Nic se nikdy neděje tak, jak to člověk očekává. Měl jsem plnou hlavu svých i Joanniných problémů, proto jsem byl druhého dne ráno vyveden z míry, když mi Nash do telefonu sděloval:
„Tak už ji máme, pane Burtone!“
Byl jsem tak udivený, že mi málem vypadlo sluchátko z ruky.
„Chcete tím říct, že –“
Přerušil mě: „Může vás někdo slyšet v místnosti, kde jste?“
„Nemyslím - ale možná –“
Zdálo se mi, že se závěs mezi kuchyní a halou maličko pohnul.
„Snad byste mohl zajít k nám na stanici?“
„Ano. Hned jdu.“
Byl jsem na policejní stanici neuvěřitelně rychle. V zadní místnosti seděli spolu Nash a seržant Parkins. Nash se široce usmíval.
„Lov nám trval dlouho,“ řekl, „ale konečně nám to vyšlo.“
Hodil mi přes stůl dopis. Tentokrát byl psán celý na stroji. Zněl na anonymní dopis značně krotce:
„Nemysli si, že si .sedneš do teplého hnízda po té mrtvé. Celé město .se ti směje. Odejdi. Jinak bude pozdě. Toto je výstraha. Pamatuj, co se stalo tomu děvčeti. Zmiz a nevracej se.“
Závěr obsahoval pár mírných oplzlostí.
„Tohle přišlo slečně Hollandové dneska ráno,“ řekl Nash.
„Ačkoli kupodivu žádný předtím nedostala,“ řekl seržant Parkins.
„Kdo to psal ?“ zeptal jsem se.
Z Nashova obličeje se vytratilo téměř všecko rozjaření.
Vypadal najednou unavený a znepokojený. Řekl vystřízlivěle:
„Mrzí mě to, protože to pro jednoho slušného chlapíka bude znamenat těžkou ránu, ale je tomu tak. Možná že už i on sám měl nějaké podezření.“
„Kdo to psal?“ otázal jsem se znovu.
„Slečna Aimée Griffithová.“
Nash a Parkins se odpoledne odebrali do Griffithova domu se zatykačem.
Nash mě vybídl, ať jdu s nimi.
„Doktor,“ řekl mi, „vás má velice rád. Nemá tady mnoho přátel. Pokud vám to není moc trapné, pane Burtone, myslím, že byste mu mohl pomoci překonat ten první úder.“
Řekl jsem, že půjdu. Netěšilo mě to, ale snad jsem tam opravdu mohl být k něčemu dobrý.
Zazvonili jsme, zeptali se, jestli můžeme mluvit se slečnou Griffithovou, a byli jsme uvedeni do přijímacího pokoje. Seděli tam Elsie Hollandová, Megan a Symmington a pili čaj.
Nash se zachoval velmi ohleduplně.
Požádal Aimée, jestli by si s ní mohlo samotě promluvit pár slov.
Vstala a šla nám vstříc. Zdálo se mi, že jsem v jejích očích zahlédl zákmit podobný výrazu štvaného zvířete. Pokud ano, rychle se rozplynul. Byla jako jindy, klidná a srdečná.
„Mluvit se mnou? Není to, doufám, zase kvůli světlům u auta?“
Zavedla nás z přijímacího pokoje do malé pracovny. Když jsem zavíral dveře přijímacího pokoje, zahlédl jsem, jak Symmington prudce škubl hlavou. Za své advokátní praxe se asi častěji setkával s kriminálními případy a z Nashova chování poznal, že se něco děje. Zpola se vztyčil v křesle.
To bylo vše, co jsem zahlédl, nežli jsem dveře zavřel a následoval ostatní.
Nash řekl, co měl. Byl velice klidný a korektní. Varoval ji před jakoukoli nepředložeností a pak jí řekl, že ji musí požádat, aby šla s ním. Měl s sebou zatykač a přečetl jí, z čeho je obviňována. Zapomněl jsem už přesný právnický termín. Bylo to kvůli dopisům, zatím ne kvůli vraždě.
