III.
STEJNÁ PORADA JAKO PřeDTÍM, až na chybějícího předsedu, se sešla tak rychle, jak jen to bylo možné. Lazarus vylíčil celý incident, Schultz podal hlášení o Fordově stavu. „Lékaři neshledali nic neobvyklého. Jediné, co mohu tvrdit s jistotou je, že administrátor trpí extrémní psychózou neznámého původu. Nejsme schopni s ním navázat kontakt.“
„To vůbec nemluví?“ zajímal se Barstow.
„Dvě tři jednoduchá slůvka, o jídle, o pití. Při jakékoli zmínce o příčinách svého stavu upadá do nepříčetné hysterie.“
„Diagnózu jste neurčili?“
„Tedy, stačí-li vám laický odhad, je vyděšený k smrti, lidově řečeno. Ale,“ dodal Schultz, „už jsem viděl spoustu syndromů úzkosti, ale něco takového ne.“
„Já jo,“ prohlásil náhle Lazarus.
„Ty? A kde, za jakých okolností?“
„Jednou, to jsem byl eště malej kluk,“ vykládal Lazarus, „asi před dvěma sty lety, jsem chytil dospělýho kojota a zavřel ho do klece. Představoval jsem si, že bych ho moh vycvičit na loveckýho psa. Nešlo to.
Ford se chová tak, jak se tenkrát choval ten kojot.“
Rozhostilo se nepříjemné ticho. Porušil ho Schultz, když se zeptal: „Nechápu, co máš přesně na mysli. V čem je to podobné?“
„Teda,“ řekl zvolna Lazarus, „je to jen můj dohad. Jedinej, kdo zná správnou odpověď, je Slayton – a ten mluvit nemůže. Ale můj názor je, že jsme jockaiřany odhadovali úplně blbě od samýho začátku. Byla chyba, že jsme si mysleli, že když se nám celkem vzato dost podobaj a jsou zhruba na stejný civilizační úrovni, že to jsou lidi. Ale oni to vůbec nejsou lidi, jsou to… domácí zvířata.“
„Moment,“ dodal rychle, „to není všechno. Na tyhle planetě jsou lidi, myslím opravdoví lidi. Žijou v chrámech a jockaiřané jim říkají bohové. Jsou to bohové!“
Lazarus vzápětí pokračoval, dříve než ho kdokoli stačil přerušil. „Vím, co si myslíte. Pusťte to z hlavy. Nehodlám vás zavalovat nějakou metafyzikou, jen se snažím vyjadřovat, jak nejlíp umím. Chci říct, že v těch chrámech něco žije, a ať je to, co je to, má to tak zpropadeně účinný kouzlo či co, že se to za bohy může docela dobře vydávat, takže jim tak klidně můžeme řikat. Ať jsou co chtěj, jsou na tyhle planetě dominantní rasa – její lidstvo. Ostatní, my nebo jockaiřani, jsme pro ně jen zvířata, divoký nebo vochočený. Byla chyba předpokládat, že zdejší náboženství je jen pověra. Není.“
Barstow pomalu prohodil: „A ty si myslíš, že to vysvětluje, co se stalo Fordovi?“
„Myslím, že jo. S jedním z nich, s Kreelem, se setkal a dohnalo ho to k šílenství.“
„Mám tomu rozumět tak,“ tázavě nadhodil Schultz, „že podle tvé teorie každý člověk, který se s tím… s tou… osobou setká, propadne psychóze?“
„Ne tak docela,“ odvětil Lazarus. „Co mě děsí daleko víc, je možnost, že by se byl přitom setkání zbláznit nemusel.“
Tentýž den přerušili jockaiřané veškeré styky s pozemšťany. A dobře udělali, protože jinak by určitě došlo k násilnostem. Nad městem se vznášel strach – hrůza z něčeho horšího než smrt, z něčeho strašného a nepojmenovatelného, z něčeho, na co stačí pohlédnout, aby se člověk změnil v nemyslící, zvířecí trosku. Jockaiřané již nepůsobili dojmem neškodných přátel, figurek – navzdory své vědecké vyspělosti – trochu komických, ale jako vábničky, vnadidla a loutky nikdy nespatřených mocných bytostí, které skrytě číhaly v „chrámech“.
Hlasovat nebylo třeba. S jednoznačnou cílevědomostí davu panicky prchajícího z hořící budovy toužili všichni pozemšťané po útěku z tohoto hrozného místa. Vedení převzal Zaccur Barstow. „Zavolejte Kingovi. Ať sem okamžitě pošle všechny výsadkové čluny. Zmizíme odtud tak rychle, jak to jen půjde.“ Ustaraně si prohrábl vlasy. „Lazare, kolik pobereme najednou lidí? Kolik času nám evakuace zabere?“
Lazarus si něco zamumlal.
„Co jsi říkal?“
„Říkal jsem, že nejde o to, jak dlouho nám bude trvat evakuace, ale o to, jestli nám ji povolej. To, co je v chrámech, může chtít víc domácích zvířat – nás!“
Lazara bylo třeba jako pilota člunu, ale ještě potřebnější byl jako někdo, kdo je schopen zvládnout dav. Zaccur Barstow mu právě v…
