch za dveřmi, to, jak vypadají, jak se pohybují, jaké mají z pobytu tady pocity. Všechno zpracováno, všechno zaznamenáno, všechno transformováno.

Po chvíli se dveře otevřely.

Uvnitř byla vidět místnost, která se nepodobala ani jediné na lodi. Dřevěná podlaha, ošoupané čalounění, roztančený oheň. A jak oheň tančil, v lodních počítačích tančily údaje o něm a ve vzduchu tančila zrnka prachu.

Ve dveřích stála postava - velká truchlivá postava, které v očích tančilo zvláštní světlo. Vykročila přes práh do lodi a na tváři se jí rázem rozlil klid, po kterém toužila, a už nedoufala, že ho někdy dosáhne.

Za ní vykročil menší, starší muž s bílými, nepoddajnými vlasy. Zastavil se, a když přecházel z hájemství svého pokoje do hájemství lodi, udivené zamžoural. Za ním se vynořil třetí muž, netrpělivý a neklidný, v plandavém koženém kabátě. I on se zastavil a znejistěl, protože něčemu nerozuměl. Něco ho zjevné dokonale zmátlo, ale šel dál a rozhlížel se po šedých a zaprášených stěnách starobylé lodi.

Nakonec se objevil ještě čtvrtý muž, vysoký a hubený. Když vycházel ze dveří, musel se sehnout a pak se prudce zarazil, jako by měl před sebou zeď.

A skutečné před ním něco jako zeď bylo.

Zůstal stát jako opařený. Kdyby se mu v tu chvíli někdo podíval do obličeje, muselo by být každému nad slunce jasnější, že ten muž právě zažívá nejúžasnější okamžik celé své existence.

Když se dal znovu do pohybu, bylo na jeho chůzi něco velice zvláštního. Připomínala spíš pomalé plavání. Každý sebenepatrnější pohyb hlavy mu do obličeje přinášel nové přívaly posvátné úcty a úžasu. Do očí se mu vedraly slzy a překvapením ani nedýchal.

Dirk se na něj obrátil a chtěl ho popohnat.

"Co je?" zakřičel, aby ho bylo v hluku slyšet.

"Ta... hudba..." zašeptal Richard.

Vzduch byl plný hudby. Tak plný, že to vypadalo, že už tam není místo na nic jiného. Každá částečka vzduchu jako by měla svou vlastní hudbu, takže když Richard pohnul hlavou, uslyšel novou a jinou hudbu, i když ta nová a jiná hudba dokonale souzněla s hudbou, která byla ve vzduchu vedle ní.

Modulace z jedné do druhé byly vyřešeny vynikajícím způsobem - pouhým pohybem hlavy člověk bez jakékoli námahy docílil úžasných skoků do vzdálených tónin. Nové motivy, nové nitky melodií, všechny dokonale a úžasně vyvážené, se bez přestání zapojovaly do nepřetržité sítě. Ohromné pomalé rytmické vlny, jimi se rozechvěně nesly rychlejší tance, jimi v kudrlinkách prolínaly drobné skotačivé tanečky, dlouhé složité melodie, jejichž konce se tak podobaly začátkům, že se otáčely samy kolem sebe, a taky naruby a vzhůru nohama a pak znovu odspěchaly na hřbetě další taneční melodie do hloubi lodi.

Richard se potácel a opíral se o stěnu.

Dirk k němu přispěchal a chytil ho.

"Pojď už," obořil se na něj, "co je s tebou? To tě tak vzala ta hudba? Moc hlasitá, že? Panebože, vzpamatuj se. Pořád tu něčemu nerozumím. Nějak se mi to nepozdává. Pojď -"

Vlekl Richarda za sebou a pak ho musel podepřít, protože Richard pod tou tíhou hudby klesal pořád hlouběji a hlouběji na mysli. Miliony vzájemně se prolínajících nitek hudby mu v hlavě spřádaly obrazy, které byly čím dál zmatenější a chaotičtější, ale čím větší chaos se z nich vyklubal, tím více zapadal do dalšího chaosu a dalšího, ještě většího chaosu, až z toho všeho vznikla neskonalá harmonie sfér, jejíž přívaly byly tak mohutné a rychlé, že si s nimi Richardova hlava nevěděla rady.

