Hrozba (Dick Francis)

5

Alessia se vzbudila až večer a nebylo jí dobře. Cenci spěchal, aby ji objal. Vrátil se s uslzenýma očima. Prý je ještě rozespalá a nechce věřit, že je doma.

Já Alessii neviděl. Ilaria spala celou noc v její ložnici na pohovce (na radu tety Luisy). Měl jsem dojem, že se Ilaria ze sestřina návratu upřímně raduje. Ráno přišla ke snídani v milostivé náladě, oznámila nám, že Alessii není moc dobře a že odmítá vylézt z vany.

"Proč?" Cenci se tvářil nechápavě.

"Prý je děsně špinavá. Už si dvakrát myla hlavu. Tvrdí, že páchne."

"To je nesmysl!"

"Jistě, já jí to taky říkala, ale nepomohlo to."

"Tak jí tam vemte skleničku brandy a nějakou dobrou kolínskou," řekl jsem.

Cenci se na mne udiveně podíval, ale Ilaria prohlásila, že to není špatný nápad, a šla to zařídit. To dopoledne s námi hovořila mnohem vlídněji než kdy jindy. Jako by znovu získaná svoboda sestřina byla i její.

Pucinelli se dostavil před polednem s uniformovaným zapisovatelem. Alessia sešla dolů. Stál jsem v hale vedle Pucinelliho a díval se na váhavou postavu na schodišti. Bylo mi jasné, že by nejraději utekla. Zastavila se na posledním schodu a ohlédla se. Ilarii ale nikde neviděla.

Cenci k ní přiběhl, vzal ji kolem ramen, vysvětlil, kdo jsem a že s ní Pucinelli musí mluvit, že od ní potřebuje slyšet, jak všechno probíhalo, že by mu to mohlo pomoct k zajištění těch únosců.

Byla velmi bledá. Přikývla.

Viděl jsem oběti, které se po návratu domů chovaly s přehnanou rozjařeností, viděl jsem hysterii i apatii. Všechny oběti byly v šoku.

Alessiin stav odpovídal okolnostem: byla zakřiknutá, vykolejená, vyčerpaná, pociťovala úlevu i strach. Všechno jí připadalo neskutečné.

Měla ještě vlhké vlasy. Byla v džínách, tričku, nenamalovaná, vypadala na šestnáct a jako po nemoci. Dívka, kterou jsem viděl nahou. Určitě nepřipomínala oslňujícího miláčka evropských dostihových závodišť.

Cenci ji odvedl do knihovny, kde jsme se všichni rozesadili do křesel.

"Buďte tak velmi laskavá, a vyprávějte nám, jak se to odehrálo. Od začátku," požádal ji Pucinelli.

"Já... Připadá mi, že to je už tak dávno." Mluvila italsky, ale pomalu, s dlouhými pauzami, takže jsem jí rozuměl. Obracela se při řeči hlavně na otce, jako když vypráví právě jemu. Uvědomil jsem si, že italština mi teď je mnohem bližší než dříve.

"Jela jsem dostih tady u nás..., to ale víš."

Cenci přikývl.

"Vyhrála jsem ten dostih v šest odpoledne, ale někdo podal stížnost..."

Znovu jsme sborově přikývli. Zapisovatel soustředěně psal těsnopisem.

"Pak jsem jela domů. Přemýšlela jsem o Anglii, jak tam pojedu s Brunelleschim Derby..." Zarazila se. "Vyhrál?"

Její otec se zatvářil zmateně. Derby se běželo krátce po Alessiině únosu a Cenci by si tehdy nepovšiml, ani kdyby mu na zahradě přistáli Marťané.

Odpověděl jsem já. "Nevyhrál. Byl čtvrtý."

"Aha." Nepokoušel jsem se vysvětlovat, že mě kůň zajímal jen proto, že ho měla jet ona, a že jen proto jsem si zjistil, jak se umístil. Prostě jen z obyčejné zvědavosti.

"Dojela jsem až sem..., už jsem viděla dům, byla jsem kousek od brány, zpomalila jsem, než začnu zatáčet..."

To bylo přímo klasické. Únosci většinou lapí svou oběť přímo před domem. Alessia měla červený sportovní vůz a ten den jezdila se staženou střechou, protože bylo teplo. Někteří lidé to únoscům skutečně usnadňují jak náleží, je to až neuvěřitelné.

"Proti mně jelo auto..., počkala jsem, až přejede, chtěla jsem si nadjet do brány..., jenže ono nepřejelo, ale najednou zastavilo přede mnou a zablokovalo mi vjezd." Odmlčela se a zadívala se úzkostlivě na otce. "Tati, já skutečně nemohla nic dělat, opravdu."

