Celá e-kniha Nemesis ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
6. Láska
Příštího dne dopoledne navštívili malý sídelní dům královny Anny. Cesta k němu netrvalo dlouho, ani je neunavila. Byl to roztomilý zámeček se stejně zajímavou historií jako nádhernou, neobvyklým způsobem založenou zahradou.
Architekt Richard Jameson se nestačil obdivovat jeho stavební kráse, a protože tento mladý muž se velmi rád slyšel, zastavoval se téměř v každé místnosti, kterou procházeli, aby je s příslušným historickým výkladem upozornil na nějakou zdobenou zeď nebo krb. Někteří ze skupiny jeho snahu nejprve velmi oceňovali, ale pak je pomalu začala nudit, zvláště když jeho monotónní přednes nebral konce. A tak se mnozí začali pomalu ze skupiny vytrácet. Místní průvodce, který prováděl výpravu zámkem, neměl příliš velkou radost, že se mu jeden z návštěvníků stále plete do řemesla. Několikrát vyvinul úsilí ujmout se opět vedení, ale pan Jameson byl nepřekonatelný. A tak milý průvodce učinil poslední pokus.
„Dámy a pánové, v této místnosti zvané Bílá komnata, našli mrtvolu. Byl to mladý muž, probodený dýkou, ležící na rohožce před krbem… Vraťme se do osmnáctého století. Říkalo se, že lady Moffatová měla zde toho dne milence. Do domu vešel malými postranními dveřmi, a příkrým schodištěm, přes uvolněnou desku ve stěně vlevo od krbu, se dostal do této místnosti. Její manžel Sir Richard Moffat byl prý tehdy někde za mořem v Nizozemí. Vrátil se však domů a nečekaně vešel dovnitř, rozumíte. A tak je spolu nachytal.“
Pyšně se odmlčel. Měl radost z ohlasu svého publika, které se rádo zbavilo architektonického výkladu. Stejně už všem lezl krkem.
„Ach, to je úžasně romantické, viď Henry?“ zvolala paní Butlerova svým zvučným zaoceánským přízvukem. „V této místnosti je zvláštní atmosféra, rozumíš… Cítím ji. Určitě ji cítím.“
„Naše maminka je velmi citlivá na atmosféry,“ prohlásil pyšně její manžel ke kolemstojícím. „Víte, když jsme jednou byli v jednom starém domě v Louisianě…“
Vyprávění o maminčině zvláštní senzitivitě se dostalo do proudu a slečna Marplová s několika dalšími využili příležitosti, aby se tiše vytratili z místnosti, a zamířili po překrásně zděném schodišti dolů do přízemí.
„Jedna moje přítelkyně,“ poznamenala slečna Marplová ke slečně Cookeové a Barrowové, které měla po ruce, „zažila před několika lety otřesnou příhodu. Jednoho dne našla v knihovně svého domu mrtvolu.“
Někoho z rodiny?“ zajímala se slečna Barrowová. „Nějaký epileptický záchvat?“
„Ach ne, byla to vražda. Šlo o cizí dívku ve večerních šatech. Byla blondýna. Měla však odbarvené vlasy. Ve skutečnosti byla bruneta; a — och…“ Slečna Marplová se zarazila a upřela zrak na žluté vlasy slečny Cookeové, které jí místy unikly zpod šátku.
Najednou jí to došlo. Už věděla, proč jí tvář slečny Cookeové připadala povědomá, a také si vzpomněla, kdy ji viděla. Když ji však tehdy viděla, její vlasy byly tmavé — skoro černé. A teď byly zářivě žluté.
Vtom se ozval rozhodný hlas paní Riseley-Porterové, která sestupovala po schodech, proklouzla kolem nich a zamířila rovnou do průjezdu domu.
„Už opravdu nejsem schopna chodit po těch schodech pořád sem a tam,“ prohlásila, „a to zastavování v každé místnosti je velmi únavné. I když nejsou zdejší zahrady zrovna velké, určitě jsou proslavené v odborných kruzích. Navrhuji, aby se tam šlo a neztrácel se už čas. Jak to vypadá, bude za chvíli zataženo. Myslím, že do oběda bude pršet.“
Autorita, s kterou paní Riseley-Porterová dovedla pronášet své připomínky, neminula se ani teď účinkem. Všichni kolem ní, i ti, kteří byli v doslechu, poslušně zamířili francouzským oknem přímo z jídelny do zahrady. Zdejší zahrady opravdu po všech stránkách potvrdily výrok paní Riseley-Porterové, která se ihned zmocnila plukovníka Walkera a rychle se s ním vzdalovala. Někteří je následovali, jiní se vydali po cestičkách opačným směrem.
Slečna Marplová se rozhodla pro nejkratší cestu k zahradnímu křeslu, které svými rozměry vypadalo nejen pohodlné, ale mělo nesporně i umělecké přednosti. Klesla do něj s úlevou a oddechla …
