kapitola osmá...
"Pojďte dál, příteli, jen pojďte."
Ke dveřím kolejních místností, které Reg obýval, se šlo z druhého nádvoří po točitých dřevěných schodech, které byly špatné osvětlené, nebo - lépe řečeno - byly osvětlené perfektně, když světlo fungovalo, jenže v tu chvíli nefungovalo, takže dveře byly osvětlené špatně, a navíc byly zamčené. Reg se probíral hromadou klíčů, která vypadala jako něco, čím by zdatní Ninjové ledabyle prorazili kmen stromu, ale ne a ne najít ten správný.
Místnosti ve starších částech koleje mají dvojité dveře jako větrací šachty v dolech a jako u větracích šachet je potřeba s nimi zalomcovat, aby povolily. Vnější dveře tvoří masivní dubová fošna, natřená našedo, na níž neupoutá nic než uzoučká štěrbina na dopisy a dózický zámek, k němuž Reg konečné našel klíč.
Odemkl a otevřel dokořán. Další dveře byly obyčejné, bílé, s obyčejným mosazným knoflíkem.
"Pojďte dál, no pojďte," opakoval Reg, když druhé dveře otvíral a šmátral po vypínači. Na chvilku tančily po pokoji jen přízračné červené stíny uhlíků, doutnajících v kamenném krbu, ale pak místnost zaplavilo elektrické světlo a kouzlo se rozplynulo. Reg na prahu na moment zaváhal, tak nějak nervózně, jako by si chtěl být něčím jistý, než vstoupí, a potom se s okázalým nadšením vrhl dovnitř.
Pokoj byl prostorný, obložený dřevem; nábytek už něco pamatoval, ale místnost zútulňoval docela pěkně. U protější stěny stál rozměrný mahagonový stůl, otlučený a zjevně staršího data, s ošklivými tlustými nohami a s horami knih, pořadačů a složek a s nebezpečně se naklánějícími haldami papírů. Richarda pobavilo, že své vyhrazené místo na stole má staré, odřené počitadlo.
Poblíž byl menší psací stůl z počátku devatenáctého století, zřejmé cenný kousek, kdyby nebyl tak dobitý; dále dvě elegantní georgiánské židle, tedy ještě starší; honosná viktoriánská knihovna a tak dále. Byl to zkrátka pokoj univerzitního učitele. Na stěnách visely učitelovy zarámované mapy a grafické listy, na zemi ležel vybledlý a prošoupaný učitelský koberec. Vypadalo to, že se v pokoji po desetiletí skoro nic neměnilo, což asi byla pravda, protože tu bydlel stejný univerzitní učitel.
Po obou stranách protější stěny byly dveře a Richard si z předcházejících návštěv pamatoval, že jedny vedou do pracovny, která je menší a zhuštěnější obdobou tohoto pokoje - větší hromady knih, vyšší haldy papíru, naklánějící se ještě hrozivěji; na nábytku, sice starém a cenném, bezpočet nápadných koleček od hrnků s čajem nebo kávou, z nichž na mnoha pravděpodobně původní hrnky ještě stojí.
Ty druhé vedly do kuchyňky, vybavené jen tím nejnutnějším, a k točitým schodům, po nichž se šlo do profesorovy ložnice a koupelny.
"Posaďte se na pohovku a udělejte si pohodlí, tedy pokuste se o to," pobízel Reg a pobíhal jako vzorný hostitel. "Nevím, jestli se vám to podaří. Já z ní mám pokaždé pocit, že do ní někdo nacpal listy zelí a příbory." Vážně pohlédl na Richarda. "Vy máte dobrou pohovku?" zeptal se.
Richard se zasmál: "Mám, ano." Ta pošetilá otázka ho pobavila.
"Vážně?" zasmušil se Reg. "Tak to mi, prosím vás, řekněte, kde jste ji pořídil. Já s nimi mám nekonečné problémy, nekonečné. Za celý život jsem nepřišel na žádnou pohodlnou. Jak si je vybíráte vy?" S nelíčeným podivem objevil stříbrný tácek s lahví portského a třemi skleničkami. S tím nepočítal.
"To je zvláštní, že se ptáte zrovna na tohle," odpověděl Richard. "Ještě jsem na ní nikdy neseděl."
"Velmi moudré," pokračoval vážným tónem Reg, "velmi, velmi moudré." Pak předvedl podobný obřad s kabátem a čepicí jako před pár hodinami.
"Ne že bych na ní nechtěl sedět," vysvětloval Richard. "Potíž je v tom, že se vzpříčila uprostřed dlouhého schodiště cestou ke mně do bytu. Můj závěr je zatím takový, že stěhováci se s ní dostali do půli schodiště, tam se jim vzpříčila, otáčeli s ní, jak to šlo, ale už se nedostali dál, no a potom zjistili něco nepochopitelného, že ji totiž nedostanou ani zpátky dolů. To by přece mělo být nemožné."
"Zvláštní," při…
