Zpráva o třetí planetě (Arthur C. Clarke)

střílejte veverky

Už jsme se lesem vraceli, když King spatřil šedou veverku. Kořist jsme nesli nevelkou, ale zato různorodou: tři tetřívky, čtyři králíky – z toho, bohužel musím přiznat, i jedno mládě – a párek holubů. Avšak proti všem zlomyslným předpovědím oba psi byli dosud naživu.

Veverka nás uviděla v tentýž okamžik jako my ji. Pochopila, že je předurčena k okamžité popravě za škody, které napáchala na stromech na statku, a možná díky Kingmanově pušce ztratila už blízké příbuzenstvo. Třemi skoky dosáhla spodku nejbližšího stromu a cosi šedivého se jenom kmitlo. Ještě jednou jsme jí na okamžik uviděli čumáček, jak přesahuje okraj jejího štítu asi tři a půl metru nad zemí, ale přestože jsme čekali, s puškami nadějně zamířenými na různé větve, už jsme ji nespatřili.

Když Kingman kráčel přes trávník zpátky ke svému velkolepému, starobylému domu, tvářil se velmi zamyšleně. Neříkal nic, když jsme své oběti předávali kuchařovi – který je přijal bez velkého nadšení – a ze svého rozjímaní se probral až tehdy, když jsme seděli v kuřárně a Kingman si uvědomil svoje hostitelské povinnosti.

„Ta lesní krysa,“ pronesl znenadání – vždycky je označoval za lesní krysy, z toho důvodu, že lidé bývali příliš sentimentální, než aby stříleli miloučké veveřičky – „mi připomněla velice zvláštní zážitek, stalo se to krátce předtím, než jsem šel do penze. Skutečně velmi krátce předtím.“

„Myslel jsem si to,“ řekl Carson suše. Vrhl jsem na něj upřený pohled, sloužil u válečného námořnictva a Kingmanovy historky slyšel už dřív, ale pro mě byly ještě nové.

„Ovšem,“ Kingman to postřehl a trošku ho to podráždilo, „ale jestli byste radši, abych ne…“

„Pokračujte, prosím vás,“ řekl jsem rychle. „Probudil jste ve mně zvědavost. Neumím si představit, jaká může být spojitost mezi šedou veverkou a Druhou válkou o Jupiter.“

Vypadalo to, že se Kingman uchlácholil.

„Myslím, že bych měl radši pár jmen pozměnit,“ řekl přemítavě, „ale dějiště zaměňovat nebudu. Příběh začíná asi milión kilometrů za Marsem směrem ke Slunci…“

K 15 byl příslušníkem rozvědky. Působilo mu trýznivou bolest, když mu lidé bez fantazie říkali špión, ale v tomhle okamžiku měl mnohem závažnější důvody k tomu, aby si postěžoval. Už několik dní se k jeho zádi rychle přibližoval nepřátelský křižník, a přestože mu lichotila nepřetržitá pozornost takové krásné lodě a tolika perfektně vycvičených mužů, byla to čest, jíž by se docela s gustem zřekl.

Co dělalo situaci mrzutou dvojnásob, byl fakt, že jeho přátelé, kteří se s ním měli střetnout nedaleko Marsu asi za dvanáct hodin, mají loď docela dobře schopnou se s pouhým křižníkem vypořádat – z toho můžete usoudit, že K 15 zas nebyla persóna tak úplně nedůležitá. Bohužel i ty nejoptimističtější výpočty ukazovaly, že pronásledovatelé se přiblíží na dostřel svých přesných zbraní za šest hodin. Za nějakých šest hodin a pět minut tedy K 15 bude pravděpodobně zaujímat rozlehlou a stále se rozpínající část prostoru. Možná že by měl právě dost času, aby přistál na Marsu, avšak to by byla jedna z nejhorších věcí, kterou by mohl udělat. Neutrální, ale agresivní Marťany by to dozajista popudilo a politické komplikace by byly strašlivé. A co víc, kdyby jeho přátelé museli na planetě přistát, aby ho zachránili, stálo by je to paliva víc než let rychlostí deset kilometrů za sekundu – většinu jejich operační rezervy.

