VIII.
„PUSŤME SE TEĎ DO TOHO NEJDŮLEŽITĚJŠÍHO,“ přerušil je Barstow. „Jsem úžasnými vědeckými aspekty naší současné situace fascinovaný stejně jako vy, ale máme plno práce. Musíme okamžitě naplánovat denní režim. Takže teď necháme stranou matematickou fyziku a promluvíme si o organizaci.“
Nehovořil k předsednictvu, ale ke svým vlastním náměstkům, klíčovým osobám, které mu pomáhaly provést složité manévry umožňující jejich únik – k Ralfovi Schultzovi, Evě Barstowové, Mary Sperlingové, Justinovi Footovi, Clive Johnsonovi a asi tuctu dalších.
Byl tam také Lazarus a Libby. Lazarus nechal na stráži v řídící kabině Slaytona Forda; nakázal mu vyhodit všechny návštěvníky a především nikomu nedovolit, aby se dotkl řízení. Byla to práce pro práci – splňovala Lazarovu představu o dočasné pracovní terapii. Vyciťoval z Forda psychický stav, který se mu nelíbil. Ford jako by se stahoval do sebe. Odpovídal, když ho někdo oslovil, ale to také bylo všechno. Lazarovi to dělalo starosti.
„Potřebujeme výkonného úředníka,“ pokračoval Barstow, „někoho, kdo by měl dočasně moc dávat rozkazy a postarat se, aby byly provedeny. Bude muset rozhodovat, brát na sebe zodpovědnost, uvést do chodu vnitřní ekonomii lodi. Je to pořádná práce a já bych rád, aby to proběhlo demokraticky a aby se uspořádaly všeobecné volby. To bude muset počkat; někdo musí rozhodovat teď. Mrháme jídlem a loď je – no, přál bych vám vidět umývárnu, kterou jsem se dneska pokusil použít.“
„Zaccure…“
„Ano, Evo?“
„Mám pocit, že bychom to měli přenechat předsednictvu. Nemáme žádnou úřední moc; jsme jen nouzová skupina, která se zabývala něčím, co už skončilo.“
„Tedy –“ promluvil Justin Foote a jeho hlas byl stejně suchý a formální jako výraz v jeho obličeji. „Na tohle mám poněkud jiný názor než moje sestra. Předsednictvo není obeznámené s celým pozadím; než by byli schopni záležitost posoudit, museli bychom je seznámit se všemi okolnostmi, což by nás připravilo o čas, který nemáme. Navíc, protože jsem sám jedním z jeho členů, mohu bez předsudků říci, že předsednictvo jakožto organizovaná skupina nemůže mít žádnou jurisdikci, protože právně už neexistuje.“
Lazarus se zatvářil zaujatě. „Jaks na to přišel, Justine?“
„Takhle: předsednictvo spravovalo nadaci, která existovala jako část a ve vztahu ke společnosti. Předsednictvo nebylo nikdy vládou; jejich jediná povinnost měla co dělat se vztahy mezi Rodinami a zbytkem společnosti. Ukončením vztahů mezi Rodinami a pozemskou společností přestalo předsednictvo, ipso facto, existovat. Je už jen historií. Na této lodi ještě nejsme společnost, jsme anarchistická skupina. Naše současné shromáždění má zrovna tak málo nebo hodně úřední moci založit společnost, jako kterékoliv jiné.“
Lazarus mu provolal slávu a zatleskal. „Justine,“ aplaudoval, „tohle je ten nejúhlednější kousek slovního eskamotérství, jakej sem za poslední století viděl. Jednou si musíme sednout a rozdat si to v solipsismu.“
Justin Foote se zatvářil dotčeně. „Očividně –“ začal.
„Ne! Nechci slyšet ani slovo! Přesvědčils mě, tak ať to nezkazíš. Jestli to tak vopravdu je, měli bysme se pustit do práce a vybrat lídra. Co ty, Zacku? Vypadáš jako logickej kandidát.“
Barstow zavrtěl hlavou. „Vím, co dokážu. Jsem inženýr, ne politický vůdce; Rodiny byly jen můj koníček. Potřebujeme odborníka na společenskou administraci.“
Když je Barstow přesvědčil, že to myslí vážně, byli navrženi další kandidáti, o jejichž způsobilosti se dlouze diskutovalo. V tak velké skupině, jako byly Rodiny, se našlo mnoho lidí, kteří se specializovali na politologii; mnoho z nich zastávalo se ctí nějakou veřejnou funkci.
Lazarus poslouchal; znal čtyři z kandidátů. Nakonec vzal stranou Evu Barstowovou a začal si s ní šeptat. Zatvářila se zaraženě, pak zamyšleně, nakonec přikývla.
Požádala o slovo. „Ráda bych navrhla jednoho kandidáta,“ začala svým jako obvykle mírným hlasem. „Normálně by vás jeho jméno asi nenapadlo, ale hodí se pro tuhle funkci nesrovnatelně lépe než kdokoliv z dosud navrženýc…
