kapitola dvacátá šestá...
Na stanici v Bishop's Stortfordu se do vlaku nahrnula hlučná společnost. Někteří pánové měli na sobě proužkované kalhoty a žakety s karafiáty, které po celodenní slávě vypadaly trochu omšele. Dámy měly na sobě krásné šaty a klobouky. Vzrušené si vykládaly o tom, jak byla Julia v té záplavě hedvábného taftu pěkná, jak Ralph, i když byl naparáděný, vypadal přesto jako samolibý blb, a vesměs jim nedávaly šanci víc než dva týdny.
Jeden z mužů vystrčil hlavu z okna a volal na kolemjdoucího zřízence, aby se ujistil, že je to opravdu vlak na Cambridge a že v Cambridgi zastavuje. Dostalo se mu odpovědi ‚že váháš?'. Mladík vysvětloval, že by se neradi octli někde na opačném konci, že to jisté chápe, a vydal zvuk, něco jako rybí mlasknutí, které mělo vyjádřit, že se mu podařil opravdu dobrý vtip. Když soukal hlavu zpátky, praštil se o rám.
Obsah alkoholu v ovzduší vagónu prudce narůstal.
V té atmosféře zjevně převládl názor, že nejlepší způsob, jak se správně naladit na večerní svatební hostinu, je podniknout nájezd na bar, aby ti, kteří ještě nebyli úplně namol, to mohli ještě dohnat. Tento názor provázely přisprostlé výkřiky souhlasu. Vlak se s cuknutím rozjel a ti, co ještě stáli, spadli.
Tři dopadli na tři volná místa u stolku. Čtvrté místo bylo obsazené. Seděl na něm obtloustlý muž v staromódním obleku. Byl nějaký přepadlý a velikánské zvlhlé oči upíral někam do daleka.
Velice pomalu se ty oči začaly z nekonečna znovu přibližovat a zaostřovat na bezprostřední okolí, až spočinuly na nových spolucestujících. Cítil, že je něco zapotřebí. Stejný pocit měl už dřív.
Tři mladíci hlasitě diskutovali o tom, jestli půjdou k baru všichni, jestli tam půjdou jen někteří a donesou pití pro ostatní sem, jestli ti, co k baru půjdou, se tam nerozjaří a neztvrdnou tam a nezapomenou donést pití těm, kteří tady zůstanou a budou netrpělivě očekávat jejich návrat, a jestli - i kdyby se nezapomněli vrátit hned - jestli budou v stavu pití v pořádku přinést, aniž by cestou všechno vylili po vagónech a ostatním cestujícím způsobili újmu.
Už to vypadalo, že nějaké dohody dosáhli, ale hned nato si ani jeden z nich nemohl vzpomenout jaké. Dva si stoupli a zase si sedli, jakmile vstal i ten třetí. Ten se také posadil. Pak zase stoupli jiní dva a vyjádřili se v tom smyslu, že by možná bylo jednodušší, kdyby prostě koupili celý bar.
Třetí už už vstával také, když vtom se volooký muž naproti začal pomalu, ale nezadržitelné naklánět přes stolek a pevné ho uchopil za předloktí.
Mladík v žaketu na něj vrhl ten nejpřísnější pohled, jakého byl jeho poněkud otupený mozek schopen, a překvapeně se zeptal: "Co chcete?"
Michael Weakes-Wenton se mu neskutečné upřeně díval do očí a potichu promluvil: "Byl jsem na lodi..."
"Cože?"
"Na lodi..." zopakoval Michael.
"Na jaké lodi? O čem to mluvíte? Nechtě mě na pokoji! Pusťte mě!"
"Přiletěli jsme," pokračoval Michael sotva slyšitelně, ale naléhavě, "z nepředstavitelné dálky. Přiletěli jsme, abychom vybudovali ráj. Ráj. Tady."
Přejel očima po vagónu a pak se na chvilku se zjevným odporem zahleděl přes upatlané okno na uplakané pošmourno východoanglického večera. Stisk na předloktí zesílil.
"Rád bych se šel napít," bránil se svatebčan, i když chabě, protože to zjevně v úmyslu neměl.
"Odletěli jsme od těch, co se zničí válkou," drmolil Michael. "My jsme v našem světě chtěli mír, hudbu, umění a osvícenost. V našem světě neměly mít místo žádné malichernosti, přízemnosti, žádná sprostota..."
Zklidněný flamendr si Michaela zkoumavě prohlížel. Ze by to byl nějaký obstarožní hippie, na to nevypadal. Člověk ale nikdy neví. Jeho starší bratr taky kdysi prožil nějaký ten rok v jakési druidské komuně, pojídal koblihy s LSD a myslel si, že je strom, a pak se stal ředitelem jedné obchodní banky. Rozdíl je ovšem v tom, že už si o sobě skoro nikdy nemyslí, že je strom, a už dávno se naučil, že si musí odepřít jednu značku francouzského červeného vína, které tu vzpomínku občas znovu vyvolává.
"Ř…