Měl jedinou výhodu, a to ještě velmi pochybnou. Velitel křižníku se mohl dohadovat, že míří k setkání, ale nevěděl, jak daleko to má být, ani jak veliká je loď, která se blíží z druhé strany. Kdyby se mohl udržet naživu pouhých dvanáct hodin, byl by v bezpečí. Jenže na tomhle „kdyby“ záviselo všechno.

K 15 těžkomyslně hleděl do mapy a byl by rád věděl, zda má smysl spotřebovat zbytky paliva k poslednímu skoku. Ale skoku kam? Potom by byl úplně bezmocný a loď pronásledovatelů mohla mít v tancích ještě dost paliva, aby ho chytila, jak by se řítil pryč do tmy a do prázdnoty zcela bez naděje na záchranu – a minul své přátele, kteří se blížili ke Slunci takovou rychlostí, že by pro jeho záchranu nemohli udělat vůbec nic.

Někteří lidé mají duševní procesy tím pomalejší, čím menší naděje na přežití jim zbývá. Jako by je blížící se smrt hypnotizovala, na svůj osud rezignují, takže proto, aby se mu vyhnuli, neudělají vůbec nic. K 15 naopak shledal, že mu mozek v situaci zoufalého ohrožení pracuje lépe. Teď začal fungovat tak, jak jenom zřídkakdy předtím.

Komodor Smith – tohle jméno nám postačí zrovna tak dobře jako kterékoli jiné – velitel křižníku Doradus, nebyl zvlášť překvapený, když K 15 začal ubírat rychlost. Napůl očekával, že špión přistane na Marsu, podle úvahy, že internace je pořád lepší než být anihilován, ale když mu vyhodnocovací oddělení podalo zprávu, že malá výzvědná loď míří k Phobosu, cítil se úplně zmatený. Vnitřní měsíc nebyl vůbec nic jiného než zpřeházené kusy skalisek s nějakými dvaceti kilometry v průměru, a dokonce ani hospodární Marťani nenašli pro něj žádný způsob využití. K 15 musel být pěkně zoufalý, když přišel na myšlenku, že pro něj bude mít nějaký větší význam.

Maličký průzkumný člun se téměř zastavil a obsluha radaru jej na pozadí Phobosu ztratila. Brzdícím manévrem K 15 promrhal většinu svého náskoku a Doradus byl od něj jenom pár minut – ačkoli teď začínal snižovat rychlost, aby špióna nepřeletěl. Když byl křižník necelé tři tisíce kilometrů od Phobosu, zastavil úplně – po člunu K 15 stále nebylo ani stopy. Teleskopem by měl být snadno viditelný, ale pravděpodobně se nacházel na odvrácené straně měsíčku.

Znova se objevil o pár minut později, letěl na plný výkon v kursu přímo od Slunce. Akceleroval téměř pěti g – a porušil své radiové utajení. Automatika znovu a znovu vysílala ze záznamu tohle zajímavé hlášení:

„Po útoku křižníku třídy Z jsem provedl přistání na Phobosu. Předpokládám udržení do příchodu posil, ale proveďte urychleně.“

Zpráva dokonce nebyla ani zakódovaná a to komodora Smithe trapně zmátlo. Předpoklad, že K 15 je stále na palubě svého člunu a celá záležitost je lest, působil přece jenom příliš naivně. Ale mohl to být dvojitý bluf – relace byla zřejmě ponechána v normálním jazyce proto, aby ji obdržel on a aby ho patřičně zmátla. Nemohl si dovolit utrácet čas ani palivo, aby se hnal za špionážním člunem, v případě, že K 15 skutečně přistál. Bylo jasné, že posily jsou na cestě a čím dříve tohle sousedství opustí, tím lépe. Věta „Předpokládám udržení do příchodu posil“ mohla být pouhá impertinence, anebo také ovšem mohla znamenat, že pomoc je opravdu velice blízko.

