32
„Proč to dělají?“ zeptal se Jason. Seděl vedle Marie v přeplněné kavárně. Už volal popáté a od prvního kontaktu s velvyslanectvím uplynulo pět hodin. „Chtějí, abych nepřestával utíkat. Nutí mě k tomu, a já nevím proč.“
„Nutíš se k tomu sám,“ polemizovala Marie. „Mohl jsi přece volat z pokoje.“
„Ne, to nemohl. Z nějakého důvodu chtějí, abych si to uvědomoval. Pokaždé, když ten prevít na ambasádě zvedne telefon, zeptá se mě, odkud volám, jestli prý jsem na ,bezpečném území'. Zatraceně pitomá fráze, ,bezpečné území'. Říká ale ještě i něco jiného. Pokaždé mi přikazuje, že další hovor musí odjinud, aby mě nikdo zvenčí nebo i zevnitř nemohl podle telefonu vystopovat. Nechtějí mě sice ve vězení, ale přejí si mě mít na provázku. Chtějí mě, a současně se mě bojí. To nedává smysl!“
„Není možné, že si tohle všechno jenom namlouváš? Nikdo z nich přece nic podobného neřekl.“
„To ani nemusel. Je to spíše v tom, co neříkají. Proč mi neřeknou, abych rovnou přišel na ambasádu? Proč mi to nenařídí? Tam se mě nikdo cizí nemůže dotknout, je to přece území Spojených států. Přesto to neudělali.“
„Ulice jsou pod kontrolou, o tom tě přece informovali.“
„Vidíš, já jim to slepě věřil až skoro doteďd. Před půl minutou mě ale něco napadlo. Kdo? Kdo kontroluje ty ulice?“
„Evidentně Carlos. Jeho lidi.“
„To víš ty, to vím já - nebo si to přinejmenším můžeme myslet -, ale oni to přece nevědí. Třeba nevím, kdo ksakru jsem a odkud pocházím, ale vím přece, co se se mnou dělo v posledních čtyřiadvaceti hodinách. To oni nevědí.“
„Můžou to ale tušit, ne? Třeba si všimli podivných mužů v autech nebo příliš nápadně a dlouho postávajících lidí na chodníku.“
„Na něco takového je Carlos příliš chytrý. A navíc existuje spousta způsobů, jak umožnit určitému autu, aby bleskově projelo bránouvelvyslanectví. Námořní pěchota na všech ambasádách je na takové věci trénovaná.“
„Věřím ti.“
„Oni ale nic takového neudělali - dokonce to ani nenavrhli. Místo toho se mnou hrají o čas, nutí mě hrát podle jejich partesu. Sakra, proč?“
„Sám jsi to řekl, Jasone. Celých šest měsíců o tobě neslyšeli. Jsou jenom velice opatrní.“
„Proč ale takto? Jakmile mě dostanou na půdu ambasády, můžou si se mnou dělat, co chtějí. Můžou mě mít pod kontrolou. Můžou pro mně vystrojit hostinu, nebo mě zavřít do sklepa. Místo toho se zdá, jako by se mě nechtěli ani dotknout, ale přitom mě ani nechtějí ztratit.“
„Čekají na toho člověka, který přiletí z Washingtonu.“
„Kde bych na něj mohl počkat lépe než na velvyslanectví?“ Bourne odsunul židli. „Něco tu smrdí. Vypadněme odsud.“
Alexandru Conklinovi, dědici Treadstonu, trvalo přesně šest hodin a dvanáct minut, než přeletěl Atlantik. Na cestu zpátky použije první ranní letadlo z Paříže a ve Washingtonu bude v 7.30 washingtonského času. Takže do Langley dorazí v devět. Jestli se ho mezitím někdo bude snažit dovolat nebo se vyptávat, kde strávil noc, jeden ochotný major z Pentagonu ho bude krýt. A první tajemník amerického velvyslanectví v Paříži bude informován, že jestli se někdy jenom zmíní jediným slovem o rozhovoru s mužem z Langlay, bude suspendován na místo nejposlednějšího atašé a převelen třeba do Tierra del Fuego. Tím by si dotyčný mohl být jist.
Conklin přešel k řadě telefonních automatů a zavolal ambasádu. Z prvního tajemníka doslova sálala ochota ke spolupráci.
„Všechno jde podle plánu, Conkline,“ ujistil ho muž z velvyslanectví. Vynecháním slovíčka ,pane' v oslovení jasně signalizoval svůj pocit rovnosti. Důstojník agentury byl nyní v Paříži a domácí půda je domácí půda. „Bourne je trochu nervózní. Během posledního rozhovoru se opakovaně vyptával, proč jsme ho nepozvali k nám.“
„Skutečně?“ Conklin pocítil nejprve překvapení, ale pak to pochopil. Delta předstíral reakce muže, který o událostech na sedmdesáté první ulici nic neví. Kdyby ho vyzvali, aby přišel na ambasádu, jistě by utekl. Moc dobře tomu rozuměl. Žádné oficiální spojení není přece možné. Treadstone je v klatbě, představuje zatracenou strategii a nepříj…