Aimée Griffithová prudce pohodila hlavou a hlučně se rozesmála. Vyhrkla:
„Směšné! Nesmysl! Já že jsem psala všecky ty sprostoty! Musel jste se zbláznit! Nikdy jsem nic takového nepsala - ani slovo!“
Nash vytáhl dopis, který dostala Elsie Hollandová. Zeptal se: „Popíráte, že jste psala tohle, slečno Griffithová?“
Jestliže zaváhala, pak to bylo jenom na zlomek vteřiny.“Ovšem. Tohle jsem nikdy neviděla.“
Nash řekl klidně:
„Musím vám sdělit, slečno Griffithová, že jste byla pozorována, jak píšete tento dopis na psacím stroji v Ženském spolku předevčírem v noci mezi jedenáctou a půl dvanáctou. Včera jste přišla na poštu s balíkem dopisů –“
„Nikdy jsem tenhle dopis neodesílala.“
„Ne, vy ne. Zatímco jste čekala na známky, upustila jste ten dopis nepozorovaně na zem, tak aby každý, kdo náhodou půjde kolem, jej beze stínu podezření zvedl a podal úřednici za přepážkou sám.“
„Nikdy jsem –“
Otevřely se dveře a vstoupil Symmington. Ostře se zeptal: „Co se děje? Aimée, jestli vás z něčeho obviňují, musíte mít svého právního zástupce. Pokud si přejete, abych já –“
V tu chvíli se zhroutila. Zakryla si obličej rukama a klopýtala ke křeslu. Volala: „Jděte pryč, Dicku, jděte pryč! Vy ne! Vy ne!“
„Musíte mít advokáta, milé děvče.“
„Ne vás. Já - já - bych to nesnesla. Nechci, abyste věděl - to všecko.“
Snad pochopil. Řekl klidně: „Požádám Mildmaye z Exhamptonu. Souhlasíte?“
Přikývla. Vzlykala teď.
Symmington vyšel z pracovny. Ve dveřích se srazil s Owenem Griffithem.
„Co je?“ zeptal se Griffith drsně. „Moje sestra -“
„Je mi líto, doktore. Moc líto. Ale nemáme vyhnutí.“
„Vy si myslíte, že -že ona má na svědomí ty dopisy?“
„Bohužel se o tom už nedá pochybovat, pane,“ řekl Nash - a dodal, obraceje se k Aimée: „Musíte teď s námi, slečno Griffithová. Budete mít možnost setkat se kdykoli se svým obhájcem.“
Owen vykřikl: „Aimée?“
Kvapně kolem něho prošla, ale ani se na něho nepodívala.
Řekla: „Nemluv na mě. Nic neříkej. A proboha, nedívej se na mě!“
Odešli. Owen stál jako člověk, kterému se to všecko zdá.
Chvíli jsem čekal, pak jsem k němu přistoupil. „Mohu pro vás něco udělat, Griffithe? Jestli ano, řekněte.“
Řekl jako ve snu: „Aimée? Tomu nevěřím.“
„Může to být omyl,“ těšil jsem ho chabě.
Řekl pomalu: „Kdyby to byl omyl, chovala by se jinak. Ale nikdy bych to byl nevěřil. Nemohu tomu uvěřit.“
Klesl do křesla. Šel jsem se poohlédnout po kapce whisky a přinesl jsem mu ji, abych byl aspoň nějak užitečný. Vypil ji, a zřejmě mu to prospělo.
Řekl: „Ne a ne mi to dojít. Teď už jsem v pořádku. Děkuju, Burtone, ale nemůžete pro mě nic udělat. Nikdo nemůže.“
Otevřely se dveře a vstoupila Joanna. Byla bílá jako plátno.
Prošla pokojem až k Owenovi a podívala se na mne. „Běž odtud, Jerry,“ vybídla mě. „Tohle je moje věc.“
Když jsem odcházel, viděl jsem, jak pokleká vedle Owenova křesla.
