Vraždy podle abecedy (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

32. kapitola
Lišáka chytíme

Následující dny měl Poirot spoustu práce. Tajemně zmizel, hovořil velmi málo, mračil se a rozhodně odmítal ukojit mou přirozenou zvědavost, co že to bylo za brilantní poznámku, kterou jsem měl podle něho v minulosti pronést.

Nevyzval mě, abych ho provázel při jeho tajemných cestách a výzkumech – a to se mě trošku dotklo.

Na sklonku týdne však prohlásil, že má v úmyslu navštívit Bexhill a okolí, a vyzval mě, abych jel s sebou. Netřeba říkat, že jsem pozvání ochotně přijal.

Zjistil jsem však, že nepozval jen mne, ale i ostatní členy zvláštní legie.

Poirotovy úmysly jim byly právě tak záhadou jako mně. K večeru jsem však už měl každopádně aspoň trochu představu o tom, co má Poirot za lubem.

Nejprve navštívil manžele Barnardovy a dal si od paní Barnardové přesně popsat, v kolik hodin ji Cust navštívil a co jí přesně říkal. Pak se odebral do hotelu, kde se Cust tenkrát ubytoval, a vyšetřoval velmi podrobně, kdy ten člověk odjel. Pokud jsem mohl posoudit, nedověděl se přes všechno vyptávání nic nového, ale Poirot sám se zdál s výsledkem spokojen.

Načež zašel na pláž – na místo, kde byla Betty Barnardová nalezena mrtva. Obcházel tu kolem dokola a pečlivě studoval oblázky. Účel tohoto počínání mi unikal, protože příliv zaplavoval to místo dvakrát denně.

Už dávno jsem však seznal, že Poirotovy činy obvykle vyplývají z jasného záměru, ať už se zdají jakkoli nesmyslné. Z pláže kráčel na nejbližší místo, kde by se dalo parkovat. Poté se odebral na autobusovou zastávku, odkud vyjížděly autobusy do Eastbournu.

Konečně nás zavedl k Rezavé kočce, kde nám dal přinést od baculaté číšnice Milly Highleyové čaj jistě ohřívaný.

Květnatým galským způsobem složil hold tvaru jejích kotníků.

„Nohy Angličanek – ony jsou vždycky příliš tenké. Leč vy, mademoiselle, vy máte dokonalou nožku. Ona má formu – ona má kotník!“

Milly Highleyová se mnoho hihňala a nabádala ho, aby šel. Že ví, co páni z Francie dovedou.

Poirot se nenamáhal, aby ji vyvedl z omylu, pokud šlo o jeho národnost, ale koketoval s ní takovým způsobem, že mě to zaráželo a skoro pohoršovalo.

„Voilá,“ pravil Poirot. „Jsem hotov v Bexhillu. Za moment pojedu do Eastbourne. Jeden malý dotaz tam – toť vše. Zbytečné, abyste mne tam všichni doprovázeli. Mezitím pojďme nazpět do hotelu a objednejme si koktejl... Ten carltonský čaj, on byl odporný!“

Zatímco jsme upíjeli koktejly, zeptal se Franklin Clarke zvědavě:

„Můžeme hádat, co tím sledujete? Pokoušíte se vyvrátit to alibi. Ale nechápu, proč jste tak dobře naladěn. Vždyť jste žádnou novou skutečnost nezjistil.“

„Ne – to je pravda.“

„No a?“

„Trpělivost. Všecko se rozvine, bude-li tomu dán čas.“

„Vy mi ale stejně připadáte tak spokojený sám se sebou!“

„Dosud nic nevyvrátilo mou malou ideu – to jest proto.“ Zatvářil se vážně.

„Můj přítel Hastings, on mi jednou vypravoval, že jako mladý muž hrál společenskou hru zvanou Pravda. Byla to hra, kde každý po řadě jest tázán tři otázky – dvě z nich musí být zodpovězeny pravdivě. Třetí mohla být zamlčena. Ty otázky byly naturálně nejvýše indiskrétní. Leč na počátku musel každý přísahat, že bude mluvit pravdu, celou pravdu a nic než pravdu.“

Odmlčel se.

„A dál?“ zeptala se Megan.

„Eh bien – já si chci hráti tu hru. Jenže ono není třeba mít tři otázky. Jedna bude dosti. Jedna otázka každému z vás.“

„Jasně,“ řekl Clarke netrpělivě. „Povíme vám cokoli.“

„Avšak já chci, aby to bylo vážnější než hra. Přísaháte vy všichni, že budete mluvit pravdu?“

Pronášel to tak slavnostně, že druzí, celí udivení, také podlehli slavnostnímu tónu. Všichni odpřisáhli, co žádal.

„Bon,“pravil Poirot rázně. „Začněme tedy –“

„Jsem připravena,“ řekla Thora Greyová.

„Ah – dámy mají přednost – leč tentokrát by to nebyl bontón. My začneme jinde.“

Obrátil se na Franklina Clarka.

„Co jste vy soudil, mon cher monsieur Clarke, o kloboucích, které dámy zvolily tento rok pro ascotské dostihy?“

Franklin Clarke na něho vyvalil oči. „To má být vtip?“

„Rozhodně nikoli.“

„To se ptáte vážně?“

„Ano, vážně.“ Clarke se zazubil.