"Ale moje drahá, moje drahá...," vyvedl ho z míry její omluvný tón. Netušil, jaký obrovský ledovec pocitu viny se pod tou malou vyčnívající špičkou skrývá. Já ano, znal jsem to dobře a zažil až příliš často.

"Já vůbec nechápala, oč jde. Pak najednou ti lidé otevřeli všechna dvířka, vyskákali z toho vozu..., byli čtyři..., všichni měli na obličeji strašidelné masky..., ale opravdu strašidelné..., jako masky čertů a nestvůr. Myslela jsem, že mě chtějí okrást, tak jsem jim hodila peněženku a snažila se tam dát zpátkečku a vycouvat..., jenže oni mi naskákali do auta..., doslova naskákali...," zarazila se, byla rozčilená. Pucinelli se ji jemně snažil upokojit.

"Šlo to všechno tak rychle...," stále hovořila omluvně a provinile. "Vůbec jsem se nestačila bránit..."

Pucinelli jí mírným hlasem skočil do řeči. "Slečno, nemáte se za co stydět, když někoho chtějí unést, tak ho unesou, to už tak je. Aldo Moro měl tělesnou stráž, a taky mu to nebylo nic platné. A osamělá dívka... v otevřeném voze..." Významně pokrčil rameny, dokončil vlastně větu beze slov. Na chvíli Alessii upokojil.

Jednou, asi měsíc předtím, když jsme spolu byli sami, řekl, že děvče projíždějící se v otevřeném sportovním voze si přímo říká o to, aby je někdo okradl nebo znásilnil. "Netvrdím, že by ji jinak neunesli, to ne, ale počínala si hloupě, usnadnila jim to."

"Máte pravdu, ale když je člověku dvacet tři a má úspěch, chce se radovat ze života, a k tomu patří projížďka otevřeným vozem za hezkého počasí. Co byste jí radil? Aby jezdila staromódní limuzínou a aby zevnitř zajišťovala všechna dvířka?"

"Samozřejmě," řekl tehdy. "A vy byste jí to taky radil, kdyby se vás ptali. Je to přece vaše řemeslo."

"Máte pravdu."

Alessia pokračovala: "Hodili mi přes hlavu něco jako pytel..., sladce to vonělo..."

"Sladce?" zeptal se Pucinelli.

"Ano. Jako éter nebo chloroform. Něco takového. Uspalo mě to. Snažila jsem se bránit..., ale oni mě drželi... a pak jako když mě zdvíhají..., víc už nevím."

"Myslíte, že vás zdvíhali z vašeho vozu?"

"Myslím že ano, nejspíš ano. Určitě."

Pucinelli přikývl. Alessiin vůz se tehdy našel na polní cestě asi dva kilometry od vily.

"Vzbudila jsem se ve stanu."

"Kdeže?" Cenci nechápal.

"Ve stanu..., tedy v místnosti..., ale na to jsem přišla až později."

"Jaký to byl stan? Prosím popište nám ho," požádal ji Pucinelli.

Mávla unaveně rukou. "Ten vám můžu popsat do poslední podrobnosti. Byl ze zeleného plátna. Podlážka měla asi dva a půl čtverečního metru..., možná o trochu míň. Měl kolmé stěny..., mohla jsem se v něm postavit."

Takže stan.

"Podlážka byla z nějakého velmi pevného materiálu..., šedá..., jistě byla nepromokavá..., což samozřejmě bylo v tomhle případě jedno..."

"Co bylo, když jste se probudila?" ptal se dál Pucinelli.

"Jeden z těch lidí klečel vedle mne a pleskal mě po tváři. Dost tvrdě. Tak dělej..., říkal..., koukej se vzbudit..., dělej... Když jsem otevřela oči, zabručel, prohlásil, že musím opakovat několik slov a pak že zase můžu spát."

"Měl masku?"

"Ano..., masku čerta..., oranžovou..., ošklivou..., s bradavicemi..."

Všichni jsme věděli, jaká slova tehdy musela říct. Všichni jsme nahrávku těch slov mnohokrát vyslechli, byla na první kazetě.

"Tady je Alessia. Prosím udělejte, co vám řeknou, jinak mne zabijí." Hlas měla po drogách zastřený, ale byl to nesporně její hlas.

"Vnímala jsem, co říkám, a taky jsem si to pamatovala, když jsem se pak úplně probrala..., ale když jsem to říkala, bylo všechno jako v mlze. Všechno, i ta maska, se chvíli objevovalo, pak zase mizelo."

"Zahlédla jste někoho z nich bez masky?"

