V.
když se lazarus vrátí, king a barstow už na něj ČEKALI. King se mu zadíval do očí a vážně poznamenal: „Mohl jsem ti to říct hned, ale nepočkal jsi.“
„To máš jedno,“ prohodil Lazarus chraplavě. „Co teď?“
„Lazare, je tu ještě něco, co bys měl vidět, dřív než vůbec začneme diskutovat,“ odvětil Zaccur Barstow. „Dobře, o co jde?“
„Pojď se podívat.“ Zavedli ho do sektoru výsadkového člunu, který sloužil jako úřední místnost. Proti zvyklostem Rodin byl zamčený. King je pustil dál. Uvnitř byla nějaká žena. Když je spatřila, opustila beze spěchu místnost a zamkla za sebou.
„Podívej se na tohle,“ ukázal Barstow. V inkubátoru leželo jakési živé stvoření – dítě, mládě, ale takové, jaké dosud nespatřil. Lazarus na ně chvíli zíral, pak ze sebe podrážděně vyrazil. „Co to k čertu je?!“
„Podívej se sám. Zvedni ho, neboj se.“ Lazarus dítě opatrně, až bázlivě zdvihl a pak, jak ho přemohla zvědavost, ho uchopil bez váhání. Nedokázal říct, co to je. Lidské dítě to nebylo a stejně určitě to nebyl ani potomek malého národa. Žila snad na této planetě, tak jako na té předešlé, nějaká další, neznámá rasa? Podobalo se to lidskému dítěti, ale lidské jistě nebylo. Nemělo ani náznak dětského nosíku, ani ušní boltce. Na obvyklých místech hlavy se příslušné orgány nacházely, ale byly v jedné rovině s lebkou a navíc byly obkroužené kostěnými okraji. Ruce měly příliš mnoho prstů a jeden zvlášť velký rostl u zápěstí. Byl zakončený chomáčem růžových červíků.
I trup nemluvněte vypadal nějak podivně, Lazarus ale nedokázal určit proč. Dvě další věci však byly zřejmé: nohy nebyly zakončené lidskými chodidly, ale rohovitými, bezprstými trojhrany – jakýmisi kopyty. A stvoření bylo hermafrodit – nikoliv deformovaný, ale zdravě vyvinutý androgyn.
„Co to je?“ opakoval plný palčivého podezření.
„To je Marion Schmidtová,“ odvětil Zaccur. „Narodila se před třemi týdny.“
„Cože? Co to má znamenat?“
„Znamená to, že malý národ je stejně schopný manipulovat s námi jako s rostlinami.“
„No to snad ne! Dyť slíbili, že nás nechají na pokoji!“
„Počkej, neukvapuj se. Můžeme si za to sami. Původně se mělo dosáhnout několika drobných zlepšení.“
„Řikáš zlepšení, jo?! Tohle je nechutný a obscénní.“
„Ano i ne. Když se na to podívám, zvedá se mi žaludek… ale ve skutečnosti – no v jistém smyslu je to nadčlověk. Má tělesnou strukturu přepracovanou kvůli větší účinnosti a efektivnosti, odstranily se zbytky dědictví po opicích a rozvržení jednotlivých orgánů je smysluplnější. Nedá se říct, že to není člověk, protože to člověk je… zlepšený model. Vezmi si třeba ten přidaný orgán na zápěstí. Je to další ruka, miniaturní… vybavená mikroskopickým okem. Určitě chápeš, jak to může být užitečné, jakmile si na to zvykneš.“ Barstow zíral na dítě. „Ale stejně se mi hnusí.“
„Každýmu se bude hnusit,“ prohlásil Lazarus. „Zatraceně, možná to je zlepšení, ale není to člověk.“
„V každém případě to znamená vážný problém.“
„To bych řek!“ Lazarus se znova podíval na dítě. „Řikáš, že to má na těch přidanejch ručičkách voči? To přece neni možný.“
Barstow pokrčil rameny. „Nejsem biolog. Ale každá buňka v těle obsahuje úplný soubor chromozomů. Mám za to, že můžeš vypěstovat oči, kostí, prostě co chceš, na kterémkoliv místě těla – když víš, jak manipulovat s geny v chromozomech. A oni, malý národ, to vědí.“
„Já nechci, nepřeju si, aby se mnou někdo manipuloval!“
„Já taky ne.“
Lazarus stál na břehu a rozhlížel se po široké pláži, kde se shromáždili všichni členové Rodin, celá pozemská kolonie.
„Je mi –“ začal formálně, pak se zarazil. „Andy, můžeš sem na chvíli?“ zašeptal Libbymu. Libby se zatvářil ztrápeně a šeptem odpověděl. Lazarus na to něco popuzeně namítl. Konečně se napřímil a začal znovu.
„Je mi dvě stě čtyřicet jedna let – minimálně,“ prohlásil. „Je tu mezi námi někdo starší?“ Byla to pouhá formalita; věděl, že je nejstarší a připadal si ještě jednou tak starý. „Prohlašuji shromáždění za zahájené,“ pokračoval a jeho silný hlas duněl pláží, zesílený reproduktory z výsadkový…
