12. Porada
„Nemám rád dlouhé řeči. Vysvětlím vám zcela prostě, jak jsem se dostal k této záležitosti. Pracuji občas jako důvěrný poradce ministerstva vnitra a jsem také ve styku s jistými institucemi. Existují taková zařízení, která poskytují stravu a ubytování pro určité typy zločinců obviněných z trestných činů. Tam pak zůstanou z milosti Jejího Veličenstva — tak se to říká — po stanovenou dobu podle svého věku. Jestli nedosahují příslušného věku, musí být internováni na zvlášť určeném místě. Bezpochyby mi rozumíte.“
„Ano, vím velmi dobře, co myslíte.“
„Obvykle jsem opravdu brzy konzultován, ať už došlo k jakémukoliv zločinu, abych posoudil způsob zacházení, různé možnosti případu, příznivou nebo nepříznivou další prognózu a mnoho jiného. Nic významného to není, a nebudu se tím teď zabývat. Někdy však bývám ze zvláštních důvodů volán na poradu přímo ředitelem takového ústavu. Právě v tomto případě jsem dostal zprávu z jednoho oddělení, předanou ministerstvem vnitra. Obrátil jsem se tedy na vedení toho ústavu — vlastně na ředitele zodpovědného za vězně či pacienty, ať už je nazveme jakkoliv. Mimochodem to byl můj přítel. Ovšem přítel z dlouhodobého úředního styku — ne že bych ho nějak důvěrně znal. Navštívil jsem zmíněný ústav a ředitel se mi svěřil se svými starostmi. Týkaly, se případu jednoho vězně, který ho nějak neuspokojoval. Měl o něm určité pochybnosti. Šlo o mladého muže nebo někoho, kdo byl mladým mužem — skoro ještě hochem, když se tam dostal. Nynějšího ředitele, který tam nastoupil až o několik let později, začal právě jeho případ sužovat. Nebylo to z důvodu, že by byl v tomto směru zvláštní odborník, ale spíše proto, že měl velké zkušenosti se zločinnými pacienty či vězni. Prostě a jasně řečeno, tohle byl opravdu hoch, který se už od dětství vyvíjel velmi neuspokojivě. Můžete to nazvat jak vám libo. Byl to mladý delikvent, výtržník a rváč, prostě nezodpovědná osobnost. Na to máme plno výrazů. Některé z nich jsou výstižné, některé méně, a jiné uvádějí člověka pouze do rozpaků. On však byl opravdu kriminální typ. O tom nebylo pochyb. Dostal se do nějaké party; dovedl ztlouci lidi a stal se i zlodějem. Kradl, zpronevěřoval peníze, podváděl a byl iniciátorem několika lumpáren. Upřímně řečeno — byl synem, který by byl pro každého otce neštěstím.“
‚Ach — už jsem pochopila,“ přerušila ho stará dáma.
„Co jste pochopila, slečno Marplová?“
„Pochopila jsem, že mluvíte o synovi pana Rafiela.“
„Správně — mluvím o synovi pana Rafiela. Co vy o něm víte?“
„Nic,“ odpověděla slečna Marplová. „Jen jsem slyšela — a to bylo až včera — že pan Rafiel měl delikventního syna, mírněji tedy řečeno — nevydařeného syna. Syna s rejstříkem trestních činů — vím však o tom velmi málo. Byl to jediný syn pana Rafiela?“
„Ano, byl jediným synem pana Rafiela. Ale pan Rafiel měl také dvě dcery. Jedna z nich zemřela ve čtrnácti letech a druhá se docela dobře provdala, neměla však děti.“
„To muselo být pro něho smutné.“
„Snad ano,“ přikývl profesor Wanstead. „Člověk však nikdy neví. Manželka mu brzy zemřela. Myslím, že pro ni opravdu truchlil, ačkoliv to nikdy nechtěl dát najevo. Jak dalece stál o svého syna a o své dcery — nevím. Pečoval o ně, udělal pro ně to nejlepší, co mohl. Udělal co mohl i pro svého syna — ale jaké byly jeho city, to vám říci nedovedu. Nebyl člověkem, v kterém byste se mohla snadno vyznat. Myslím, že celý svůj životní zájem soustředil na svou profesi — vydělávat peníze. Nešlo mu o peníze jako takové, kterými by se chtěl zajistit. Mohlo by se spíše říci, že peníze mu sloužily jen jako prostředek k vydělávání dalších peněz, a to stále zajímavějším, neobvyklejším a nejneočekávanějším způsobem. Finance mu prostě působily radost a miloval je. Zřídkakdy myslel na něco jiného.
Myslím, že svého syna už ve škole tahal z kdejaké bryndy. Později si vždy vzal ty nejlepší advokáty, aby ho pokud bylo možné osvobodili od soudního řízení. Přišel však poslední úder, který po předchozích událostech ani nepřekvapoval. Zatkli ho,…