Usmála se. "Od té chvíle už jsem je neviděla vůbec, ani s maskou. Nikoho jsem neviděla. Nic. První člověk, kterého jsem pak viděla, byla teta Luisa..., seděla u mojí postele..., u mojí vlastní postele..., myslím, že vyšívala..., a já... myslela, že se mi to zdá." Najednou jí začaly po tvářích stékat slzy. Zamžikala a setřásla je z řas. "Řekli..., že kdybych někoho z nich zahlédla bez masky, museli by mne zabít. Řekli mi, ať se nepokouším je vidět...," polkla naprázdno. "Tak jsem se o to nepokoušela..."

"Věřila jste, že to myslí vážně?"

Chvíli panovalo ticho. Pak velmi rozhodně řekla: "Ano." V tu chvíli všichni pochopili, čím vlastně musela projít. Cenci, který od počátku věřil všem výhrůžkám, se tvářil otřeseně. Pucinelli Alessii vážně ujistil, že usuzovala správně. Já si to myslel taky, ale nic jsem neříkal.

"Řekli..., že se nakonec vrátím domů..., když nebudu dělat potíže... a když ty, tati, zaplatíš výkupné." Přemáhala pláč. "Tati..."

"Moje zlatá..., byl bych dal cokoli." Sám měl co dělat, aby se nerozplakal.

Pucinelli řekl věcně: "Váš otec výkupné zaplatil."

Zadíval jsem se na něho. Pokračoval: "Ano, zaplatil. Ovšem kolik a jak, to ví jen on. Ale zaplatil, jinak byste tady nebyla."

"Byl jsem šťastný, že mi dali ještě jednu příležitost..., po tom, jak vaši lidé...," bránil se Cenci.

Pucinelli si odkašlal a rychle řekl: "Tak půjdeme dál. Slečno, popište nám prosím, jak jste pak prožila těch šest týdnů."

"Já vůbec netušila, jak jsem tam byla dlouho, až mi to řekla teta Luisa. Já úplně ztratila přehled o čase..., uplynulo tolik dní..., neměla jsem možnost počítat, kolik..., a taky mi to vlastně bylo jedno. Ptala jsem se těch lidí, proč mne tam drží tak dlouho, ale oni mi neodpověděli. Nikdy mi na nic neodpověděli. Prostě neodpovídali. Nemělo smysl se jich ptát.... ale někdy jsem se přece jen na něco zeptala, jen abych promluvila." Odmlčela se. "Připadá mi zvláštní, že teď toho tolik napovídám. Tam jsem někdy nepromluvila celé dny."

"A co oni? Promluvili někdy na vás?"

"Jen když mi dávali pokyny."

"Jaké pokyny?"

"Jako... abych si vzala jídlo. Nebo abych vystrčila kbelík..." Zarazila se. "Tady, v tomhle pokoji to zní absurdně..."

Rozhlédla se po vznešených knihovnách sahajících až ke stropu, po křeslech čalouněných stříbřitým brokátem, zadívala se na světlý čínský koberec na mramorové podlaze. Všechny pokoje nenucené vyzařovaly bohatství. Na krásných, starožitných předmětech bylo vidět, že stojí na svých místech po několik desetiletí. Všechny ty poklady vypadaly jako samozřejmost. Jistě se při dostihové kariéře musela pohybovat ve velmi skromných prostorách, ale ten den jako by poprvé viděla prostředí, ze kterého vzešla.

"V tom stanu jsem měla pěnovou matraci," pokračovala unaveně, "a malý pěnový polštářek. Pak tam byl ten kbelík..., obyčejný kbelík... jako bývají ve stájích..., jinak nic." Znovu se odmlčela. "Jedna stěna stanu byla na zip. Dal se otevřít jen tak na padesát centimetrů, v té výšce byl zablokovaný. Řekli mi, ať ten zip otevřu, že tam najdu jídlo..."

"Viděla jste do pokoje, ve kterém ten stan stál?" zeptal se Pucinelli.

Zavrtěla hlavou. "Ne, za tou stěnou na zip byl ještě kus stranu, ale byl jako shrnutý, nebyl postavený..." Po chvilce pokračovala. "Řekli mi, ať za ten zip nelezu. Jídlo jsem měla vždycky snadno na dosah."

"Jaké bylo to jídlo?" zeptal se Cenci ustaraně.

"Špagety nebo makarony. Někdy teplé, někdy studené. S omáčkou. Ta omáčka byla asi z konzervy. Prostě... jídlo mi dávali dvakrát za den..., odpoledne s něčím na spaní."