Potom z lodě K 15 přestal šlehat oheň. Evidentně vyčerpala pohonné hmoty a dělala ve směru od Slunce o něco málo víc než šest kilometrů za sekundu. K 15 musel přistát, neboť jeho loď se teď bezmocně řítila ven ze Sluneční soustavy. Komodoru Smithovi se odvysílaná depeše vůbec nelíbila a odhadoval, že letí vstříc blížící se bitevní lodi v neurčité vzdálenosti, ale s tím se nedalo nic dělat. Doradus se hnul směrem k Phobosu a dbal, aby už nemarnil čas.

Na první pohled se zdálo, že komodor Smith má situaci pevně v rukách. Jeho loď byla vyzbrojena tuctem těžkých řízených střel a dvěma otočnými věžemi elektromagnetických děl. Proti němu stál jeden jediný muž ve skafandru, chycený v pasti měsíčku o dvaceti kilometrech v průměru. Teprve když si komodor Smith Phobos poprvé pořádně prohlédl ze vzdálenosti menší než sto kilometrů, začal si uvědomovat, že K 15 by přece jenom mohl mít v rukávu ještě nějaké eso.

Prohlašovat, že Phobos má v průměru dvacet kilometrů, jak to bez výjimky činí všechny astronomické příručky, čtenáře podstatně zavádí. Slovo „průměr“ vyjadřuje určitou míru symetrie, kterou Phobos zcela jistě postrádá. Stejně jako jiné kusy kosmického smetí, asteroidů, je to beztvará masa skal, plující vesmírem samozřejmě bez  sebemenšího náznaku atmosféry a s ne o moc silnější gravitací. Kolem své osy se otáčí jednou za každých sedm hodin třicet devět minut, tudíž obrací k Marsu stále stejnou tvář – a krouží tak blízko, že je viditelná značně menší část planety než polovina, póly už jsou za křivkou horizontu. A dál už je toho opravdu velice málo, co by se ještě dalo o Phobosu říct.

K 15 neměl čas, aby obdivoval svět, naplňující ve tvaru půlměsíce nebe nad hlavou. Všechno zařízení a vybavení, které dokázal protáhnout přechodovou komorou, vyházel ven, nařídil automatického pilota a vyskočil. Když lodička s plápolajícím plamenem odplula ke hvězdám, pozoroval její let s pocity, o jejichž analýzu vůbec nestál. Most za sebou spálil důkladně, a mohl pouze doufat, že blížící se válečná loď zachytí rádiovou depeši z člunu, ženoucího se do prázdna. Zbývala jen slabá možnost, že by se nepřátelský křižník mohl pustit do pronásledování, ale bylo to mnohem víc, než več mohl doufat.

Obrátil se, aby prozkoumal svůj nový domov. Jediné světlo představoval okrový radiační pás Marsu – poněvadž Slunce bylo pod horizontem, avšak pro jeho potřeby to postačovalo a viděl velmi dobře. Stál uprostřed nepravidelné planiny široké asi dva kilometry, obklopené nízkými pahorky, které kdyby si zamanul, mohl dost snadno přeskočit. Připamatoval si příběh, který kdysi dávno četl – o člověku, který nešťastnou náhodou na Phobosu vyskočil tak, že se už nevrátil: nebylo to dost dobře možné, ačkoli na Deimosu ano, protože úniková rychlost tady pořád ještě byla okolo deseti metrů za sekundu. Ale pokud by nebyl opatrný, snadno by se mohl objevit v takové výšce, že by mu trvalo celé hodiny, než by dopadl zpátky na povrch – a to by bylo osudné. Neboť plán K 15 byl jednoduchý: musí zůstat tak blízko povrchu Phobosu, jak jenom to bude možné – a právě na opačné straně než křižník. Doradus by pak klidně mohl pálit na dvacet kilometrů skalisek ze všech zbraní, ale K 15 by nepocítil sebemenší otřes. V plánu se skrývala jenom dvě skutečná nebezpečí a z toho jedním se příliš netrápil.

Laikovi, který nezná detaily o kosmickém létání, by plán připadl naprosto sebevražedný. Doradus byl vyzbrojený nejmodernějšími zbraněmi, zázraky vědy a techniky, a co víc, dvacet kilometrů, jež ho oddělovalo od jeho kořisti, reprezentovalo méně než jednu sekundu letu maximální rychlostí. Avšak komodor Smith o tom věděl víc a nebyl z toho příliš šťastný. Uvědomoval si až příliš dobře, že ze všech strojů, jež kdy člověk k létání vynalezl, má kosmický křižník zdaleka nejmenší manévrovací schopnosti. Skutečnost byla taková, že K 15 mohl svůj maličký svět oběhnout šestkrát, než by komodor přinutil Doradus k jedinému obletu.

