pět
O dva dny později jsem se opat vracel do budovy Rad-nor a spol. Sel jsem hlavním vchodem, zastíněným balkónem na viktoriánských pilířích, a cítil v sobš určitě víc energie, než když jsem odsud naposledy odcházel.
Slečna v centrále mě halasně vítala a já šel rozjařeně nahoru po točitých schodech; skoro jsem si pohvizdoval. V dostihovém oddělení na mě čekala záplava uvítacích projevů a poznámek, některé ne zrovna slušné. Nejvíc mě překvapilo, že jsem měl najednou pocit, jako bych se vracel domů. Nikdy předtím mi nepřipadalo, že k Radnorům doopravdy patřím, ačkoliv jsem si uvědomil už v Aynsfordu, že bych z agentury nerad odcházel. Asi jsem na to ale přišel moc pozdě, výpověď mám už pravděpodobně připravenou.
Chico se šklebil od ucha k uchu. "Tak se ti to povedlo."
"No... jo."
"... myslím jako, že deš zase zařezávat."
"Jo."
Podíval se na hodinky: "Pozdě, jako vždycky."
"Jdi se vycpat," řekl jsem.
Chico se obrátil k usmívajícímu se osazenstvu oddělení: "Náš Sid se nám vrátil, ksicht má stejně roztomilej jako dřív. Můžeme, milánkové, zase všichni začít pracovat."
"Vidím, že ještě pořád nemám psací stůl," poznamenal jsem a rozhlédl se po místnosti. Neměl jsem psací stůl, neměl jsem zde kořeny, neměl jsem práci. Nic se nezměnilo.
"Sedni si na stůl k Dolly, pečlivě ti ho oprášila."
Dolly se podívala na Chica a usmála se. V jasných modrých očích jí zářily mateřské city. Byla druhý nejlepší vedoucí oddělení v agentuře a měla mozek jako kybernetickou kartotéku. Čtyřicetiletá, statná, pěkná, sebejistá ženská, která měla za sebou dvě manželství a dalšího ženicha kdykoli k dispozici. Přece však považovala celý svůj život za prohru, protože se jí nepodařilo porodit dítě. Dolly byla výtečná pracovnice, plná elánu a ženské energie, výtečný společník při pití, ale byla nezměrně smutná.
Chico neměl rád mateřské city. Byl vůbec trochu citlivý na matky, a to všeobecně; nejen na matky, které mají ve zvyku odkládat dítka na schodech policejní stanice. Byl ochoten s Dolly žertovat, ale jakmile z ní začaly vyzařovat mateřské city, hleděl se ztratit.
Usadil jsem se na svoje oblíbené místo u Dolly na stole a kýval nohama.
"Tak co, Dolly, lásko moje, jak vám jde fízlování?"
"Všechno by šlo krásně, kdybys trochu víc dělal a míň kecal," řekla uštěpačně.
"Tak mi dej něco na práci."
"No počkej,..." zauvažovala, "mohl bys...," zase se odmlčela. "Vlastně snad raději ne..., bude lepší, když do Lambournu pojede Chico. Jeden-trenér potřebuje, aby se mu někdo podíval na nějakéhp kluka, který u něj dělá ošetřovatele a zdá se mu podezřelý."
"Takže pro mě nemáš nic?"
"No... vlastně ne." Dolly řekla "ne" předtím už aspoň stokrát. "Ano" neřekla nikdy.
Zašklebil jsem se na ni, zdvihl telefon a zmáčkl pravý knoflík. Spojil jsem se s Radnorovou sekretářkou.
"Haló, Joanie, tady je Sid Halley. Ano, vrátil jsem se z hrobu. Prosím vás, má starý moc práce? Potřeboval bych s ním mluvit."
"Pane jo!" poznamenal Chico.
Joanie odpověděla úředně: "Šéf tam má teď klientku. Jakmile odejde, ohlásím vás a zavolám vám."
"O. K.," odpověděl jsem a položil sluchátko.
Dolly nadzdvihla obočí. Jako vedoucí oddělení byla můj bezprostřední nadřízený a tím, že jsem ji teď obešel a spojil se přímo s Radnorem, jsem porušil zvyklosti agentury. Byl jsem ale skálopevně přesvědčen, že jedná na příkaz starého, když mi nepřiděluje žádnou práci. Tohle jsem chtěl zlomit.
"Dolly, miláčku, odpusť, ale já už se takhle flákat nemohu, i když flákat se na tvém stole není marné a je odtud dobrá vyhlídka." Měla na sobě světlou blůzu s hlubokým výstřihem. Takový výstřih mít mladší děvče, tak by to vzbudilo pěkný rozruch. U Dolly to ale pořád ještě vypadalo docela dobře, hlavně díky tomu, že se štědrými dary matky přírody uměla dobře zacházet.
"Ty to balíš?" zeptal se Chico přímo k věci.
"To záleží na šéfovi," odpověděl jsem, "možná že mě vyrazí sám."
Chvíli bylo v oddělení zasmušilé ticho. Všichni velmi dobře věděli, že jsem dohromady nic nedělal á že jsem proti tomu celkem…
