Celá e-kniha Nemesis ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
9. Polygonum Baldschuanicum
Jídlo nebylo nijak zvláštní. Kousek skopového, smažené brambůrky, ovocný koláč s čepičkou smetany a nějaké pečivo. Stěny jídelny zdobilo několik obrazů, o kterých slečna Marplová předpokládala, že jsou to rodinné portréty z viktoriánské doby, bez zvláštní umělecké ceny. Dále ji upoutal masivní mohutný bufet ze švestkově zabarveného mahagonu. Opravdu krásný kus nábytku. Damaškové záclony byly tmavě karmínové barvy a u velkého mahagonového stolu mohlo klidně sedět deset lidí.
Slečna Marplová se rozpovídala o svých dosavadních zážitcích ze zájezdu, ale protože na něm zatím byla jen tři dny, neměla o něm mnoho co říci.
„Pan Rafiel byl zřejmě váš dávný přítel?“ zajímala se nejstarší slečna Bradbury-Scottová.
„Ani vlastně ne,“ řekla slečna Marplová. „Setkala jsem se s ním na zájezdu v Západní Indii poprvé. Myslím, že jej podnikl jen kvůli zdraví.“
„Ano, byl už ochrnutý několik let,“ přikývla Anthea.
„Smutný osud,“ povzdechla slečna Marplová, „opravdu smutný. Vždy jsem obdivovala jeho statečnost. Zřejmě zvládl hodně práce. I tam každý den něco diktoval své sekretářce a stále rozesílal telegramy. Nepoddával se jen tak lehce své nemoci.“
„Ach ne — to tedy ne,“ souhlasila Anthea.
„V posledních letech jsme ho opravdu málo viděly,“ řekla paní Glynnová. „Měl samozřejmě stále hodně práce. Vždy si však na nás velmi štědře vzpomněl o vánocích.“
„Bydlíte v Londýně, slečno Marplová?“ vyzvídala Anthea.
„Ach ne,“ řekla slečna Marplová. „Žiji na venkově v malé obci mezi Loomouthem a Market Basingem. Je to asi dvacet pět mil od Londýna. Kdysi to bývalo pěkné starobylé městečko, ale samozřejmě jako dnes všude ani jemu se tak řečený rozvoj nevyhnul.“ A nato dodala: „Myslím, že pan Rafiel bydlel v Londýně. Náhodou jsem si všimla jeho adresy v hotelu v St Honoré. Mám dojem, že někde na Eaton Square nebo Belgrave Square?“
‚Měl dům na venkově v Kentu,“ řekla Klotylda. „Myslím, že se tam občas zdržoval. Obvykle s obchodními přáteli nebo přáteli z ciziny. Tam jsme ho nikdy nenavštívily. Když jsme se s ním příležitostně setkaly, vždy nás přijímal v londýnském bytě.“
..Bylo od něho velmi hezké,“ přiznávala slečna Marplová, „že vám navrhl, abyste mne sem během zájezdu pozvaly. Opravdu velmi pozorné. Člověk by nečekal takovou starostlivost od muže tak zaneprázdněného jak byl on.“
„My jsme sem pokaždé zvaly jeho přátele, kteří byli na těchto zájezdech. Vcelku jsou velmi promyšleně připraveny, ale není možné, aby vyhovovaly každému. Mladí chodí rádi na dlouhé výlety, rádi se šplhají po kopcích, aby měli hezký rozhled, ale starší si už mnohdy na to netroufají a zůstávají raději v hotelu. Ve zdejším kraji však hotely nejsou zrovna dobře vybaveny. Jsem také přesvědčena, že by vás dnešní výlet a zítřejší cesta do St. Bonaventure příliš vyčerpal. Mám dojem, že zítra je dokonce na pořadu i výlet na ostrov. Jízda lodí může být někdy pořádně nepříjemná.“
„Vždyť i to chození po budovách bývá únavné,“ přidala se paní Glynnová.
„Ach to znám,“ souhlasila slečna Marplová. „Pořád se jen chodí a zase stojí. Člověk pak už ani nohy necítí. Myslím, že jsem se opravdu neměla na tento zájezd vydávat. Neodolala jsem však pokušení vidět tak krásné domy, komnaty, nábytek — a to všechno. A samozřejmě také obrazy.“
„A zahrady,“ dodala Anthea. „Vy přece milujete zahrady, viďte?“
„Ach ano,“ přikývla slečna Marplová, „ty mám zvlášť ráda. Podle popisu prospektu se moc těším, že uvidím některé z těch nádherně udržovaných zahrad historických budov, které máme ještě navštívit.“ A se zářivým úsměvem se rozhlédla kolem sebe.
Bylo tu všechno velmi milé a přirozené. Divila se, proč se nemůže zbavit pocitu napětí — pocitu, že zde je něco nepřirozeného. Co však pokládala za nepřirozené? Konverzace byla zcela běžná a konvenční. Ona sama se omezovala na běžné hovorové fráze stejně jako tři sestry.
Tři sestry — znovu se nad tím názvem zamyslela. Proč se jí s představou tří vnucovala i představa něčeho zlověstného? Tři sestry. Tři čarodějnice z Macb…