Není zapotřebí zacházet do technických detailů, avšak ti, kteří o tom stále ještě přesvědčeni nejsou, by měli uvažovat o následujících elementárních skutečnostech. Tryskami ovládaná kosmická loď může – to je evidentní – akcelerovat ve směru své hlavní osy – „vpřed“. Každá odchylka z přímého kursu vyžaduje natočení lodě tak, aby motory mohly vyvíjet tlak tímto směrem. Každému je známé, že tohle se provádí pomocnými kruhovými nebo tangenciálními kormidelními tryskami, ale jenom velice málo lidí ví, kolik času tlakový manévr vyžaduje. Obyčejný křižník s nádržemi naplněnými pohonnými hmotami má hmotnost dva nebo tři tisíce tun, a to není dobrý předpoklad pro závod v chůzi. Ale všechno je dokonce ještě horší, neboť nezáleží jenom na hmotnosti, ale na inerciálním momentu – a poněvadž křižník představuje objekt dlouhý a tenký, jeho inerciální moment je poněkud kolosální. Zůstává smutným faktem – ačkoli konstruktéři kosmických lodí se o něm zmiňují zřídkakdy – že trvá dobrých deset minut, než se raketa otočí o sto osmdesát stupňů pomocí kruhových trysek jakýchkoli rozumných velikostí. Řídicí trysky nejsou o moc rychlejší a v každém případě mají omezené použití, protože rotace, která díky jim vzniká, je stálá, a ke znechucení všech, kteří letí uvnitř, mívají tendenci zanechat loď v podobě zvolna se otáčejícího ohňostroje.

Při obvyklém použití nejsou tyhle nevýhody příliš závažné. Člověk mívá milióny kilometrů a stovky hodin na to, aby zvládl takovou maličkost, jakou je změna směru letu. Dokonce je proti řádům pohybovat se v kruzích o poloměru deseti kilometrů a velitel křižníku Doradus se cítil zřetelně dotčený. K 15 nehrál fér hru.

V tomtéž okamžiku tohle vynalézavé individuum provedlo rozbor situace, která by velice dobře mohla být ještě horší. K 15 třemi skoky dosáhl pahorků a už se necítil tak nahý jako na otevřené planině. Potraviny, výstroj a výzbroj, kterou vynesl z lodě, ukryl na místě, kde, jak doufal, ji mohl opět najít, ovšem poněvadž ho skafandr mohl udržet naživu víc než celý den, představovalo tohle jeho poslední starost. Malý balíček, jenž byl příčinou všech jeho potíží, měl u sebe v jednom z nesčetných úkrytů, jež dobře zkonstruovaný kosmický oblek poskytuje.

Potěšila ho osamělost jeho horského orlího hnízda, přestože nebyl tak úplně sám, jak by si přál. Mars, jakoby navždy zavěšený na nebi, téměř viditelně ubýval, jak Phobos přelétával nad noční stranou planety. K 15 dokonce mohl rozeznat světla některých marťanských měst, blýskajících špendlíkových hlaviček, vyznačujících křižovatky neviditelných kanálů. A pak zbývaly už jenom hvězdy, ticho a zubaté linie vrcholků tak blízko, až se mu zdálo, že by se jich mohl dotknout. Po křižníku Doradus ještě stále nebylo ani stopy. Pravděpodobně prováděl pečlivá teleskopická pozorování osvětlené strany Phobosu.

Mars představoval velice užitečné hodinky – až vyjde do poloviny, začne vycházet Slunce a – pravděpodobně – s ním i Doradus. Ale ten se může přiblížit z nějakého úplně neočekávaného směru, dokonce – a tohle bylo jediné reálné nebezpečí – dokonce by mohl vysadit pátrací skupinu.