Cenci začal něco pobouřené namítat, ale Alessia ho přerušila: "Mně to nevadilo..., já to prostě vždycky všechno snědla... bylo mi milejší spát než být vzhůru."

Chvíli bylo ticho. Pak se Pucinelli zeptal: "Nezaslechla jste něco zvenčí, co by pro nás mohlo být vodítkem, abychom zjistili, kde jste vlastně byla?"

"Jestli jsem něco neslyšela? Ne..., jen hudbu."

"Jakou hudbu?"

"No... z kazety..., pořád kolem dokolečka..., pořád totéž."

"Co to bylo?"

"Verdi, nějaká orchestrální nahrávka, bez zpěvu, a pak pop-music, taky bez zpěvu."

"Dokázala byste napsat sled toho, co tam měli nahráno?"

Zatvářila se překvapeně. "Pokud vím, jak se to jmenuje, tak ano, to bych mohla."

"Kdybyste byla tak laskavá a napsala to ještě dnes, někoho bych si pro ten seznam poslal."

"Dobře."

"Jinak si už na nic nevzpomínáte?"

Zadívala se tupě do země. Měla hlavu přetíženou náhle nabytou svobodou. Pak řekla: "Asi čtyřikrát jsem musela nahlas přečíst vždycky několik vět, a taky chtěli, abych pokaždé stručně vyprávěla o něčem, co si pamatuju z dětství a o čem ví i táta, aby si byl jistý..., že jsem v pořádku."

Pucinelli přikývl. "Četla jste z novin, že?"

Zavrtěla hlavou. "Ne, žádné noviny mi nedali. Dostala jsem vždycky jen proužek papíru a na tom byly ty věty napsané na stroji."

"Máte nějaký takový proužek?"

"Ne..., vždycky jsem jim ho musela tím otevřeným zipem ihned vrátit." Na chvíli se odmlčela. "Ta hudba hrála pořád, vypínali ji, jen když se mnou dělali ty nahrávky."

"Mikrofon jste viděla?"

"Ne..., ale slyšela jsem stěnou stanu zcela jasně hovor v místnosti, takže klidně mohli natáčet zvenčí."

"Poznala byste jejich hlasy?"

Nechtě se otřásla. "Dva ano, dva z nich mluvili často..., ale bylo jich tam víc. Jeden z těch dvou se mnou dělal ty nahrávky..., toho si určitě pamatuju. Byl takový... chladný. Ten druhý byl odporný... Měla jsem pocit, že mu to všechno dělá dobře..., hlavně ze začátku, to byl hrozný..., pak jsem si možná na něho zvykla nebo už mi bylo všechno jedno. Pak tam byl jeden, který se stále jako omlouval..., promiňte slečno..., hlavně když mi dával jídlo. Pak tam byl takový, co jen bručel..., ale když jsem se na něco zeptala, neodpověděl mi žádný z nich, nikdy."

"Slečno, kdybychom vám přehráli jednu z těch kazet, které poslali vašemu otci, myslíte že byste nám mohla říct, jestli poznáváte jeden hlas?"

"Jistě, samozřejmě."

Přinesli malý přehrávač a kopie vzkazů. Trochu nesvá se dívala, jak Pucinelli vkládá kazetu do přístroje a jak tiskne knoflík. Cenci ji vzal za ruku, jako by ji chtěl bránit před tím, co bude muset vyslechnout.

Ozval se Jeho hlas. "Cenci, máme vaši dceru Alessii. Vrátíme vám ji, až zaplatíte výkupné ve výši sto padesát tisíc milionů lir. poslechněte si teď hlas své dcery." Ozvalo se klapnutí, a pak Alessiin zastřený hlas. Odříkala známá slova. "Můžete jí věřit," pokračoval On. "Jestli nezaplatíte, tak ji zabijeme. Nezdržujte to. S policií se nesmíte spojovat. Pospěšte si, jinak budeme vaši dceru tlouct. Zbijeme ji za každý den zbytečných odkladů. Taky..." Pucinelli zastavil přístroj. Milosrdně tak umlčel další odporné, bestiální výhrůžky. Alessia se třásla a byla sotva schopná promluvit. Rozhodně však přikyvovala.

"Ano... ano."

"Mohla byste to odpřisáhnout?"

"Ano..."

Pucinelli metodicky přehrávač uklidil. "Na všech páskách je slyšet týž mužský hlas. Nechali jsme si udělat speciální hlasový rozbor..., takže máme jistotu."

Alessia pracně polkla. "Oni mě ale netloukli, ani mi tím nevyhražovali. Nikdy se o ničem takovém ani nezmínili."

Pucinelli kývl. "Ty výhrůžky byly určené pro vašeho otce."

