Díl druhý
I.
loď SE ŘÍTILA VPŘED, osamocená v černých pustinách, jeden světelný rok prázdna za druhým. Rodiny si v ní postupně zvykly žít.
Nové Obzory byly zhruba válcového tvaru. Pokud loď právě nezrychlovala, tak podélně rotovala, aby pasažéři poblíž vnějšího obvodu získali pseudováhu; vnější či „nižší“ úseky byly obydlené, zatímco vnitřní či „vyšší“ oddíly sloužily jako skladiště a tak dále. Mezi těmito úseky byly obchody, hydroponické farmy a podobně. Podél osy, směrem od přídě, byl situován velín, konvertor a hlavní pohon.
Celkové uspořádání přibližně odpovídalo větším meziplanetárním korábům, jaké se používají dnes, s tím rozdílem, že loď byla enormě velká. Bylo to vlastně město s dostatečným prostorem pro dvacet tisíc kolonistů, prostorem, který by plánovanému kontingentu deseti tisíc obyvatel dovolil zdvojnásobit svůj počet v průběhu dlouhé pouti k Proximě Centauri.
Více než sto tisíc členů Rodin však loď – i při její velikosti – pětinásobně přeplnilo.
Vydrželi to jen tak dlouho, dokud nenainstalovali hibernaci. Část prostoru v nižších sektorech, určeného pro rekreaci, proměnili na úložiště. Spáči potřebují jen asi jedno procento životního prostoru bdících, aktivních obyvatel; časem se stala loď pro ty, co zůstali vzhůru, dostatečně prostornou. Dobrovolníků na hibernaci nebylo zprvu moc – tito lidé díky svému unikátnímu dědictví přemýšleli o smrti více než běžný člověk – a spánek v podchlazení až příliš připomínal spánek věčný. Ale značné nepohodlí extrémního přelidnění spolu se stejně extrémní monotónností nekonečné cesty měnily jejich názory dostatečně rychle na to, aby byl zajištěn trvalý přísun pro malou smrt – tak rychle, jak se dala zajistit.
Ti, kdo zůstali vzhůru, museli prostě zabrat, aby zvládli, co bylo třeba – úklid, péči o hydroponické farmy a pomocná zařízení, ale především se museli starat o hibernované. Biomechanici vypracovali komplexní empirické předpisy a schémata popisující míru tělesné degenerace a veličiny, jež je třeba za rozličných okolností udržovat v příslušných mezích – při zvýšeném zrychlení, různé teplotě prostředí, použití léků – a další faktory jako metabolický věk, tělesnou váhu, pohlaví atd. Degeneraci způsobovanou zrychlením (tj. působení váhy tělesné tkáně, které vede například k plochým nohám nebo proleženinám) se dařilo udržovat na minimu tím, že se použilo vyšších oddílů lodi s nižší umělou přitažlivostí. Veškerá péče o spáče se však musela provádět manuálně – obracet je, masírovat, kontrolovat obsah cukru v krvi, sledovat zpomalenou srdeční činnost – všechny testy a zkoušky nezbytné k zajištění toho, aby se extrémně redukovaný metabolismus nezredukoval ve smrt. Loď, s výjimkou tuctu kójí v lodní ošetřovně, nebyla pro hibernované cestující uzpůsobena, nebyla k dispozici žádná automatika. Všechna ta úmorná práce s desítkami tisíc podchlazených spáčů se musela provádět ručně.
Eleonora Johnsonová natrefila na svou přítelkyni Nancy Weatheralovou v jídelně 9-D, které její stálí návštěvníci říkali „Klub“; méně lichotivě ji nazývali ti, kdo se jí vyhýbali. Většina štamgastů byla mladá a hlučná. Lazarus byl ze starších jediný, kdo zde jídal pravidelně. Hluk mu nevadil – naopak, měl ho rád.
Eleonora se vrhla na svou přítelkyni a líbla ji zezadu na krk. „Nancy, tak už jsi zase vzhůru! Jsem moc ráda, že tě vidím!“
Nancy se vyprostila z jejího sevření. „Ahoj, děvenko. Nerozlij mi kafe!“
„No tohle! Ty nejsi ráda, že mě vidíš?“
„Ale to víš, že jsem. Jenom zapomínáš, že co pro tebe trvalo rok, bylo pro mě včera. A navíc jsem se ještě úplně neprobrala.“
„Jak dlouho jsi vzhůru, Nancy?“
„Pár hodin. Jak se má tvůj kluk?“
„Á, ten se má výborně.“ Tvář Eleonory Johnsonové se rozzářila. „Už ho ani nepoznáš – minulý rok se hrozně vytáh. Je mi skoro k ramenům a den ode dne je podobnější svému otci.“
Nancy změnila téma. Eleonořini přátelé ji upozornili, aby se před ní o jejím zesnulém manželovi příliš nezmiňovala.
„Cos dělala, zatímco jsem si zdřímla? Pořád učíš prvňáky?“
„Ano –…