Byla to první možnost, která komodora Smithe napadla, když spatřil, čemu musí čelit. Vzápětí si uvědomil, že rozloha přesahuje tisíc čtverečních kilometrů a že by se nemohl vzdát víc než deseti mužů posádky, aby propátrali rozrytou, nepřehlédnou divočinu. A taky – K 15 jistě bude ozbrojený.

Jestliže bereme v úvahu zbraně, které nesl Doradus, poslední námitka se může zdát až pozoruhodně bezvýznamná. Ale naprosto tomu tak není. Za normálních okolností se pistole a ostatní ruční zbraně používaly v kosmických křižnících stejně často jako tesáky a samostříly. Doradus náhodou, skutečně náhodou – a v rozporu se řády – nesl na palubě jednu automatickou pistoli a stovku nábojů. Každá pátrací skupina by se tudíž skládala z hloučku neozbrojených mužů, hledajících dobře ukryté a všeho schopné individuum, které je mohlo postřílet, jak by se mu zachtělo. K 15 znova porušil pravidla hry.

Marťanský terminátor teď byl bezvadně rovný a téměř ve stejný okamžik vyšlo také Slunce, ani ne v podobě blesku, ale coby salva atomových bomb. K 15 si seřídil filtry na průzoru a rozhodl se, že změní vzduch. Bylo bezpečnější zdržovat se mimo sluneční paprsky, nejenže je ve stínu méně pravděpodobné, že ho objeví, ale bude tam mít mnohem citlivější zrak. Na pomoc měl jenom jedno polní kukátko, zatímco Doradus nesl na palubě přinejmenším dvaceticentimetrový elektronický teleskop.

Lepší by bylo, rozhodl se K 15, polohu křižníku zjistit – kdyby se mu to podařilo. Mohla to být ukvapenost, ale cítil by se mnohem lépe, kdyby věděl přesně, kde křižník je, a kdyby mohl pozorovat jeho manévrování. Pak by se mohl držet právě pod horizontem a záře raketových motorů by ho dostatečně varovala před každou akcí, jež by ho mohla ohrozit. Obezřele vystartoval a po téměř horizontální dráze začal obeplouvat svůj svět.

Úžící se srpek Marsu klesl pod horizont, až se proti hvězdám tyčil záhadný ohromný roh. K 15 přepadly starosti – po křižníku Doradus stále nebylo ani stopy. Ale zas tolik ho to nepřekvapovalo, neboť měl nátěr černý jako noc a mohl se nacházet dobrých sto kilometrů daleko ve vesmíru. Zastavil se a byl by rád věděl, jestli opravdu udělal tu pravou věc. Potom si všiml, že cosi hodně velikého zatmívá hvězdy téměř vertikálně nad jeho hlavou a že se to dokonce i na pohled rychle pohybuje. Srdce se mu na okamžik zastavilo, pak zas přišel k sobě, zanalyzoval situaci a pokusil se odhalit jak to, že se dopustil takové katastrofální chyby.

Trvalo nějakou dobu, než si uvědomil, že černý stín klouzající po nebi vůbec není křižník, ale něco téměř stejně smrtonosné. Bylo to mnohem menší a mnohem blíž, než si v první chvíli myslel. Doradus vyslal jednu ze svých řízených střel, aby se po něm porozhlédla. Řídila se podle televizního signálu.

Tohle představovalo druhé nebezpečí, jehož se obával, a nemohl udělat nic víc, než zůstat tak nenápadný, jak jenom bylo možné. Doradus teď měl mnoho očí a všechny po něm pátraly, avšak všichni tihle pomocníci byli nesmírně omezení. Byli sestrojení, aby vyhledávali sluncem ozářené lodě na hvězdném pozadí, nikoli aby pátrali po jednom muži, ukrytém v temné skalnaté džungli. Rozlišovací schopnost jejich televizního systému byla nízká a střely viděly pouze v přímém směru.

Na šachovnici teď stálo figurek o dost víc a jeho pozice se stala ještě kritičtější, ale pořád měl výhodu.

