Díl První
I.
„MARY, JESTLI SI HO NECHCEŠ VZÍT, tak jsi hloupá!“
Mary Sperlingová sečetla své prohry a vypsala šek; pak teprve odpověděla. „Věkový rozdíl je příliš velký.“ Předala jí kreditní kartu. „Neměla bych s tebou hrát – někdy si myslím, že jsi senzibil.“
„Nesmysl! Jenom se snažíš změnit téma. Musí ti být skoro třicet… a nebudeš pěkná pořád.“
Mary se kysele usmála. „Jako bych to nevěděla!“
„Borku Vanningovi nemůže být moc přes čtyřicet a je to občan s perspektivou. Po takové šanci bys měla skočit.“
„Skoč si po ní sama. Musím běžet. Služba, Ven.“
„Služba,“ odpověděla Ven. Pak se zamračila na dveře, které se za Mary Sperlingovou stáhly. Hrozně jí vrtalo hlavou, proč Mary odmítá tak prvotřídní úlovek, jako je ctihodný Bork Vanning, a byla skoro stejně zvědavá, proč a kam Mary jde; zvyk respektovat soukromí ji ale zastavil.
Mary vůbec netoužila po tom, aby někdo věděl, kam jde. Před kamarádčiným bytem sjela létací šachtou do přízemí, vyžádala si své auto z automatického parkoviště, nasměrovala ho rampou vzhůru a nastavila řízení na Severní břeh. Auto počkalo na mezeru v dopravě, vklouzlo do uhánějícího proudu a spěchalo na sever. Mary si udělala pohodlí, aby se jí dobře spalo.
Ve chvíli, kdy nastavení téměř dobíhalo, ozval se bzučák – vůz se dožadoval nových instrukcí. Mary se probudila a vyhlédla. V temnotě po její pravici se rýsoval tmavší pás, jezero Michigan. Vyslala dopravní kontrole signál, aby ji umožnili vjezd do pruhu místní dopravy; našli její auto a zařadili ho tam, pak ji nechali převzít ruční řízení. Rukou zatápala v přihrádce v palubní desce.
Evidenční číslo, které dopravní kontrola automaticky ofotografovala, když Mary sjížděla z řízené dráhy, nebylo číslo jejího vozu.
Několik mil jela bez dozoru po okresní silnici, pak odbočila na úzkou prašnou cestu, která vedla ke břehu, a zastavila. Tam s vypnutými reflektory čekala a naslouchala. Na jihu plála světla Chicaga, několik set yardů směrem do vnitrozemí kvílela řízená dráha, ale tady, kromě drobných, nesmělých zvuků nočních zvířat, nebylo nic. Sáhla do přihrádky v palubní desce, stiskla vypínač; přístrojová deska zazářila a pod ní se objevily další číselníky. Pozorovala je, zatímco prováděla seřizování. Spokojená, že ji nesleduje žádný radar a že se blízko ní nic nehýbe, vypnula přístroje, zavřela okno vedle sebe a znovu nastartovala.
Vůz, který vypadal jako standardní sportovní Camden, se tiše vznesl, vyrazil po hladině přes jezero, ponořil se do vody a klesal. Mary počkala, dokud nebyla čtvrt míle od břehu a padesát stop pod hladinou, pak zavolala stanici. „Odpovězte,“ ozval se hlas.
„'Život je krátký – '“
„'–ale léta dlouhá'.“
„'Ne',“ reagovala Mary, „'dokud nepřijdou zlé dny'.“
„Někdy si tím nejsem jistý,“ odpověděl hlas konverzačně. „V pořádku, Mary. Prověřil jsem si tě.“
„Tommy?“
„Ne – Cecil Hedrick. Je řízení volné?'
„Ano. Můžeš ho převzít“
O sedmnáct minut později se auto vynořilo na hladině tůně, která zabírala velkou část umělé jeskyně. Jakmile se vůz dostal na pláž, Mary vystoupila, pozdravila se se strážnými a pokračovala tunelem do velkého podzemního sálu, kde sedělo padesát či šedesát mužů a žen. Povídali si, dokud hodiny neodbily půlnoc, pak vystoupila na pódium a obrátila se k nim.
„Je mi,“ prohlásila, „sto osmdesát tři let. Je mezi námi někdo starší?“
Nikdo nepromluvil. Po zdvořilém vyčkávání pokračovala, „Pak tedy – v souladu s našimi zvyky – prohlašuji tuto schůzi za zahájenou. Zvolíte si moderátora?“
Někdo řekl, „Jen do toho, Mary.“ Když se neozval nikdo jiný, odpověděla, „Výborně.“ Vypadala, že jí pocta nechává chladnou, a i shromáždění jako by sdílelo její nenucený postoj – zdání trvalého klidu, svobodu od napětí moderního života.
„Setkali jsme se jako obvykle,“ oznámila, „abychom si promluvili o blahu svém i blahu našich sester a bratrů. Má některý ze zástupců Rodin nějaký vzkaz od své rodiny? Nebo by chtěl někdo mluvit za sebe?“
Jeden muž zachytil její pohled a promluvil. „Ira Weatheral. Mluvím za rodinu …
