5. kapitola
Mary Drowerová
Myslím, že mě celý případ začal vlastně zajímat až od té první zmínky o Abecedním jízdním řádu. Do té chvíle mě příliš nevzrušoval. Ubohá stará paní zavražděná v zastrčené trafice, to je všední zločin z novinové soudničky, jakému se nepřikládá zvláštní důležitost. Usoudil jsem v duchu, že anonymní dopis s datem 21. je náhodná shoda. Byl jsem si celkem jist, že paní Ascherová se stala obětí toho opilého surovce, svého manžela. Ale zmínka o jízdním řádu (známém všeobecně pod zkratkou A B C, protože v něm jsou uvedeny všechny železniční stanice podle abecedy) ve mně vyvolala záchvěv vzrušení. Tohle přece – tohle přece nemůže být další náhoda!
Všední zločin se jevil v novém světle.
Kdo je ten tajemný pachatel, který zavraždil paní Ascherovou a zanechal na místě činu Abecední jízdní řád? Opustili jsme policejní stanici a odebrali se nejprve do márnice, podívat se na tělesné pozůstatky zavražděné. Zmocnil se mě podivný pocit, když jsem spatřil vrásčitou starou tvář a řídké šediny, sčesané ze skrání dozadu. Vypadala tak klidně, tak neuvěřitelně vzdálená jakémukoli násilí!
„Neměla ani čas si uvědomit, že ji někdo něčím praštil,“ podotkl seržant. „Říkal to doktor Kerr. A já jsem rád, že to tak bylo. Chudinka stará, byla to hodná ženská.“
„Musela být kdysi krásná,“ pravil Poirot.
„Myslíte?“ zašeptal jsem nevěřícně.
„Ale ano, podívejte se na linii brady, na kosti, na tvar hlavy.“
Povzdechl si, přikryl ji a vyšli jsme z márnice.
Dále jsme měli na programu krátký rozhovor s policejním lékařem.
Doktor Kerr dělal dojem šikovného chlapíka středních let. Hovořil rázně a energicky.
„Vražedná zbraň nebyla nalezena,“ oznámil nám. „Těžko říct, co to bylo. Masivní hůl, palice, nějaký pytlík s pískem – cokoli z toho by v tomto případě odpovídalo.“
„Vyžadovala rána tohoto typu velké síly?“
Lékař pohlédl bystře na Poirota.
„Zřejmě vás zajímá, jestli to dokázal roztřesený sedmdesátiletý stařec? Ale ano – byla-li zbraň dostatečně těžká na konci, mohl i slabý člověk dosáhnout žádaného výsledku.“
„Pak tedy může být pachatelem žena právě tak jako muž?“
To lékaře poněkud překvapilo.
„Žena, říkáte? Hm, musím se přiznat, že mi ani nenapadlo přisuzovat zločin tohoto typu ženě. Vyloučit se to ovšem nedá – možné to je. Mně se jenom zdá psychologicky málo pravděpodobné, že by tento zločin spáchala žena.“
Poirot mu rázně přitakal.
„Přesně tak, přesně tak. Na povrchu se to zdá vysoce nepravděpodobné. Leč jest třeba brát v úvahu všechny možnosti. Mrtvá ležela – jak?“
Lékař nám podrobně vylíčil polohu oběti. Podle jeho názoru stála zády k pultu (a tedy k vrahovi) ve chvíli, kdy ji udeřil. Sesula se za pult, takže si jí další náhodný zákazník nemusel všimnout.
Poděkovali jsme doktoru Kerrovi a odcházeli. Přitom mi Poirot řekl:
„Dávejte pozor, Hastingsi: máme další bod pro Ascherovu nevinu. Kdyby se on byl hádal se svou ženou a vyhrožoval jí, stála by k němu za pultem čelem. Místo toho byla otočena k vrahovi zády – patrně sahala pro tabák nebo cigarety zákazníkovi.“
Mráz mi přeběhl po zádech. „Strašné.“
Poirot vážně přitakal.
„Pauvre femme,“ povzdechl si. Pak pohlédl na hodinky.
„Overton není, jak se domnívám, mnoho mil odtud. Zajedeme tam a uděláme interview s neteří nebožky.“
„Nechcete se dřív podívat do trafiky, kde byl zločin spáchán?“
„Já bych rád udělal to později. Jest pro to důvod.“ Nevysvětlil to blíže a za několik minut už jsme uháněli po londýnské silnici směrem na Overton. Podle adresy, kterou nám dal inspektor, jsme našli větší vilu asi míli za vesnicí. Na zazvonění nám přišlo otevřít hezké černovlasé děvče s očima zarudlýma od pláče.
Poirot řekl soucitně:
„Ach, nemýlím-li se, jste slečna Mary Drowerová, panská v tomto domě.“
„Ano, pane, to jsem já. Já jsem Mary, prosím.“
„Pak tedy bych si přál několik minut s vámi pohovořit, nebude-li vaše paní protestovat. Jest to o paní Ascherové, vaší tetě.“
„Milostpaní není doma, pane. Jistě by mi dovolila, abych vás uvedla dál.“
Otevřela dveře do m…
