deset
V úterý ráno mi Dolly rezignovaně přenechala telefon a já se dal ihned spojit domácí linkou s pohřešovanými osobami.
"Same, tady je Sid Halley z dostihového. Máte moc práce?"
"Jen spusťte, kdo se ztratil?"
"Jistý pan Smith." Z telefonu se ozvaly jadrné kletby. Zasmál jsem se. "On se ale asi opravdu jmenuje Smith. Je to řidič z povolání. Vloni jezdil s cisternou u Jižních chemických závodů. Minulou středu dal výpověď v práci a vystěhoval se z bytu; novou adresu nikde neudal."
Pověděl jsem mu, co jsem věděl o bouračce, o podezřelém otřesu mozku a o následných nočních radovánkách.
"Nemyslíte, že ho tam mohli nasadit k tomuhle účelu už před rokem? V tom případě by se asi nejmenoval Smith... to by pak bylo slabší."
"To nevím. Myslím ale, že je skutečný řidič z povolání a že mu teď nabídli prachy za zvláštní služby."
"O. K. Zkusíme to. Možná že někde uvede tu chemičku jako referenci, až bude žádat o místo. Jeho žena možná taky někde dělala. Dám vám vědět."
"Dík."
"Jo, a až vám šéf věnuje mahagonový psací stůl s pozlacenou deskou, tak mi ten můj vraťte."
"To si teda počkáte." Usmál jsem se.
Na stole teď ležely útlé desky se spisy případu Andrews, které malý Jones vyhrabal někde ve sklepě. Rozhlédl jsem se po místnosti.
"Kde je Chico?"
"Pomáhá jednomu bookmakerovi se stěhováním,"- odpověděla Dolly.
"Cože?"
"Přesile tak. Měli to už dávno domluvené. Ten bookmaker stěhuje taky sejf a chce, aby na něm Chico ve stěhovacím voze seděl. Trval na tom, že to musí být Chico, nikoho jinýho nechtěl. A jak známo, zákazník, který platí, má vždycky pravdu, takže teď je Chico v háji."
"Zatraceně!"
Sáhla do šuplete. "Nechal ti tu ale magnetofonovou pásku," řekla.
"Tak to,zatraceně' beru zpátky."
Zašklebila se na mě a podala mi pásku. Dal jsem ji do magnetofonu, spustil a nasadil si sluchátka.
"Nejdřív sem si vošoupal nohy až po kotníky," promluvil ke mně veselý Chicův hlas. "Pak sem zjistil, že jediný, čím se ředitel Dunstablu prohřešil, bylo, že plánoval blbý dostihy, na který mu nikdo nejezdil. A pak se taky začal ke všem chovat sprostě. Dřív byl docela voblíbe-nej. Ale asi rok předtím, než se voddělal, začal cvoka-tět. Byl tak sprostej na zaměstnance, že mu jeden po druhým vodcházeli. Když sem se na něj ptal u místních obchodníků, tak si vodplivovali. Dopovím ti to, až se uvidíme, ale určitě v tom nebylo nic takovýho jako v Sea-bury - žádný náhodný škody a maléry a tak."
Vzdychl jsem, vymazal pásku a vrátil ji Dolly. Pak jsem se ponořil do spisu, který jsem měl přichystaný na stole.
Pan Mervyn Brinton z Readingu v Berkshiru požádal agenturu o osobní ochranu, jelikož se domníval, že je v osobním nebezpečí. Nebyl ochoten uvést důvody očekávaného útoku a nepřál si, aby agentura věc jakkoli vyšetřovala. Přál si jen osobní ochranu. Jak bylo ve zprávě uvedeno, okolnosti nasvědčovaly tomu, že pan Brinton se asi pokusil někoho vydírat a nevyplatilo se mu to. Později udal, že má ve svém vlastnictví jistý dopis a že se obává, že bude napaden někým, kdo chce dopis za každou cenu získat, Chico Barnes Brintona taktně upozornil, že se nemůže dost dobře dát ochraňovat až do smrti; po dlouhých debatách a vydatném přemlouvání Brinton konečně přistoupil na Chicův plán. Měl upozornit určitou osobu, že dopis je uložen v určité zásuvce v určitém stole v dostihovém oddělení Radnorovy agentury. Dopis tam ovšem nebyl, dopis totiž nikdo v celé agentuře ani neviděl. Nicméně Tom Andrews si jej přišel vyzvednout (nebo ho někdo pro dopis poslal), byl v této činnosti překvapen J. S. Halleyem, kterého postřelil, a posléze uprchl. O dva dny později telefonoval Brinton, že už osobní ochranu nepotřebuje, a tím to pro agenturu skončilo.
Výše uvedené informace byly předány policii, když vyšetřovala těžké ublížení na těle S. Halleye.
Odložil jsem spisy. Mizerná, špinavá historka o chudákovi, který se pustil do nebezpečné hry, na kterou nestačil.
Brinton.
Ředitel Dunstablu se také jmenoval Brinton.
Seděl jsem a zíral na spisy. Brinton bylo dost.…