Vyděšeně se obrátila k Cencimu: "Tatínku, přece jsi jim to všechno nedal? To by bylo všechno, co máme..., tos přece nemohl.

Rychle zavrtěl hlavou, aby ji uklidnil. "Ne, tolik jsem jim zdaleka nezaplatil. Nelam si s tím hlavu..., netrap se."

"Kdybyste dovolila...," ozval jsem se anglicky.

Všichni se zarazili, jako by najednou promluvila zeď.

"Slečno, nevzpomínáte si, jestli vás během té doby nepřestěhovali? Nejspíš by to připadalo v úvahu tak před pěti dny?"

Zavrtěla hlavou. "To ne." Pak znejistěla a zamračila se. "Byla jsem celou tu dobu v tom stanu. Ačkoliv..."

"Ačkoliv...?"

"Těch několik posledních dní jsem měla pocit, že cítím vůni čerstvě upečeného chleba, a světlo bylo nějak jasnější..., myslela jsem si, že třeba roztáhli záclony..., ale vlastně jsem o tom moc neuvažovala..., snažila jsem se co nejvíc času prospat..., bylo to tak snadnější."

"To světlo..., to bylo denní světlo?"

Přikývla. "Ve stanu bylo šero, ale já si na to zvykla..., oni nikdy nerozsvěceli, takže v noci byla tma, aspoň předpokládám, že byla tma, protože já skutečně vždycky celou noc prospala."

"Nepokládáte za možné, že jste mohla prospat i to, že vás třeba s tím stanem přestěhovali? Že ho třeba postavili někde jinde, v jiném Pokoji, zatímco jste spala?"

Znovu se zamračila. Usilovně přemýšlela. "Jeden den..., není to tak dávno..., jsem vlastně pořád pospávala, vůbec jsem se pořádně nevzbudila, až zase večer a pak mi bylo špatně..., jako když jsem se vzbudila včera tady... Ach kdybyste věděli, jaké to je..., já jsem tak strašně ráda, že jsem doma..., já vám to ani neumím říct..." Zabořila obličej otci do náruče a on ji hladil po vlasech. Oči měl zarudlé.

Pucinelli vstal, formálně se rozloučil s otcem i dcerou a odešel se svým zapisovatelem a se mnou do haly.

"Já sem nejspíš ještě budu muset zajít, ale zatím mi to musí asi stačit." Povzdechl si. "Ví toho hodně málo, moc nám nepomůže. Ti únosci byli opravdu opatrní. No, kdybyste se ještě něco dozvěděl, Andrewe, tak mi prosím dejte vědět, ano?"

Přikývl jsem.

"Jak velkou částku zaplatil?" zeptal se ještě.

Usmál jsem se. "Seznam čísel bankovek by mi měli dnes dodat. Dám vám ho. Mimochodem, systém Identikit jako u nás v Anglii taky užíváte?"

"Portrét z předložených prvků? Ano."

"Mohl bych vám sestavit obličej jednoho z těch únosců, jednoho z těch, které nemáte, pokud budete chtít."

"Pokud budu chtít! Kde jste ho viděl? Jak víte, že k nim patří?"

"Viděl jsem ho dvakrát. Já vám to všechno povím, až za vámi přijedu s těmi seznamy."

"Bude to brzy?"

"Jakmile dorazí kurýr. Každou chvíli."

Kurýr se dostavil přesně v okamžiku, kdy Pucinelli nasedal do vozu. Půjčil jsem si tedy znovu Cenciho malého fiata a jel v závěsu za policejním autem na velitelství.

Vybíral jsem čelo, oči, ústa, bradu, vlasy, podle toho, jak se mi ten člověk vybavoval z obou setkání. "Vy jste ho musel taky vidět, stál hned vedle sanitky tu noc, kdy začalo obléhání."

"Já tehdy musel myslet na moc věcí najednou."

Přikývl jsem a přidal ke skládačce uši. "Ten člověk je mladý.... těžko odhadnout, kolik mu je..., mladší než dvacet pět let ale nebude. Spíš ke třiceti nebo něco málo přes třicet, podle mého odhadu."

Sestavil jsem celý obličej z pohledu zpředu i ze strany, ale moc jsem s výsledkem spokojený nebyl. Pucinelli se nabídl, že mi obstará výtvarníka, ten že to podle mých instrukcí nakreslí. "Pracuje u soudu. je velmi rychlý a pohotový."