Torpédo zmizelo na nočním nebi. Poněvadž plulo zdejším gravitačním polem téměř v přímém kursu, brzy nechá Phobos za sebou, a K 15 proto vyčkal na to, co, jak věděl, se musí stát. O několik minut později uviděl krátké zášlehy raketových trysek a odhadl, že se střela pomalu obrací zpátky do opačného kursu. V tomtéž okamžiku spatřil jiný záblesk daleko na protější části oblohy a byl by rád věděl, kolik těchhle pekelných strojů se do akce zapojilo. Podle toho, co o křižnících třídy Z věděl – a bylo toho podstatně víc, než vědět měl – byly vybaveny čtyřmi ovládacími systémy pro řízené střely a všechny teď byly pravděpodobně v provozu.

Náhle dostal tak skvělý nápad, až si byl jistý, že to nejspíš nemůže být tak jednoduché. Ve skafandru měl laditelnou vysílačku, vybavenou nezvykle širokým vlnovým rozsahem, a někde nedaleko Doradus všude kolem sebe chrlil energii frekvencí od tisíce megacyklů nahoru. Zapjal přijímač a dal se do hledání.

Chytil to rychle – nedaleké chraplavé vrčení generátoru pulsů. Pravděpodobně zachytil jenom oblast nižších harmonických kmitů, ale i to bylo dost dobré. Znělo to ve stupnici d dur/f dur a K 15 si poprvé dovolil spřádat dlouhodobější plány do budoucnosti. Doradus se prozradil sám – pokud bude řídit svoje střely, K 15 bude přesně vědět, kde je.

Obezřetně se vydal kupředu směrem k vysílači. K jeho překvapení signál zmizel, pak zas prudce zesílil. To ho přivedlo do rozpaků, dokud mu nedošlo, že se musí pohybovat difrakčním pásmem. Jeho šířka mu mohla něco užitečného říct – kdyby byl dobrý fyzik – ale takhle si ani neuměl představit, co by to mělo být.

Doradus visel asi pět kilometrů nad povrchem v plném slunečním světle. Jeho antireflexní barva už křičela po obnově a K 15 ho viděl zřetelně. Poněvadž stále zůstával ve tmě a linie stínu se pohybovala směrem od něj, rozhodl se, že je tady stejně bezpečný jako kdekoli jinde. Pohodlně se usadil, aby právě ještě viděl na křižník, a vyčkával, protože rozhodně považoval za jisté, že se žádná z řízených střel natolik k mateřské lodi nepřiblíží. Teďka, kalkuloval, velitel křižníku Doradus z toho už musí být blázen jedna radost. A měl naprostou pravdu.

Hodinu nato se křižník začal otáčet se vším půvabem hrocha, brodícího se močálem. K 15 tušil, co se děje. Komodor Smith vyjížděl na obhlídku protější strany a připravoval se na odvážnou, padesátikilometrovou cestu. K 15 si velmi ostražitě hlídal směr, který loď nabírala, a jak se zastavila a viděl, že je k němu natočená téměř bokem, zas se mu ulevilo. Potom s celou sérií škubnutí, která nikoho uvnitř nemohla oblažit, začal se křižník pohybovat dolů k horizontu. K 15 ho následoval příjemným vycházkovým tempem – pokud se tahle fráze dá použít – a dumal o tom, že tohle je počin, jaký dosud vykonalo jenom málo lidí. Zvlášť byl opatrný, aby při klouzavých skocích, dlouhých na kilometr, křižník nepředehnal, a dával bedlivý pozor na řízené střely, které se mohly přiblížit zezadu.

Křižníku Doradus to trvalo skoro hodinu, než absolvoval padesát kilometrů. To – jak se K 15 pobavil výpočty – reprezentovalo značně méně než jednu tisícinu jeho normální rychlosti. Jednou křižník zjistil, že odplouvá po tangentě do vesmíru, a raději než aby marnil čas obracením o sto osmdesát stupňů, vypálil salvu z elektromagnetických děl, aby zmírnil rychlost. Ale nakonec obrat dokončil a K 15 se opět usadil na stráž, zaklíněný mezi dvěma skalisky, odkud mohl vidět právě ještě křižník a být si jistý, že ten nemůže spatřit jeho. Napadlo ho, že komodor Smith by mohl mít vážné pochybnosti, jestli na Phobosu vůbec je, a dostal chuť vypálit signální raketu, aby ho o tom ujistil. Tomuhle pokušení ovšem odolal.

