6
Kdykoliv se ocitnete ve stresové situaci - a budete mít dost času - pak se ze všech sil snažte do ní vžít. Úplně volně se s ní ztotožněte a nechte slovy i představami zaplnit svou mysl. Nesnažte se ji jakýmkoliv způsobem usměrňovat. Buďte jako houba - soustřeďte se na všechno a na nic. Třeba se vám vybaví některé zvláštní věci, některé potlačené spoje se elektricky propojí a začnou znovu fungovat.
Když se Bourne usazoval v rohu zadního sedadla a snažil se alespoň trochu ovládnout, vytanula mu na mysli tato Washburnova slova. Masíroval si hrudník, jemně mnul zraněné svaly kolem starých ran. Bolest tam cítil stále, ale už zdaleka ne tak ostrou jako před chvílí.
„Nemůžete mi prostě jenom poručit, abych řídila!“ vykřikla St. Jacquesová. „Nevím, kam jedu!“
„To já také ne,“ ujistil ji Jason. Napřed jí řekl, aby se držela na silnici podél břehu jezera. Byla tma a on musel získat čas k přemýšlení. Když už pro nic jiného, tak aby se z něho stala houba, schopná do sebe nasávat.
„Lidi mě budou hledat,“ protestovala.
„Mě hledají také.“
„Unesl jste mě proti mé vůli. Udeřil jste mne. A to opakovaně.“ Teď již hovořila poněkud smířlivěji, s větší sebeovládáním. „Jde tedy o únos a přepadení... to jsou všechno těžké zločiny. Jste z hotelu venku, a to jste přece potřeboval. Nechte mě jít a já nikomu nic nepovím. Slibuji.“
„Chcete říct, že mi na to dáváte své slovo?“
„Ano!“
„Já vám taky dal slovo, a pak jsem ho vzal zpátky. Můžete to udělat stejně.“
„Vy jste jiný. Já to neudělám. Mne se nikdo zabít nepokouší! Ach, Bože! Prosím vás!“
„Pokračujte v jízdě.“
V jednom měl jasno. Na začátku jeho velkého útěku zabijáci viděli, jak upustil kufr a nechal jej ležet na zemi. Ten kufr jim jistěnapoví, že se chystal opustit Curych a bezpochyby i Švýcarsko. Letiště i železniční stanice budou tedy jistě pod dohledem. A také auto, které sebral muži, jehož zabil - protože se předtím pokusil zabít jeho. To auto se určitě stane objektem usilovného pátrání.
Na letiště ani na nádraží nesmí. Musí se zbavit tohoto auta a opatřit si jiné. Přitom naštěstí není bez prostředků. Má u sebe 100 000 švýcarských a přes 16 000 francouzských franků. Švýcarské peníze si uložil do pouzdra na pas a francouzské franky do peněženky, kterou ukradl markýzi de Chamford. Bylo to rozhodně víc než dost na to, aby se tajně dostal do Paříže.
Proč zrovna do Paříže? Zdálo se mu, jako by to město bylo nějakým magnetem, který ho bez bližšího vysvětlení prostě přitahuje.
Nejste bezmocný. Najdete si svou cestu... Následujte instinkt, v rozumných mezích samozřejmě.
Do Paříže.
„Byla jste v Curychu už někdy dříve?“ zeptal se své rukojmí.
„Nikdy.“
„Vy byste mi nelhala, že ne?“
„K tomu nemám přece důvod! Prosím vás, nechte mě zastavit. Nechte mě odejít!“
„Jak dlouho už jste tady?“
„Týden. Konference trvá už týden.“
„Takže jste měla dost času podívat se kolem a město si prohlédnout.“
„Za celou dobu jsem se sotva dostala z hotelu.“
„Program, který jsem viděl vyvěšený v hotelu, ale nevypadal plný. Jenom dva přednášející za celý den.“
„To byly vyžádané přednášky a těch nikdy není více než dvě za den. Většina naší práce spočívá v malých konferencích... v panelových diskusích. Deset patnáct lidí z různých zemí s různými zájmy.“
„Vy jste z Kanady?“
„Pracuji pro Ministerstvo financí kanadské vlády, odbor státního důchodu.“
„Ten titul ,doktorka' tedy s medicínou nemá nic společného.“
„Doktorát mám za ekonomii. McGillova univerzita. Pembroke College, Oxford.“
„Panečku.“
Náhle, s ovládanou ostrostí, dodala: „Mí nadřízení očekávají, že s nimi budu ve spojení. Právě dneska večer. Jestli o mně neuslyší, vyděsí se. Začnou se vyptávat a zkontaktují curyšskou policii.“
„Aha,“ odpověděl. „To je něco, na co je třeba myslet, že ano?“ Bourne si náhle uvědomil, že i přes všechny šoky a násilí, jimž byla v poslední půlhodině vystavena, St. Jacquesová nikdy nepustila z ruky svou kabelku. Předklonil se a při opakování ostré bolesti se ušklíbl. „Dejte mi tu kabelku.“
„Cože?“ Jednou ru…