„Víte, monsieur Poirote, já jsem letos vlastně v Ascotu nebyl, ale z toho, jak jsem vídal ženské na projížďkách v autech, jsem měl dojem, že si pořídily na Ascot ještě bláznivější hučky než jindy.“

„Fantastické?“

„Úplně fantastické.“

Poirot se usmál a obrátil se na Donalda Frasera. „Letos, kdy jste měl prázdniny, monsieur?“

Teď zase koukal překvapeně Fraser.

„Kdy jsem měl dovolenou? Prvních čtrnáct dní v srpnu.“

V obličeji mu bolestně zacukalo. Pomyslel jsem si, že mu ta otázka znovu připomněla ztrátu milované dívky. Poirot však zřejmě nevěnoval příliš pozornosti jeho odpovědi.

Obrátil se k Thoře Greyové a já jsem postřehl změnu v jeho hlase. Jako by se zatvrdil. Vystřelil na ni otázku ostře a bez oklik.

„Mademoiselle, v případě smrti lady Clarkové, byla byste se provdala za lorda Carmichaela, kdyby vás byl požádal o ruku?“

Dívka vyskočila.

„Jak se opovažujete klást mi takové otázky! Je to – je to urážka!“

„Snad. Leč vy jste přísahala mluvit pravdu. Eh bien ano či ne?“

„Sir Carmichael byl ke mně ohromně laskavý. Choval se ke mně skoro jako k dceři. A já jsem mu oplácela stejným – úctou a vděčností.“

„Pardon, ale to není odpověď ano či ne, mademoiselle.“

Zaváhala.

„Odpověď zní samozřejmě ne!“ Neřekl na to nic.

„Děkuji vám, mademoiselle.“

Pak se obrátil k Megan Barnardové. Byla ve tváři velmi bledá. Dýchala krátce a rychle, jako by se chystala podstoupit těžkou zkoušku.

Poirotův hlas zazněl jako rána bičem.

„Mademoiselle, v jaký výsledek mého vyšetřování doufáte? Přejete si, abych odkryl pravdu – anebo ne?“ Megan hrdě pohodila hlavou dozadu. Byl jsem si téměř jist, jak odpoví. Věděl jsem, že neuhne od pravdy ani za živý svět.

Odpověděla jasným hlasem – a já zůstal, jako když do mne hrom uhodí.

„Ne!“ Všichni jsme sebou trhli. Poirot se naklonil kupředu a zkoumavě si prohlížel její tvář.

„Mademoiselle Megan,“ pravil, „vám je možná pravda nepříjemná, ale – ma foi – neuhýbáte před ní!“

Vykročil ke dveřím, ale pak se rozpomněl a vrátil se k Mary Drowerové.

„Povězte mi, mon enfant, máte vy nějakého mladého muže?“

Mary, která vyčkávala zřejmě s obavami, co bude, překvapeně vykulila oči a zrudla.

„Jejda, pane Poirote, já – já vlastně ještě nevím.“

Usmál se.

„Alors cest bien, mon enfant.“

Ohlédl se po mně.

„Pojďte, Hastingsi, my musíme vyjet do Eastbournu.“ Vůz už čekal a netrvalo dlouho, než jsme uháněli po silnici, která vede podél pobřeží přes Pevensey do Eastbournu.

„Máto cenu se vás něco vyptávat, Poirote?“

„V tomto momentě nikoli. Vyvoďte si svoje závěry z toho, co dělám.“

Ztichl jsem tedy.

Poirot, zřejmě vrcholně spokojen sám se sebou, si bručel písničku. Když jsme projížděli Pevensey, navrhl, abychom se tam zdrželi a prohlédli si místní zámek.

Když jsme se vraceli k autu, zastavili jsme se na okamžik a pozorovali jsme skupinku dětí – podle výstroje jsem hádal na skautíky -, které zpívaly nějaký popěvek ječivými, falešnými hlásky...

„Co jest to, co oni říkají, Hastingsi? Nedaří se mi rozumět slovům.“

Naslouchal jsem, až jsem rozpoznal refrén.

„ – lišáka chytíme,

do klece strčíme

a víc ho nepustíme.“

 „Lišáka chytíme, do klece strčíme a víc ho nepustíme!“ opakoval Poirot.

Zatvářil se náhle vážně a smutně.

„Ono jest to velmi strašné, Hastingsi.“ Chvíli mlčel. „Vy tady děláte štvanici na lišku?“

„Já ne. Jakživ jsem si něco takového nemohl dovolit. A mám dojem, že to v těchhle končinách ani není běžné.“

„Já jsem myslel v Anglii vůbec. Vyčkávat v úkrytu a pak zazní halali, není-liž pravda – a štvanice započne přes pole – přes křoviska a příkopy – a lišák utíká a někdy také uhne – ale psi –“

„Ohaři!“

„ – ohaři jsou mu na stopě a nakonec ho chytnou a on umírá – rychle a strašlivě.“

„Uznávám, že se to může zdát kruté, ale ve skutečnosti –“

„ – se to lišákovi líbí? Nevykládejte les betises, můj příteli. Tout de meme – jest to lepší – ta rychlá, krutá smrt než co zpívaly ty děti...

Být zavřen v kleci – navždy... Ne, to není dobré, ne.“ Zavrtěl hlavou. Pak prohodil docela jiným tónem: „Zítra navštívím toho Custa,“ a pak přikázal šoférovi: „Nazpět do Londýna!“

„Cožpak nepojedete do Eastbournu?“ zvolal jsem.

„Což je třeba? Já vím – to, čeho jsem potřeboval.“

Informace

Bibliografické údaje

e-kniha

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF, MOBI):

  • 13. 5. 2023