27
„Byla tak nesmírně okouzlující. Prostě pro ni musím něco udělat,“ volala Marie svou temperamentní francouzštinou do telefonního sluchátka. „Stejně jako pro toho sladkého mladíčka; byl tak ochotný. Říkám vám, ty šaty měly obrovský úspěch. Jsem vám tak vděčná!“
„Podle vašeho popisu, madam,“ odpovídal jí kultivovaný hlas muže z ústředny v Les Clasiques, „jsem si jist, že máte na mysli Janinu a Clauda.“
„Ano, samozřejmě. Janina a Claude, teď si vzpomínám. Pošlu každému pár řádek a nějaké symbolické poděkování. Neznáte čirou náhodou jejich příjmení? Připadá mi trochu hloupé nadepisovat obálky prostě jen Janine' nebo ,Claude'. To vypadá, jako kdybych posílala dopisy služebnictvu, nemyslíte? Mohl byste se zeptat Jacqueliny?“
„To není nutné, madam. Znám jejich příjmení. A dovolte mi poznamenat, madam, že jste stejně taktní jako štědrá. Janina Dolbertová a Claude Oreale.“
„Janina Dolbertová a Claude Oreale,“ opakovala Marie a dívala se na Jasona. „Janina je provdaná za toho roztomilého klavíristu, že?“
„Myslím, že slečna Dolbertová není provdaná za nikoho.“
„Och, jistě. Myslela jsem asi někoho jiného.“
„Jestli dovolíte, madam, neslyšel jsem vaše jméno.“
„To je ale ode mne hloupé!“ Marie oddálila sluchátko a zvýšila hlas. „Drahoušku, už jsi zpátky. A tak brzy! To je báječné. Právě hovořím s těmi skvělými lidmi z Les Classiques... Ano, hned, drahoušku.“ Přiložila si znovu sluchátko k ústům. „Tolik vám děkuji, pane. Byl jste velice laskav.“ Zavěsila. „Jaká jsem byla?“
„Jestli se někdy rozhodneš skončit s ekonomií,“ Jason zamyšleně listoval pařížským telefonním seznamem, „tak se dej na obchodování. Věřil bych ti každé slovo.“
„Seděl ten popis?“
„Do poslední mrtě. S tím klavíristou to byl skvělý nápad.“
„Napadlo mě, že kdyby byla vdaná, tak by telefon zněl na jejího muže.“
„Ale nezní,“ skočil jí do řeči Bourne. „Tady to máš. Dolbertová, Janina, rue Losserand.“ Jason si poznamenal adresu. „Oreale, jak se píše, s O na začátku, nebo s Au?
„Myslím, že Au.“ Marie si zapálila cigaretu. „Fakt se chystáš za nimi až domů?“
Bourne přikývl. „Kdybych se s nimi setkal v obchodě, Carlos by tam mohl mít svého pozorovatele.“
„Co ostatní? Lavierová, Bergeron a ten chlap z ústředny?“
„Ty si necháme na zítra. Dnes uvedem do pohybu jenom takovou spodní vlnu.“
„Cože?“
„Necháme je všechny pěkně povídat. Trochu je vyplašíme a začnou ze sebe sypat věci, o kterých by mluvit vůbec neměli. Do zavírací hodiny to Dolbertová i Oreal roztroubí po celém obchodě. Ty další dva budu kontaktovat dnes večer. Určitě pak zavolají Lavierové a tomu chlapovi z ústředny. Tím vyvoláme první rozruch a hned nato druhý. Dneska odpoledne určitě začne vyzvánět telefon u Villiersů. Ráno se už panika rozběhne naplno.“
„Mám dvě otázky,“ ozvala se Marie. Zvedla se z okraje postele a přiblížila se k Jasonovi. „Jak chceš v pracovní době dostat ty dva z obchodu? A kdo jsou ti další dva, se kterými se chceš setkat dneska večer?“
„Nikdo přece nežije ve vzduchoprázdnu.“ Bourne se podíval na hodinky. „Zvlášť ne v takovém luxusním salonu. Je čtvrt na dvanáct, zajedu do bytu Dolbertové a přinutím domovníka, aby jí zavolal do práce. Řekne jí, aby hned přišla domů. Že se jedná o nějaký naléhavý, velice osobní problém, se kterým by měla radši hned něco udělat.“
„Jaký problém?“
„Já nevím, ale kdo je bez problémů?“
„S Orealem to uděláš stejně?“
„Asi použiju ještě účinnější způsob.“
„Jsi nesnesitelný, Jasone.“
„Myslím to smrtelně vážně,“ ujistil ji Bourne a prstem klouzal po sloupci jmen v seznamu. „Tady to je. Oreale, Claud Giselle. Bez komentáře. Racinova ulice. Zastihnu ho kolem třetí hodiny. Až s ním skončím, poběží přímo do rue Honore a bude pořádně nahlas ječet.“
„Co další dva?“
„Jejich jména vypáčím z Oreala nebo Dolbertové, případně z obou. Ani si to neuvědomí, ale právě oni mi poskytnou materiál pro další rozruch.“
Jason stál ve výklenku dveří v ulici Losserand. Byl pět metrů od vchodu do nevelkého činžáku. Tady bydlela Janina Dolbertová. Před pouhou chv…