Stačil jeden krátký telefonický hovor a do půl hodiny se výtvarník dostavil. Obtloustlý pán, bručlavý, mírně páchnoucí česnekem. Je přece siesta a jak prý můžeme očekávat od normálního člověka, že bude pracovat ve dvě odpoledne? Prohlédl si znechuceně moji skládačku, kterou jsem dal dohromady z nabídnutých možností, a pak začal uhlem rychle kouzlit do skicáku. Vždy po několika vteřinách zdvihl hlavu a čekal, co řeknu.

"Má kulatější hlavu, takovou hladkou, kulatou hlavu," naznačil jsem tvar rukama.

A už se tam objevila kulatá hlava. "Co dál?"

"Ty rty jsou trochu úzké..., měl silnější spodní ret."

Přestal kreslit, když už mě žádné další vylepšení nenapadlo. Ukázal výsledek naší společné námahy Pucinellimu: "Tak takhle si toho člověka pamatuje váš přítel z Anglie. Jenže paměť nebývá moc spolehlivá."

"Moc vám děkuju. Můžete si jít zase lehnout."

Umělec zabručel a odkráčel.

Zeptal jsem se, jestli Pucinelli neví, jak to vypadá s Lorenzem Traventim.

"Dnes konečně prohlásili, že je mimo nebezpečí."

"To jsem rád."

"Takže ty dva únosce budou stíhat pro pokus vraždy. Popírají to." Pokrčil rameny. "Zatím odmítají mluvit o detailech, přestože jim samozřejmě opakujeme, že když nám dopomůžou k zatčení těch ostatních, nebudou sami muset tak dlouho sedět." Sáhl po kresbách. "Tohle jim ukážu, to s nimi zatřese." V očích mu zajiskřilo škodolibé potěšení. Potěšení rozeného policisty, připraveného k útoku na kořist. Viděl jsem podobnou jiskru v očích jiných policistů v jiných uniformách, a nikdy mne nepobuřovala. Pucinelli si zasloužil trochu zadostiučinění po tom, co v předchozím týdnu prodělal.

"Jo... to rádio...," řekl před odchodem.

"Ano?"

"Mohli vysílat na frekvencích, vyhrazených pro letadla."

"Ale! To je dost neobvyklé, ne?"

"Zas tak moc ne. Měli to nařízené na mezinárodní nouzovou frekvenci..., ta je samozřejmě sledovaná ve dne v noci, přesto určitě nikdo neslyšel, že by se nějak domlouvali o únosu. Pro jistotu jsme si to ale dnes ráno na letišti ověřili."

 

Alessia se na mne podívala: "Smím se vás na něco zeptat?"

"Jistě, spusťte."

"Ptala jsem se na to tatínka, ale odmítl mi odpovědět, což je ovšem v určitém smyslu taky odpověď." Zarazila se na chvíli. "Měla jsem něco na sobě, když jste mě našli?"

"Igelitový plášť do deště," odpověděl jsem suše.

"Ach..."

Nedala na sobě znát, jestli ji ta odpověď uspokojila. Chvíli byla zamyšlená. Pak řekla: "Když jsem se probudila tady doma, měla jsem na sobě šaty, které už celá léta nenosím. Ani Ilaria, ani teta Luisa nevědí, jak jsem se do nich dostala. Neobklékl mi je tatínek? Není proto takový rozpačitý?"

"Vy jste nepředpokládala, že budete oblečená?" zeptal jsem se zvědavě.

"Já...," zaváhala.

Podíval jsem se na ni. "Nechali vás neoblečenou po celou tu dobu?"

Neklidně se pohnula v křesle, jako by se do něj nejraději zavrtala celá, všem z dohledu. "Nerada bych..." Zase se odmlčela. Byl bych tu větu uměl doříct za ni. Byla by nerada, kdyby se to rozneslo.

"Můžete být úplně klidná, já to nikomu vykládat nebudu."

Seděli jsme v knihovně. Večerní šero ustupovalo tmě a denní žár snesitelnému teplu. Byli jsme vysprchovaní, oblečení v domácím a čekali jsme, jak bylo u Cenciových zvykem, až se rodina sejde na skleničku před večeří. Alessia měla zase vlhké vlasy, ale přece jen udělala pokrok, nalíčila si rty.

Chvilkami se na mne pátravě zadívala. Ještě mi docela nedůvěřovala.

"Proč jste vlastně tady? Tatínek tvrdí, že by ty uplynulé týdny bez vás nepřežil..., ale... mně to stejně není jasné."

Vysvětlil jsem jí, jaké mám povolání.

"Takže jste jako poradce?"

"Ano."

Zadívala se mi do očí, pak na ruce a znovu do očí. Těžko říct, co si myslela. Nakonec zhluboka vzdychla a dospěla k rozhodnutí.

