Celá e-kniha Vraždy podle abecedy ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
11. kapitola
Megan Barnardová
Jak už jsem řekl, slova Megan Barnardové a ještě více její ostrý, věcný tón mnou otřásly.
Poirot však jen vážně přitakal.
„A la bonne heure,“ pravil, „vy jste inteligentní, mademoiselle.“
Megan Barnardová pokračovala týmž neosobním tónem:
„Měla jsem Betty opravdu ráda. Ale to neznamená, že jsem neviděla ty hlouposti, co někdy vyváděla – však jsem ji za to párkrát vypucovala, jako to sestry dělávají.“
„A ona si vzala vaše rady k srdci?“
„Moc ne,“ prohlásila Megan cynicky.
„Buďte tak laskavá, mademoiselle, a uveďte detaily.“ Dívka na okamžik zaváhala.
Poirot se lehce usmál.
„Já vám pomohu. Já jsem slyšel, co jste řekla Hastingsovi. Že vaše sestra byla veselá, snaživá dívka a s pány se nepřátelila. Bylo to – un peu – ve skutečnosti naopak, není-liž pravda?“
Megan řekla pomalu:
„Betty nedělala nic špatného. To si nesmíte myslet. Neměla se za co stydět. Nebyla to slečna na víkend. To rozhodně ne. Ale ukazovala se ráda ve společnosti a chodila tančit, líbily se jí laciné lichotky a dvoření a všechno, co s tím souvisí.“
„A ona byla hezká – ano?“
Tuto otázku jsem slyšel už potřetí, ale tentokrát se jí dostalo konkrétní odpovědi.
Megan sklouzla se stolu, přistoupila k svému kufříku, otevřela jej, vytáhla něco a podala to Poirotovi.
V koženém rámečku jsme spatřili hlavičku a ramena usmívající se blondýnky. Měla zřejmě čerstvou trvalou, a tak se vršila nad čelem spousta drobných kudrlinek. Na rtech jí hrál nepřirozený šelmovský úsměv. Nedalo se říct, že je to krásná tvář, ale na první pohled upoutávala laciným půvabem.
Poirot jí vrátil fotografii se slovy:
„Vy a ona se sobě nepodobáte, mademoiselle.“
„No jo. Betty pobrala všechnu krásu v naší rodině. To mi bylo odjakživa jasné.“ Zřejmě to přecházela jako nedůležitý fakt.
„V čem exaktně se podle vašeho názoru sestra nechovala zcela rozumně? Bylo to snad ve vztahu k panu Donaldu Fraserovi?“
„To je ono, správně. Don je moc mírná povaha – ale pochopitelně si jisté věci nechtěl nechat líbit – a pak –“
„A pak co, mademoiselle?“ Nespouštěl z ní oči.
Možná že se mýlím, ale měl jsem dojem, že na okamžik zaváhala, než odpověděla.
„Měla jsem strach – aby ji vůbec nenechal. To by bývala škoda. Je to slušný, pracovitý mládenec a byl by z něho jistě dobrý manžel.“
Poirot na ni stále ještě hleděl upřeně. Nezrudla, ale oplatila mu pohledem stejně neúhybným, v němž se zračilo ještě něco jiného – něco, co mi připomnělo její vzdorné, pohrdavé způsoby na počátku setkání.
„Už je to tak,“ pravil posléze, „my už neříkáme pravdu.“
Pokrčila rameny a obrátila se ke dveřím.
„Jak myslíte,“ řekla, „snažila jsem se vám pomoct, jak jsem dovedla.“
Poirotův hlas ji zarazil.
„Počkejte, mademoiselle. Chci vám něco sdělit. Vraťte se.“
Poslechla, ale jakoby proti své vůli.
K mému překvapení jí Poirot začal vykládat všechno o anonymních dopisech od A B C, o vraždě v Andoveru a o jízdních řádech, nalezených na místě činu.
Nemohl si stěžovat, že by ho neposlouchala se zájmem. S pootevřenými rty a jiskřícíma očima mu visela na rtech. „A tohle všechno je pravda, monsieur Poirote?“
„Ano, to jest pravda.“
„Opravdu chcete říct, že mou sestru zabil nějaký vraždící maniak?“
„Přesně tak.“ Zhluboka se nadýchla.
„Kristepane! Betty – Betty – to je nestvůrné!“
„Teď tedy víte, mademoiselle, že informace, po kterých se ptám, mi můžete svobodně poskytnout a nemusíte rozvažovat, jestli tím někomu ublížíte nebo ne.“
„Ano, jsem o tom teď přesvědčena.“
„Pokračujme tedy v naší konverzaci. Nemá onen Donald Fraser snad prudký a žárlivý karakter?“
Megan Barnardová pravila tiše:
„Věřím vám teď, monsieur Poirote. Řeknu vám naplno čirou pravdu. Don má, jak už jsem řekla, velmi mírnou povahu – dovede se ovládat, chápete? Nedokáže vždycky vyjádřit slovy, jak mu je. Ale v hloubi srdce si všechno strašně bere. A umí žárlit. Na Betty žárlil odjakživa. Byl by pro ni udělal všechno na světě – a ona ho samosebou taky měla moc ráda, jenže Betty nedokázala mít ráda jednoho mužského …
