14
V. Není nic, což by nám mohlo státi v cestě, neboť toto jest Jekub, kterýž vysmívá se závorám, a praví brm-brm..
Z Knihy Nom, Jekub, kap. 3, verš V
Ta kůlna byla velmi stará. Byla velmi zrezivělá. Byla to kůlna, kterou otřásaly vichřice. Jedinou věc měla jakžtakž novou, a tou byl visací zámek na vratech, do nichž Jekub najel rychlostí asi šest mil za hodinu. Vratká budova zazvonila jako gong, opustila své základy a sunula se do půli kamenolomu, než se zřítila ve spršce rzi a oblacích prachu. Jekub vyrazil jako rozhněvané kuře z velmi starého vejce a potom se zastavil.
Grimma se sbírala z prkna a začala se nervózně čistit od kousků rzi.
„Zastavili jsme se,“ oznámila nejistě a v uších jí ještě zvonilo. „Proč stojíme, Dorcasi?“
Ten se ani neobtěžoval vstát. Úder, kterým Jekub zasáhl dveře, mu vyrazil všechen dech.
„Já myslím,“ uvažoval, „že to s každým asi trochu šmejklo. Proč jste chtěli jet tak rychle?“
„Pardon!“ volal nahoru Sacco. „Maličké nedorozumění, myslím!“
Grimma se vzpamatovala. „No, ale každopádně jsem nás dostala ven. Už jsem tomu přišla na kloub. Teď se… teď se… teď se…“
Dorcas slyšel, jak její hlas slábne. Vzhlédl. Před lomem parkovalo nákladní auto. A tři lidé běželi k Jekubovi velkými plavnými skoky.
„A hrome,“ pronesl.
„Copak nečetli můj vzkaz?“ podivovala se Grimma nahlas.
„Obávám se, že četli,“ řekl Dorcas. „Tak teď bychom neměli propadnout panice. Máme na vybranou. Můžeme buď -“
„Vyrazit kupředu,“ vybafla Grimma. „Hned teď!“
„Ne, ne,“ protestoval Dorcas chabě, „to jsem nechtěl navrhnout…“
„Zařaďte jedničku!“ velela Grimma. „A pořádně sešlápnout plyn!“
„Ne, to přece nechceš,“ zamumlal Dorcas.
„Tak podívej se,“ zarazila ho Grimma. „Já jsem je varovala! Umějí číst? Víme, že umějí! Jestli jsou doopravdy inteligentní, tak jsou inteligentní natolik, aby vše pochopili!“
Jekub nabral rychlost.
„Tohle nesmíš udělat,“ naléhal Dorcas. „Vždycky jsme se lidem vyhýbali!“
„Oni se nám nevyhýbají!“ křičela Grimma.
„Ale –“
„Zbořili Obchoďák, snažili se nám zabránit v útěku, teď nám berou náš lom a ani nevědí, co jsme zač! “ štěkala Grimma. „Vzpomínáš si na to oddělení pro zahrádkáře v Obchoďáku? Na ty ohavné okrasné sochy do zahrádek? Ták, teď jim předvedu, kdo jsou skuteční nomové…“
„Lidi nemůžeš porazit!“ překřikoval Dorcas řev motoru. „Jsou moc velcí! A ty jsi moc malá!“
„Můžou být velcí,“ řekla rozhodně Grimma, „a já jsem možná malá. Ale já mám v moci obří stroj. Se zubama. “ Naklonila se přes prkno. „Všichni tam dole, držte se,“ zavolala. „Možná to bude drsné.“
Oněm velkým pomalým stvořením venku už svitlo, že něco není v pořádku. Zarazila svůj těžkopádný útok a velmi pomalu se snažila uskočit stranou. Dvěma se podařilo skočit do prázdné kanceláře, když Jekub uháněl kolem.
„Aha,“ řekla Grimma. „Myslí si, že jsme hloupí. Zatočit vlevo. Víc. Ještě. Stop! Ták, dobře.“ Zamnula si ruce.
„Co chceš dělat?“ zašeptal zděšený Dorcas.
Grimma se naklonila přes prkno.
„Sacco, vidíš tamty další páky?“
V zaprášených oknech se objevily bledé kulaté hroudy lidských obličejů.
Jekub stál dvacet stop od nich a lehce se chvěl v oparu časného rána. Potom zařval motor. Velká přední lžíce se zvedla, zachytila odlesk slunečního světla…
Jekub se nahnul vpřed, poskakoval a nabral jednu stěnu kůlny, jako když se odtrhne víčko plechovky. Ostatní stěny a střecha se zlehka snesly jako domeček z karet, když cvrnknete do pikového esa.
Lžíce se sunula ve velkém oblouku, takže když se ti dva lidé vyškrábali z trosek, byla první věcí, kterou uviděli. Zachvívala se, s velkou kovovou tlamou připravenou kousnout.
Utíkali.
Utíkali skoro tak rychle jako nomové.
„Tohle se mi vždycky chtělo udělat,“ řekla Grimma spokojeně. „Tak, kam zmizel ten další člověk?“
„Zpátky k autu, myslím,“ řekl Dorcas.
„Fajn,“ prohodila Grimma. „Hodně doprava, Sacco. Stát! Teď pomalu kupředu.“
„Nemůžeme už s tímhle jaksi přestat a jenom odjet? Prosím,“ žadonil Dorcas.
„Jejich náklaďák nám stojí v cestě,“ řekla Grimma…