"Dobře..., tak mi tedy poraďte. Já teď mám takový divný pocit.... jako když člověk najednou doletí letadlem na druhý konec světa a nemůže se srovnat se změnou času..., s časem jako kdyby se něco stalo a jako kdybych chodila po tenounkém papíru. Všechno mi připadá neskutečné. Chce se mi brečet. Přitom bych měla být strašně šťastná. Proč nejsem?"

"To je normální reakce."

"Ale vy nemáte představu..., nemůžete mít představu..., jaké to bylo."

"Vyslechl jsem od mnoha lidí, jaké to bylo. Od lidí, kteří na tom byli tak jako vy, bezprostředně po návratu domů. Všechno mi vyprávěli. Počáteční otupující šok, jak nemohli uvěřit, že to, co se děje, je skutečnost. Jak je ponižovali, jak se únosci snažili dostat je tam, kde je chtěli mít, ustrašené a bezbranné. Žádný záchod. Často nahota. Ztráta lidské důstojnosti. Ani špetka laskavosti. Samovazba. Nemožnost s někým promluvit, něčím se zabývat, jen nejistota, strach... a pocit viny... Pocit viny, že se člověk nechal chytit, že se neubránil, pocit viny nad zármutkem a strachem, jaký jistě cítí jeho rodina, pocit viny při představě výkupného..., při představě nedostupné ceny života..., strach o život..., kdyby se nezdařilo peníze shromáždit..., kdyby něco nevyšlo..., co když únosci ztratí nervy..."

Napjatě mne poslouchala. Nejdřív překvapeně, pak s úlevou. "Takže vy to opravdu znáte, vy mne chápete. Nebyla jsem schopná nikomu..., nechci je rozrušovat... a taky... já..."

"Vy se stydíte."

S úžasem se na mne zadívala. "Ano..., ale proč?"

"To já nevím. Ale všichni se stydí."

"Opravdu?"

"Jistě."

Chvíli seděla mlčky. Pak se zeptala: "Jak dlouho asi tak potrvá..., než se z toho dostanu?"

Na to bylo těžké odpovědět. "Jsou lidé, že to ze sebe setřesou hned po návratu. Je to jako nemoc... nebo zranění..., musíte počkat, až se to zajizví."

Některým obětem to trvalo dny, jiným týdny i roky. Někomu se rány nezacelí nikdy, krvácejí až do smrti. U zdánlivě silných jedinců se otřes projevoval nejvíc. První den po osvobození není možné odhadnout, jak kdo bude reagovat.

Do místnosti vstoupila Ilaria v efektních rudozlatých šatech a rozsvítila všechna světla.

"Teď vysílali v rozhlase, že už jsi doma. Tak si koukej užívat klid, dokud můžeš, protože páni reportéři už jsou určitě za vraty."

Alessia se znovu schoulila do křesla a tvářila se nešťastně. Vida, fikal jsem si, Ilaria se už pro takovou příležitost oblékla. Další důkaz. že si prostě nepřeje stát ve stínu své sestry.

"Radíte lidem i pokud jde o novináře?" zeptala se Alessia nesměle. Přikývl jsem.

"Pokud si to budete přát, tak jistě."

Ilaria, přecházející právě kolem mého křesla, mě pohladila po hlavě. "To je náš pan Všezařídil. Se vším si ví rady."

Paolo Cenci přišel s Luisou. Tvářil se ustaraně, jako obvykle, a Luisa těkala sem a tam, jako obvykle.

"Volali z televize," řekl Cenci. "Prý sem posílají vůz se štábem. Alessie, bylo by lepší, kdyby ses uklidila do svého pokoje, dokud neodejdou."

Potřásl jsem rozhodně hlavou. "To bych nedělal, utáboří se vám před domem. Lepší je raději si to odbýt." Zadíval jsem se na Alessii. "Pokud byste dokázala..., já vím, že to je obtížné..., ale kdyby se vám povedlo říct nějaký žert, měla byste od nich dřív pokoj."

Nechápavě se na mne zadívala. "Jak to?"

"Protože dobré zprávy jsou krátké zprávy. Pokud by měli dojem, že jste hodně zkusila, že to bylo opravdu kruté, nedali by vám pokoj. Když jim řeknete, že se k vám únosci chovali slušně, že jste šťastná, že jste doma, a že se brzy vrátíte na dostihovou dráhu, zbavíte se jich dřív. A kdyby se vás náhodou zeptali na něco, co by vás skutečně rozrušilo, tak prostě zavřete uši a vymyslete si nějakou vtipnou poznámku."

"Nevím..., jestli to dokážu."

