kapitola šestá...
"Dal zbudovat svůj letohrad
v Xanadu velký Kublaj Chán;"
Přednášející nepochybně patřil k té myšlenkové škole, která tvrdí, že smysl pro vážnost a velikost nějaké básně se nejlépe prokáže, když se při recitaci dělají vylomeniny s hlasem. Vznášel se do výšin a střemhlav se pak na slova vrhal, dokud se jako by nepřikrčila a neprchla do úkrytu.
"kde svatá řeka Alf má spád
skrz obřích slují tmu a chlad
v neslunný oceán."
Richard se pohodlné opřel. Ta slova mu byla velmi, velmi povědomá - nutně musela být povědomá všem, kdo vystudovali angličtinu na koleji sv. Cedda - a snadno mu pronikala do mozku.
Vztah mezi kolejí a Coleridgem se tu bral opravdu velice vážně, navzdory básníkově nechvalně známé zálibě v jistých, jen tak rekreačně užívaných léčivech, pod jejichž vlivem ve snu vytvořil toto své největší dílo.
Úplný rukopis byl uložen na bezpečném místě v kolejní knihovně a z něj se báseň pravidelné při Coleridgeově večeři předčítala.
"Na dvakrát pět mil země lán
zdmi, věžemi byl obehnán:
byly tam sady, vody jimi hrály
a kadidlové stromy kvetly v nich;
byly tam lesy staré jak ty skály,
kropené hrstmi lučin slunečných."
Richardovi bleskla hlavou otázka, jak dlouho to bude trvat. Podíval se stranou na svého bývalého studijního poradce. Zatvrzelá rozhodnost jeho slovního projevu ho vyváděla z míry. Jeho zpěvavá kadence ho nejdřív rozčilovala, ale po chvilce ho začala ukolébávat. Pozoroval přitom pramínek vosku přetékající přes okraj svíčky, která už dohořívala a vrhala na neodklizený stůl nepravidelné záblesky.
"Však ach, ta propast s rozervanou stěnou,
jež spadá do tmy přes cedry a býlí!
Divoký kotit! Jak očarován ženou,
jež pod lunou tu bloudí na zapřenou,
když démon-ženich zradil ji, a kvílí."
Malé dávky červeného vína, které si v průběhu večeře dopřával, se hřejivě rozlévaly v žilách a zanedlouho se mu myšlenky začaly rozbíhat všemi směry. Jak se ho Reg u večeře ptal - co se vlastně stalo s jeho bývalým... ‚kamarád' je to slovo? Člověk měl z něho vždycky dojem, že spíš než živá bytost je Dirk něco jako sled výjimečných událostí. Představa, že by mohl mít kamarády jako takové, se zdála ne zrovna nepravděpodobná, ale spíše něco jako spojování nespojitelného, jako například představa, že si suezská krize zajde na zmrzlinu.
Svlad Cjelli. Proslul pod jménem Dirk, ačkoli zase - těžko mluvit o ‚proslulosti'. Notoricky známý - jistě; vyhledávaný; opředený nejrůznějšími dohady - to všechno byla pravda. Ale proslulý? Jediné v tom smyslu, ve kterém se může těšit proslulosti vážná nehoda na dálnici - každý zpomalí, aby se pořádně podíval, ale nikdo se nepřiblíží až k plamenům. Neblaze proslulý by bylo výstižnější. Svlad Cjelli, neblaze proslulý jako Dirk.
Byl kulatější než průměrný vysokoškolák a víc nosil klobouky. Tedy přesněji, měl jen ten jeden, který neustále nosil, ale nosil jej s náruživostí u někoho tak mladého nevídanou. Klobouk byl tmavě červený, kulatý, s rovnou krempou. Budil dojem, že je uchycen na kardanovém závěsu, protože jakkoli se jeho majitel pohnul, zůstával klobouk za všech okolností v horizontální poloze, dokonale vyvážený. Posuzováno kloboukovými parametry, byl spíše nápadný, než že by úspěšně plnil funkci ozdoby hlavy. Elegantní ozdobou, stylovou, zajímavě vytvarovanou a oku lahodící by byl, kdyby se nasadil na lampičku u postele. Ale jinak ne.
Kolem Dirka bylo vždycky živo. Lidi k němu přitahovaly všechny ty historky, jejichž pravdivost ovšem on vyvracel. Nikdy nebylo úplně jasné, kde se ty historky berou; jestli náhodou nepřicházejí na svět tím, jak je vyvrací.
Ty příběhy souvisely s parapsychologickými schopnostmi, které měl Dirk podle všeho zdědit po předcích z matčiny strany. Ti, jak tvrdil, žili v oné kritické oblasti Transylvánie. Přesněji řečeno, nikdy nic takového netvrdil a říkal, že je to do nebe volající pitomost. Usilovně popíral, že by v jeho rodině byli nějací upíři, a vyhrožoval, že zažaluje každého, kdo takové nehor…
