19
Armádní uzavřený automobil uháněl na jih po bulváru East River na Manhattanu. Světlo jeho reflektorů se odráželo od vířících zbytků posledních letošních vloček. Major na zadním sedadle podřimoval, své dlouhé tělo zkroucené v rohu auta a nohy natažené uhlopříčně na opačnou stranu. Na klíně mu spočíval kufřík, k jehož rukojeti byla kovovou sponou připevněna tenká nylonová šňůra. Ta vedla dál pravým rukávem a podél těla dolů až k opasku. Toto bezpečnostní zařízení bylo v posledních devíti hodinách rozepnuto pouze dvakrát. Jednou při majorově odletu z Curychu a poté při příletu na Kennedyho letiště. Na obou místech však byli celníci pod pečlivým dohledem zaměstnanců americké vlády, nebo lépe řečeno, jejich dohledu se těšil zvláště onen kufřík. Nikdo jim nic neřekl, měli pouze rozkaz přihlížet celní prohlídce a při sebemenší odchylce od normálního postupu - tedy při projevu nějakého zvláštního zájmu o kufřík - měli zakročit. V případě potřeby i zbraněmi.
Náhle se ozvalo tiché zazvonění. Major rázem otevřel oči a zvedl levou ruku k obličeji. Zvuk způsobil budík v náramkových hodinkách. Zmáčkl příslušný knoflík a zašilhal na jeden ze dvou světélkujících ciferníků na hodinkách. Ukazovaly čas současně ve dvou zeměpisných pásmech. První z nich byl nastaven na čas v Curychu, druhý ukazoval newyorský čas. Důstojník si budík nařídil před čtyřiadvaceti hodinami, když dostal dálnopisem své rozkazy. Během tří minut bude zahájeno vysílání. Tedy v případě, pomyslel si major, že se Železný zadek ukáže být stejně přesný, jako to vyžadoval od svých podřízených. Důstojník se protáhl, neobratně si na klíně přidržel kufřík, naklonil se kupředu a oslovil řidiče.
„Seržante, nalaďte, prosím, tajný telefon na 1430 megaherců.“
„Provedu.“ Seržant cvakl dvěma páčkami na panelu s rádiem pod palubní deskou a pak přeladil na frekvenci 1430.
„Hotovo, pane.“
„Díky. Dosáhne mikrofon až sem dozadu?“
„Nevím, pane. Nikdy jsem to nezkoušel.“ Řidič uvolnil malý plastikový mikrofon z vidlice a spirálový drát natáhl dozadu přes přední opěradlo. „Myslím, že to půjde,“ usoudil.
Z amplionu se ozývaly zvuky statických výbojů. Tajná vysílačka elektronicky prozkoumávala a kódovala naladěnou frekvenci. Během několika vteřin by se měla ozvat vlastní zpráva. A skutečně se ozvala.
„Treadstone? Treadstone, potvrďte příjem, prosím.“
„Tady Treadstone, příjem,“ hlásil major Gordon Webb. „Slyším vás dobře. Pokračujte.“
„Kde se právě nacházíte?“
„Zhruba jeden a půl kilometru jižně od Triborough, na bulváru East River,“ odpověděl major.
„Máte to správně načasované,“ ozval se hlas z amplionu.
„To rád slyším. Takže nám to pěkně klape... pane.“
Následovala krátká přestávka. Znamenala, že majorova poznámka se nesetkala s přílišným porozuměním. „Pokračujte na 139 Východní sedmdesátou první. Opakujte.“
„Jedna-tři-devět Východní sedmdesátá první.“
„Vozidlo nechte stát někde bokem. Přibližte se pěšky.“
„Rozumím.“
„Konec.“
„Konec.“ Webb přepnul ovládací knoflíky do původní polohy a vrátil mikrofon řidiči. „Na tu adresu zapomeňte, seržante. Vaše jméno je teď na velice důležitém seznamu.“
„Jasně, majore. V tom amplionu není stejně slyšet nic jiného než ty zatracené statické výboje. Ale protože nevím, kde to místo je, a tenhle povoz tam stejně nemá jet, tak mi řekněte, kam vás mám hodit.“
Webb se usmál. „Ne dál než dva bloky od určeného místa. Jestli budu muset jít pěšky dál, tak usnu ve škarpě.“
„Co takhle roh Lex a sedmdesáté druhé?“
„To jsou dva bloky?“
„Ne víc než tři.“
„Jestli to budou tři bloky, tak je z vás vojín, seržante.“
„To bych vás pak nemohl vyzvednout, majore. Vojíni nejsou pro tuhle službu prověřeni.“
„Ať je po vašem, kapitáne.“ Webb zavřel oči. Po dvou letech se měl osobně setkat s Treadstone, sedmdesátá první. Věděl, že by měl mít pocit jistého rozechvění, ale nic takového necítil. Pociťoval pouze únavu a beznaděj. Co se to stalo?
Neustavičné šumění pneumatik po asfaltu bylo uspávající, avšak občas ho přerušovaly ostré zvuky ve chvílích, kdy…