A pak bylo zas všechno mnohem jednodušší.

Hlavou mu protančila jediná melodie a zaujala veškerou jeho pozornost. Byla to melodie, která v těch magických přívalech skryté existovala, formovala je, dotvářela, přežila je v plné síle, přežila je do posledního detailu, byla jejich podstatou. Nejdříve si drobnými krůčky poskakovala, pohupovala se a chvěla jako tremolo, potom zpomalila, znovu se roztančila, ale už ne tak křepče, znělo to, jako by uvízla na mělčinách pochybností a zmatku, ale pak se najednou ukázalo, že ty mělčiny byly pouze první nenápadná zavlnění nového obrovského přílivu energie, který se radostně vzedmul z hlubin.

O Richarda se zvolna, pomalu pokoušely mdloby.

Ležel nehybně.

Měl pocit, že je stará houba nasáklá petrolejem, kterou někdo nechal na slunci, aby vyschla.

Měl pocit, že je starý kůň, který se paří na slunci. Zdálo se mu o oleji, průhledném a voňavém, o tmavých, vzdouvajících se mořích. Byl na bílé pláži, opilý rybami, omámený pískem, vyšisovaný, mátožný, udolaný světlem, sklíčený, odhadující hustotu mlžných oblaků ve vzdálených mlhovinách, blouznící o vyhaslé rozkoši. Byl pumpa, která na jaře chrlí čerstvou vodu a stříká ji do kupky zapařené, čerstvé posečené trávy. Zvuky, skoro neslyšitelné, dohořívaly jako vzdálený spánek.

Utíkal a padal. Do noci tryskala světla přístavu. Moře podobné temnému přízraku poplácávalo bezděky písek a tu a tam se zatřpytilo. O kus dál, tam kde bylo hlubší a chladnější, se ponořil snadno, kolem uší se mu jako olej vzdouvalo rozbouřené moře a rušilo ho jen vzdálené crr crr, jako by zvonil telefon.

Uvědomil si, že naslouchá hudbě života. Hudbě světla tančícího na vodě, kterou čeří vítr a příliv a odliv; života, který prošel vodou, života, který se dostal na zem zahřátou světlem.

Dál ležel bez hnutí. Dál se nechal rušit vzdáleným crr crr, jako by zvonil telefon.

Postupné si uvědomoval, že vzdálené crr crr, jako by zvonil telefon, je zvonění telefonu.

Rychle se posadil.

Seděl na zmuchlané posteli v neuklizeném pokojíku obloženém dřevem, který poznával, ale nedokázal ho nikam zařadit. Povalovaly se tam knížky a boty. Mžoural kolem sebe a v hlavě měl prázdno.

Telefon u postele vyzváněl. Zvedl jej.

"Prosím?" ozval se.

"Richarde!" Byl to Zuzanin hlas, krajné rozrušený. Zavrtěl hlavou a na nic užitečného si nevzpomněl.

"Prosím?" zopakoval ještě jednou.

"Richarde, jsi to ty? Kde jsi?"

"Počkej, podívám se."

Položil sluchátko na zmuchlané povlečení, kde chvíli zůstalo a reptalo, slezl nejisté z postele, dobelhal se ke dveřím a otevřel je.

Byla tam koupelna. Podezřívavě nahlédl dovnitř. A zase - poznával ji, ale zdálo se mu, že tam něco chybí. No jasně! Měl by tu být kůň! Aspoň posledně, když se tam díval, tam kůň byl. Prošel koupelnou a vyšel druhými dveřmi. Nejistě sešel ze schodů do hlavní Regovy místnosti.

Překvapilo ho, co v místnosti uviděl