Celá e-kniha Není kouře bez ohýnku ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Odkud se bere strach? Kde se utváří? Kde se skrývá, nežli se vynoří na světlo?
Stačí jediná kratičká věta. Zaslechnete ji, utkví vám v paměti a už se jí nikdy nezbavíte:
„Vezměte mě s sebou -Je to tak hrozné být tady a vědět, jak jsem byla zlá...“
Proč to Megan řekla? Proč měla pocit viny? Za smrt paní Symmingtonové přece nijak nemohla. Proč pociťovala vinu? Proč? Proč?
Domnívala se, že snad něco zavinila?
Megan? Vyloučeno! Megan nemohla mít nic společného s těmi dopisy - s těmi hnusnými, sprostými dopisy.
Owen Griffith znal tam na severu podobný případ - školačka...
Co to říkal inspektor Graves? Cosi o nedospělém intelektu...
Nevinné staré panny blábolí na operačním stole slova, která stěží znají. Malí kluci čmárají po zdi sprostoty.
Ne, ne, Megan ne.
Dědičnost? Nedobrý původ? Nějaká abnormalita, kterou zdědila a o níž sama neví? Její neštěstí, ne její vina, ale hřích, který na ní spáchala předchozí generace?
„Já nejsem žena pro vás. Umím líp nenávidět nežli milovat.“
Oh, moje Megan, moje maličká. Tohle ne! Všecko, ale ne tohle! A ta stará bába jde po tobě, podezřívá tě. Říká, že máš kuráž. Kuráž -ale k čemu?
Div jsem se nezbláznil. Trvalo to chvilku, pak jsem se vzpamatoval. Ale chtěl jsem se s Megan vidět - musel jsem ji vidět!
V půl deváté večer jsem vyšel z domu a zamířil jsem do města, k domu Symmingtonových.
A tu mi střelila hlavou naprosto nová myšlenka. Myšlenka na ženu, kterou dosud nikdo ani na okamžik nepodezříval.
(Nebo snad Nash podezříval i ji?)
Šíleně nepravděpodobné, šíleně neodůvodněné, a až do dneška bych řekl, že i nemožné. Ale tak nemožné to nebylo. Nemožné to nebylo.
Přidal jsem do kroku. Teď bylo ještě nutnější, abych Megan stůj co stůj ihned viděl.
Prošel jsem brankou Symmingtonova domu a vystoupil po schodech ke dveřím. Byla tmavá noc, obloha byla zatažená. Začalo poprchávat. Bylo vidět jen na pár kroků.
Z jednoho okna padal proužek světla. Z dolního pokojíku, kde snídávali.
Okamžik jsem váhal, pak místo abych vešel předním vchodem, jsem se skrčil a co noha nohu mine jsem se plížil k oknu, skryt velkým keřem a stále shrben.
Světlo se linulo mezerou v žaluziích, které nebyly staženy až dolů. Snadno se dalo nahlédnout dovnitř. Viděl jsem neobyčejně pokojnou rodinnou idylu. Symmington seděl ve velkém ušáku a Elsie Hollandová se skláněla nad šitím: pilně spravovala roztrženou chlapeckou košilku.
Slyšel jsem stejně dobře, protože horní okenice byla otevřená.
Elsie právě říkala:
„Ale opravdu si myslím, pane Symmingtone, že chlapci už jsou dost velcí, aby šli do internátní školy. Ne že by se mi od nich zrovna chtělo odejít. Mám je oba tak ráda.“
Symmington řekl: „Myslím, že máte pravdu, pokud jde o Briana, slečno Hollandová. Rozhodl jsem se, že ho dám od začátku příštího školního roku do Winhays - kam jsem chodil i já. Ale Colin je ještě moc malý. S ním bych raději počkal až napřesrok.“
„Ano, samozřejmě vás chápu. A Colin je možná na svá léta trochu malý –“
Klidný domácký rozhovor - klidný domácký výjev - a zlatovlasá hlava skloněná nad šitím.
Vtom se otevřely dveře a vstoupila Megan.
Stála ve dveřích velice vzpřímeně a já jsem si najednou uvědomil, že je jaksi podivně vzrušená a ve střehu. Pokožka jejího obličeje byla hladce napjatá, oči se jí odhodlaně leskly. Dnes na ní nebylo pranic ostýchavého, pranic dětského.
Obrátila se k Symmingtonovi, ale neoslovila ho ani otče, ani Dicku (najednou jsem si uvědomil, že jsem nikdy neslyšel, jak mu vlastně říká):
„Ráda bych s tebou mluvila, mohu? O samotě.“
Symmington překvapeně vzhlédl, a krk bych dal za to, že velkou radost neměl. Zamračil se, ale Megan šla za svým cílem s rozhodností u ní neobvyklou.
Otočila se k Elsii Hollandové a řekla: „Prominete, Elsie?“
„Ó, ovšem!“ Elsie Hollandová vyskočila. Vypadala překvapeně a trochu vyplašeně. Zamířila ke dveřím a Megan postoupila blíž, takže Elsie prošla těsně kolem ní.
Na okamžik se vychovatelka nehybně zastavila ve dveřích a přes rameno se ohlédla.
Svírala pevně rty, stála b…
