18
Vypadni z Paříže! Teď hned! Aí děláš cokoliv, okamžitě s tím přestaň a vypadni!... Tak zní rozkazy tvé vlády. Chtějí tě co nejrychleji dostat pryč. Chtějí tě izolovat.
Marie zadusila cigaretu v popelníku na nočním stolku a oči jí sklouzly na tři roky staré číslo Potomac Quarterly. Krátce jí hlavou proběhla vzpomínka na tu hroznou hru, ke které ji přinutil Jason.
„Neposlechnu!“ řekla si nahlas jen tak pro sebe. Zvuk hlasu v prázdném pokoji ji překvapil. Přešla k oknu, stejnému, z něhož před časem celý vystrašený vyhlížel, aby mu porozuměla.
Musím se dozvědět určité věci... abych byl schopen se rozhodnout... možná ale ne všechno. Alespoň část mého já musí být schopna... utéct, zmizet. Musím si umět říct, že to, co bylo, už je pryč, a že to možná ani nikdy nebylo, jelikož si to nepamatuji. To, co si člověk nepamatuje, neexistuje. .. aspoň pro toho člověka.
„Miláčku můj, drahý. Nedovol, aby ti to udělali!“ Vyslovená věta ji nyní již nevyděsila, protože se jí zdálo, že už je v místnosti s ní. Že jí naslouchá, váží svá slova, připravený k útěku, připravený zmizet s ní, Hluboko v nitru však tušila, že to nebude schopen udělat a že se nespokojí s pouhou polopravdou, dokonce ani s třemi čtvrtinami lži.
Chtějí ho izolovat.
Kdo jsou ti oni? Odpověď zůstávala v Kanadě a Kanada je teď pro ni zapovězená. Znamenala by jen další past.
Co se týče Paříže, Jason měl pravdu. Sama to cítila taky tak. Ať existovalo cokoliv, je to právě zde. Kdyby dokázali najít alespoň jediného člověka, který by mohl poodhrnout onen plášť tajemství, aby se pak mohl na vlastní oči přesvědčit, že je manipulován. Pak by zvládl i jiné otázky, aniž by ho příslušná odpověď vedla k sebezničení. Kdyby se ho tak podařilo přesvědčit, že i v případě skutečně spáchaného zločinu byl jenom v roli pěšáka, součástí nějakého daleko většího zločinu. Pak by z toho všeho mohl volně vyjít a společně mohli zmizet. Všechno je tak relativní. Muž, jehož milovala, si musí být schopen říct nikoliv to, že minulost neexistovala, ale naopak, přiznat si, že se to vše sice událo, ale že s tím dokáže žít a zapomenout. Potřeboval jistotu, že ať už byl v minulosti čímkoliv, nebylo to tak zlé, jak se jeho nepřátelé snaží světu předvést. Jinak by ho totiž nemohli využít. Byl obětním beránkem a jeho smrt měla nahradit smrt někoho jiného. Kéž by to jen pochopil, kéž by ho o tom dokázala přesvědčit. Jestli se to nepovede, tak ho ztratí. Vezmou si ho oni a zabijí ho.
Oni.
„Co jste zač?“ vykřikla do okna, směrem ke světlům Paříže venku. „Kde jste?“
Na tváři cítila chladný vítr, jako by se okenní sklo rozpustilo a noční vzduch vanul do pokoje. Následně se jí krk sevřel, že chvíli nemohla ani polykat, ani dýchat. Chvilka slabosti pominula a Marie se znovu nadechla. Bála se. Totéž se jí už jednou přihodilo. Byl to jejich první večer v Paříži, když vyšla z kavárny a našla Jasona na schodech Cluny. Stalo se to, právě když pospíchala po Saint-Michel. Chladný vítr, svíravý pocit krku... A také se nemohla ani nadechnout. Později si myslela, že zná příčinu. Ve stejné chvíli se totiž Jason na Sorboně, několik bloků od ní, málem rozhodl, že z celé záležitosti vycouvá. Docházel k závěru, že se k ní nevrátí.
„Dost!“ vykřikla. „To je šílené,“ dodala a zavrtěla hlavou. Když se podívala na hodinky, zjistila, že je Jason již pět hodin pryč. Kde je? Kde jenom může být!
Bourne vysedl z taxíku před poněkud ošuntěle elegantním hotelem na Montpamassu. Příští hodina bude tou nejobtížnější v krátkém úseku života, který si pamatoval - života, který byl před Port Noirem prázdný a po něm připomínal noční můru. Tento děsivý sen bude pokračovat dál, ale prožívat to bude už sám. Má Marii příliš rád na to, aby od ní mohl žádat společný život. Musí najít nějaký způsob, jak zmizet, a tím odstranit sebemenší náznak spojení mezi ní a Kainem. Bylo to jednoduché. Prostě odejde na nějakou vymyšlenou schůzku a už se nevrátí. A pak jí napíše takovýto vzkaz:
Je po všem. Přišel jsem na to, co teď musím udělat. Vrať s…