"Ale ano. Poslyšte, svět chce vědět, že jste v pořádku, chtějí, abyste všechny uklidnila, abyste se usmála. Když to dokážete, bude pro vás návrat do normálního života mnohem snadnější. Jak se budete setkávat s přáteli, budou vás bouřlivě a bez zábran vítat..., kdybyste reagovala hystericky, vaši přátelé by se setkání s vámi báli, byli by v rozpacích."

"Alessia není hysterická," řekl Cenci podrážděně.

"Ale já vím velmi dobře, jak to myslí," Alessia se na otce unaveně usmála. "Prý za jeho rady platíš, tak když nám radí, měli bychom ho poslechnout, ne?"

Celá rodina, zmobilizovaná k mimořádné příležitosti, předvedla mimořádně dobré postavení, jako herci první třídy. Ilaria a Luisa to měly celkem snadné. Obdivoval jsem ale Cenciho, jak sehrál roli dokonalého, ochotného, vyrovnaného hostitele. Dokonce pomáhal technice hledat elektrické zásuvky a přestavovat nábytek. Zatímco si první televizní štáb chystal prostředí, dostavil se druhý, od jiné televizní společnosti, a vzápětí poté začaly přijíždět vozy plné reportérů, někteří z místních deníků, jiní z mezinárodních tiskových agentur, v průvodu celého houfu fotografů. Ilaria se mezi všemi pohybovala jako krásný pestrý pták a vesele si s nimi povídala. Dokonce i Luisa se chovala pohostinně, i když přitom byla trochu duchem nepřítomná.

Díval jsem se na ten zmatek pootevřenými dveřmi knihovny. Alessia seděla ve svém křesle, kruhy pod očima čím dál tím temnější.

"Já to nedokážu."

"Nikdo od vás nechce zpěvy a tance..., stačí..., když budete normální."

"A když zažertuju."

"Správně."

"Mně se z toho dělá zle."

"Nesmysl, jste na veřejnost zvyklá, jste zvyklá na to, že vás lidé okukují. Myslete si třeba...," snažil jsem se najít správný výraz, "třeba že jste při odsedlávání vítěze..., že se všechno točí kolem vás. Na to přece musíte být zvyklá."

Polkla nasucho, ale když pro ni otec přišel, vstala a šla bez zaváhání, bez zakolísání čelit palbě fotoblesků, palbě otázek. Díval jsem se na ni z knihovny škvírou v pootevřených dveřích a poslouchal její jasnou, pomalou italštinu.

"Jsem hrozně šťastná, že jsem doma. Ano, jsem v pořádku. Jistě, doufám, že co nejdřív budu zase jezdit."

V prudkém světle reflektorů vypadala ještě bledší než předtím, zvlášť když stála po boku kvetoucí Ilarie. Klidný, mírný úsměv jí však z tváře nezmizel ani na chviličku.

"Ne, svoje únosce jsem nezahlédla, jejich obličeje jsem neviděla. Počínali si velmi... řekněme... diskrétně."

Páni reportéři pochvalně zamručeli.

"Ano, jídlo bylo přímo vynikající..., pokud má člověk rád omáčku z konzervy."

To načasovala přesně. Páni reportéři se dokonce rozesmáli.

"Bydlela jsem ve stanu, v takovém, v jakém lidé tráví dovolenou. Jak byl velký? Jako malá ložnička... přibližně. Ano..., celkem pohodlný. .., většinou jsem poslouchala hudbu."

Hlas měla absolutně pevný a vyrovnaný. Z otázek reportérů bylo jasné, jak ji mají rádi a jak si jí váží. Taky jim řekla, že jezdit v otevřeném sportovním voze nejspíš není nejchytřejší a že ji velmi mrzí, že způsobila tolika lidem tolik starostí.

"Jak velké výkupné? Já vlastně nevím. Tatínek říká, že to nebylo tak hrozné."

"Co bylo na tom vězení nejhorší?" Opakovala otázku, jako by uvažovala o správné odpovědi. "Nejhorší bylo, že jsem promeškala anglické Derby, že jsem tam nejela Brunelleschiho."

To bylo dokonalé vyvrcholení. Při další otázce se už jen usmála, omluvila se, že si musí vyřídit spoustu věcí a že je trochu unavená, a aby jí prosím prominuli, když je opustí.

Oni jí tleskali! Poslouchal jsem ten vrcholný kompliment lidí od nejcyničtější profese, jaká existuje, a zadíval se na Alessii. Vrátila se do knihovny s usměvavýma očima. Pochopil jsem v tu chvíli, proč je tak slavná: není to pro její mimořádný talent, pro její odvahu, ale hlavně pro její zářivé vystupování, pro její osobnost.