Celkem je málo důvodů popisovat události následujících deseti hodin, protože se žádným důležitým detailem nelišily od toho, co se událo předtím. Doradus provedl tři další manévry a K 15 jej stopoval s opatrností lovce divoké zvěře, běžícího po stopách nějaké bestie veliké jako slon. Jednou, když by ho býval zavedl do plného slunečního světla, nechal křižník zapadnout za horizont, až už rozeznával jenom plamen z trysek. Avšak většinu doby si ho udržoval na dohled, obvykle nízko dole za nějakým příhodným pahorkem.

Jednou několik kilometrů od něho explodovalo torpédo a K 15 si zatipoval, že buď některý ze znervóznělých operátorů zachytil stín, který se mu nelíbil, nebo že technik zapomněl zajistit dotekovou rozbušku. Jinak se nepřihodilo vůbec nic, co by události oživilo, celá záležitost se popravdě stávala dost nudnou. Téměř vítal občasný pohled na řízené střely, které mu zvědavě poletovaly nad hlavou, neboť nevěřil, že by ho mohly odhalit, jestli zůstane v klidu a rozumně ukrytý. Kdyby zůstal na té straně Phobosu přesně naproti křižníku, byl by dokonce v bezpečí i před nimi, uvědomoval si, protože mateřská loď by je nemohla řídit v rádiovém stínu měsíce. Ale nebyl schopen vymyslet spolehlivý způsob, jímž by se zabezpečil proti novému manévru křižníku.

Konec přišel znenadání. Náhle vzplály kormidelní trysky a v plné síle a nádheře zahořely i hlavní motory křižníku. V několika sekundách se Doradus už scvrkával směrem ke Slunci, konečně volný, rád – i když prohrál – že může opustit tenhle mizerný kus skály, který ho tak hloupě připravil o kořist, jež jemu patřila. K 15 věděl, co se stalo, a zaplavil ho pocit nesmírné úlevy a klidu. Někdo v radarové věži křižníku uviděl odraz, který vzbudil zmatek, protože se blížil rychlostí opravdu nadměrnou. K 15 teď už stačilo jenom zapnout maják na skafandru a čekat. Dokonce si mohl dovolit i takový luxus, jakým je cigareta.

„Zajímavý příběh,“ řekl jsem, „a teď už chápu, jak s ním souvisí ta veverka. Ale nasadil mi do hlavy jednu nebo dvě otázky.“

„Vážně?“ řekl Rupert Kingman zdvořile.

Mám rád, když se věcem jde až na kořínek, a věděl jsem, že můj hostitel hrál nějakou roli ve válce o Jupiter, o níž hovořil velice zřídka. Rozhodl jsem se vypálit naslepo.

„Smím se zeptat, odkud toho víte tolik o těch pikantních vojenských záležitostech? To ani není možné, ledaže byste sám byl K 15?“

Carson se ozval zvláštním potlačeným vzdechem.

Nato Kingman velmi chladně pravil:

„Ne, to jsem nebyl.“

Zvedl se a odešel do zbrojnice.

„Jestli mě na okamžik omluvíte, ještě jednou si na tu lesní krysu vystřelím. Možná že ji tentokrát dostanu.“

A byl pryč.

Carson na mě pohlédl, jako by říkal: Tak tohle je další dům, kam už tě víckrát nepozvou. Když byl náš hostitel z doslechu, chladným cynickým hlasem poznamenal:

„To jste tomu dal. Proč jste to musel říkat?“

„No, vypadalo to, že hádám najisto. Jak jinak by to všechno mohl vědět?“

„Myslím, že ve skutečnosti se s K 15 setkal až po válce, ti dva si spolu museli docela zajímavě popovídat. Ale domníval jsem se, že to víte – Rupert šel do penze pouze s hodností korvetního kapitána. Vyšetřovací komise to nebyla schopná posuzovat z jeho zorného úhlu. Koneckonců nikomu nešlo na rozum, že velitel nejrychlejšího plavidla celé Flotily nebyl schopen chytit jednoho muže v kosmickém skafandru.“