35
Z tranzistorového rádia vyřvávala rocková hudba tak hlasitě, že se celý vnitřek taxíku otřásal. Dlouhovlasý řidič v rytmu hudby poťukával rukou o volant a trhal přitom bradou. Taxík se posunoval směrem na východ po široké East River Drive. Nervy byly napjaté k prasknutí, jak motory aut túrovaly naprázdno a vozy se pohybovaly kupředu v malých přískocích, aby za okamžik opět zůstaly stát s nárazníkem přitisknutým na auto vpředu. Bylo 8.45 dopoledne, obvyklá ranní dopravní špička v New Yorku, která si označení ,dopravní' vlastně ani nezasluhovala.
Bourne se na zadním sedadle auta vklínil do kouta a skryt pod okrajem klobouku a za tmavými brýlemi hleděl bezmyšlenkovitě okénkem na ulici lemovanou stromy. V těchto místech určitě někdy byl - ta vzpomínka byla nesmazatelná. Kráčíval tu po chodníku, hleděl na štíty domů a jejich vchody, výkladní skříně i fasády porostlé břečťanem, které jako by ani nepatřily do tohoto města, přitom však dokonale ladily s touto ulicí. Již někdy v minulosti se určité podíval nahoru a povšiml si střešních zahrad, které poněkud připomínaly půvabnou zahradu vzdálenou několik bloků odsud ve směru k parku, jež se prostírala za elegantními francouzskými okny na konci velké... značně členěné... místnosti. Ten pokoj se nacházel ve vysoké úzké budově z hnědého pískovce, v jehož průčelí se až do výše třetího patra nad chodníkem zvedal široký pruh do olova zasklených oken. Okna byla z tlustého skla, v něm se lámaly paprsky a vydávaly záblesky purpurového a modrého světla. Bylo to starobylé sklo, okrasné... a neprůstřelné. K rezidenci z hnědého kamene se přicházelo po masivních schodech. Schodiště bylo staré a poněkud neobvyklé, povrch každého stupně byl zbrázděn podélnými černými vyvýšeninami, jako ochrana chodců vůči protivenstvím přírody. Boty scházející po takových schodech tedy ani na sněhu nebo ledu neklouzaly. Další jejich vlastností však byla skutečnost, že jakékoliv stoupnutí na ně automaticky spouštělo elektronické zařízení někde uvnitř. Jason znal ten dům a věděl, že se k němu právě blíží. Přijížděli na příslušné místo a ozvěna v jeho prsou se ozývala stále hlasitěji.
Každou chvíli se mu ta budova zjeví před očima. Když se nyní držel za zápěstí, uvědomoval si, proč mu před časem jiný dům v Parc Mon-ceau připadal povědomý. Ta pařížská čtvrť velice připomínala tento nedlouhý úsek Upper East Šidě. Nebýt ojedinělých, nepříliš udržovaných nezastřešených odpočívadel před domovními dveřmi či občasné vybledlé fasády, mohlo by se skoro jednat o totožné bloky domů.
V duchu zabloudil k André Villiersovi. Všechno, co si pamatoval od doby, kdy se mu vrátila paměť, sepsal na stránky poznámkového bloku, který se mu podařilo koupit ve spěchu na letišti Charlese de Gaulla. Zaznamenal vše od okamžiku, kdy kulkami proděravělý muž poprvé otevřel oči ve vlhké, omšelé místnosti na Ile de Port Noir, až po děsivá odhalení v Marseilles, Curychu a Paříži - zvláště v Paříži, kde mu na ramena padl strašidelný plášť atentátníka a kde se ukázalo, jak je mu vlastní vysoce rafinované umění zabijáka. Šlo vlastně o zpověď, i když to, co napsal, nevysvětlovalo zdaleka všechno. Byla to však pravda, alespoň jak on ji znal, která ho mohla očistit spíše až po smrti, než nyní za života. V rukách André Villierse najde dobré uplatnění a ohledně Marie St. Jacquesové bude nepochybně učiněno správné rozhodnutí. To vědomí mu propůjčovalo svobodu a volnost. Nyní ji potřeboval. Stránky vložil do zalepené obálky a z Kennedyho letiště je odeslal na adresu v Parc Monceau. Až ten dopis dorazí do Paříže, bude buď naživu, nebo mrtev. Buď on zabije Carlose, nebo Carlos zabije jeho. Někde na této ulici - tak podobné jinému bulváru tisíce mil vzdálenému - po něm půjde ten muž s širokými rameny plynule se vlnícími nad úzkým pasem. To bylo také to jediné, čím si mohl být absolutně jistý. Někde na této ulici...
Tady to je! Ranní slunce se odráželo od černě emailovaných dveří a kování z blýskavé mosazi, pronikalo tlustými tabulkami skla zasazenými v…
