Celá e-kniha Není kouře bez ohýnku ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
V
„Ano,“ řekl Nash, „Agnes věděla, kdo ty dopisy psal.“
„Ale proč to někomu neřekla?“ zamračeně jsem se odmlčel.
„Jak já to vidím,“ skočil mi do řeči Nash, „to děvče si neuvědomilo, co vlastně vidělo. Aspoň zpočátku ne. Někdo hodil dopis do domovní schránky -ale ten někdo byl člověk, kterého by si ani ve snu nespojovala s anonymy. Byl to někdo, koho by nikdy nepodezřívala. Jenomže čím víc o všem přemýšlela, tím větší nejistota se jí zmocňovala. Měla by snad o tom někomu povědět? Ve svém zmatku pomýšlí na Partridge, která -jak soudím -je svým způsobem autorita a jejíž úsudek by Agnes bez váhání přijala. Rozhodne se, že se zeptá Partridge, co má dělat.“
„Ano,“ řekl jsem zamyšleně. „To všecko klape. A nějakým záhadným způsobem se to anonym dozví. Ale jak, jak by se to mohl dozvědět, inspektore?“
„Nejste uvyklý žít na venkově, pane Burtone. Zprávy se tu šíří zrovna zázračnou rychlostí. Tak především tu máme ten telefon. Kdo to slyšel u vás v domě?“
Uvažoval jsem.
„Telefon jsem bral sám. Pak jsem zavolal Partridge.“
„Vyslovil jste jméno Agnes?“
„Ano, to ano.“
„Slyšel vás někdo?“
„Mohla mě slyšet sestra nebo slečna Griffithová.“
„Hm, slečna Griffithová. Copak tam u vás dělala?“
Vysvětlil jsem mu to.
„Vracela se pak do městečka?“
„Šla ještě k panu Pyeovi.“
Vrchní inspektor Nash povzdychl. „Jsou dvě cesty, po kterých se mohla ta zpráva dostat do oběhu.“
Nevěřil jsem vlastním uším. "Přece nemyslíte, že by slečně Griffithové nebo panu Pyeovi stálo za to opakovat tak nicotnou malichernost, jako že Agnes volala Partridge?“
„Nebylo by to tady v městečku poprvé. Koukal byste! Když se matce místního krejčího udělá na noze kuří oko, dozví se o tom kdekdo. A tohle jsou ty konce! Slečna Hollandová, Rose -i ty mohly slyšet, co říká Agnes do telefonu. A pak je tu Fred Rendell. Od něho se mohl někdo dozvědět, že se tenkrát odpoledne vrátila Agnes domů.“
Lehce mě zamrazilo. Díval jsem se právě z okna. Zrovna proti mně se prostíral hezký čtverec trávníku a táhla se pěšina k pěkné nízké brance. Někdo otevřel branku, kráčel spořádaně a klidně k domu a strčil do schránky dopis. Viděl jsem v duchu matný obrys ženské postavy. Obličej neměla -ale musí to být obličej někoho, koho znám...
Inspektor Nash řekl:
„Ať tak nebo tak, kruh podezřelých se tím zužuje. A takhle se nám nakonec vždycky podaří pachatele dopadnout. Ustavičnou trpělivou eliminací. Teď už to není taková spousta lidí, kteří mohou přicházet v úvahu.“
„Myslíte –“
„Vylučuje to všecky úřednice, které byly toho odpoledne v práci. Vylučuje to ředitelku školy. Učila. A taky sestru ze střediska. Vím, kde byla včera. Ne že bych byl podezříval některou z nich, ale teď máme jistotu. Vidíte, pane Burtone, máme dva časové body, na které se soustředíme -včerejší odpoledne a odpoledne týden předtím. Den smrti paní Symmingtonové od -řekněme -čtvrt na čtyři (dřív se Agnes po hádce se svým mládencem nemohla vrátit domů) až do čtyř, kdy asi přišla pošta (ale to ještě upřesním po výslechu listonoše). A včera od dyou hodin padesáti minut (když Megan Hunterová opustila dům) až do půl čtvrté, nebo ještě pravděpodobněji do čtvrt na čtyři, protože se Agnes ještě nezačala převlékat.“
„A co myslíte, že se stalo včera?“
Nash se neurčitě zašklíbil.
„Co si myslím? Myslím, že jistá dáma kráčela k přednímu ,vchodu a zazvonila, docela klidně a s úsměvem, obyčejná odpolední návštěva... Zeptala se možná po slečně Hollandové nebo slečně Megan, přinesla možná balíček. Buď jak buď, Agnes se otočí, aby přinesla podnos na navštívenky nebo zanesla balíček dovnitř, a vtom ji naše návštěvnice zezadu udeří do nic netušící hlavy.“
„A čím ?“
„Zdejší dámy,“ řekl Nash, „nosívají dost velké kabelky. Nedá se říct, co všechno v nich může být.“
„A pak ji zezadu bodne do šíje a nacpe ji do skříně? Nebyla to pro ženu moc velká dřina?“
Vrchní inspektor Nash se na mne podíval s dosti zvláštním výrazem. „Žena, po které pátráme, není normální -to zdaleka není -a tenhle druh duševních poruch jde ruku v ruce s př…
