kapitola třicátá druhá...
Ve žlutém světle pouličního osvětlení se mosazná tabulka na červených dveřích v Peckender Street třpytila do noci. Jednu chvíli se zaleskla ještě víc, to když na ni dopadlo blikavé světlo policejního vozu, který se přehnal kolem.
Pak na moment ten třpyt nepatrně pohasl, to když se tabulkou neslyšně protahoval přízrak, bledý jako stěna. A protože se ten přízrak chvěl strašným rozrušením, rozkmital se na okamžik ten pohaslý třpyt tabulky.
V tmavé chodbě se duch Gordona Waye zastavil. Potřeboval nějakou oporu, ale samozřejmé neexistovalo nic, o co by se mohl opřít. Snažil se chytit sám sebe, některé své části, ale nešlo to. Uvědomil si, co před chvílí viděl, a zvedl se mu žaludek. Jenže v žaludku samozřejmé nic neměl. Do schodů napůl klopýtal, napůl plul, jako tonoucí, který se ve vodě snaží něčeho zachytit.
Vrávoravě se protáhl zdí, psacím stolem, dveřmi a v Dirkově kanceláři se pokusil spořádaně zasednout za stůl.
Kdyby se někomu podařilo pár minut poté nahlédnout do kanceláře - třeba uklízečce, kdyby Dirk Gently někdy nějakou zaměstnával, což nedělal s odůvodněním, že by chtěla zaplatit, a on zaplatit nechtěl, nebo třeba lupiči, kdyby v kanceláři bylo něco, co by stálo za loupež, což tam ovšem nebylo - naskytl by se jim a překvapil by je následující obraz.
Sluchátko velkého červeného telefonu se náhle zakymácelo a svalilo se z vidlice na stůl.
Ozýval se oznamovací tón. Pak se postupně jakoby nic stisklo sedm velkých tlačítek a po dlouhatánské pauze, kterou britský telefonní systém poskytuje a během níž si člověk může srovnat myšlenky a zapomenout, komu volá, bylo slyšet vyzvánění na druhém konci.
Po několika zazvoněních se ozvalo klapnutí, zahrčení a zvuk, jako by přístroj nabíral dech. Pak začal hlas odříkávat: "Dobrý den, tady je Zuzana Nemohu v tuhle chvíli k telefonu, protože nacvičuji správné es, ale jestli chcete, nechejte mi svoje jméno..."
"Takže na základě toho, co vám řekl ten - to slovo mi jde nějak těžko z pusy - Elektromnich," lehce posměšně vyvozoval Dirk, "jste se pokusil odstartovat a k vašemu neskonalému úžasu modul explodoval. Od té doby -"
"Od té doby," poslušně opakoval duch, "jsem na této planetě sám. Sám s vědomím, co jsem svým přátelům provedl. Úplně, úplně sám..."
"Dobře. Tohle, jak jsem říkal, přeskočíme," neoblomně ho zarazil Dirk. "Co vaše mateřská loď? Ta pak nejspíš pokračovala v hledání -"
"Ne."
"Tak co se s ní stalo?"
"Nic. Je pořád tam."
"Pořád tam?"
Dirk vyskočil a začal divoce přecházet po místnosti, obočí zuřivě stažené.
"Ano," Michaelovi sklesla hlava, ale hned zase vrhl na Rege a na Richarda úpěnlivý pohled. "V tom přistávacím modulu jsme byli všichni. Zpočátku se mi zdálo, že mě straší duchové mých druhů, ale to byla jenom moje fantazie. Miliony a pak miliardy let jsem bloudil tím bahnem úplně sám. Taková muka věčnosti si nikdo nedovede představit, ani zlomeček z nich. A potom," dodal, "docela nedávno vznikl na této planetě život. Život. Vegetace, tvorové v moři, a nakonec vy. Inteligentní život. A k vám se obracím, abyste mé zbavili muk, která zakouším."
Michaelovi na pár vteřin klesla hlava až na hrudník. Pak se pomalu, klátivě zvedala a hleděla na ně s ještě tmavšími plamínky v očích.
"Vraťte mé zpátky," žadonil, "snažně vás prosím, vraťte mě zpátky k přistávacímu modulu. Nechtě mě napravit, co jsem pokazil. Stačí jedno slovo a dá se to napravit, modul se dá pořádně opravit a může se vrátit k mateřské lodi. Můžeme letět dál, moje muka skončí a už vám tady nebudu na obtíž. Prosím vás."
Prosba visela ve vzduchu a nastalo ticho.
Po chvilce se ozval Richard: "To ale přece nejde. Jestli vás vrátíme zpátky, nedojdeme pravděpodobné k současnému stavu věcí. A vytvoříme všelijaké paradoxy."
Reg se probral ze zamyšlení. "Nebyly by o nic horší než ty, co už existují. Kdyby měl vesmír přestat existovat pokaždé, když se objeví nějaká nejistota ohledně toho, co se stalo, nikdy by se nedostal ani za první pikosekundu. A mnohé se samozřejmě ned…