22
Do přeplněného hotelu Hilton na Šestnácté ulici ve Washingtonu, D. C., dorazili celkem čtyři muži, pěkně jeden po druhém. Každý z nich použil jiný výtah a vystoupil o jedno či dvě poschodí výš, nebo níž od svého skutečného cíle. Zbytek cesty pak překonali pěšky po schodech. Na setkání mimo oblast okrsku Columbia nebylo času. Krize totiž neměla obdoby. Muži, kteří se měli setkat, představovali Treadstone, sedmdesátá první. Byli to ti, co přežili. Zbytek byl po smrti, zmasakrován v jedné tiché, stromy lemované ulici New Yorku.
Dvě z oněch tváří byly veřejnosti známé, jedna o něco více. První patřila stárnoucímu senátorovi z Colorada, za druhou se skrýval brigádní generál I. A. Crawford - Irwin Arthur, běžně nazývaný také Železný zadek - uznávaný mluvčí Vojenské zpravodajské služby a ochránce databank v G-2. Další dva muže nikdo neznal, snad s výjimkou kolegů z vlastních oddělení. Jedním z nich byl námořní důstojník středního věku zaměstnaný v Kontrole informací u 5. námořního okruhu. Čtvrtým a posledním mužem byl šestačtyřicetiletý veterán ze CIA, štíhlý chlapík plný zlosti, která stále hrozila vybuchnout. Chodil o holi. Při výbuchu granátu kdesi v jižní Asii přišel o nohu. Pracoval tehdy jako tajný agent při operaci Medusa. Jmenoval se Alexandr Conklin.
V místnosti nebyl žádný konferenční stůl; šlo o obyčejné hotelové apartmá se standardní dvojitou postelí, pohovkou, dvěma křesílky a malým servírovacím stolkem. Jako místo pro tak důležitou schůzku nebyl ten pokoj nejvhodnější; nebyly tu žádné počítače, které by ozařovaly ztemnělé obrazovky zelenými písmenky, žádná elektronika s možností napojit se na podobné zařízení třeba v Londýně, Paříži nebo Istanbulu. Byl to obyčejný hotelový pokoj, úplně prázdný, až na čtyři mozky, v nichž byla uložena tajemství Treadstonu, sedmdesátá první.
Senátor se posadil na jeden konec pohovky, námořní důstojník na druhý. Conklin se složil do křesla a nehybnou končetinu natáhl před sebe. Hůl mu spočívala mezi nohama. Brigádní generál Crawford zůstal stát. V obličeji byl zarudlý a žvýkací svaly se mu střídavě zatínaly a povolovaly.
„Podařilo se mi dovolat se prezidentovi,“ pronesl senátor a rukou si přitom masíroval čelo. Nedostatek spánku se začínal projevovat. „Musel jsem to udělat; dnes večer máme schůzku. Každý z vás mi řekne všechno, co ví. Začněte třeba vy, generále. Co se proboha stalo?“
„Major Webb měl nastoupit do svého auta ve 23.00 hodin na rohu Lexingtonské a Sedmdesáté druhé ulice. Čas schůzky byl stanoven napevno, ale major se neukázal. Ve 23.50 začal být řidič nervózní, kvůli vzdálenosti na letiště v New Jersey, kam měli dorazit. Seržant si adresu pamatoval - přestože dostal rozkaz, aby ji raději zapomněl -, takže k tomu domu přijel a došel až k domovním dveřím. Bezpečnostní západky byly zablokované a dveře dokořán. Všechny poplašné systémy někdo zkratoval. Ve foyer na podlaze byla samá krev a na schodišti našel mrtvou ženu. Pak přešel halou do operační místnosti, kde ležela další těla.“
„Ten muž si zasluhuje velice tiché povýšení,“ konstatoval námořní důstojník.
„Proč to říkáte?“ otázal se senátor.
Crawford mu odpověděl. „Měl tolik duchapřítomnosti, že zavolal Pentagon a trval na použití vnitrostátní tajné linky. Dokonce specifikoval kódovanou frekvenci, čas a místo příjmu a prohlásil, že musí hovořit přímo s vysílačem. Nikomu neřekl ani slovo do doby, než jsem se ocitl u telefonu.“
„Zařaď ho do Válečné školy, Irwine,“ pronesl Conklin s úšklebkem a pevně uchopil hůl. „Je chytřejší než většina těch šašků, které tam máš.“
„Nejenže to bylo zcela zbytečné, Conkline,“ napomenul ho senátor, „ale navíc to bylo zjevně urážlivé. Prosím, pokračujte, generále.“
Crawford si vyměnil pohled s mužem od CIA. „Spojil jsem se s plukovníkem Paulem McClarenem v New Yorku a nařídil jsem mu, aby se hlásil na příslušném místě a aby do doby, než tam dorazím, absolutně nic nepodnikal. Pak jsem zavolal Conklinovi a tady Georgeovi a společně jsme přiletěli sem.“
„Já zavolal na archivní o…
